otєrєzє.cz

Jak voní váš hlas?

Tak, srdečně vítáme jubilejního 400 000. návštěvníka z východních Čech s operačním systémem iOS, který před chvilkou úplně nenápadně takhle ve čtvrtek večer přišel až sem ke mně a jako dárek ode mě dostává tento tak trochu bonusový článek níže. 🙂 (Kdo bude půlmilióntý? 😉

A taky jsem vám chtěla poděkovat, že sem pořád chodíte a nacházíte něco, co jsem kdysi našla i já.

Samu sebe.

Ne ne, nebudu zkoumat, jaké cucáte bonbóny a zda máte svěží dech. 🙂 Je to metafora.

Nenapadlo mě, že tu ještě někdy budu psát o hlase. Už jsem se v tom vrtala mockrát a vždycky zdůrazňovala důležitost našeho člověčího hlasu, který je součástí našeho celkového obrazu. Že můžu vypadat klidně jako Miss Universe, ale jakmile tahle misska promluví hlubokým mužským (nebo jakkoli divným, tedy neočekývaným) hlasem, je všechna její práce na téhle dlouhé a složité cestě okamžitě pryč. S tím máme zkušenost úplně všichni. I lidé, kteří nemají s translidmi vůbec nic společného.

Jak stále vidím kolem sebe, když do místnosti vstoupí žena a s ní i její přirozená ženská energie, charisma, kouzlo, šarm a dokonce i společenský statut, tak se ve chvíli, kdy promluví mužským hlasem, rozplyne jako bublina. Prásk! A můžu zase jít o dům dál. Hlas je totiž stejně důležitou částí našeho já, jako naše tvář, kterou skrýváme, dokud nepromluvíme.

Člověk je růží a vůně květů je jeho hlasem.

Jedno bez druhého může být jen stěží.

Když první lístek květu odloupne se na zem,

v tichosti už potom navždy v trávě leží.

Je to vtipné, protože na tom, jak vypadá naše tvář, si dáváme nesmírně záležet, zkrášlujeme si ji ráno před zrcadlem, někdo ji dokonce mění plastickými operacemi, ale na hlas jsme úplně zapomněly, jak kdybychom ho nikdy nemusely použít. Jako kdyby k nám vůbec nepatřil a ležel odděleně navždy v trávě.

Všichni jsme zažili, jak se nám s úsměvem na tváři najednou otevírají dveře, vrací úsměvy od druhých, zatímco když se tváříme vztekle, nikdo s námi nechce nic mít a radši se klidí z dohledu. Jak potom budeme asi působit na druhé svým hlasem?

Stejně tak, jako je mi nepříjemné, když je můj kolega bručoun a promračí na mě celý den, je mi podobně nepříjemné, když na mě tentýž kolega mluví chraptivým hlasem, mumlá, prská, nevoní, z pusy mu je cítit dehet z cigaret, …chleba si maže způsobem, že do margarínu zaboří své neumyté prsty a pak podává lidem ruku. 🙂 (Reálná “echt chlapská” zkušenost od pořádnýho chlapáka.)

Takže raději utíkám, protože je mi to nepříjemné, byť je ten člověk sebeschopnější a neměla bych přehlížet jeho schopnosti jen proto, že mi nevoní. Ale prostě mi nevoní. Co s tím mám dělat? (Koupit mu deodorant už jsem zkusila.) Je to tak, že bych se měla zamyslet a změnit se, aby mi to nevadilo? Může si dovolit po mně chtít, abych ho já, jakožto celá tato společnost, přijala takového, jaký je a hodnotila jen jeho schopnosti, když s ním nemůžu trávit ani pět minut v kuse v jedné kanceláři? Když se dokonce rozhoduju, že kvůli němu změním práci?

A kdo tohle dokáže? Vy to dokážete? Rozhodnout se přijmout nového kolegu, který sice nevoní, neusmívá se, chraptí a je nepříjemný morous, ale je to dobrák od kosti a udělá dvakrát víc práce, než ten voňavý hezký kolega, co rozdával úsměvy už u prvního pohovoru, je veselý a je s ním fajn, jenže je pomalejší?

Kdybych byla přímo majitelka firmy, měla bych si vybrat toho schopnějšího. Já s ním přeci v jedné kanceláři sedět nebudu. Ale co se asi tak stane, když ho posadíme k ostatním lidem? Buď ho přijmou (tzn. budou více otevírat okna, začnou mu kupovat deodorant), nebo utečou… On se přece měnit nebude!

Jako majitelka firmy bych nechtěla, aby mi utíkali schopní zaměstnanci. Ideální by bylo vybrat kandidáta, který by byl schopnostmi na stejné úrovni, jako nevonící kandidát, ale příjemný a s milým hlasem.

A k tomu jsem se chtěla dostat.

Jen málokdo dokáže upřednostnit “nevonícího” kandidáta před těmi příjemnějšími, pokud mají oba stejné schopnosti a já si mohu vybrat.

A teď jen za vůni dosaďme hlas.

Hluboký, typicky mužský hlas bez jakékoliv snahy o změnu zrovna u ženy tu ženu bohužel odsouvá na místo za jinou ženou, která hluboký typicky mužský hlas nemá.

Dnes je ovšem doba, kdy je v některých případech výhodné být transgender, protože všichni se bojí, že budou mít problém, když budou projevovat nějaký nesouhlas či odpor, takže v takovém případě vezmou raději bojovnou transgender aktivistku, než aby měli na krku Ústavní soud. 🙂

Před pár týdny na Evropě 2 probírali předávání filmových Oskarů. Poprvé v historii vyhrál cizojazyčný snímek (jihokorejský film Parazit). Získal cenu za nejlepší film, ale získal také cenu za nejlepší cizojazyčný film. Takže vyhrál dva Oskary. A Leoš Mareš podotkl, že je to vlastně nefér, protože je to totéž, jako když se soutěže krásy zúčastní krásná transgender modelka a vyhraje jak tu soutěž jako takovou, tak i podkategorii “nejhezčí transgender dívka”. Jenže biologické ženy nikdy transgender ženami být nemohou, takže jsou touto kategorií odděleny (“znevýhodněny”). Jakoby film v angličtině a cizojazyčný film mělo být něco naprosto odlišného. Přitom je to pořád “jen film”. To má být jako pozitivní diskriminace.

Kategorii “nejhezčí transgender dívka” u standardních soutěží krásy s netransgender dívkami zřejmě založil v “dobré víře” někdo, kdo moc dobře ví, že jakmile v jeho show padne aspoň jednou slovo “transgender”, vždycky to přitáhne pozornost. Natož vyhlásit nejhezčí transgender dívku. Je to moderní. Točíte si roky videa a cítíte vyhoření? Pozorujete úpadek zájmu? Prohlašte, že jste transgender! Zaručuji vám famózní nárůst pozornosti, o jakém se vám ani nesnilo.

Chtěla bych věřit, že obvykle se lidé snad snaží posuzovat ostatní podle toho, jací jsou uvnitř. Ale stejně je nám nepříjemné, když ta hodná pracovitá milá kolegyně piští hlasem, ze kterého nám pokaždé vstávají vlasy na hlavě, takže raději utíkáme pracovat, než abysme s ní probírali, jaké bylo její včerejší rande a proč se pán už neozval.

Někdo si s tím hlasem na druhou stranu neláme hlavu vůbec. Ona to společnost nějak skousne. Má být vůči nám přeci tolerantní a posuzovat, jak jsme dobří a slušní lidé. To je přeci důležité. Ne hodnotit nás podle hlasu nebo vůně…

Já jsem nikdy společnost kolem mě nenutila, aby mě vnímala jako ženu, když jsem ještě jako žena nevypadala. To nebyla moje snaha. Chápala jsem, že je to pro lidi kolem mě těžké (protože to tak stejně těžké bylo i pro mě, když jsem měla vnímat člověka jako ženu, který ale jako žena nevypadal) a nedávala jsem jim za zlé, že při pohledu na mě bojovali sami se sebou, se svými předsudky, že mi (často nechtěně) ubližovali tím, co mi řekli. Považovala jsem za důležité vyvinout maximální úsilí k tomu, abych to byla já, koho společnost sama nazve ženou, aniž bych ji k tomu musela nutit. Takový přístup má pro mě tu nejvyšší hodnotu, protože je spontánní a odráží to čisté, jak jsem vnímána. Ne z donucení, ne ze soucitu, ne ze strachu.

“Víš, já mám sice vousy a mluvím hlubokým hlasem, ale oslovuj mě, prosím, “paní” a říkej mi Terezo, ano?”

A ještě (jak jsem častokrát slyšela) k tomu můžeme přidat vyčítavý tón, mnohdy až útočný.

Jasně, že jsem to zvládla. Ale jednodušší bylo nemuset to zvládat.

Musím se tedy tak trošku (části) této společnosti taky zastat. Je v ní spousta vyděšených, neinformovaných a tápajících lidí, kteří by nás moc rádi přijali jako ženy, ale my na ně útočíme údernými hesly a tvrdíme jim, že jsou homofobní, protože společnost je prostě společnost a všichni jsou v jednom pytli.

“Joo, společnost je prostě zkažená.”

Ne. Společnost není zkažená! Jen to obě strany bereme za špatný konec… Jo, obě. Křičíme po sobě jak kluci na písku, že ten druhý je větší prevít.

Být touto společností, cítila bych se divně a ve snaze někomu neublížit bych se chytala každého slova, které je kolem mě utrouseno, abych se tedy chovala tak, jak “oni” chtějí. Jenže tím slovem je jeden příkaz za druhým.

“Respektujte je!”, “Přijměte je!”, “Nezraňujte je!”, “Zrušte jim povinnou sterilizaci!”, “Nediskriminujte je!”. A k tomu se přidává zmatek ve spektru pohlaví s různými názvy, ve kterých se už neorientuju ani já, natož Anča z fabriky, která by s ničím jinak neměla problém, ale nikdo jí to nevysvětlil a tímhle “warrior” tónem jen tak nevysvětlí. Navíc ona se o to ani nezajímá. Je jí to jedno. Jenže se to na ni valí odevšad.

To jen my si myslíme, že musíme celému světu říct, jak to máme těžké.

Čím více na sebe upozorňujeme, tím více na sebe poutáme pozornost a vyvoláváme (mnohdy úplně zbytečně) emoce.

Anča to má taky těžké. Jen o svých těžkostech nemluví, i když ji taky trápí a bolí.

Všichni vykřičme světu, co a jak máme těžké zrovna my.

Vlastně se ani nedivím, že to takhle dopadá. Protože, co vysíláme ke druhým, se nám zase hezky zpátky vrací. Chceme být vzteklí? Chceme být útoční? Tak buďme. A pěkně se tu všichni pokousejme. Já tě kousnu do ruky a ty mě kousneš do ucha.

Tím bych se vrátila k tématu, kterým je hlas, protože je právě jedním z toho všeho, co nutíme (a vlastně proč ne no) tuto společnost přijímat. Ne všichni naši kolegové a lidé kolem nás s tím mají problém. Nevadí jim (?), že na recepci sedí usměvavá milá asistentka s dlouhými krásnými vlasy a očima jak Pocahontas, která na sobě opravdu pracovala a můžeme jí jen závidět, která ale záhy promluví (jinak teda běžně pro ženy atraktivním) hlubokým hlasem Jiřího Pomeje. (To je moje reálná zkušenost. Zatím ovšem ne z recepce, kde by žena s takovým hlasem nejspíš neprošla sítem výběrového řízení, jak jsem psala výše. A pokud prošla, gratuluji jí a obdivuji. Já bych na to s hlasem Jiřího Pomeje neměla odvahu tam sedět.)

Na druhou stranu pokud jste blbé, je jedno, jestli jste nebo nejste transgender. Prostě s vámi nikdo nebude chtít být. Problém však nastává, pokud jste blbé a současně transgender. Protože pak je docela možné, že si to nepřijetí okolím vyloží transgender z úplně jiných důvodů, než jaká je skutečnost a obviňuje společnost z transfobie. “Jistě, že mě nemají rádi. Já jim dám! Tak oni mě budou vyčleňovat, protože nezapadám do jejich společnosti svým pohlavím! Takhle to nenechám.”

Je radost s takovými lidmi pracovat, komunikovat nebo na ně narazit kdekoliv. Nic si nenechají vysvětlit.

U FtM kluků je zrovna hlas jednoduché téma. Je vyřešený prakticky samovolně pár týdnů po začátku užívání testosteronu. Dojde k mutaci a je to. Opačně to bohužel nefunguje, takže na svém hlase některé z nás musí pracovat. Nebo spíš na svém hlase musí pracovat všechny z nás, ale jen některé to považují za důležité nebo si myslí, že je to nemožné.

Takže JE to důležité a JE to možné. Ale to všichni víme už dávno, akorát tomu nepřikládáme důležitost. Tak já bych tímto článkem chtěla právě tu důležitost vyzdvihnout. (A nemůžu za to já, ale hlasová patoložka Wendy LeBorgne.) Není na tom nic divného nebo transgenderového. Na svém hlase pracují i jiní lidé, kteří se do správných těl narodili. O to víc bychom se do toho měli opřít my, pokud jsme do přeměny neskočily ještě před pubertou a blokátory puberty nám hezky zabránily mutaci.

Jak pracovat na svém hlase asi každý, kdo dnes projíždí internet nebo youtube, už pochopil. Někdo se dostal až k poměrně vzácnému hlasovému terapeutovi, což je podle mě ten nejlepší způsob, jak docílit výborného výsledku. Těch je bohužel velmi málo a soustředí se převážně do Prahy. Ani ve většině krajských městech je obvykle nenajdeme.

Odjakživa jsem obdivovala krásné (mužské i ženské) hlasy a mám ráda, jak jej někteří (trans- i netranslidé) dokáží ovládat, jak dokáží příjemně a přirozeně mluvit. Je to slast poslouchat. Často ani nevím, co říkají, jak se soustředím třeba na nádhernou přirozenou zpěvnou ženskou intonaci.

Všichni máme několik hlasů – jeden pro našeho šéfa, naše rodiče, našeho partnera, atd. Přecházíme mezi nimi, někdy podle vůle, někdy nevědomky, abychom vypadali silnější, žádali o ochranu, atd.

Levandulová lingvistika

Existuje také vědní obor, kterému se říká “LGBT linguistics”. (Nebo také “Queer linguistics” či “Lavender linguistics”). Ta se zabývá rozdíly v řeči mezi jednotlivými skupinami LGBT osob, což by bylo na samostatný článek, ale jednu věc z Queer lingvistiky vypíchnu.

Rozdíl v řeči heterosexuálních a homosexuálních mužů mohou být velmi patrné. Všichni homosexuálové nemluví stejně, jako všichni heterosexuálové nemluví stejně, ale část gayů používá řeč netypickou pro ostatní populaci mužů, čímž se od nich odlišují.

Jak je to ale s lesbičkami? Můžeme rozlišit hlas lesbičky od heterosexuální ženy?

Výzkum říká, že pravděpodobně ne. Existuje několik teorií o tom, proč by to tak mohlo být: Arnold Zwicky ve svém dokumentu z roku 1994 nazvaném Dvě levandule pro lingvisty z roku 1994 říká: “Pro mnoho lesbiček je nejdůležitější identifikace s komunitou žen – zatímco pro mnoho homosexuálů je nejdůležitější distancování se od heterosexuálních mužů.

To mi přijde zajímavé, jak odlišně lesbičky a gayové vnímají svoji identifikaci.

Pokud toto přenesu na mě osobně z pohledu ženy po přeměně, je pro mě (a vždycky jednoznačně byla) také nejdůležitější identifikace s komunitou žen. Ne s komunitou transžen. Vnímám svou identifikaci podobně a přijde mi to úplně přirozené. Nemůžu za to! 🙂 Proč bych se já, žena, měla identifikovat jako transžena? Co to je “transžena”? Je to žena, která ví, že je ženou. Takže žena. 🙂 Jednoduchý jak facka. Pokud vyloženě netoužíte po slávě díky nálepce “transgender”, tak nevím, proč se tímto termínem označovat. Je to jen společenský konstrukt.

Pěkný dokument “Jazyk levandulí” o rozdílech v řeči homosexuálů natočila ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/215562210900020-jazyk-levanduli/

Mimo jiné se v něm říká, že pokud se holčičky a kluci rodí se stejným hlasovým ústrojím, které u chlapců změní až puberta, pak bychom všichni v dětském věku přeci měli mluvit stejně. Ale nemluvíme. Umíme často rozlišit, jestli mluví dívka nebo chlapec. Způsob řeči tedy není vrozený, ale získaný. My se v tomto učíme, jak být dívkou a jak být chlapcem. Rodíme se s akusticko-fonačním reflexem, tzn. co slyšíme, to napodobujeme. Takže to začneme přijímat, protože cítíme potřebu identifikace spojení s danou skupinou.

Co poudala koučka Wendy

Nedávno mi Honza ukázal na youtube přednášku Wendy LeBorgne v angličtině, kterou pouštěl svým studentům a zmínil, že Wendy ve videu říká, že frekvence ženského hlasu se v USA za posledních padesát let snížila. Ve snaze vyrovnat se úspěšným mužům. To mi přišlo zajímavé. Namotivoval mě Honzík dobře. To on umí.

Já si pak celou tu přednášku nezaměřenou na transgender téma poslechla a kromě této zajímavé informace bych se tu chtěla podělit ještě o něco zásadního, co se hlasu týče. Vy si tu přednášku a Wendy hlas v angličtině můžete poslechnout taky. Odkaz dávám na konec tohoto článku.

Tak tento odstavec níže už neplatí. Rozhodla jsem se audiokomentář vystřihnout, takže zůstal jen závěrečný bonus. 🙂 Přednášku si lze tedy jen hezky přečíst. 🙂

Moc se mi to pojetí líbí a protože je tento článek o hlase a já už strašně dlouho žádné video nenatočila, rozhodla jsem se, že část tohoto článku i přečtu a přidám svůj audiokomentář + amatérskou vizualizaci pro ty, kterým se to nechce číst. 🙂 (Teda, pokud jste to dočetli až sem, tak to asi číst chcete. Takže máte teď dvě možnosti: Buď to dočtete nebo si následující část rovnou pustíte na youtube tady.)

Když prostě jsou chvíle, kdy se video sledovat nedá. Třeba já si v práci pouštět videa nemůžu. Nebo v čekárně u doktora, v posteli vedle usínajícího partnera, ve frontě na poště (a ta je vždycky dlooouhá!)… Ale číst můžu vždycky. Čtením totiž nevzniká zvuk. 🙂 Tak jestli chcete slyšet nějaký ten zvuk, který jsem vytvořila já, je tu dnes i tato možnost. 🙂

Uvědomuji si, že tvář bez hlasu je stejně nekompletní podobou člověka, jako hlas bez tváře. Přesto chci v tomto videu zůstat v ústraní.

Wendy to má natrénované, to je jasné. 🙂 Mluví příjemným krásně ženským hlasem v tónech, mění intonaci tak, aby zaujala posluchače, nespěchá (někdy je to tedy na mě až moc šnečí), usmívá se v hlase i ve tváři, ale hlavně nám předává něco důležitého. A já vám to teď předám od ní. Proto tady taky těch pár večerů sedím a ťukám do klávesnice.

Ještě bych chtěla říct, že tohle se netýká jen translidí, ale úplně všech, protože všichni používáme svůj hlas. Holky, kluci, profíci, zedníci i balíci, kteří by klidně balíky být nemuseli, kdyby se aspoň zamysleli nad tím, co říkají a hlavně jak to říkají.

“Většina z nás nerada poslouchá svůj hlas. [Protože jsme zvyklí slyšet svůj vlastní hlas skrze kosti, díky čemuž zní hlouběji.] Už se vám určitě mnohokrát stalo, že jste s někým mluvili po telefonu, ale když jste ho pak viděli na vlastní oči, představovali jste si ho jinak. Každý z nás si totiž dělá o člověku obrázek na základě jeho hlasu. Váš hlas je jako otisk prstu nebo tvar vašeho obličeje. Je jedinečný a autentický. Ať už jste čerstvě dostudovaný student nebo profesionál živící se hlasem, váš hlas je vaší vizitkou – nejdůležitější částí vaší osobní značky.

Budeme-li o tom přemýšlet v rovinách marketingu, když vytváříme nové logo, všechny ty použité barvy, fonty a obrázky mají za cíl vyvolat určité emoce, zasáhnout určitý cíl. A pokud se k tomu cíli nedostaneme, vracíme se zase zpátky a logo předěláváme, dokud požadovaných emocí a svého cíle nedosáhneme.

Použijeme-li tuto představu jako paralelu na svou osobní značku, hlas je vaší nejdůležitější částí, neboť určuje, jak vás díky němu lidé vnímají. Osobní značkou je přesně to, co si o vás lidé říkají, když opustíte místnost.

Jaké jsou tedy základní části vašeho hlasu?

Jako hlasová patoložka s dvacetiletou praxí musím říct, že vím, co je u mých klientů – profesionálních řečníků – nejdůležitější. Nejde ani tak totiž o to, co říkáte, ale jak to říkáte. Znám spoustu hlasových koučů, kteří kladou důraz na intonaci nebo podobné věci, ale skutečnost je taková, že váš hlas je tvořen kombinací hned několika vlastností.

Podívejme se na ně. Je jich pět. (Pozn.: Já jsem si vytvořila svoji vlastní názornou ukázku.)

Intenzita je něco, co můžeme měřit. Měříme ji v decibelech a jejím výsledkem je hlasitost. Víme také, kde se nachází komfortní hranice intenzity. Pokud použiji jednoduchou větu: “Potřebuji, abys to udělal dnes!”, změnou intenzity mohu dosáhnout toho, že je má věta vnímána agresivně, asertivně nebo například (při sportovních utkáních) i nadšeně. Intenzitou klademe důraz a přispívá k výsledné celkové myšlence. Když tu větu řekneme bez důrazu, budeme vnímáni jako plaší či nejistí.

Druhou vlastností je intonace (nebo také modulace a spadá sem také artikulace). Jen těžko si dovedeme představit písničku, která je od začátku do konce jen v jednom tónu v jedné notě. To by bylo pěkně nudné, že? Takže právě vzorec řeči je to, co činí řeč zajímavou. Máme tu dva extrémy: prvním je abnormálně zpěvná řeč s intonací nahoru a dolu neustále za sebou. Je to jako když mluvíte k dvouletému dítěti. Takový řečník bývá vnímán jako méně inteligentní. A pak tu máme opačný extrém: když řečník absolutně nemění tempo ani intonaci. Jeho řeč se pak stává nudnou a nezajímavou. V poslední době je moderní zakončovat věty zvyšující se intonací, jakoby tam byl otazník. Tím se vyhýbáme zodpovědnosti, protože jsme vnímáni jako nejistí v tom, co říkáme.

Třetí vlastností hlasu je tempo. Určuje, jak rychle nebo pomalu mluvíme. Průměrné vhodné tempo řeči při prezentaci je něco mezi 162 – 175 slovy za minutu. Doufám, že spadám do tohoto limitu. 🙂 Neměřila jsem si svoji rychlost. Průměrné tempo řeči je velmi důležité. Když mluvíme příliš pomalu, můžeme být vnímáni povýšeně. Můžeme ale pomalé tempo použít, když potřebujeme zaujmout posluchače. Řekneme-li větu: “Potřebuji, abys to udělal dnes!” pomalým tempem, bude to znít zajímavěji.

[Pozn.: Musím se přiznat, že jsem to nevydržela a spočítala si počet slov v náhodném minutovém úseku. Zjistila jsem, že jsem toto video namluvila pomaleji. Jsem prostě šnek. Nikam jsem nespěchala a trošku jsem to s tím zpomalením přehnala, takže počet slov za minutu je v tomto videu 129, což je vážně málo a příště tedy nejspíš zrychlím. To je totiž poprvé, co jsem se snažila nemluvit do videa příliš rychle, tím jak toho mám hodně na srdci. 🙂 ]

Čtvrtou vlastností je frekvence. Frekvenci měříme v herzech a my už víme, že se liší v hlase mužů, žen a dětí. Víme také, jaká frekvence je pro každého z nás příjemná. Když bude můj hlas znít příliš vysoko (předvádí vysokým hlasem: “Potřebuji, abys to udělal dnes!”), je to typické pro ženy s vysokým hlasem, které jsou obecně vnímány jako mladé a také méně inteligentní. Pokud žena frekvenci hlasu sníží a řekne tuto větu hlubším hlasem, je vnímána jako autoritativní. Pokud k tomu přidá ještě intenzitu, je to už agresivní prvek. Zajímavé je, že po roce 1960 začala v USA klesat frekvence ženského hlasu. To proto, že ženy sedí v kancelářích vedle svých mužských kolegů a potřebují se dostat na jejich úroveň. Protože víme, že muži s hlubšími hlasy vydělávají více peněz, otcové s hlubšími hlasy mají více dětí a uplatňují se na vyšších pozicích. A to neplatí jen pro lidi. Totéž lze pozorovat také ve zvířecí říši. Tedy kromě toho, že zvířecí samci vydělávají více peněz. 🙂 Ale samci s hlubšími hlasy bývají častěji vedoucí tlupy nebo smečky a mají také více potomků. Takže frekvence je důležitá.

Pátou vlastností našeho hlasu je kvalita. Kvalita hlasu může být v rozsahu od krásně čistého hlasu až po nepříjemný chrapot. Někteří mí klienti nemají úplně dokonalý hlas, ale určitý druh chrapotu dělá jejich hlas zajímavějším. Často teď slýchávám, jak ženy hovoří hlubším chrapotem (“Potřebuji, abys to udělal dnes!”). Je to typické pro vyšší střední třídu bělošek a je takovým sociálně-kulturním fenoménem, za který můžeme poděkovat také rodině Kardashianů.

Máme dnes už k dispozici tzv. hlasovou biometrii, takže když zavoláte na personální a představíte se třeba takhle hlubším chrapotem (“Dobrý den, já jsem Wendy”), proženou můj hlas algoritmem a zjistí, že můj hlas není příjemný. Dost možná mě ani nepozvou na pohovor.

(A teď nepřijde žádná placená vsuvka podporovaná firmou Phonexia. 🙂 Tato informace přišla až po napsání článku, ale byla tak zajímavá a hodila se mi do krámu, že ji sem vložím:

V Česku tuto hlasovou biometrii máme už také – v prvních pilotních projektech několika bank, pojišťoven a HR oddělení. Tato biometrie se jmenuje Voice Verify a je postavená na technologii Deep Embeddings, kterou jako první na světě vyvinula právě brněnská firma Phonexia v roce 2018.

Tvrdí, že tato hlasová biometrie je spolehlivá jako otisk prstu, takže během tří sekund (!) rozpozná majitele lidského hlasu, i kdyby imitoval jiný hlas. Takže jak to bude probíhat v praxi je pro mě stále překvapením. Čili by se mělo stát, že pan Novák volající do banky vždy mužským hlasem po přeměně zavolá už ženským a tato hlasová biometrie ho stále identifikuje jako téhož člověka… Což bych teda chtěla vidět.

Každopádně já nakonec zvědavě firmu Phonexia kontaktovala se svými dotazy a dostala odpověď, o které se zmiňuji právě ve druhé polovině mého audiokomentáře výše. Trochu mě vyděsilo, že technik této firmy tvrdí, že poznají hlas téhož člověka i po intenzivní hlasové terapii. Jakože nás nějaká umělá inteligence dokáže prostě takhle snadno vyoutovat během 3 sekund? To se mi nelíbí a nechce se mi tomu věřit.)

Takže těchto pět vlastností tvoří váš hlas, vaši hlasovou osobní značku.

Použijeme-li teď naši větu: “Potřebuji, abys to udělal dnes!” v souvislosti s blížícím se Valentýnem, aby tato věta zněla u žen svůdně, musí trochu snížit intenzitu, rozvlnit intonaci, zpomalit tempo, trošku snížit frekvenci a nechraptit: (řečeno svůdně: “Potřebuji, abys to udělal dnes!”).

Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát “vokální atleti”, kteří tímto tréninkem zlepší svoji osobní značku.”

Já vím, všichni toho máme načteného a nakoukaného z youtube. Teorie máme v hlavě dost. Přesto jsem si tu chtěla tuhle “vokální květenu” uložit, aby mi pokaždé připomínala, jak důležitý je hlas a jeho pět parametrů. A taky, že vyšší frekvence hlasu, kterou si měříme aplikacemi a snažíme se mít ji v ženských hodnotách, je sama o sobě jen jednou osamocenou částí ze vzájemně propletených kapitol, která bez těch ostatních nikdy nevytvoří hezký příběh, tedy hlas, jako celek. Takový, jaký mají některé ženy už od narození úplně automaticky bez jakéhokoliv přičinění, čímž chci říct, že byste si měly, milé dámy, vážit toho, co máte. (Ale to vy si vážíte, já vím.)

Je pravda, že hlasy některých žen po přeměně (nebo už během ní), které znám, jsou tak famózní, že se vyrovnají ženskosti hlasů žen, které nikdy s hlasem cvičit nepotřebovaly. To jsou šťastné ženy.

Každopádně vám úplně všem (trans- i netrans 🙂 přeji, aby váš hlas kvetl tak hezky, jako na této větévce, a lidem kolem vás “voněl”.

Nutit přijímat společnost naše “nevonící hlasy” je stejné, jako nutit ji přijímat jiné nepříjemné věci. Společnost se sice na náš neustávající nátlak možná jednou naučí tvrdit, že jí ten “nevonící hlas” voní, ale bude to vynucené a nepřirozené. Chceme to opravdu takto?

————

Zdroj textu: video Vocal Branding™, Wendy LeBorgne

5 komentářů

  • b

    bluemoon

    Já se nijak nestydím, že jsem transgender a jestli si myslíš, že to přivolává pozitivní energii, tak to se mýlíš. I ta přitažená pozornost nedovede vyrovnat některé negativní postoje vůči trochu jiným lidem, i když sama za sebe viditelnost vnímám jako plus. Jinak s hlasem je to úplně stejné jako učit se cizí řeč, učíš se slovíčka, pak je dáš do věty a tápeš, jestli jsi to řekla správně a lidi vyděšeně kroutí hlavou, cos to vlastně řekla a pak až to máš všechno v hlavě, tak se začnou dít věci, jako že si vlastně pokecáš klidně i s přízvukem, ale pořád jsi taková nejistá a řeč ti v hlavě probíhá ve dvou rovinách a až když přestaneš přemýšlet nad tím, co jsi vůbec řekla a ostatní se smějí tvým žertům, tak už jsi potom ženská jako každá jiná. Mimochodem ve Francii hodně žen kouří a tak je tu často slyšet takový ten hrubý přízvuk, kdy opravdu ženy mutují. Takže můžete přeskočit dvě tři lekce a nepřemýšet nad svým hlasem a ono se to srovná.

  • N

    New World Order

    Ženský hlas se ale nedokáže naučit každá trans žena, tak perfektně aby byla suverénní a nestrachovala se, nenervovala se, aby o ní lidé třeba nepochybovali, že je pouze trans žena, respektive jen jakási “podřadná transka”. Je to stejně jako když někdo nikdy se nedokáže naučit cizí jazyk, jezdit na kole, plavat, řídit auto, rozumět matematice… atd. Vždycky to bude bída a fiasko a každý pozná že to neumíte, nerozumite tomu, a nedokážete to. To je životní daná přirozenost. A pak je potřeba přesvědčit společnost aby tyto lidi plně chápala a respektovaka. Jen tak se pozná lidská vyspělost, pochopení a lidskost. Pokud společnost nepochopí trans ženy a trans může v tom, že mohou být odlišní, tak je to problém pouze té nevyspělé většinové společnosti.

  • P

    Patricie

    Terezko plně s tebou souhlasím. nemůžeme obviňovat svět, že se na nás na ženy s mužským hlasem dívá skrz prsty.To platí o vzhledu,oblečení, apod. Pokud chceme, aby nás okolní svět vnímal jako ženy, musíme pro to něco udělat. Někdo více někdo méně. Je to pouze na nás. Děkuji za obsažné a zajímavé články. Měj se krásně. Patrí

  • P

    Paranoia

    Krásné skoro ráno, Terezko! Původně jsem tu skočila večer na chvilku se kouknout, co je nového (ach, ty mé roční periody) a najednou už vůbec není večer 🙂 Napadlo mne tak sto a jeden komentář, hlavně tedy ke studování šroubovice, ale za spam mi vděčná nebudeš, tak aspoň sem se zapíšu… Jsem ráda, že jsi nechala alespoň bonus z videa (i když by mne tedy zajímala vystřižená odpověď společnosti Phonexia), i když jsem hrozně dlouho váhala, zda si video vůbec pustit. A teď nemyslím z obav co se “dostatečného ženství” týče (tam nebyly pochyby, jsi baba jak řemen a hotovo), ale kvůli mému stereotypizačnímu myšlení. Abych to rozvedla: Mám přátele, jejichž hlas mám velice ráda, mají podle mne příjemnou dikci, pěknou kvalitu hlasu a podobně, dost z nich se mnou zpívalo v divadle nebo v dětství ve sboru, ale jakmile se objeví někde jejich hudební počin, vyhýbám se mu, co to jde, protože si nechci dojem z jejich mluveného projevu pokazit něčím, co by mi nesedělo v jejich zpěvu- možné falešné tóny, špatné frázování, nesprávná výslovnost a podobně (z tohoto důvodu jsem neslyšela ani Efču Burešovou, ani Elišku “Elis” Mrázovou, s oběma jsme zpívaly v divadle a zažily spoustu legrace). Rozumově samozřejmě vím, že to může být blbost a o hodně přicházím. Stejně to mám se známými nebo lidmi, které sleduji jen online a nevím, jak jejich hlas zní. Podvědomě jim přiřazuji barvu hlasu, tempo, kvalitu, frekvenci…. a když se pak někde objeví rozhovor s danou osobou, anebo se s oním člověkem spojím i mimo virtuální svět, najednou je tahle bublinka propíchnuta. Ale k tobě tvůj hlas sedí naprosto dokonale a je opravdu krásný, zrale barevný, příjemně žensky vysoký (nesnáším pisklavé hlásky), právě tak, jak má být. Měj se moc krásně!

  • T

    Tereza

    [6] Ahoooooj Kaji! Jééé, to je tak hezké od tebe. I bych tě hezky oslovila jménem, ale vůbec si nemůžu vzpomenout, že bych kdy od tebe něco četla. Ani v mailové schránce jsem s tvým e-mailem nic nenašla! 🙂 Ale tebe bych si pamatovala, jelikož zpěvaček mi moc za život přes blog nenapsalo. 🙂 Zřejmě tedy budeš patřit přesně mezi ty, jejichž hlas tak ráda poslouchám a sním si u něj, jaké by to bylo mít ho taky takový. I tak ti chci ale moc poděkovat za skoro až recenzi a taky zamyšlení nad bublinami. Sama s tím občas bojuju (v úplně jiných souvislostech), kdy nechci, aby něčí bublina splaskla. Chci mít obraz někoho takový, jako ho ve své hlavě mám stvořený mnou a neměnit to! 🙂 Tos popsala hezky a taky jsem si početla po dlouhé době zase pěknou češtinu. Vystřižená odpověď z Phonexie byla trapná z toho důvodu, že bylo stále poznat, že to čtu, nikoliv mluvím k národu a tento styl se mi ve videu nelíbil. 🙂 Ale klidně ti toho můžu napovídat! 🙂 Škoda, že si nemůžu poslechnout všechny tvoje myšlenky, které tě napadly. Ale i tak díky za tuhle. Byla skvostná a přiznám se, že ač mám jiný názor na svůj hlas, tak mě to od tebe moc potěšilo! 🙂 To víš, nikdy nebudeme spokojené tak moc, abychom netoužily být ještě spokojenější, a to ani tehdy, kdy už to dávno stačí. 🙂 I ty se měj moc hezky a ať zažíváš i dál spoustu legrace nejen v divadle. Jsem ráda, že sem chodí lidé, jako ty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.