otєrєzє.cz

Nemám si s kým povídat

Každý den se chci přitisknout k manželce.
Nebo jí aspoň obejmout.
Cítit její dotek, její vůni, její teplo.
 
Každý den si říkám, že třeba dnes mě vezme za ruku. Úplně sama.
 
Ale nic z toho se neděje.
Je chladná. Neznamenám pro ni nic.
 
Chybí mi.
Jak to, že nechybím já jí?
 
Jsem tu sice vedle ní, ale úplně sama. Nemám si ani s kým povídat o úplně obyčejných věcech. O zprávách v televizi, o dešti a voňavém vzduchu venku. O zelené trávě a lípách pod balkónem. Nemám s kým řešit obyčejné starosti. S kým se radit o tom, co si dáme dobrého, radovat se z maličkostí a těšit se na společný víkend nebo na výlet.
 
Jsem člověk, který si potřebuje povídat. O maličkostech, o radostech, o starostech. Pořád. Potřebuji cítit život.
 
Manželka říká, že se těší, až bude sama, jak jí bude dobře.
 
Teď sedí za mnou na gauči u svého notebooku, píše na něm jako o závod a snaží se nesmát se nahlas. Zadržuje smích, ale moc jí to nejde. Nasadila jsem si radši sluchátka, protože to funění se nedá poslouchat.
 
Tak 7 měsíců jsem jí neviděla se smát – nebo aspoň usmát… vždycky jenom za mými zády u notebooku při psaní. Při velmi rychlém a neustávajícím psaní, při kterém je nadšená, při kterém se usmívá, při kterém je šťastná.
 
Jediný člověk, který mi dodává energii a kterého mohu obejmout je moje dcera.
To objetí je pokaždé jakoby bylo poslední…

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.