otєrєzє.cz

Tak jsi žena nebo transka?

Tenhle článek je dlouhý, protože jsem ho chtěla mít dlouhý. 🙂
Často zmiňovaná zkratka LGBT označuje lesby, gaye, bisexuály a transgendery, čímž umisťuje všechny tyto čtyři skupiny na jednu loď.
Ono to tak na první pohled i vypadá, protože tyto skupiny se vzájemně podporují a řeší podobné starosti (např. coming out, nepřijetí okolím, atd.). Kde kdo by tedy předpokládal, že se tito lidé podporují i vzájemně v konkrétní dané skupině. Bylo by hezké, kdyby menšiny s podobnými starostmi držely při sobě a ve většině případů to tak i je, protože:

Gay je gay.

Lesba je lesba.

Ale bohužel není transsexuál jako transsexuál.

Jak jsem na to přišla?
Především mi mnoho let trvalo, než jsem něco takového vůbec byla schopna přijmout – fakt, že jedna jediná menšina z LGBT na jedné lodi není. Dokonce nejsme ani na dvou lodích, protože transsexuálové jsou tak zvláštní skupinou, že je těch lodí několik a jejich vzájemnou nevraživost nechápu, jsem z ní zklamaná a znechucená. Na druhou stranu jsem potěšená, že alespoň pár jedinců je schopno se vzájemně podporovat a být na té jedné lodi.
Podívám-li se na skupinu gayů či leseb, ti se opravdu vzájemně podporují, chápou a nikdo nemá důvod říkat druhému věty například typu: “Ty ale nejsi gay!” nebo “Já jsem víc gay, než ty!”.
Jsou na jedné lodi.
Podívám-li se na skupinku transsexuálů, vzájemně se všichni nepodporují. Co hůř, kladou druhým překážky, nadávají, dovedou být zuřiví, nebojují za jednu věc, jeden se cítí být ženou a tak mu přijde přirozené, že žena nemá penis, druhý to považuje za zmrzačování genitálií a je schopný toho prvního snad i zabít za jeho názor nebo mu to při nejmenším píše do výhružných e-mailů, včetně výhružek smrti jeho rodině, přičemž se oba vůbec nikdy ani neviděli (osobní zkušenost).
Jsou to právě transsexuálové z druhé lodi, kteří píší stížnosti českým i evropským soudům, hašteří se, hrotí vše neuvěřitelným způsobem a někteří místo toho, aby své “kolegy” a “kolegyně” podpořili, naprosto nepochopitelně se obrací proti nim, nepodávají pomocnou ruku a všude vykřikují, co je špatně, či se dokonce snaží je odradit od dokončení přeměny, což považuji za naprosto neskutečné a nepřípustné. Řiďte se všichni vlastním rozumem a srdcem. A také poslouchejte své tělo. Ne někoho, kdo tvrdí, že snědl všechnu moudrost světa.
Napadlo mě ale, že to bude specifikum zrovna českých transsexuálů, protože například ti islandští při sobě drží. Nemají jediný důvod stát proti druhému. Oni jsou na jedné lodi.
Tak proč to u nás nejde?
Otázkou je, zda jsou tito radikálové opravdu transsexuálové. Sice mají po SRS, ale očividně spokojení nejsou. I když diagnostickým procesem prošli a ten bych nezpochybňovala.
Tito nespokojení lidé (z mně neznámých důvodů) stojí proti všem. Jde o velmi malé množství jedinců, kteří působí rozbroje ve skupině i mimo ní (v okolí, u našich sousedů, rodin… to je moc nebezpečné), čímž tak nepříznivě ovlivňují nejen své kolegy, ale také především potencionální transsexuální osoby a vnímání transsexuálů okolím.
Jak si vysvětlit takové počínání?
Trochu si vždycky povzdechnu, když poslouchám vyprávění gayů nebo leseb, jak relativně jednoduché je být gayem nebo lesbou z hlediska tahání za jeden provaz. Je až dojemné, jak dokážou být semknutí. Sounáležitost a empatie jsou vlastnosti, které mezi transsexuály v ČR obecně chybí, ačkoli se najdou duše, které umí podat pomocnou ruku třeba jen tím, že si popovídají s někým nešťastným.
Naštěstí jak jsem řekla, radikálních bojovníků mezi transsexuály proti všemu a všem je jen maličko. Avšak o to víc křičí. Zbývající část z téhle většiny na jedné lodi je a to je dobře, protože je to něco, co hlavně během přeměny moc pomáhá.
Jak jsem ale řekla, jsou tu ještě další lodě. Asi aby toho nebylo málo, když už řešíme něco tak složitého, jako je nesoulad vlastní identity s fyzickým tělem. Opravdu je potřeba moc dobře si rozmyslet, s kým ze svých “kolegů” jdeme na schůzku, komu napíšeme nebo s kým se nadšeně chceme podělit o své starosti a radosti v domnění, že přece všichni, co prožívají totéž co já, musí být na mé straně. “Jé, ty jsi transsexuál jako já? Tak já přijedu na návštěvu a popovídáme si ano?”. Kde kdo bere tu jistotu, že to bude dobrý člověk? Stejně, jako v běžné populaci, jsou i tady dobří a zlí lidé. I transsexuálové, kteří měli být na stejné lodi nám mohou nesmírně ublížit… (Ani já to nechápu).
Kromě lodě s většinou transsexuálních osob, které naštěstí ví, co chtějí a nenazývají se transsexuály, nýbrž jednoduše – ženami a muži – a lodě nesmyslných směšných “rádobybojovníků” proti nim (a celému vesmíru) je tu ještě loď “tak zvaných transek”, které se sice jako transsexuálové nazývají, ale nejsou jimi.
Na svém blogu to krásně nakousla Doubravka a já tak dostala příležitost k tomu také něco říct, ale nejprve pár slov o ní:

http://transgenderelf.blogspot.cz/

Obvykle hned po zrození nějakého nového blogu s transgender tématikou jeho odkaz nezveřejňuji, protože některé blogy hned zase zaniknou, jiné spinkají a neprobudí se, další zase mění téma, takže se místo zajímavých pocitů transgender člověka dozvíme, jak uvařit guláš nebo přezout pneumatiku, což se zase nedozvíme tady.
Doubravka mě ale nadchla hned dvakrát.
Za prvé, že si vybrala tak krásné české jméno, které se jen tak nevidí a já osobně znám jen jednu nositelku tohoto jména – usměvavou Doubravku, dceru českého polárního mořeplavce, díky které jsem měla možnost pohladit si pírko tučňáka a představit si, jaké to asi je na takové lodi uprostřed ledových ker. Dodnes na ty chvíle setkání a její Manon je růže hozená do kostela nezapomenu. Ale tahle naše Doubravka není ona 🙂 Každopádně jsem ráda, že nemáme další Nikolu. Je to sice hezké ženské jméno, ale mně se líbí, když je slečna (i chlapec) originální.
Ačkoli jmenovat se originálně má i jednu nevýhodu – takový člověk je vidět, protože ho vždycky kdokoliv kdekoliv najde, když nikdo jiný takového jména v ČR neexistuje.
A za druhé Doubravka začala tak krásně hudrovat, že napsala článek, který jsem já neměla nikdy obzvlášť chuť (nebo odvahu) napsat. Nechtěla jsem se do toho vůbec pouštět. Ona tím ale svůj blog skoro začala! 🙂
Já, která si s cenzurou, negativisty, provokací nebo z posměšků nedělá hlavu a sama ráda provokuje nebo vybírá kontroverzní témata. Tak to přišlo teď a je ta nejlepší příležitost se k Doubravce připojit.
Jenže kdo by si odvážil říct na plnou pusu, že nejsme na jedné lodi? No kdo… Měl by to říct každý, kdo na to přijde.
Mrzí mě, že tento (můj i Doubravky) článek vůbec spatřil světlo světa. Ale třeba se nad tím někdo zamyslí.
Zde je Doslovný přetisk článku Doubravky, za který moc děkuji, ačkoli jsem si jistá, že vyvolá vášně, ale to je mi jedno :).
pátek 27. listopadu 2015

Víte, který lidi mě serou?

Transky.
Já vím, že každá nemůže vypadat jako Carmen Carrera a NIKDO nemůže vypadat jako Andreja Pejic, ale nemusíte to všem říkat. Říkat Vás to nikdo nenutí, a to i když vypadáte už zdálky jako dřevorubec. Na facebooku je takových profilů milion. Už ty jména zaráží, třeba Transka Evča – proč by to všem nevytroubila, že – a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.
A tihle rádoby translidé se ještě kamarádí s další sortou těch, kteří žadoní o pozornost – transvestitů a crossdresserů, kteří, se ještě s ranním strništěm bez uzardění vyfotí na profilovku v květované podprsence. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mi to nevadí. Že oni jsou normální přesně tím způsobem, kterým jsem normální já. Jenže potíž je v tom, že tyhle fotky vidí ostatní. Ta běžná populace, se kterou každodenně bojujeme o uznání.
A protože tihle transvestiti jsou jediní, kdo má dostatečný morál vystoupit s touhle vizáží na veřejnosti na nějakém tom alegorickém voze, jsou taky jediní, koho si běžný člověk všimne – běžný člověk jako moje máma nebo babička.

Musím říct, že jim závidím schopnost vystoupit v čemkoliv před kýmkoliv, a to jsem 10 let zpívala s kapelou. To já neumím a umět nebudu. Nikdy nikam ani nenapíšu o svých nejniternějších pocitech, protože bych měla strach, že si to někdo přečte. Ale pokud dopustíme, aby tihle reprezentovali něco, co většina populace považuje za transsexualitu, nedosáhneme nikdy ničeho. Můžeme pak být vylejzrovaný k smrti, a stejně zůstaneme chlapi v sukni.

Vezmu-li islandský model jako model typického transsexuála, se kterým se ztotožňuji i já, vypadal by přesně takto:
Po chirurgické konverzi pohlaví se nejenže stáváme ženami úředně, ale také fyzicky. Duševně jsme jimi ovšem už od narození. Takže jednoduše přestáváme být transkami. Proto ta slavná věta v islandském videu “Tvá dívka nikdy nebyla klukem.”
Podstatou MtF transsexuality je vnímat se a chtít žít jako žena, ne jako transka.
Takový transsexuál tedy přirozeně touží po chirurgické změně pohlaví, souhlasí s ní a nebojuje proti islandským lékařům, neboť ví, že jsou tam pro ně, nikdo nezpochybňuje jejich výsledky.
Takto jsem chápala přeměnu i já, než jsem narazila na transsexuály z jiné lodi, kteří úplně zničili zárodky nějaké sounáležitosti, kterou jsem tak očekávala.
Islandský model takto semknutě se vzájemnou podporou funguje zřejmě proto, že jde o menší skupinu v malé zemi, kde nikdo nemá důvod vzájemně se nepodporovat. Podobně radikální názory, jaké panují u nás, se občas objevují i v jiných zemích. Vždy jde pouze o transsexuály. Gayů a leseb se vzájemné házení klacků pod nohy netýká.
Kdo jsou tedy ty “transky”? A jak rozlišit, kdo je transka a kdo “transka”?
Mnoho MtF dívek (ale také netranssexuálních) toto oslovení neřeší a dokonce ho používají ve svých přezdívkách nebo e-mailových adresách i přesto, že se některé cítí být ženami. Ten důvod, který je vede k tomu hlásit se k transkovství je pro mě nepochopitelný, ale u druhých ho respektuji, protože je to jejich volba, nicméně vždycky jsem si myslela, že transsexuál trpící poruchou identity se cítí být buď mužem nebo ženou. Tak to cítím i já a tak je to i v popisu této “poruchy”.
To jejich “transka” v přezdívce může být pozůstatek z doby, kdy tyto ženy hledaly samy sebe. Pak se ale nabízí otázka, proč už s tím něco neudělaly? Proč se nehlásí k tomu, že jsou ženami, ale strnuly na oslovení transka nebo na svém původním mužském jméně, takže se často stává, že mi přijde e-mail od nějaké Andrey z e-mailové adresy, ve které je napsáno třeba “Pavel Novák” nebo ještě hůř (a to se mi taky vážně stalo – nešlo o pacienta od Hanky) “Ahoj, jsem půl roku na HRT a chtěl bych se s tebou podělit o své zkušenosti.”
Hm, FtM kluci mi tak často nepíšou, super, řekla jsem si.
A u druhého mailu trochu mého zděšení: “Já jsem ale MtF! Jen nevím, jestli už můžu používat ženský rod a taky nemám ještě vybrané holčičí jméno, tak proto se ještě podepisuju Zbyněk.”
Půl roku na HRT…
Inu, tempo přeměny si každý určuje sám 🙂
Někdy je zajímavé pozorovat, co vyvádí jiní malí lokální sexuologové s některými zoufalými dušemi.
Ale ten nejdůležitější detail, kterého jsem si právě všimla je, že zatímco slečny (či rádoby slečny) rády používají slovo transka, kde můžou, div že by si ho nejradši nedaly do občanského průkazu, FtM kluci se takto nechovají nebo jen opravdu výjimečně a po přeměně toto oslovení opouští (pokud se k němu vůbec kdy hlásili). Kluci jsou totiž kluci. Tak proč tedy také všechny holky nejsou holky?
No protože tohle je specialita holek, respektive mužů, co si na ně hrají! Nebo ještě lépe: transvestitů, kteří se rádi nazývají “transkami”. Transvestismus bio ženy, která se převléká za muže je totiž velmi vzácný, takže tu opravdu nejde o transsexualitu.
Čímž se nám tato skupina “transek” omezuje pouze zhruba na polovinu populace. Nemůžu napsat ženskou, protože právě někteří z “těch druhých transek” transsexuálkami nejsou, pouze zneužívají tohoto oslovení pro svůj prospěch, kterým má být jejich asi jejich zdánlivá popularita a žádanost v sexuálním průmyslu, kde slovo transka zněkolikanásobuje honoráře. Nebo ještě lépe, když budu shemale. To je úplně nedostatkové zboží.
Pak by tedy
  1. slovo transka znamenalo označení osoby v přeměně, která se po ukončení přeměny stává ženou či mužem a
  2. slovo “transka” znamenalo označení osoby, která se ráda převléká do dámských šatů a záměrně nebo ne svoji vinou (např. z důvodu neznalosti) se nazývá “transkou”.
Rozlišila jsem ty dva termíny bohužel jen uvozovkami. Vlastu nedávno napadlo oslovení nontranska, který by označovalo všechny transsexuální osoby, které nejsou “transkami” (tedy těmi, co se za ně jen vydávají), ale kdo se v tom má potom vyznat? 🙂
Nontranska je například Vlasta, Nicol, Alice, Monika, já… a věřím, že většina z holek, které potkávám u Hanky a které by nikdy na světě nikde v souvislosti s nimi oslovení transka nepoužily, protože jsme ženy.
Pokud je nějaká slečna hrdá na to, že je trans a uvádí to všude možně, pak se domnívám, že jí to přejde 🙂
Pokud dojde až k operaci a nepřešlo jí to ani několik let poté (i takové jsou mezi námi), pak je otázkou, kým tedy je, když její mozek jí měl říkat, že je žena. Nebo se může hrdě hlásit ke své minulosti a podporovat tak skupinu dalších potencionálních transsexuálů, kterým bude motivací. (Jen doufám, že bude opravdu skutečnou motivací a ne demotivací, která kdysi vkročila do života mně zřejmě jen proto, abych oddálila začátek mé přeměny, což byla naprostá hloupost. Jenže každý si na to své musí přijít sám.)
Shodou okolností mi v době psaní tohoto článku přišel hezký e-mail od jedné slečny, která se ale podepsala “TranskaMarta” (křestní jméno jsem změnila) a v e-mailové adrese je totéž “transkamarta (transkamarta@abcd.cz)”.
A tak jsem jí poprosila, jestli by mi vysvětlila, proč to tam má, když (jak píše) je žena. A ta mi potvrdila, že toto oslovení je dočasné, spíše ze setrvačnosti a také tím důvodem bylo to, že nechtěla nikomu lhát, neboť stav transka vystihuje její současný stav:
“Dnes viem, čo cítim, že som ženou vnútorne, no kým som k tomu dospela, tak mi to trvalo naozaj dlho. Ako som písala, tak k takému reálnemu uvedomeniu si, že som transka a čo to vlastne znamená som dospela, až keď som sa dostala k internetu. A z tej doby pochádza i tento nick, pravdupovediac najprv som mala nick, ktorý sa sklada iba z čísiel, až po určitom čase som chcela vyjadriť čo som, nechcela som podvádzať a mala som dojem, že musím povedať, že sa cítim ženou, no telo je mužské, tak preto to trans v nicku. Z akejsi zotrvačnosti pri tom nicku zostávam. Už som viackrát uvažovala o tom, že si ho zmením na čisto ženský, no v tejto podobe v akej žijem mi to pripadá ako podvod. Pravdupovediac som si taký nick aj vytvorila a bola som ženou /virtuálnou/, no všetko vždy skončilo pri žiadosti o foto či stretnutie, nechcem klamať. Myslím že ten nick vystihuje moju situáciu. Jednoducho si nemôžem dať ženský nick, pretože navonok ženou nie som. Ale vnútorne som ženou určite zo všetkými túžbami, potrebami… Strašne by som chcela mať aj ženský zovňajšok, vtedy by som sa cítila plnohodnotnou ženou. Asi aj keby som k tomu aktívne smerovala, by som ten nick používala bez prívlastku “trans”.”
Já jsem v minulosti nikdy slovo transka ve své přezdívce ani nikde jinde nepoužila. Vždy to bylo ženské jméno (to, které používám dnes, před 20 lety to tedy byla na chvíli Lucie :). Jako podvod jsem to brala kdysi jen chviličku úplně na začátku, kdy jsem si vytvořila ženský profil, do kterého jsem vložila cizí fotky krásné slečny. Komunikace s muži byla úžasná, bavilo mě to, ale asi po týdnu jsem začala mít takový stísněný pocit, že to nejsem já, že ty kluky podvádím a nikdy nebude možné, abychom se viděli naživo a to obelhávání mi vadilo, takže jsem tehdy udělala své první fotky (bylo to v době, kdy se začali objevovat první digitální fotoaparáty, což bylo něco fantastického) a nedostatky upravila v počítači. A ono to fungovalo! Byl to moc krásný neopakovatelný pocit, kterým jsem se tak namlsala, že jsem už nemohla zpátky, přestože bylo přede mnou přes 20 let života ve špatném těle. S jídlem roste chuť, takže jsem těch fotek začala mít víc, zdokonalovala je a užívala si přízně mužů. Ovšem vždy jen do chvíle, než se chtěli sejít, já musela říct ne a ukončit vzájemné dopisování. Nebrala jsem to ale jako podvod. Neboť v mé hlavě jsem byla žena, byla (a jsem) o tom přesvědčená a tak jsem se taky prezentovala, i když v reálném světě bych tehdy jako žena neobstála, i kdybych se snažila sebevíc. (Vypadala bych prostě jako “transka” :). Zato teď si už konečně užívám všech výhod (ale i nevýhod) a rozkoší, které mi ženský svět poskytuje 🙂
Jenže já si myslím, že je důležité, aby nás i okolí vnímalo tak, že jsme ženy nebo muži. Ne abychom se prezentovali jako transky, pokud se necítíme jako transky.
Jde tedy o různý pohled každého z nás na to, jak vnímáme sami sebe, i když se mi to transkovství prostě nelíbí a nechápu ho. Příklad TranskyMarty ale zrovna nepatří mezi ty, které tu kritizuji. Je otázkou času, kdy dojde na konec přeměny a potom už žádná transka nebude. Bude to jen slečna Marta – krásná a ženská. Tou ale mohla být (a je) přeci už teď…
Co když nevypadám jako žena ani po operaci? Kdo jsem?
🙂 Ach jo. To je pořád dokola. Jestliže jsem žena, tak jsem žena, ne? Cítíte-li se být ženou, pak jste žena. Nevím, co je na tom složitého. Chtěla jsem napsat: “Tak si za tím ale stůjme, že jsme ženy!”, jenže proč bych to psala? Já si za tím nepotřebuji stát. Já tou ženou jsem.
Tak potom jedině, že mám tak nízké sebevědomí ze svého vzhledu, že udělám snad ten nejhorší krok a místo ženy se začnu identifikovat jako transka (ta bez uvozovek). Protože usoudím, že mě stejně všichni jako transku vidí (což je chyba) a jsme zase u toho. Tím se vzdám svého ženství ve prospěch něčeho, co mělo být jen dočasné. Takovým bych popřála tedy alespoň hodně štěstí v životě. (Podle mé osobní zkušenosti jsou ale takoví lidé šťastní, protože jejich kvalita života se zlepšila v porovnání s tou před přeměnou).
Některé TV slečny nabízející sexuální služby jsou spokojené se svými mužskými genitáliemi a tak si do své webové prezentace napíší co největším písmem TRANSKA. To zní lépe, než TV, že.
Aby to bylo ještě zamotanější, tahle “transka” sice většinou doopravdy transsexuální není, ale může být. Motivace vysokého finančního ohodnocení totiž některé transsexuální slečny vede k tomu, že nikdy nebo zatím žádnou operaci nechtějí ne proto, že by necítily, že přirozené pro ženu je mít vagínu, ale proto, že si zvykly na vysoké výdělky, které jim zajišťuje právě jejich velmi žádaný mezistav mezi mužem a ženou. K těm se ale my nehlásíme.
S těmito osobami vydávajícími se za skutečné transsexuály pak souvisí další věc.
Jelikož transsexualita předpokládá, že jsme-li ženy, chceme také vypadat jako ženy, ale hlavně jako ženy žít (protože transvestita chce taky vypadat jako žena, byť na chvíli, ale nechce jako žena žít, má to jen pro zábavu a fajn zážitek, což ho rozlišuje od transsexuálů).
Mám-li tedy na své tváři vousy a jsem žena, snažím se s tím tedy něco dělat. Nenechávám si ty vousy, protože ženy vousy nenosí. Každá biologická žena by se takový problém snažila řešit. A tak je to úplně se vším. I s genitáliemi třeba.
Chci na sobě pracovat, dělat všechno možné pro to, abych vypadala a vystupovala i pro okolí jako žena. Nemám důvod jednat jinak.
Proto nechápu, jak je možné, že přijdu na kontrolu k Jarolímovi a tam dorazí slečna po operaci (čouhá jí totiž cévka z “kabelky”), která je oblečená v polopánském (rozhodně ne dámském) oblečení a na tváři má normálně strniště? Ona je sama pro sebe už ženou, na co řešit i hlas, na co řešit vousy, na co řešit své ženství?
Ty, milá společnosti, se musíš změnit a říkat (respektovat nebo uznat – říkejte si tomu každý, jak chcete) mi v ženském rodě, protože to chci, i když jako žena nevypadám.
Místo toho, abych já byla tím, kdo dá té společnosti jasný signál, kým doopravdy jsem.
To jsou dva rozdílné přístupy.
Přirozeně pak holky z jedné skupiny nemají rády tu druhou.
Chtít po společnosti, aby mi říkala “ženo” ne proto, že tak vypadám, ale proto, že to tak jen chci, je průšvih. Když už jsem žena, tak mám koukat být tou ženou a ne že si budu myslet, že jsem žena, ale nechám si strniště a obleču se tak nežensky, jak se žádné ženy neoblékají. (To mimochodem platí pro kteroukoliv ženu, i biologickou :). Jinak by ta slečna vypadala dobře, byla mladičká. Neexistují žádné výmluvy typu: “Ale mně ty hormony nepomohly ani trochu.”
Hormony jsou kouzlo (protože prostě ženy kouzelné jsou), ale co je to za přístup sedět na zadku a čekat, až se něco stane?
Často slyším: Věřím v osud, prostě co se má stát, tak se stane, ať udělám cokoliv a tak čekám, až se něco stane.”
Tak to není. Kdybych jen seděla, nejsem teď tady, ale je tu nejspíš naprosto zoufalý nesebevědomý a smutný člověk s mužským tělem.
To, že jsme ženy (a tvrdíme to sobě i okolí) máme totiž společné spolu s ostatními biologickými ženami (neboť ten rozdíl kromě fyzického těla není (nebo nebyl) žádný). Je to v hlavě. Bez rozdílu.
Zeptali jste se někdy kterékoliv dívky, proč si lakuje nehty? Proč nosí sukně nebo proč má dlouhé vlasy?
Na to se těžko odpovídá. Vždycky si někdo nejspíš nějakou odpověď najde, ale tou hlavní a jednoduchou odpovědí je: “…no protože jsem žena”.
Je to v nás zakódované a to, že v průběhu těhotenství hormonální nerovnováha v těle naší matky způsobila ten fyzický omyl s naším tělem je vedlejší.
Nedávno (ještě, než vznikl tenhle článek) si mi kamarádka do telefonu stěžovala: “Terez, to je hrozný. Já nejsem žádná transka! Já jsem žena! Líbím se heterosexuálním mužům. Ani by mě nenapadlo být někdo jiný.”
To slečna se strništěm, co se také identifikuje jako žena, je ale bohužel transka i přesto, že je po operaci. Takhle jí totiž vidí okolí, které pak vnímá automaticky veškeré transsexuální osoby podobně. Okolí se totiž bohužel mylně domnívá, že na stejné lodi jsme.
Také Ugla ve svém videu řekla: “Nepotřebujeme se definovat jako transsexuálové. Pokud to však někteří chtějí, tak ať.”
“Nikdo mi nemůže říkat, kým doopravdy jsem nebo že jsem chlap, protože já sama vím nejlíp, že jsem žena.”
Začaly se tyhle myšlenky na mě valit už odevšad.
Opravdu mě těší, když nějaká firma zaměstná například handicapovaného člověka, kterému tak v životě moc pomůže.

Transsexualita ale není handicap!

Ne, opravdu není.
Někteří lidé si však myslí, že je a tak umístí například za bar člověka, který nikdy na sobě nepracoval (třeba slečnu se strništěm) jen proto, že je mu ho líto. Což je sice milé, ale potom tam přijdu já, objednám si kávu a vážně se vyděsím, že mám patřit na stejnou loď s tím pánem v dlouhé sukni a vousy? Každý, kdo projde kolem a nikdy tam nebyl, toho člověka řeší.
A už nikdy tam nepřijdu.
Je vpořádku, když pomáháme lidem žít v jejich vytoužené roli a respektujeme jejich identitu, přestože tak nevypadají. Nemám problém bavit se s lidmi, kteří jsou výstřední nebo na sebe poutají pozornost a odlišují se. Ale není vpořádku, že takoví lidé jsou házeni do jednoho pytle s těmi, kteří na sobě tvrdě pracovali, dřeli a snažili se udělat maximum pro to, aby to dopadlo dobře a kteří jsou pak (asi za odměnu za to všechno) nazváni transkami.
Děkuji pěkně. Nemám zájem.
Vysvětlujte jim potom, že jsem žena.
Je vás plný internet, plný facebook (jak napsala Doubravka), u svých jmen máte přídavek “transka”. Stačily mi tři minuty a našla jsem “Transka Transka”, “Mladá Transka”, “Trvale Transka”, “Ina Transka”, “Ania Transka”, “Nicol Transka”… nekonečný příběh. Ale já na vašich fotkách nevidím transky. Já tam vídím TéVéčka a crossdressery, fetišisty a exhibicionisty.
Fotíte fetišisticky své nohy na tisicících fotkách jen z jiného úhlu, boty, kožené kalhoty. Dokonce můžeme vidět i úkaz, jakým je jedna Češka po SRS, která fotí své kalhotky – jenže na sobě. Hezky rozkročíme nohy (to je tak ženské!), poodhrneme sukénku, ať to každý vidí. Jsou dnes krajkované! Aaaaach, jak jsem vzrušená! A vystavím si to hezky na facebooku. No né! Tolik obdivných komentářů! Super. Tak ještě nafotíme zadeček (mám totiž tanga hele!) a pak nohy. A ty kožené kozačky s 20cm podpatkem… Slintáte? (Já si musela dojít pro blinkací pytlík).
Taková perfektní transka všem dává najevo, že jejími nejoblíbenějšími knihami jsou “The Male Crossdresser Support Group”, “Ladyboys”, “How to crossdress” a oblíbeným filmem “Horny Shemale Sex Anal”. Má holt takovéhle záliby, proč ne. Jistě je má i mnoho biologických žen, které se rády podívají na anální sex slečny s penisem.
Ne, tak k téhle paní (?) já se nehlásím. Ona je pro mě z jiné planety. (Říkám ona, protože respektuji její rozhodnutí a v češtině máme jen tři jmenné rody.)
(“She is from another planet” – ilustrační obrázek)
Ale to není osobní útok na tyto lidi. Vysvětluji tu jen, kdo je transka a že z transky se přirozeným procesem stává žena. Nelze v této fázi ustrnout, jinak to logicky není transka. Ne není. Není. Prostě není. 🙂 Pro někoho asi překvápko, co? 🙂
My opravdu nejsme vidět. Největším štěstím a satisfakcí je pro nás to, že už nám nikdo neříká transko, kterou jsme v našich hlavách ani nikdy nebyly.
Během přeměny (kdy jsme ještě systémem nazývány transsexuály, ale samy sebe tak nikdy nenazýváme) můžeme mít ještě nějaké nedostatky, protože přeměna je proces pozvolný, nelze ho urychlit, je to ta nejtěžší fáze našeho života, ale ta jednou skončí.
Jak jsem zjistila, někdo ani neví, co to žena je. Mnohým TV a CD mužům si stačí z ženství ukradnout opravdu jen její nepatrný kousek, aby byli šťastní a cítili se tak nějak dobře. Nevadí jim, že takhle ženy nevypadají ani náhodou, že mají k ženství daleko. To mně pak vadí, když se nazvou transkou. Co dělají doma nebo v travesti show je mi ukradené. Ale já se k nim nehlásím stejně, jako se k nim nehlásí jiné bio ženy.
Aby nedošlo k omylu. Já se neposmívám odlišným lidem a ani nekritizuji jejich záliby. Vadí mi, že kde kdo si pak myslí, že transsexuální žena má logicky tvář plnou vousů, desetimetrové řasy na očích a barevné peří až někde mezi nohama. Myslí si to třeba “jako moje mamina a babička“, jak řekla Doubravka. Tak to je přesný, Doubravko!
Tak aby bylo jasno.

My, ženy, jsme ženy.

Neříkejte nám transky. Nikdy se k tomu (my ženy) nebudeme hlásit, i když to máme v diagnóze, ale jinak to úzkostlivě tajíme a nesnášíme, když to musíme někomu říct. Někomu, kdo v nás už konečně viděl ženu. Nikdy to slovo nepoužijeme. Hnusí se nám, protože my nejsme žádné transky. To jste tak akorát vy druzí (ačkoli je to omyl, protože výraz “transsexuál” měl původně úplně jiný význam, než se převlékat a fotit se doma u dveří s vyretušovanou tváří a levnou neupravenou parukou bez úrovně lesknoucí se na sto kilometrů).
My toužíme zapadnout. Nebýt vidět. Chceme žít NORMÁLNÍ BĚŽNÝ ŽIVOT, jaký ho žijí jiné ženy. Nemáme potřebu se někde fotit v extravagantních oblečcích, ukazovat se nebo vystupovat v různých show.
Neodsuzuji vás pro to, co děláte, transvestité, crossdreseři, trans-pedo transgendery (to je termín, na který jsem narazila nedávno a označuje transgender osobu vyššího věku žijící v roli dítěte, takže například 50letá MtF paní žije život 6leté dívky (o tom tu bude jednou článek, ale teď hudruju kolegiálně s Doubravkou, tak nemám čas :)). Konkrétně trans-pedo mi tedy vlastně už vážně přijde nechutné asi jako sexuální úchylka uspokojení se v dětských plínách s dudlíkem. Vidím 50letého muže, co má mašličku ve zbytcích vlasů a botičky, které měla moje dcera na vítání občánků.
Dobře, doma si dělejte, co chcete, ale vy s tím pak vylezete na veřejnost a společnost nás hodí do jednoho pytle, ze kterého můžu utíkat, jak chci. Stydím se za vás. Stydím se kvůli vám použít slovo transsexuál, protože jen a jen kvůli vám ve společnosti už dávno neznamená to, co znamenat mělo, protože jste ho zprznili na ubohou představu laciné mužatky.
Nikdo se mi nemůže divit, že mi to vadí.
Tohle by vadilo každé ženě. A my, narozdíl od vás, dostáváme po ukončení přeměny doklad o “ukončení léčby změny pohlaví”, takže tou ženou jsme.
Neříkám, že jsem něco víc. Nechci a nebudu se nad nikým povyšovat. Jen říkám, že jsem žena a vy jste “transky” (chcete-li si tak říkat, ačkoli o tom pochybuji, ale ono to zní tak nějak senzačně žejo? Budí to pozornost. Jste jiní. Lidé vás musí milovat! A je to tak sexyyyy…).
Je prostě tak těžké pochopit, že my to neděláme jen tak z nudy, z potěšení, z důvodu vzrušení, z nedostatku rodičovské lásky jako si to myslí ve Vietnamu, z důvodu nedostatku partnerů nebo já nevím čeho ještě, co už jsem stokrát za život slyšela? Netoužíme po popularitě ani po tom, aby nás půlka světa viděla jako transky, protože my jsme ženy. (V tomhle článku to budu opakovat schválně klidně stokrát). To jen zdravotní systém nás tak nazval, abychom mohly spokojeně dojít ke konci přeměny a být konečně šťastné.
Opravdu jsem si chtěla hlavně zahudrovat. I já jsem se dlouhou dobu snažila přesvědčit samu sebe, že JSME na jedné lodi, ale musím konstatovat, že nikoli a nikdy nebudeme. To zjištění přišlo postupně. Něco takového jsem kdysi vůbec netušila. Věřila jsem definici slova transsexuál a také tomu, že když to někdo o sobě říká, tak jím jistě je. Když o sobě někdo říká, že je gay, tak mu také věřím, že je gay.
Dovolila bych si tedy vyjádřit svou srdečnou podporu všem lesbám, gayům, intersexuálům, bigenderům a nám – ženám a mužům, kteří jsme se narodily ve špatném těle a naším cílem je během přeměny dosáhnout toho, aby naše tělo bylo v souladu s naší duší a světě div se – stali jsme se zase jen mužem nebo ženou. Tím se značně lišíme od vás ostatních.
Takže si to zopakujme.
1) Jsme tu my – ženy, kterým z nějakého důvodu nějakou dobu říkali transsexuálové.
2) A pak jste tu vy, kteří si transsexuálové říkáte dobrovolně a ženami nejste.
Takže… žena nebo transka?
Měli byste si to pořádně rozmyslet.
Nejsme na stejné lodi.
(Všechny výše uvedené fotky jsou z veřejně dostupných zdrojů.)
Já myslím, že je to jasné, ne?
Je mi úplně jedno, jestli svojí diagnózu F64.0 mám navěky někde v systému zdravotní pojišťovny jako dalších přes 1100 osob s touto diagnózou v ČR (ověřeno mým dotazem zdravotním pojišťovnám) nebo v kartě lékaře. Logicky se se mnou táhne pokaždé, když vyrazím do Motola na urologii, protože lékař musí vědět, co se se mnou dělo v minulosti, ale když půjdu k zubaři, říkat mu to přirozeně nebudu.
Já jsem žena a chtěla bych, abych ani mezi transgendery nebyla označována jako transgender, transsexuál či transka. Dokonce pokud by to bylo možné i před operací.
Myslím, že toto označení je základní omyl, který si celá tahle společnost myslí – že pokud trpím nějakou úchylkou, jsem úchyl a pak tedy musím být tím úchylem celý život. Pedofil, nekrofil, gerontofil. Nejde to vyléčit a tahám s sebou tedy těžkou kouli až do smrti. Bohužel se transsexualita řeší také na sexuologii a i když ji nenajdeme v sáhodlouhém seznamu úchylek člověka, společnost jí mezi ně tak nějak automaticky řadí. Jenže my si svou kouli netaháme do smrti. My jsme se jí zbavili…
Chtěla bych říct, že jsem možná byla transsexuál, protože jsem vypadala jako chlap a cítila se jako žena, takže mé tělo bylo v nesouladu s mou duší, identitou, kterou jsem si sama nevymyslela a vystrkovala růžky už když mi byly čtyři a já celá vyděšená nevěděla, co to je. Rozhodla jsem se s tím ale něco udělat a tak byla zahájena “léčba změny pohlaví“, na což je takový papír s tímto názvem a po jejím ukončení (tedy po SRS) jsem dostala papír druhý s názvem “ukončení léčby změny pohlaví“. Moje léčba nemoci s diagnózou F64.0 byla ukončena. To znamená, že jsem přestala být tou nechtěnou transkou (celou dobu jsem všem tvrdila, že jsem žena, protože můj mozek mi to jasně říkal) a stala jsem se konečně ženou i ve zbývajících částech mého života.
A to je přesně to, o co mi šlo. Jsem si jistá, že ženou jsem. Byla jsem jí už od narození, ale bohužel ne pro společnost. To přišlo díky mému rozhodnutí až později. Mám ženské tělo a mám i ženské doklady. I pro úřady jsem tedy ženou. Mám dokonce pocit, že to tak bylo od narození. Nebudu muset nikdy na vojnu a do schránky mi chodí pozvánky na preventivní vyšetření proti rakovině děložního čípku. Lidé mě oslovují v ženském rodě, spím s heterosexuálními muži a jsem moc šťastná jako nikdy v životě.
To všechno proto, že jsem ženou. Ne transkou.
Takhle to mám prostě já a jak jsem s radostí zjistila i spousta z nás, které už od začátku tvrdíme, že jsme ženami. Náš mozek nám ani žádnou jinou variantu neumožňuje.
Tak si buďte transkami, ale nás mezi sebe netahejte. (Tím nemyslím děvčata momentálně v průběhu přeměny, které jsou zdravotním systémem nazvány transkami ať chtějí nebo nechtějí, přestože jim jejich mozek říká, že jsou ženami.)
Prostě jak prohlásila jednu moc hezkou větu Monika:
“Důležité je, že my jsme ženy a na nějaké blbé transky se můžeme vykašlat” :).
Hezký advent všem.
(I transkám.)
(Tento článek reprezentuje můj vlastní názor.
Ostatně jako celý tento blog 🙂
————–
Zaslechla jsem divný názor, že když někomu říkám, že jsem žena, že se tím povyšuji nad těmi, kdo jsou “jen” transka. Tak to přeci není. Když říkám, že jsem žena, říkám to proto, že mi to tak říká můj mozek stejně, jako to říká polovině ženské populace. Říkat o sobě, že jsem žena není ani víc ani míň než “transka”. Jen jde o odlišnou identifikaci sebe sama postavenou na stejnou úroveň. Každý jsme někdo. Někdo ani neví kdo a někde o sobě nechce říkat, že je žena nebo muž. Někdo v tom jasno nemá, někdo ano. Ale není víc nebo míň člověkem, než ten druhý.

136 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.