otєrєzє.cz

Krása má větší moc než cokoliv jiného

Před pěti lety, v době před přeměnou, jsem se chvíli živila tím, že jsem tvořila webové stránky malým živnostníkům. Bylo mi jich líto. Že podnikají a nemají ani webovou vizitku a já jí mám hotovou za půl dne. Klienti se dali vyhledat snadno. Navíc jsem se opravdu snažila. Byla jsem na všechno sama a docela se mi dařilo. Získala jsem totiž nějakým záhadným způsobem pár zajímavých zákazníků, z nichž jeden byl úplně nej, protože mě zaměstnával hned několika zakázkami najednou a to v té době bylo naší záchranou rodinné kasy.
 
Ten nej zákazník byla velmi krásná, opravdu taková ta „100% pure woman“, upravená, čistá, voňavá, ženská, velmi velmi velmi ženská. Stejně – jak „jinak“ se jedná s lidmi, kteří jsou krásní… Kolik ústupků jim dokážeme dát narozdíl od těch, kteří mají prostě tu smůlu, že hezcí nejsou. Jak rádi vyhledáváme jejich společnost kochajíce se jejich zjevem, zatímco uvnitř nás vůbec, ale vůbec, nezajímají.
 
Několikrát (mnohokrát) jsem musela zatnout zuby a vyslechnout její požadavky, domlouvat se s ní, co vlastně chce a trpělivě vždy vyslechnout i historky z jejího života. Ona mohla volat kdykoliv.
 
Také toho často využívala. Já měla tehdy ještě rodinu a snažila se jí uživit a tak se tyto její rozmary prostě tolerovaly. Kdykoliv volala, manželka kulila oči v sloup.
Zatímco paní klientce někdo nadělil krásu a to opravdu nad míru a dechberoucí, s chytrostí už na ní nezbylo a tak to byl často boj. To mi ovšem až tak nevadí. Dokážu se přizpůsobit. A můj zákazník, můj pán. Paní si navíc vymýšlela nové a nové projekty, asi se nudila, protože byla manželkou velmi bohatého a známého podnikatele v severních Čechách a já tak měla možnost vyslechnout různé pikantnosti z jejich rodinného života. Z toho intimního mě naštěstí (nebo bohužel) vynechala.
 
Nikdy bych takto o svých zákaznících nemluvila, vždycky si vážím každého zákazníka, byť si vymyslí, že chce třeba růžového slona s vrtulí, ale ona už není můj zákazník. Já totiž nemám zákazníka ani jednoho. Všichni jsou zákazníci pana Nováka, tedy mě před přeměnou, který už neexistuje. Jsem v situaci, kdy všichni chtějí služby mého předchůdce, ale já je musím přesvědčit, že já jsem stejně dobrá, jako byl on. Nebo tedy nemusím. Moc se mi do toho ani nechce, protože se tímhle už neživím a nebaví mě to.
 
Po čase, když jsem všechny projekty ukončila a paní si už nic nového nedokázala vymyslet, odmlčela se.
 
Bude to pět let a dnes telefon a na displeji její číslo…
 
Nezvedla jsem to.
Nebyla jsem na tu situaci absolutně připravená. Že se pořád najdou lidé a situace, které nás dokáží překvapit v souvislosti s tím, co máme za sebou.
 
Nemůžu jí říct: „Jé dobrý den paní Schmidtová! Jak se máte? A co manžel? To jsem ráda, že se zase ozýváte.“
 
V práci mi historky o tom, jak pan Novák odešel bůhví kam, nic o něm nevím a já sedím místo něj a nemám s ním nic společného, vždycky procházely.
 
Jenže tady byl pan Novák vždycky sám sobě zaměstnancem a tohle telefonní číslo bylo jeho. Těžko teď vysvětlím, jak se dostalo do ruky mně… jeho sestře? Komu vlastně? A ona (já, co jako nejsem já) umí dělat svou práci fakt tak, jako to uměl on? Nemůžu říct, že ho neznám, když mám jeho číslo. Rozhodně nechci nic vysvětlovat. Jednoduchá jasná informace, která klienta uspokojí. Hlavně se do toho moc nezamotat. A tak celá ta klientela, kterou jsem si vybudovala kdysi ještě jako někdo jiný, se musí vybudovat znovu. Ok. To beru. Počítala jsem s tím. Něco za něco.
 
Teď ale není čas na vysvětlování. To nikoho nezajímá.
 
Mám strach. Že se prokecnu. Že budu vědět jakýkoliv detail o jejích bývalých zakázkách, které znám do podrobna, protože to byly moje „děti“, ale musím dělat, že nevím vůbec nic. Musím se znovu ptát na tytéž věci, které už dávno vím.
Zajímavá situace.
Nejspíš paní zpátky ani nezavolám.
 
Ale k čemu jsem se chtěla dostat.
 
Dnes mi došla jedna moc hezká věc.
 
Chtěla bych být moc moc moc moc blbá.
 
Tak blbá, že bych neřešila vůbec nic, jen bych si tak blbla se svýma hadříkama ve svém e-shopu, dělala klientkám barevné gelové nehty a vracela se do obrovského luxusního domu k manželovi, který si mě vybral právě proto (a zřejmě jen proto), že jsem krásná, čímž mě zajistil na celý můj život. Co by mi chybělo? I tu lásku bych měla, peníze bych měla, domov bych měla, chlapa, kterému by stačilo občas skočit s ním do postele.
 
A já bych si to užívala. Navíc chlapi mají rádi blbé holky, i v posteli. To jsem někde četla a chápu to, protože jim do ničeho nekecají a pěkně pokorně poslouchají a dělají, co jejich živitel řekne. Ale protože jsem jeho rozmazlované koťátko, zaškemrám a hle, tu nové auto, tu dovolená na Seychelách, tu prostory pro své nové podnikání, abych se nenudila, protože nemám totiž žádné starosti, peníze nejsou problém a tak si stále něco vymýšlím a je mi fajn.
 
Jak já bych chtěla být blbá a krásná.
 
To by mi k životu stačilo.
 
Neodsuzuji tedy tyto slečny a paní. Jen jim tiše závidím. Dělají, co mohou a jde jim to. Většinou ale nedělají vůbec nic. Stačí, že jsou krásné a lidé se na ně rádi dívají. Krása jim sama otevírá dveře.
 
Krása má větší moc než všechno vědění nebo moudrost. Než cokoliv jiného.
 
Ještě mě nikdo nepřesvědčil, že to tak není. Za tento názor bych kdysi všechny holky profackovala, ale teď to vidím jinak.
 
Pak by to tedy znamenalo: ženy, buďme krásné, ale blbé a svět bude fajn.
 
Opravdu bych to brala…
 
Ilustrační obrázek ne příliš vzdálený reálné kráse mé (bývalé) klientky
 

13 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.