• Jak to dělají v...?

    Jak to dělají ve Finsku?

    Koncem 90. let, kdy byl internet na monitorech v krásných černobílých plenkách bez obrázků, jsem poprvé na UJEPu v Ústí okusila, jaké to je spojit se s někým z druhého konce planety. Připojila jsem se pomocí takových krkolomných příkazů na tzv. BBSku, kde se dalo v textové formě povídat s ostatními lidmi. To bylo vzrůšo! Těch lidí bylo pět a samé holky. Katie z Oregonu, Julia z Ukrajiny, Jurgita z Litvy, Daniela z Itálie a Ansku z Finska. Všechno holky, co seděly za počítačem na nějaké univerzitě jako já a byly strašně vyplesklé z toho, že něco takového vůbec můžeme dělat. 🙂 (Úžasná doba).
    Katie (které jsem tehdy napsala svůj úplně první e-mail v životě, což už samo o sobě ve mně způsobuje nostalgii) to po pár dnech na BBS zabalila, ale s ostatníma holkama z Evropy jsem si pár let dopisovala na opravdickém ručně popsaném papíře. Posílaly jsme si pohledy, přáníčka, s Ansku z Finska jsem si tehdy i telefonovala – z pevné linky mého táty, z čehož měl pak ohromnou radost, když mu přišel účet. 🙂
     
    Nad postelí jsem měla pohled od Ansku s hrozně roztomilým kresleným medvídkem, který říkal nějakou finskou básničku. Hezky se rýmovala, ale tehdy žádný google translator neexistoval, takže jsem neměla tušení, o čem je. Umím ji do teď nazpaměť a je taky moc roztomilá. 🙂
     
    Postupně se všechny naše kontakty přerušily (tím, jak jsme začaly mít svoje rodiny) a s dopisováním byl konec.
     
    Jenže já si z ničeho nic před čtvrt rokem na tu básničku ve finštině vzpomněla, celou jsem si ji odříkala a zmocnila se mě obrovská zvědavost, jak teď holky vypadají. Na facebooku jsem našla jen Ansku a tak jsem si přála vědět, jak se má, že jsem jí prostě napsala.
     
    Ansku teď přednáší psychologii na Univerzitě v Turku, žije sama a má 6letého syna.
     
    Milá Ansku si samozřejmě pamatovala mé staré jméno a teď jí napsala nějaká Tereza, jenže ta Tereza toho věděla nějak moc o dopisování si s Tomem. 🙂 První otázka byla, jestli jsem jeho sestra, že toho tolik vím. Já jsem s pravdou ven jít nechtěla, ale jednou večer, když jsme tak probíraly své světy, to už nevydržela a pronesla: “Tys snad musela změnit pohlaví!”
     
    Tak jsem jí všechno vysvětlila a normálně jsme pokračovaly dál v našich diskusích a vzpomínání o pradávném přátelství z prehistorických dob vzniku internetu. Až mě nedávno napadlo, že když přednáší psychologii na Univerzitě v Turku, že určitě bude znát někoho, kdo prošel přeměnou ve Finsku a požádala jsem ji, jestli bych s někým takovým nemohla udělat interview pro tento blog, jako tenkrát s Uglou z Islandu.
     
     
    Nakonec jsem dostala kontakt na mladou nadšenou transgender blogerku Julii z Finska, která mi ochotně na všechno odpověděla. Škoda, že nebylo možné zveřejnit i foto, ale já to chápu.
     
    Takže jak to dělají ve Finsku? 🙂
    Prsa z veřejného pojištění? Žadný problém. Ale třeba v porovnání s Českem čekat 5 – 10 let, než dokončím přeměnu? Jakože cože?
     
    (Mimochodem pokud se to povede, v řádu měsíců bych ráda zveřejnila ještě podobný rozhovor se ženou v přeměně v Norsku. 🙂 Nějak se mi tu ta Skandinávie neplánovaně rozmnožila. 🙂
     
     

    Julie, Finsko

     
    ► 1. Můžeš prosím napsat pro čtenáře krátké info o sobě?
     
    Jsem transžena, které ještě nebylo 30 a v současné době teprve procházím diagnostickým procesem, což znamená, že ještě nemám přístup k léčbě a nemohu si změnit jméno na dokladech. To znamená, že v důsledku této “poruchy” žiju docela uzavřený život. Jsem z jižního Finska a jsem studentka.
     
     
    ► 2. Jsou náklady na hormony a operace pokryty z veřejného pojištění? Je něco, co není hrazeno pojišťovnou, ale potřebuješ to?
     
    Hormony nejsou v plné výši hrazeny veřejným pojištěním, ale jsou dotovány pro osoby s nízkými příjmy, které mohou dostávat hormony placené prostřednictvím sociálního zabezpečení. Finsko má také roční limit na maximální osobní výdaje na léky, ke kterým by se měly počítat i výdaje za HRT.
     
    Veřejné pojištění pokrývá základní operace: snížení prominence chrupavky štítné (ohryzek) a vaginoplastiku (pouze jeden typ). Na doporučení lékaře lze dosáhnout také zvětšení poprsí hrazeného z veřejného pojištění. Do určité míry je také hrazena laserová epilace na obličeji.
     
    Operace, které nejsou hrazeny z veřejného pojištění jsou feminizační operace a plastiky, které mění tvar těla. Skutečně potřebuji FFS, ale je to těžké, když jsou příjmy velmi nízké. Diskriminace na pracovišti je častá, operace jsou velmi drahé a crowfunding – skupinové financování je nezákonné.
     
     
    ► 3. Jakou formu a dávku HRT obvykle předepisují finští lékaři?
     
    Jak jsem řekla výše, ještě nemám přístup k hormonů, ale podle finské lékařské vyhlášky je průměrná dávka pro transženy na začátku 2 mg estradiolu, která se pomalu zvyšuje na 4-6 mg denně a 50 mg cyproteronacetátu nebo spiro (až do maximální dávky 200 mg denně).
     
    Tablety jsou preferovanou formou HRT, dále také gel a/nebo náplasti jako alternativa pro ty, kteří patří do rizikových skupin a nemohou užívat tablety.
     
     
    ► 4. Jak dlouho trvá přeměna ve Finsku od první návštěvy lékaře až k SRS?
     
    Chci zdůraznit, že ne všichni translidé dojdou až k SRS. Tato operace také není vyžadována během přeměny. Pokud chcete ve Finsku SRS, musíte být nejprve diagnostikováni jako trans. Poté “žijete v preferovaném pohlaví” (délka není specifikována, ale běžné je minimálně 2 roky života v této roli). Poté musí dojít znovu k diagnostice odborníky z jiné kliniky genderové identity.
     
    Abyste mohli být diagnostikováni jako trans, musíte nejprve předložit doporučení od svého lékaře, což může trvat několik týdnů. Po uplynutí 4 – 6 měsíců dojde k první schůzce, kterou začíná diagnostický proces. Tento proces by měl trvat 6 – 12 měsíců, ale v současné době trvá mnohem déle kvůli kritickému nedostatku možností, kam jít a také kvůli nedostatku zkušených lékařů.
    Byla jsem v tomto procesu téměř 18 měsíců a stále čekám, než na mě vyjde řada na poslední schůzky. A to ještě nevím, zda nebudou nějaké schůzky navíc.
    Můžete být z celého procesu také úplně vyhozeni nebo může být vše pozastaveno, pokud to lékaři uznají za vhodné, což také přidává mnohdy i roky do ukončení diagnostického procesu.
     
    Takže za ideálních okolností by proces od první schůzky až k SRS měl trvat přibližně 3,5 roku, ale nikdy se to nestane. Je pravděpodobnější, že to trvá třeba i 5 až 10 let.
     
     
    ► 5. Jak dlouho od první návštěvy lékaře čekají lidé ve Finsku na hormony?
     
    Popsala jsem to výše u bodu č. 4. Abychom získali přístup k hormonům, musíme nejprve projít diagnostickým procesem. Pokud máte štěstí, může to trvat nejméně 12 měsíců od první návštěvy lékaře.
     
     
    ► 6. Jak často musíš ve Finsku chodit během přeměny k lékaři?
     
    Během přeměny je nutné absolvovat tyto návštěvy lékařů:
    • schůzka se svým “genderovým specialistou”
    • dvě schůzky se sestrou na klinice genderové identity
    • schůzka se sociálním pracovníkem na klinice genderové identity
    • schůzka s psychiatrem na klinice genderové identity
    • schůzka s psychologem na klinice genderové identity
    • schůzka se skupinou specialistů na klinice genderové identity ohledně převzetí potvrzení o diagnóze a stanovení další léčby
    Dále jsou zde další schůzky s různými specialisty, pokud máte zájem o SRS a/nebo si přejete projít kompletně celou přeměnou legálně. Pokud si to přejete legálně, musíte prokázat, že u vás došlo ke sterilizaci.
     
    (Pozn.: Většina zemí EU již od povinné sterilizace pomalu odstoupila. V roce 2018 tak zůstávají s povinnou sterilizací pouze Finsko, Česko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Belgie, Rumunsko, Bulharsko a Řecko. V květnu 2018 Evropský výbor pro sociální práva ve Štrasburku vydal rozhodnutí, ve kterém vzkázal Česku: “Ty Česko jedno! Přestaň nutit lidi do těch sterilizací, jo?”. Na což dosud Česko udělalo zvysoka tůdle nůdle. 🙂 Na Slovensku se o tom raději nemluví už vůbec a pokrok, jaký udělalo Česko, Slovensko dostihne za desítky či stovky let.)
     
    Klinika genderové identity
    – žluté dveře na finské cestě za snem, která však může trvat až 10 let,
    proto také někteří translidé odchází žít do zahraničí
    (Úplně cítím, jak tam voní ty sosny
    v prudkém finském letním slunci rozpalujícím asfaltové parkoviště. 🙂
     
     
    ► 7. Kde ve finsku dělají SRS?
     
    Jediná nemocnice, kde je možné podstoupit chirurgickou změnu pohlaví ve Finsku je v Helsinkách.
     
     
    ► 8. Pokud chceš SRS, plánuješ operaci ve Finsku nebo bys raději v jiné zemi? Pokud ano, ve které?
     
    V budoucnu SRS plánuju. Pokud na to budu mít prostředky, chtěla bych do Thajska. Jestli to nevyjde, tak zůstanu zaseklá tady ve Finsku.
     
     
    ► 9. Je možné změnit v dokumentech nové jméno a nové pohlaví pouze po SRS?
     
    Změnit jméno a identifikační údaje na osobních dokladech je možné po potvrzení diagnózy, že jste trans. Není sice vyžadována chirurgická změna pohlaví, ale je navíc vyžadováno provedení sterilizace a také druhé potvrzení diagnózy.
     
     
    ► 10. Můžeš stručně popsat jednotlivé kroky typické přeměny ve Finsku, včetně trvání těchto kroků?
     
    Nevím, jestli je u nás něco jako “typická přeměna”, ale kroky, které jsem popsala v otázce č. 6 jsou povinné a domnívám se, že většina finských transžen se rozhodne využít všech dostupných ošetření pokrytých veřejným pojištěním. Kromě SRS, ale takových není mnoho.
     
     
    ► 11. Co bys v přeměně ve Finsku změnila a s čím souhlasíš?
     
    Souhlasím s náklady na přeměnu krytými veřejným pojištěním. Opravdu silně podporuji všeobecnou zdravotní péči hrazenou z veřejných zdrojů. To je to jediné, s čím souhlasím.
     
    Ráda bych viděla změnu v diagnostickém systému, ve způsobu předávání informací o trans problematice do médií, uznávání transminorit a odstranění věkových limitů v přístupu k léčbě některých věkově upřednostňovaných skupin, uznávání nebinárních osob a mnohem rozsáhlejší pokrytí dalších způsobů léčby. Podporuji také možnost identifikace na základě vlastního sebeurčení, což zahrnula do svého programu většina politických stran v následujících volbách 2019.
     
     
    ► 12. Je něco zajímavého na transgender lidech ve Finsku? Čím se Finsko v tomto ohledu odlišuje od ostatních zemí?
     
    Myslím, že nejvýraznějším rysem finské transkomunity je to, že se v minulosti zcela skrývala a až teprve nedávno se dostala na veřejnost. Problémy translidí se vůbec neřešily ještě když jsem chodila na střední školu, což není tak dávno. 🙂 V různých částech země máme různé kultury a tak jsou transkomunity od sebe často a na dlouho velmi izolované. Nyní vytváříme větší komunity.
     
     
    ► 13. Víš něco o Česku v souvislosti s transgender tématikou?
     
    Bohužel toho moc o českých transgenderech nevím, ale vím, že je u vás také jako u nás potřeba diagnostikovat mentální zdraví a k dokončení přeměny provést sterilizaci. Dívala jsem se na TGEU mapu a vypadá to, že je u vás u párů v manželském svazku potřeba rozvod.
     
    (Pozn.: Podle TGEU mapy z roku 2018 není diagnóza mentálního zdraví ze zemí celé Evropy potřeba pouze v Irsku, Belgii, Norsku, Dánsku, Francii a Řecku. Albánie, Kosovo, Makedonie a Kypr gender identitu oficiálně neuznávají pro jistotu vůbec.)
     
     
    ► 14. Pamatuješ si den, kdy sis poprvé řekla “já jsem holka”?
     
    Pamatuju si to živě. Nevím už přesně, kdy to bylo, ale byly mi tak tři nebo čtyři, a bylo to v reakci na to, že si mě někdo spletl s holčičkou. Vzpomínám si, jak mi bylo v té doby hezky při představě, že bych mohla být taky holčička, a byla to moje první zkušenost s naléhavým pocitem nespokojenosti se svým tělem.
     
     
    ► 15. Máš zkušenost s nějakou negativní reakcí během přeměny?
     
    Ano, hodně. Před přeměnou jsem byla dlouhé roky nucena k náboženské (ale také nenáboženské) “konverzní terapii”, po které jsem se nakonec ještě víc uzavřela do sebe. Tato “terapie” měla velmi bolestivý vliv na moje sebevědomí, což je teď velkým faktorem, proč mám osobně potíže se socializací.
     
    Po začátku přeměny jsem také neustále začala řešit, že “nikdy nebudu průchozí” a začala jsem cítit nenávist k tomu, že jsem trans. Transfobie je bohužel ve Finsku docela běžná, což znamená, že být “nenápadná” je dost důležitým cílem z bezpečnostních důvodů. Za některá násilí si můžu ale i sama, když vědomě porušuju zažité genderové normy, takže očekávám, že se to teď ještě zhorší, až na mě budou vidět fyzické známky přeměny.
     
     
    ► 16. Máš přítele / přítelkyni?
     
    Jsem šťastná, že můžu říct, že ano. Přátel mám víc, ale musím říct, že to teď mají během mé přeměny dost těžké a budoucnost je nejistá.
     
     
    ► 17. Měla jsi nějaký zvláštní důvod vybrat si své překrásné jméno “Julia”?
     
    Nejprve díky! 🙂 A ano, měla: “Julia” je ženská verze mužského jména, které mi moje mamka chtěla dát a taky jsem si říkala, že je to pěkné jméno pro blázna do římských dějin jako já. 🙂
     
     
    Ráda odpovím na jakékoliv další otázky.
    Julia
     
     
    “Konverzí terapie”, kterou zmiňuje Julia, byla (a možná ještě někde i potajmu je) používána pro “léčbu” transsexuality nebo homosexuality ještě před několika lety i v Česku. Když jsem ještě před čtyřmi lety chodila na skupinová sezení k Hance, vyslechla jsem si šílené příběhy, z nichž jeden byl právě o podobné terapii probíhající už od dětství. Samozřejmě s žádným pozitivním výsledkem, ale s traumatem na celý život. Ty psychouše bych zavírala do blázince. Ne ty pacienty. 🙂 

    A co si odnáším po rozhovoru s Julií? Jak po přečtění rozhovoru správně poznamenala Eliška ze Slovenska:
    “Všichni vidíme a chceme jen to nejlepší. Zapomínáme na to, že všecko, co máme, někde jinde nemají, nebo jim to, po čem touží, trvá dosáhnout i několikanásobně déle.
  • Jak to dělají v...?

    Jak to dělají na Islandu?

    Coooo jak dělají na Islandu?
    Marmeládu? Gulášovku? Děti?
    Nejspíš stejně, jako u nás. (Mimochodem Island je země s nejvyšší porodností v Evropě díky štědré podpoře novorozeňat islandskou vládou, takže to třetí se jim dělá asi o trošku lépe :).
    Ale jsou věci, které dělají na Islandu opravdu maličko jinak 🙂
    Jak vypadá taková islandská přeměna nebo operace pohlaví na Islandu?
    O tom jsem si dnes povídala s moc milou slečnou, nejznámější genderovou aktivistkou na Islandu, která má krásné islandské jméno Ugla Stefanía Kristjönudóttir Jónsdóttir (foto © Móa Hjartardóttir).
    Jak jsem vysvětlovala v minulém článku, z jejího příjmení je patrné, že jde o “dceru” (dóttir). Je to tedy žena. Dcera maminky Kristjön a tatínka Jónse. Přestože to tak od narození nebylo.
    Protože je Ugla Stefanía aktivistka, netají vůbec nic. Lze použít jakékoliv její fotky a prozradí na sebe téměř cokoliv, kromě soukromí týkající se jejího přítele. Mně se z ní ale přeci jen podařilo něco vytáhnout i o něm 🙂 Fotka s ním ve vzájemném objetí, které mám tak ráda, to ale nebude 🙂
    Ugla Stefanía je na Islandu velmi známou aktivistkou, vystupuje v televizních a rozhlasových debatách, ve kterých hájí práva transgender osob. Je viceprezidentkou islandské organizace Trans Ísland, kde má také na starosti komunikaci s médii. (Podle mě má na starosti stejně úplně všechno. Je to holka šikovná (ještě že neumí česky, i když tenhle článek si zcela jistě přečte v translatoru :)).
    Já jsem na ní narazila náhodou při mém pátrání po statistice v Polsku (které jsem hned ale opustila), kde někdo odkazoval na statistiku v USA, ke které se Ugla vyjadřovala s dovětkem, že ona má SRS na Islandu a toho se nedalo nechytnout. 🙂 S tou prostě musím udělat interveiw. Island je pro mě totiž něco jako jiná planeta 🙂
    A nemohu téhle zemi jinak než zvolat bravo!
    Byla první evropskou zemí, která v roce 1996 uznala registrované partnerství. V roce 2009 byla do vlády zvolena Jóhanna Sigurðardóttir jako první otevřeně lesbická premiérka. V roce 2010 Island uznal i stejnopohlavní sňatky, takže osoby stejného pohlaví mají dnes stejná práva, jako manželé, neboť jsou to (zcela logicky) manželé. Od roku 2006 mají také stejnopohlavní páry rovný přístup k adopci, umělému oplodnění a náhradnímu mateřství.
    V roce 2012 vešel v platnost nový zákon o genderové identitě, který zřizuje speciální lékařský tým ve státní univerzitní nemocnici včetně oddělení pro chirurgickou změnu pohlaví.
    Island má jen 323.000 obyvatel! A přesto má svůj lékařský tým včetně chirurgů. Fascinující! 🙂
    První Islanďankou, která podstoupila SRS, byla v dubnu 1995 Anna Kristjánsdóttir. Tehdy jí bylo něco přes 40 let.
    (Kdo byl asi první tady u nás? 🙂 Anna se snažila najít pomoc na Islandu už v roce 1980, ale bez výsledku. Stála proti ní celá země. Tak se přestěhovala do Švédska, kde po počátečních problémech díky lékařům v Uppsale mohla operaci podstoupit. Na Island se vrátila v roce 1996 a tehdy byla na Islandu úplně sama samotinká jediná. To už ale neplatí. I počet současných transgenderů na Islandu s hormonální terapií se mi podařilo zjistit.
    Z dalších národnostních menšin jsou jednoznačně nejvíce zastoupeni Poláci (2,7 %), kteří sem přicházejí za prací.
    Ugle Stefaníi je nyní 24 let a žije v nejsevernějším hlavním městě na světě – v Reykjavíku.
    O tomhle jsme si spolu dnes povídaly:
    Můžeš prosím odhadnout, kolik operací se už na Islandu provedlo?
    “Když jsme přijali nový zákon v roce 2012, udělalo se tu 25 operací. K dnešnímu dni bych odhadla tak 40 (dohromady FtM i MtF). Vše Islanďané, žádní cizinci.
    Není to žádná speciální klinika, ale normální státní nemocnice v Rejkjavíku, jen tu máme speciální tým věnující se transgenderům v čele s psychiatrem Óttarem Guðmundssonem a tým chirurgů.
    Je tu mnoho transgender lidí, kteří nechtějí operaci, ale berou pouze hormony.”
    U nás v ČR je toto číslo osob bez SRS, ale současně na HRT zhruba 75 % ze všech osob na HRT.
    Je operace hrazená z veřejného pojištění?
    “Ano je. Pro FtM i odstranění prsou. Plastiky prsou si ale musíme hradit, stejně jako depilaci nebo jiné plastiky, např. tváře. Jakmile máme ale nové doklady po SRS, dávají nám na tyto procedury slevy.
    Hormony jsou jako u vás částečně hrazené z veřejného pojištění. Náš zdravotní systém je ale jiný. První platba za recept je u nás vždy vyšší (188 USD), poté už platím jen 22 USD měsíčně. Předepisují se na tři měsíce.
    Používám injekční formu. Mohla jsem si vybrat buď injekce, pilulky (levnější) nebo náplasti. Vše je tu k dispozici.
    Po SRS už nedostávám antaiandrogeny, pouze si píchám estrogen. V injekcích je nejefektivnější.
    Během přeměny jsem brala pilulky s názvem Femanest (estrogen). 6 mg denně.
    Dále Cyproteron 50 mg (blokátory).
    Po SRS už si píchám pouze injekce, které mají název Estradurin a píchám si je každé tři týdny. Je to 80mg prášek, který smíchám s tekutinou a píchnu.”
    Takže je to podobné, jako u nás. Nikoli spironolacton, ale cyproteron a také 50 mg denně. Obvyklá dávka estrogenu je u nás 4-6 mg denně. Po SRS se u nás někdy blokátory vynechávají, někdy ne (podle potřeby – Ugla je očividně nepotřebuje), ale pokud vím, i po SRS bereme pilulky, nikoli injekce.
    Jak dlouho trvá přeměna na Islandu?
    “Nejrychleji se tu dá přeměna provést tak během dvou let. Podmínkou k SRS je 1,5 roku HRT a 1 rok RLT. O všech částech přeměny tu rozhoduje komise. O hormonech, o změně jména, o veškerých operacích. Všichni tu komisi nesnášíme 🙂
    Některého ze specialistů genderového týmu v Národní nemocnici musíme navštěvovat velmi často. Ze začátku jednou měsíčně a to i přesto, že už bereme hormony. K psychiatrovi musíme docházet do doby, než dosáhneme operace. Po nějaké době už stačí docházet jen jednou za několik měsíců.
    Tým specialistů v nemocnici je složený z psychiatrů, endokrinologů, chirurgů, psychologů, atd.”
    Jak dlouho se čeká na hormony?
    “Dlouho. V průměru 6-12 měsíců. Čeká se na výsledky testů krve, na výsledky psychotestů, pořád se na něco čeká.
    Je tu také možnost setkávat se s ostatními transgendery, ale není to podmínkou.”
    Lze na Islandu předepsat hormony před zahájením RLT?
    “Před RLT hormony oficiálně předepsat nelze. Žádný doktor to neudělá. Samozřejmě lze hormony získat nelegálně a doktoři to vědí, takže nás tlačí co nejdříve do RLT.”
    Kdo provádí operace pohlaví na Islandu?
    “Dříve dojížděl na kliniku do Rejkjavíku švédský doktor specializující se na SRS operace ve Švédsku, což znamenalo čekat na operaci 6-12 měsíců. Teď už mají v nemocnici islandského doktora, který ale také žije ve Švédsku, a tak také dojíždí.”
    (Nebo spíš doplouvá či dolétává. :). To je jako kdyby doc. Jarolím dojížděl na své “vedlejšáky” třeba do Bratislavy 🙂
    Jsi spokojená s výsledkem operace? Jaký byl pooperační průběh v nemocnici?
    “Žádné pooperační komplikace jsem neměla a nevím ani o nikom, kdo by je měl. Doktoři jsou zde velmi šikovní.
    Je doporučeno zůstat v nemocnici 14 dní, ale já jsem tam byla jen 10. Teď zkouší lidi vyhodit už za 8-9 dní :).
    Žádnou další operaci už neplánuji, jsem spokojená.”
    Doklady s novým jménem a novým pohlavím si můžeš změnit až po SRS?
    “Nééé, operace u nás není potřeba. Po 18 měsících oficiální přeměny je možné nechat si (po schválení komisí) změnit všechny dokumenty, užívat nové ženské jméno, včetně nového pohlaví.”
    Dobře Island! 🙂
    Pamatuješ si na den, kdy jsi poprvé řekla “já jsem dívka”?
    “Bohužel si na tenhle den nepamatuji, ale podle tety to bylo, když mi byly 4 roky.
    Uvědomila jsem si to, až když mi bylo 11. Viděla jsem v televizi rozhovor s transženou. Předtím jsem neměla ani tušení, že něco takového vůbec existuje, ale začala jsem na to myslet stále víc a víc. Jenže kolem roku 2000 nebyla na Islandu žádná organizace, které bych se na to mohla zeptat. Když mi bylo 14, začala jsem hrát online hru World of Warcraft a rozhodla jsem se zaregistrovat jako dívka. Nebylo to plánované, bylo to spontánní a bylo to také poprvé, co jsem se začala cítit sama sebou. V 17 letech jsem měla přes internet z této hry hodně dobrých přátel, kteří se chtěli sejít osobně. Ale já ještě nikdy předtím jako žena nevystupovala, všechno bylo pro mě tehdy tak komplikované. Nakonec jsme se sešli a neměli problém s tím přijmout mě takovou, jaká jsem. To mi dodalo odvahu jít dál, říct to přátelům a potom i rodině.
    Opravdu jsem se jim to bála říct. Moji rodiče mají farmu a s ní i tradiční farmářský život. Tak jsem jim napsala dopis, nechala ho doma, řekla jim, ať si ho přečtou a šla ven pracovat.
    Když jsem se vrátila, táta se mě zeptal: “Jaké šatny budeš chtít použít, až půjdeš plavat?”
    Tolik se mi ulevilo, jeho reakce byla skvělá.”
    Zažila jsi během přeměny nějaké negativní reakce?
    “S přeměnou jsem začala, když mi bylo 18. Neměla jsem moc špatných reakcí, ale mé rodině nějaký čas trvalo, než to všechno strávili a přijali mě. V té době jsem se také stala LGBTQ aktivistkou, z čehož jsem z počátku byla vyděšená, protože o translidech na Islandu vůbec nikdo předtím nic nevěděl. Začala jsem si tedy povídat s lidmi o svých zkušenostech. Přede mnou tu nebyl žádný vzor, nikdo. Musela jsem se tím vzorem stát já. I sama pro sebe.
    V dubnu 2012 byl v baru v Reykjavíku napaden transmuž, protože použil pánské záchodky, takže je jasné, že existují skupiny, které jsou velmi proti transgender komunitě a aktivně ji diskriminují. Jak velká je tato skupina ve skutečnosti je velmi těžké říct.”
    Máš přítele? Ukážeš mi nějakou fotku, kde jste spolu? 🙂
    “Ano, mám přítele :). Jenže, já jsem na Islandu hodně známá. Jsem pořád v televizi, v rádiu, v novinách. Také cestuji pracovně do zahraničí a jsem členem výboru IGLYO (International Gay, Lesbian, Bisexual, Queer, Transgender and Intersex Youth Organization). Dělala jsem rozhovory ve spoustě zemí a pracovala na spoustě projektů. Přítel se na veřejnosti ukazovat nechce. Ne, že by se za mě styděl, ale nemá rád publicitu.
    Když mi nemůžeš ukázat jeho fotku, což chápu, můžeš mi na něj aspoň něco prozradit? 🙂
    “No tak jo. Napiš tam, že je to Polák. Jeho rodiče se sem přistěhovali, když byl velmi malý. A jsme spolu už tři a půl roku! 🙂 Tři roky jsem po SRS (2012), takže byl se mnou ve všech důležitých chvílích. Nepoznali jsme se přes internet, ale byl to kamarád mé kamarádky a padli jsme si do oka :)”
    “Jinak Island je opravdu malý – nevzájem se tu všichni transgender lidé známe, ale záleží i na tom, jak je kdo v komunitě aktivní.”
    Měla jsi nějaký speciální důvod, že sis vybrala tahle svá dívčí jména Ugla Stefanía?
    “Všechna naše islandská křestní jména jsou genderová, máme snad jen čtyři neutrální, ale ta nikdo nechce. Ugla znamená sova. Já (předtím) a můj bratr jsme měli jméno z ptačí říše, takže jsem si akorát vybrala jiného ptáka :). Stefanía je ženská verze mého původního prostředního jména, které jsem dostala po dědečkovi.
    Žádná neutrální jména jako vy během přeměny tu nemáme. Komise pouze schvaluje konečnou změnu na ženské. Nelze ani použít genderově neutrální jméno jako je Andrea, protože naší komisí je hodnoceno jako ženské (protože na Islandu je to jméno ženské) a nebere se ohled na to, zda je neutrální za hranicemi.”
    Státní univerzitní nemocnice v Reykjavíku (Landspítali) – místo, kde se dějí islandské zázraky a plní naše (jejich) sny.
    (Takový trošku islandský miniMotol :).
    Poděkovala jsem Ugle za čas a odpovědi a teď je z toho tenhle článek. Hezky jsem si s ní zahrála na novinářku 🙂 I když to nebyl vůbec seriózní rozhovor, ale normální (ode mě trochu zvědavý) kamarádský pokec, který jsem dala do téhle podoby 🙂 Mám radost, že jsem si zase rozšířila obzory.
    Asi to pro ní byla otrava odpovídat na tyto otázky, protože se jí na ně ptá každý a všude, ale jednou je mluvčí Trans Ísland a aktivistkou, tak se toho úkolu zhostila skvěle.
    Ugla je další člověk, který se za svou minulost nestydí, neskrývá jí a přesto ho vnímám jako ženu. Jsem si jistá, že nejsem sama.
    Minulost tedy nemusí mít vliv na to, jak nás lidé vidí, přestože ji odkryjeme.
    Jak to tedy dělají na Islandu?
    Já myslím, že skvěle. 🙂
    Ale teď si to jdu udělat po česku.
    Myslím večeři! 🙂