otєrєzє.cz

Cesty domů

Když mi dnes navečer cestou z Prahy vyskočily Lauren a Linda z auta a já v něm zůstala sama, pustila jsem si nahlas své oblíbené písničky, podívala se z okna na oranžový obzor po západu slunce, na převalující se podzimní mlhy na lukách a vlétl do mě takový zvláštní hezký pocit. Cítila jsem se fajn celý den, ale uvědomila jsem si, že zatímco dříve jsem se s těžkým srdcem vracela domů ze světa, kde je všechno vpořádku a kde já jsem já, do světa, ve kterém ze sebe zase musím udělat Toma, aby mohl jít ráno do práce a to ho ničilo. Dát mu hezky zpátky tu masku. Takové cesty domů byly smutné a nikdy se mi z Prahy nechtělo. Jsem si jistá, že žádné z nás, která v té době řešila přeskakování z ženské do mužské role a naopak, protože ještě neprobíhal žádný real life test.
Teď se mi z Prahy taky nechce, protože mám ráda ta společná setkání s ostatníma holkama, ale cesty domů už jsou jiné.
Nevracím se do “jiného” světa a nenasazuji si masku. Je jedno, kam jedu nebo jestli jdu ráno do práce. Už není důvod být smutná, protože tak, jako je bezpečná půda u Hanky, je už teď na celé této planetě. Tedy něco, co bylo dříve nemyslitelné.
Dnešní den byl zajímavý už od rána.
Chtěla bych vám všem poděkovat za přání k svátku. K mému oficiálnímu prvnímu svátku a zatímco Tomovi přálo vždycky tak pět šest lidí, Tereza už to ani nepočítá 🙂
Nevím, čím to je. 🙂
Dojatá jsem byla ale už ráno.
Jen co jsem přišla do práce, postavila se ke mě fronta a hned od prvního kolegy jsem dostala krásný růžovobílý puget (fotka vlevo).
Není to obyčejný puget. Je první! A chci říct, že mám tak úžasné kolegy! Já to vlastně nečekala… Stále ještě (už jich ale moc není 🙂 prožívám některé situace úplně poprvé a samotnou mě překvapuje, jak reaguji.
Dnes mám za sebou svůj první oficiální svátek s opravdickou květinou a pány kolegy řešící, zda mě políbit nebo ne 🙂
(Klidně si mě polibte, já s tím problém nemám, ale chápu, že vy s tím problém mít můžete, což respektuji :). I bez pusy vás mám ráda 🙂 Jsem (z mého pohledu) normální žena jako každá jiná a zatímco Tom nesnášel líbání při oslavách, Tereza… je jiná 🙂
Navíc se už s mužem líbala, což jí pěkně namlsalo 🙂
Ale o tom tu psát nechci.
Dostala jsem ještě lentilky… Protože jsem tu nedávno psala o červené lentilce. 🙂 Asi si zase z nostalgie zkusím namalovat červeně rty… 🙂
Dostala jsem také od Katky, Leničky a jejich dětiček jedno moc krásné přání, jehož text bych sem chtěla napsat:
Ať všechny Tvé sny se stanou skutečností a skutečnost, ať předčí Tvé sny.”
To se mi opravdu moc líbilo, protože je to přání, které se už vlastně splnilo a mohu potvrdit, že skutečnost opravdu předčila mé sny… I ty největší, jaké jsem kdy měla. Skutečnost je totiž několikanásobně krásnější!
Nedokážu nebýt v euforii. Nedokážu být pesimistická. Nedokážu v sobě brzdit tu radost a nerozumím lidem, kteří mi tvrdí,
že to přeháním. Co jako přeháním? Pak je můj život přehnaný, protože já to neovlivním. Přeháním, že jedu autem a mám radost, že je na louce mlha? Že mám radost, protože jsem viděla holky a bavila jsem se s nimi? Že jsem šla v restauraci s Lauren na toalety a zjistila jsem, jak krásně jsou ve výstřihu vidět ňadra, když se nahnu a v tom zrcadle jsem viděla to, co vidět potřebuji a chci. Stačilo mi to k mé radosti a tou ranní květinou od kolegů jsem se chlubila, kde jsem mohla,
protože to na mě zapůsobilo, udělalo zase radost. Jak se člověk může ubránit radosti? Já to nevím a ani to zkoušet nebudu, protože tenhle sladký dosud nedostupný nektar hltám plnými doušky a dokud můžu, tak si ho vychutnávám. Je mi jedno, jestli ta euforie jednou skončí nebo ne. Ale tady nejde o to, zda skončí. Za tou euforií je dostupnost té dříve nedostupné ženskosti. Tak si zvyknu na to, že jsem žena, že můžu dělat všechno jako žena, že jsem identifikována správně a za pár let mi to nebude připadat zvláštní, protože to bude konečně normální, ale přesně to chci. Je jasné, že jsem z toho teď paf a už pěkně dlouho. Protože zkrátka v téhle fázi z toho paf být máme a taky že jsme. Taky jsem před tím neprožívala radost každý den, neradovala se z nového laku, co mi vybrala Kačenka k vínovým kalhotám a byla otrávená, takže chápu tu zoufalost a otrávenost všech, kteří jsou někde, odkud se snaží nějakým způsobem dostat nebo na to aspoň myslí, což jim rozhodně na optimismu nepřidá.
Je mi fuk, co si kdo myslí o mých náladách a nadšení. Když mám radost, tak mám radost. Jo, to naštve, já vím. Když já mám takovou radost 🙂
8 měsíců HRT (foto č. 128, výše č. 129)
Pořád, aby se člověk fotil sám :/
O víkendu si vyrazím s foťákem ven mezi oranžové stromy prozářené podzimním sluníčkem. (Mimochodem – 20. října je Den stromů).
10.8.2014 jsem tu psala článek o tom, jak mi rozkvetla orchidejka.
Je normální, že ta orchidejka pořád kvete? Už dva měsíce (a to kvetla už 14 dní před tím článkem) je pořád osypaná těmi samými květy, jako kdyby byla umělá a nehodlala je nikdy shodit. Fascinuje mě to 🙂 Zatímco jiné vykvetou, za pár dní opadají, tahle ne.
To je jako s lidmi… Někteří rozkvetou, jiní ze strachu zůstávají dole a jen se na ty květy u druhých dívají z povzdálí.
Největší chyba, kterou můžete v životě udělat, je stále mít strach, že nějakou uděláte.
V pondělí mi kolegyňka u oběda říká: “Terez, víš že jsem si myslela, jak bude pro mě těžké přehodit si oslovovat tě v ženském rodě a jako Terezu? Ale vůbec to nebylo těžké. Šlo to snadno a teď už si neumím představit, že ti říkám jinak.”
Byla jsem ráda. Na to jsem nemohla ani nic říct. Ona byla první, která se to v práci dozvěděla, protože si tehdy všimla mých linek na očích, protože už jsem to prostě nezvládala krotit. Tereza se drala ven… Věděla jsem, že zrovna ona to svým přístupem zvládla naprosto na jedničku. A nebyla jediná. Všichni by si zasloužili pochvalu, protože zrovna moje firma je příklad, který bych přála úplně všem.
Často se mě teď lidé ptají, jak se cítím a jestli jsem šťastná. To je zajímá nejvíc.
Odpovídám všem stejně, že šťastnější jsem nikdy nebyla. A už nad tím ani nepřemýšlím, protože život je v těch správných kolejích. Jen zařídit ještě pár drobností a já – normální ženská – už nebudu nikoho zajímat. Stanu se nezajímavou osobou, jako většina ostatních žen a bude mi díky tomu náramně dobře…
A nezajímavé osoby nepíší blogy. (Tedy – některé ano, ale nikdo je nečte, protože jsou nezajímavé :). Naštěstí zatímco jedny ženy se už narodily, druhé se teprve rodí a ty zajímavé jsou. I jejich jiný pohled. Ten může být i vtipný! Nemusí to být jen o depresích, přestože Vlasta ještě nebyla ani u sexuoložky.
Takhle teď vzniká třeba její nový blog: http://ocestezasnem.blog.cz
To je moc dobře, holky! 🙂
Někdo dnes na skupince poznamenal, že se mu stýská po snadném způsobu klučičího čůrání. Podotkla jsem, že já jsem ráda, že takhle “po staru” čůrat už nemusím, i když je všechno složitější. Chci to mít složitější. Nechci jen výhody! Líbí se mi mít to stejně komplikované, jako to mají ostatní ženy. Protože já jsem žena a připouštím, že je ten život jiný, že přináší i určité nevýhody, ale já to přeci vím. To je to, co chci.
Protože jsem dnes měla svátek, udělala jsem si ráno do práce a do Prahy culíčky. Cítila jsem se totiž tak nějak rozverně 🙂 Ty vlasy rostou tak rychle, že už udělám i jeden culíček, ale pořád mi tak hezky při chůzi nehopsá, jako třeba Lindě 🙂 Ale ono to přijde. Všechno jednou přijde a na všechno si musíme počkat. Já si počkám ráda, protože vím, že všechno, na co jsem čekala a mělo přijít, už přišlo. Ale nepřišlo to jen tak z ničeho nic. Člověk pro to musí něco udělat a leckdy i obětovat.
Včera jsem jela s kolegyňkou do Německa. Hned za hranicemi mě poprvé zastavili němečtí policisté.
“Guten tag!”, usmíval se na mě urostlý muž v uniformě. “Sprechen Sie Deutch?”
“Can we speak English?”, odpovídám mu.
“Nein! Nur Deutch!”.
Tak dobře, ty jeden policisto! To se nemůžeš naučit anglicky? Kdo má pořád lovit slova v těch vašich slovních sloučeninách? 🙂
Byl tak milý, že by mi snad za chvíli přinesl kávu a buchty. Ale občanku s fotkou ještě s krátkými vlasy a údajem “M” jsem mu (vůbec poprvé) podat musela… :/ Opravdu nerada. Na řidičáku mám fotku ještě horší, tam už to nejsem já, i když na obou dokladech je aktuální neutrální jméno. Přeci si na půl roku nebudu dělat nové doklady jen proto, že už vypadám jinak? Podle zákona bych měla. Protože jakoukoliv změnou neprovedenou v dokladu se doklad stává neplatný. Tedy i foto.
Pan policista se mému jménu smál 🙂 Byl vůbec celý nějaký vysmátý a já se musela culit i na něj.
Nevím, jestli si všiml nějakého “M” v občance (které už bych tak ráda nechala přepsat na “F”), ale za chvilku jsme dostaly pokyn, že můžeme odjet.
Slyšela jsem, že se občas při policejní kontrole stává, že nějaký horlivý policista usoudí, že chceme pravděpodobně skrýt nějakou trestnou činnost a proto jsme v dámském, zatímco v občance máme “M”. Tihle to neřešili. Co potom v takové chvíli dělat? Říct, že jedu na travesti show? (Ouuu.) Proč musíme pořád lhát??? :/
Dnes jedna slečna vyprávěla o zážitku se seříznutím ohryzku před lety v Pardubicích (dnes už se to dělá v Hradci Králové a není problém s umístěním na ženské oddělení, což ostatně začátkem prosince otestuji osobně a už se na tu lokální anestezii moc těším :). Když přišla na příjem, hned jí řekli, že jí musí dát na oddělení spolu s ostatními muži, protože v občance má “muž”. Tyhle absurdity vždycky vzniknou v nějakém úplně primitivním minimozečku, který ale napáchá tolik škod!!! Ta slečna se s nimi chvíli dohadovala, ale když viděla, že ničeho nedosáhne, tak rezignovala: “tak faaaajn, dejte si mě k chlapům! Mě je to jedno!” A ležela s chlapama!
Naštěstí ohryzek je rychle pryč a za dva tři dny se jde domů.
Připomíná mi to byrokracii. Tady je prostě M, tak jsi M a žádné F. Na to zapomeň! Sice vypadáš, jako žena, chováš se jako žena, mluvíš jako žena, máš prsa, ale tady píšou M…
Věčný boj s blbostí.
Ta slečna přinesla ale ještě jeden důležitý poznatek.
Když jsem tu řešila hlas a operaci hlasivek, napsala mi Markétka (tedy teď už Nikča – mně to měnění jmen dělá prostě problémy a jak bylo vidět, nebyla jsem dnes sama :). Prosím vás, neměňte si moc často ta jména, holky, ano? 🙂 Kdo si to má potom zapamatovat? 🙂 Ta má v občance Vlasta, ale říká si Žaneta, po operaci ale bude Kateřina… Faaajn! 🙂
Nikča psala svoji pozitivní zkušenost s operací hlasivek ve FN v Hradci Králové (MUDr. Chrobok).
I pan Chrobok prohlásil, že Nikča je povedený pacient, co se výsledku týče 🙂
On ten hlas ani po operaci nebude ženský tak, jak si ho představujeme… Jen se zvýší o pár tónů. Což je určitým řešením pro ty, které mají hlas extra hluboký, protože se tím pádem nestane extra hluboký, ale normální, což je pořád lepší, než bručení.
Ze slečny dnes vypadlo, že je také po operaci hlasivek… Když řekla: “hlasivky mám za sebou”, nejdřív jsme to všechny nepochopily, ale pak se někdo zeptal přímo, zda má po operaci hlasivek a ona odpověděla, že ano.
Ono to totiž nebylo bohužel poznat… :/
Ne, že bych to potřebovala řešit tímto způsobem, ale trochu mi to vzalo ty iluze o konečném efektu takové operace. Navíc se prý po dvou letech může stát, že hlas opět sklouzne do původní roviny. A když k tomu přičtu rizika spolu s odmítavým postojem většiny odborníků, pak mě opravdu mrzí, že tato tak nadějná metoda (pro někoho mnohdy i jediná) nemusí být tak účinná.
Ale jak již bylo řečeno mnohokrát. Každá jsme jiná a každá reagujeme jinak. Nelze říct: “mně fortrans (projímadlo před operací) nechutnal, tobě nebude chutnat taky”. Vím, že Dannie ho nakonec dala s ovocným sirupem. Vím, že se to dá i s grepovým džusem. A vím, že někdo s ním neměl problém vůbec žádný, zatímco jiní z toho dělali kovbojku.
A tak je to se vším.
Chce to vyzkoušet! 😉
Tím nejlépe každá zjistíme, jaké to je.
A také to závisí na tom, jaká každá jsme a jaký k tomu máme přístup 🙂
Je fajn, že nejsme všechny stejné 🙂
A já jsem hold taková.
Jé a ještě něco. Dnes Hanka přede mnou poprvé řekla: “My už spolu, Terezo, budeme brzy řešit komisi!” 🙂
(No, únor nebo duben, ale to je za chvíli 🙂
Ano, veřejně tu přiznávám, že operace je pro mě důležitá, zatímco pro někoho být nemusí.
V jedné moc hezké chvíli bych totiž dala cokoliv na světě za to, abych byla už po ní a ta představa, že tomu tak je mě pronásleduje doteď…
Je to pro mě logické zakončení toho všeho a pak… sbohem cesty do Prahy, sbohem holky, sbohem můj blogu.
Je možné se na takovou chvíli netěšit? 🙂
“Teda, to se vám chce nechat se dobrovolně takhle kuchat? Ty se toho nebojíš?”, ptá se mě nedávno kolegyňka.
“Bojím se jen, že mi bude zima! 🙂 Na sále totiž není teplo (asi kvůli bakteriím). Protože zima je mi všude.”
Jak dnes trefně poznamenala Vicky: “Tohle počasí (+15 stupňů) vnímám, jakože je venku mráz!” :)))
A jak jsme skoro všechny souhlasily. 🙂
Zima mě pronásleduje všude. Ještě neskončila… Je celoroční 🙂 Ale já jí miluju, protože to není klučičí zima, ale může za ní estrimax. A to je teprve delikatesa!
Proč si jí kupovat složitě přes Austrálii a Polsko za 25 Kč za pilulku a ještě s riziky, když jí tu má Hanka plné regály téměř zadarmo? 😉

33 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.