Jeden milý vzkaz
Občas dorazí takový moc hezký vzkaz.
Jako třeba teď od jedné z nejvěrnějších čtenářek, která si nenechá ujít jediný můj článek, což mě moc těší:
Na vašem blogu http://otereze.blog.cz/ zanechal návštěvník ŠÁRKA tuto zprávu:
Ty pro mě žena nikdy nebudeš, a věřím, že ženou nebudeš nikdy ani pro mnohé jiné lidi, to ti přeji od srdce. Stačí co píšeš, to je vysloveně sračka všech transkových sraček. To by se z toho jeden poblil. Asi jsi opravdu psychicky velice narušená a ta amputace penisu tě úplně dodělala. Je z tebe úplný ujetý magor zmrzačený chlap a to doslova, jak fyzicky tak psychicky. Co ty si chlape o sobě vlastně myslíš že jsi?
Diskuse pod tímto článkem není a nebude moderována, je zcela volná, takže si některé bytosti, superženy, nadženy i nad-MtF-cosi, jako v tomto případě, mohou připravit zbraně, zapomenout na slušnost a konečně si zakřičet na blogu, který tak ze srdce nenávidí, že o tom všichni musí vědět, i když to stejně nikoho nezajímá.
Přehlídka ubohosti začíná.
(Diskusi jsem dočasně deaktivovala, protože je to pořád stejné – někteří z lidí si hrají na ředitele Zeměkoule a snaží se dokázat, že jsou „někým víc“, než my prostí obyčejní lidé, kteří si dovolili vyslovit svůj názor. Děkuji všem za ty hezké komentáře a kdyby měl někdo problém s uzavřenou diskusí, tak mám pro něj vzkaz: To je to kouzlo vlastníka blogu. Můžu si kdykoliv zavřít cokoliv. Můžu si dělat cokoliv. Můžu zrušit i tenhle blog. 🙂 (Né, to bych neudělala. Miminko moje :).
A úplně stejné je to s mým životem. Dělám si v něm to, co chci já, mám svojí hlavu a když mi někdo přeje, abych nikdy ženou nebyla, má jednoduše smůlu – já už jí totiž jsem.)
Pa Šárko. Tohle byl poslední pokus tě sem pustit. Můžeš se třeba postavit na hlavu, mít problémy se spaním a trápit se tím, jak strašně jsem nenáviděná. Na kvalitu mého života, na mé štěstí a na mou radost ze života to nemá nejmenší vliv. Tolik úsilí, energie a času jsi mi za dobu existence tohoto blogu věnovala, tolik nenávisti z tebe vypadlo a já si přitom pořád dělám co chci. Nepostrádá tedy tak nějak to tvé vztekání smysl? Tenhle blog pomalu končí a tak si za pár týdnů ty (stejně jako všichni ostatní) nic nového už ode mě nepřečteš. Taky jsi z toho tak smutná? Nebudu říkat „smutný“. To bych byla jako ty, ale to já nejsem, protože mám na život, na přeměny, na lidi a na vesmír úplně jiný pohled, než ty.
Co takhle zajít na zmrzku, popovídat si s přáteli, zasmát se, užít si pravého letního večera v objetí někoho, koho máš ráda místo toho, abys rozsévala tyhle nejšpinavější myšlenky, jaké znám a nenapadá mě vůbec žádný důvod, proč zrovna já. Jestli takhle jednáš se všemi, kdo jde proti tvým názorům (nebo nevím, proti čemu vlastně), tak ten tvůj život ale musí vypadat…
To už naštěstí není předmětem mých dalších myšlenek. Ty mi nestojíš ani za vteřinu zamyšlení, protože život mi utíká a já si ho chci užít. Co se svým životem uděláš ty, to už je mi ukradené. Jistě to nejlepší, co umíš.
Abys tomu rozuměla. Ty si nezasloužíš ani to, abych o tobě psala článek nebo abych tě vůbec zmiňovala. To si zaslouží desítky jiných holek, které ty odsuzuješ a přitom jsou těmi největšími hrdinkami, jaké jsem kdy poznala, což zrovna o tobě nikdo nikdy nebude moct říct, ale znáš mě – jak mám něco v hlavě, musím to sem napsat a (světě div se) nekoukám na to, co na to řeknou ostatní. 🙂
Ve psaní se vyžívám. Miluji, když mi hlavou létají myšlenky, u kterých mi buší srdce a cítím své emoce. Potom ty emoce mé prsty vloží sem a píší věci, jako že přeměna je úžasná, že jít do ní bylo tím nejlepším rozhodnutím mého života, být ženou je tak kouzelným darem a vůbec že celý život na téhle planetě mezi lidmi, kteří píší i sem a které mám kolem sebe, stojí za to žít.
Jedinec jako ty nemůže můj život změnit. Nikdy.
Otisk obrazovky ze serveru zpovednice.cz
Jaké to je, když s tebou nikdo ani tady, ani v životě nebo na zpovědnici stále nesdílí tvé názory?
(žužu děkuji 🙂
Každých tvých 60 vteřin hněvu má jeden nedostatek, který ti očividně nevadí – mohla ses místo nich 60 vteřin radovat.