otєrєzє.cz

Proč miluji své F

Sedím na proutěné židličce ve venkovní předzahrádce jednoho z obchodů v obchodním centru nedaleko odsud a lížu nejlepší točenou zmrzlinu ve městě. Vlastně jí moc nelížu, protože něco vyprávím. Co na tom, že je jen 14 stupňů. Nejsem schopná vnímat ani roztékající se vanilkovočokoládový krém kapající z kornoutku rovnou na můj béžový podzimní kabát, natož počasí. Vnímám jen jeho pohledy, jeho mimiku, jeho oči, ve kterých si mohu číst jako v otevřené knize a které dovedou říct víc, než si člověk kolikrát dokáže představit. Potřebuji v nich číst. Potřebuji se v nich dočíst, jak mě vidí.
Na tomhle prvním rande. Ten, pro něhož jsem (nebo byla?) až dosud žena.
Teď se mi dívá na nohy, teď na prsa, teď na svojí zmrzlinu a pak mně do očí. Už zase kouká na nohy!
“Kape ti to!”
“Co?”
“No kape ti ta zmrzlina,” a usměje se, aby odlehčil situaci, protože ví, že jsem před chvílí vyslovila obavu, abych se neumazala.
“Když já nestíhám lízat, jak pořád mluvím.” 🙂 Odlehčuji to já a snažím se utřít hnědé kapky z béžového kabátu. Ještě netuším, že nepůjdou vyprat. Co do těch zmrzlin dávají?
Pozoruji muže sedícího proti mně, který mě po měsíčním oťukávání přes smsky pozval na zmrzlinu a přišel jen kvůli mně. Pozval mě už asi stokrát, ale já kývla až teď. Kolem nás proudí desítky lidí, krásně svítí sluníčko a je takový rozverný zářijový den. Já jsem rozverná a mám chuť provokovat. To proto jsem do poslední sms připsala: “Tak přijeď, ne?”
Jako kdyby to byla naprosto jednoduchá a běžná věc.
Ona je to běžná věc, neboť lidé se seznamují. Jsou to totiž společenští tvorové.
Hm, kdyby to bylo tak jednoduché i pro mě.
Není to sice luxusní večeře s humrem, ale milé setkání to tedy rozhodně je, protože po půl hodině obrovského strachu, který jsem se snažila co nejvíc skrývat a tvrdila, že pokud jsem se kdy bála se sejít, tak jsem to jen hrála, začne mé sebevědomí stoupat.
“Pořád nechápu, čeho ses bála.”
“Já se ničeho nebála. Jen jsem dělala, že se bojím.” 🙂
“Aha. A já ti to zbaštil.” 🙂

Výška

Tenhle muž měl pro mě (zatím) jediný nedostatek. Já měřím 177 cm, ale on jen 173. S podpatky bych byla o 10 cm vyšší.
Dost jsme to řešili. Psal mi, jak běžel hned za sousedkou, která má 175 a poměřoval se s ní. Pak byl v jednom obchodě a tam byla tak vysoká slečna (asi kolem 185), že měl z toho zkažený celý den.
On řešil, že je menší, já zase, že jsem větší.
Po pravdě nižšího chlapa nechci.
Průměrná výška české ženy je 167 cm (jsem tedy 10 cm nad průměr).
Průměrná výška českého muže je 180 cm (to je pořád přijatelná výška pro mě, tedy mi stačí průměr).
Mimochodem čeští muži jsou třetí nejvyšší v Evropě. (Sláva! :).
Vyšší už jsou jen Dánové a Nizozemci (184 cm). (Měli by si tak říkat spíš “Vysokozemci” 🙂
Výšku jsme řešili hodně, já si stále neuměla představit, že přijdu k muži a on musí na špičky, aby mi dal pusu 😀 To mi přišlo legrační. Vím totiž, jak je to příjemné, když je muž vyšší a já se o něj opřu úplně celá, on se ani nezakýve a když mu chci dát pusu, musím lehce na špičky já. Ten pocit je úplně jiný, než s malým mužem. Když skočím na vysokého muže, chytí mě. Jak to dopadne s menším jsem zatím nezkoušela 🙂
Ale říkala jsem si, pryč s předsudky, proč zrovna já je budu mít, vždyť ten muž také touží po lásce a neměl by mít o to méně šanci najít tu pravou. Jen proto, že je menší? Já jsem ale sobec.
Tak dobře no. Tímhle jsem se ujistila, ale stejně jsem v myšlenkách vzpomínala, jaké to bylo dívat se nahoru, ne dolů.
“Když jsem tě viděl, jak jdeš, tak jsem si říkal: Ta to být nemůže. Ta je moc malá. Ale byla jsi to ty! Ty vůbec nejsi vysoká!”
“Ale já mám opravdu 177 + 3 cm podpatky.” (Měla jsem béžové balerínky na klínku).
“Víš, že mi začínají vyšší holky připadat sexy?” 🙂
Tím byla z jeho strany výška vyřešená. Z mé ještě úplně ne, ale nebylo to tak hrozné. Bylo by to asi snesitelné. Tento kompromis bych byla schopná udělat, říkala jsem si.
To ještě neví, jaký kompromis bude muset jednou udělat on.

Hovory o ex

Přijde na ně řeč vždycky!
Přesouváme se z chladného venkovního prostředí dovnitř na kávu, na kterou jsem opět pozvaná a probíráme různá témata jako je práce, koníčky, ex.
Nejprve jeho ex.
Dochází mi, že se zeptá na MÉHO ex.
Nebo se nezeptá, pokud něco tuší.
Uf, zase vysvětovat, proč já – maminka – nemám své milované děťátko u sebe a otec si ho nebere jen občas na víkendy, jak to tak bývá.
Zeptal se.
Místo “můj bývalý manžel” říkám “partner”. I žena je “partner”.
Okamžitě se přirozeně zeptá na další věci a použije “tvůj bývalý manžel”.
Toto slovní spojení použité na mě mi dává první velkou jistotu, že pro něj jsem žena – co měla svého muže.
Musím změnit téma, jinak se do toho zamotám a maminka, která nemá své děťátko u sebe je buď feťačka, kriminálnice, nemocná nebo divná.
Vyslovím výčitku, že ho tu zdržuji, protože přijel jen na pár minut kvůli mně a musí za chvilku do práce na odpolední směnu.
“Počkej, zavolám jim, že přijdu o hodinu později. Já můžu.”
Má vysoké postavení v jedné velké české továrně 40 km odsud.
Z původně naplánovaných patnácti minut byla nakonec hodina a půl. Ani nevím, že ten čas tak utekl.

Ty jsi tak podobná jedné kamarádce mojí ex

Přestala jsem se bát. (A já se tak bála.)
Řekl mi: “Ty jsi tak podobná jedné kamarádce mojí ex! Ta má přesně takovéhle vlasy i hlas.”
Zbystřila jsem a pomyslela si: I hlas? 🙂 Tyyyyjooo. Nene. 🙂
Nemělo by to už být něco naprosto normálního? Neměla bych přestat být vykulená z toho, že nejenže sama pro sebe jsem žena, ale jsem jí také pro své okolí? Dokonce i pro to, které o mé minulosti nic neví? Čemu se tu vlastně divím? Vždyť já jsem žena a on mě jako ženu vnímá, tak co řeším?
Řeším svoji radost, svoji euforii a štěstí. Štěstí z toho, že se mi to povedlo. Přeměna. Potřebovala jsem takové setkání.
Ach, tohle je tak dokonalý způsob zvedání sebevědomí. Nicméně mě k něčemu zavazuje. Mám odpovědnost za toho muže. Není jen prostředkem ke zvyšování sebevědomí. Je to člověk, co má duši a srdce. Nemůžu a nechci mu říct: “Sebevědomí jsi mi už zvedl, tak čau.”
Byli jsme domluveni, že během našeho setkání může kdokoliv z nás dvou okamžitě bez důvodu odejít. Trvala jsem na této možnosti a on souhlasil. Bála jsem se, že se se mnou nebude chtít ani bavit. Že to na mně pozná. Ale teď, když vypadám jako kamarádka jeho ex, se můj strach rozplynul jako maličký obláček z ranní mlhy, který roztrhají první sluneční paprsky a já si uvědomila, že tohle sluníčko trhající můj strach na cucky už bude zřejmě svítit v mém životě napořád. To jen já ho nevidím a myslím si, jak jsem ošklivá.
Naposledy jsem se sešla s mužem, který to o mně nevěděl, před devíti měsíci v prosinci. Od té doby jsem na to neměla odvahu a pokud jsem se s někým sešla, tak to věděl (a neřešil to, což mě přivedlo na myšlenku, zda není jednodušší to říct ještě před setkáním. Ta úleva je totiž značná, protože tím odpadá situace, kdy mu to stejně jednou říct budu muset. Jelikož si myslím, že partner je jediný člověk, který by to měl vědět. Jenže ta úleva je na mé straně. Na té druhé to klidně může být značná přítěž a boj sám se sebou, s okolím, s předsudky a výsledek takového boje není nikdy jistý).
Nevím.
Záleží na situaci, okolnostech, na tom muži a na mojí náladě, zda to říct před, v průběhu nebo až dlouho po prvním setkání. Je to prostě různé a není možné to paušalizovat, jako většina věcí v životě, nejen u člověka po přeměně a akorát to způsobuje nekonečné dohady.
Moje nálada teď vůbec skáče jako gumový míček nahoru dolů.
Hezky jsme se rozloučili, já byla nadšená a běžela jsem celá vysmátá k mému domu, u kterého jsem měla domluvené další “rande” – s dopravními policisty. Někdo mi totiž naboural zaparkované auto. (Tato dějová linie pokračuje až dál níže).

Soused Kelišová

To jsem ale netušila, že když jsem seděla se zmrzlinou v ruce, viděl nás můj soused ze vchodu. To, co udělal, mě vážně rozesmálo. Jak se ti lidé pořád starají o to, o co nemají! Jsem tím opravdu fascinována.
Ten soused zná mě i Toma a tak za ním hned běžel, že mě viděl, jak sedím s nějakým mužem ve vojenském (on přijel zrovna ze střelnice) a lížu zmrzlinu!
Keliška by koukala.
Kdyby to byla ženská, tak to pochopím, ale chlap? Oni jsou kolikrát horší, než my 🙂 Co z toho ten soused měl?
Když mi to Tom večer vyprávěl, kroutila jsem jen nevěřícně hlavou.
“Víš jak jsem se cítil trapně? Marně jsem mu vysvětloval, že jsem tu u tebe jen podnájemník.”
Lidé chtějí slyšet jen to, co chtějí. Pravda je nezajímá. Já jsem byla ten večer nejspíš tématem k sousedovic večeři jako “ta, co se schází s jinýma, zatímo má doma chlapa”.
To je marný.
Jenže…
Jakmile se Tom (ten podnájemník) dozvěděl, že jsem měla rande, strašně se naštval a odjel vzteky do lesa na houby.
Žárlil, večer se mnou nemluvil a když už, tak říkal slova jako “děvka”.
Mrzelo mě to a přitom nemělo proč. Byl na mě ošklivý, ale já ho spícího přikryla dekou, protože usnul u telky a byla zima, ale on se vzteky odkopal a šel si dělat kafe.
Přiběhla jsem k němu do kuchyně a vesele v domnění, že ho ještě rozveselím, jsem ho začala šťouchat a pak ho objala s tím, že mu to kafe udělám já. Ode mě mu totiž chutná víc, jak mi vždycky říkal.
Bránil se a brání se doteď.
Je smutný, trucuje a z trucu si pustil seznamku, kde okamžitě začal kontaktovat slečny z okolí.
Já, když jsem se vracela z neúspěšné obchůzky po sídlišti, na kterém jsem hledala bílé auto s promáčklými dveřmi, jejichž lak se otřel o mé auto a pan řidič nebo řidička se ani neobtěžovala dát mi za stěrač kontakt, aby mohla být škoda proplacena z jeho povinného ručení, jsem si uvědomila, že se těším domů. U plotu stálo totiž zaparkované Tomovo auto. Že se těším na Toma.
Jo přesně.
Nevím, co chci.
Nebo spíš koho chci.
Já, která jsem ani netušila, že mě vůbec někdo bude chtít.
K obchůzce za patráním po bílém poškrábaném autě se ke mně připojil kamarád, co bydlí nedaleko odsud a tak jsem měla alespoň příjemné rozptýlení, ale (i pro mě) bylo pak těžké se rozloučit a jít domů, i když jsem byla přemlouvána, ať jdu k němu, že si ugrilujeme australský steak z mladého býčka potřený hezky bylinkovým máslíčkem… Načež jsem pak provokativně dostala na facebook fotku toho steaku i s tím máslíčkem.
Přesto jsem se rozloučila a šla si domů namazat opečený toastový chléb s nutellou, kterou jsem si cestou z obchůzky s chutí koupila.
Myslela jsem si, že trucující Tom přijde domů bůhví kdy a nebude tam, tak jsem se s nějakou větší večeří ani neobtěžovala vymýšlet.
Překvapilo mě, že byl doma.
Pohled na smutného chlapa je příšerný.
Zato miluju pohled na veselého chlapa. To bylo ještě předevčírem, kdy mi nadšeně ukazoval tričko, jaké si koupil a já hned chtěla, aby se mi v něm předvedl. Moc mu to v něm slušelo. Vážně moc. To tričko mělo zvláštní kovové knoflíčky v italských barvách a tytéž knoflíčky měl i kamarád, co se mnou byl před chvílí na procházce. Když jsem je na něm viděla uvědomila jsem si, že nemůžu jít grilovat mladého australského býčka, ale jít za jiným “býčkem”, jehož jsem tak tvrdošíjně stále odmítala.
Najednou mi to jeho dorážení začalo chybět.
Už to nebylo žádné “ty budeš tak dobrá žena, když umíš takhle vařit! Tohle je taková dobrota! Dávám ti 1AAAAAA!” nebo “Dej mi pusu.”, “Miluješ mě?”, “Obejmi mě.”, “Můžu si k tobě lehnout?”, “Vyspíme se spolu?”…
To jeho hodnocení jídla mně dělávalo obzvlášť dobře.
Ale proč každý muž musí vždycky na konci vystřelit tu větu “Vyspíme se spolu?”, kterou to celé zkazí?
Před dvěma dny jsem se s Tomem svezla do Prahy. Měl tam pohovor a ještě nějaké zařizování a tak mě vyhodil v Motole, kde jsem si hezky počkala v té temné chodbě před ambulancí doc. Jarolíma (je to -2C – totéž co lůžkové, ale jiné dveře! – to si poznamenávám jen pro sebe, až to zase budu hledat, protože jsem měla na místě výpadek a nemohla ty dveře najít. Nemohla, protože na velkých dveřích je napsáno jméno Babjuk. A tam to je! Pozná se to podle toho, že tam sedí spousta dědečků. A na konci může sedět třeba Laura a za chvíli dorazit Vicky, takže jsem si navíc ještě hezky popovídala s holkama).
Tom mě doprovází už od komise úplně všude. Vlastně ani nevím proč. (Jasně, že vím, ale neřešila jsem to.)
V neděli ale řezal kovou trubku, nevzal si brýle (taky jsem mu to pěkně vyčetla) a kovová špona se mu zapíchla rovnou doprostřed oka.
“To vypadne, já to znám,” uklidňoval mě.
“To teda nevypadne. Až si v Praze zařídíš, co potřebuješ, mazej za mnou do Motola. Já ti tam na očním už budu držet místo.”
Na oko už skoro neviděl, chudák.
Měla jsem v plánu, že až bude přicházet, že na něj skočím. Dostala jsem totiž najednou zvláštní chuť na něj skočit a přivítat ho pusou, jako svého kluka.
Ale neudělala jsem to. Stála jsem totiž sama u dveří tak dlouho, až mě začaly bolet nohy (byly to dvě hodiny, takže jsem na to měla právo!) a musela jsem si už sednout mezi lidi, kde jsem na nikoho skákat nechtěla.
Když konečně dorazil, vyprávěl mi, kde všude co zařizoval a dal mi pusu.
Dala jsem mu taky pusu.
Bylo to příjemné, hezké, roztomilé, přirozené, očekávatelné a já nevím ještě jaké.
Když mu paní doktorka kopíčkem (takhle to bylo nazvané ve zprávě) vyndala šponu z oka a zafačovala mu ho, vzal mě za ruku a šli jsme k autu.
“Já to odřídím, jestli chceš.”
“Néé, to zvládnu, prosímtě!”
Na první křižovatce (té největší Na Vypichu!) už nemohl řídit a poprosil mě, jestli bychom se mohli vyměnit.
Doporučuji někdy provést výměnu řidiče na křižovatce s velkým provozem, je to zážitek i pro kolem projíždějící auta, která nečekají, že někdo vylézá z auta. Ale tak abych z toho nedělala kovbojku, nakonec se to povedlo.
Tak hezky hřál, když mě držel.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Věděla jsem jen, že je mi to příjemné, jak se ke mně ten den choval.
Jsem teď ve stavu, kdy pátrám sama v sobě, koho vlastně chci.
Ještě před půl rokem jsem ani netušila, že tohle budu řešit tak brzo. Běžné věci spojené s láskou a řešit svá holčičí trápení s těmi, komu nechci ublížit.

Proč miluji své F

Po příjemném dopoledním rande jsem se postavila ke svému odřenému autu a vyhlížela dopravní policii. Paní policistka mi už totiž volala, že po třech hodinách od nahlášení jedou ke mně.
Já tušila, že ta policistka bude milá, protože se usmívala už do telefonu. Slyšela jsem to na jejím hlase. Nebyla ovšem jediná, kdo byl vysmátý a tak jsme se mile přivítaly, pozdravily, já si všimla jejích krásných náušnic s modrým kamínkem, který se v zářijovém sluníčku třpytil na všechny strany a předala jí požadovanou občanku, techničák a zelenou kartu.
To F je mé! Nikomu ho nedám 🙂
V tu chvíli (a už napořád) jsem byla Tereza jako účastník dopravní nehody, jejíž viník ujel. Byla jsem to já, Tereza, jejíž údaje nechyběly na protokolu a vše tak perfektně sedělo a souhlasilo.
Vyšel její kolega, nasadil si sluneční brýle, začal jezdit po silnici s takovým tím jejich kolečkem a povídá: “Nooo to jsem rád, že jsme se našli. Jak jsme tady kroužili a hledali Ford, už jsem si říkal, kde ta baba je?”
Moc hezky jsme si popovídali.
Opět se mi potvrdil ten zásadní rozdíl mezi mužem a ženou.
Muž vylezl bez výrazu a začal konat.
Žena se hned od začátku usmívala. Úsměv je kouzlo, úsměv otevírá dveře, srdce a odhazuje zábrany. Ale hlavně – úsměv je tou nejvíce okouzující ozdobou ženy. Když se žena usmívá, neuvědomuje si to. Je to její podvědomí, které jí říká, že úsměv k ní zkrátka patří a to jí činí hned krásnější.
Ale mám moc ráda, když se usmívá i muž. Totéž platí i pro ně, jenže oni se jako ženy běžně neusmívají. (To je možná škoda).
Pokud se viník, který neuměl parkovat a musel si tak div ne roztrhnout své dveře a bok svého auta o můj přední roh auta, které mi totálně zdemoloval včetně blatníku, nikdy nenajde a jelikož (jak jsem byla paní policistkou upozorněna) nemám havarijní pojištění, nebude mi škoda proplacena. Viník se zcela jistě nenajde. No tak jsme si aspoň hezky popovídali. A já teď budu jezdit s autem, které vypadá jako auto někoho, kdo neumí řídit. Člověk se tu o to auto stará, opatruje ho a pak přijede nějaký blb a nikdo mi tu škodu ani neproplatí.
Zajímavé bylo, že jsem si nikdy nevšimla, jak je opravdu každé druhé auto odřené! Zjistili jsme to při obchůzce po sídlišti. Lidé si dnes ničeho neváží.
Druhý den mi Česká pošta doručovala šaty. Pošťák chtěl vidět občanku. Kontroloval jméno Tereza Nováková.
Na podzim si půjdu ještě na tři dny lehnout do Motola a tak si neumím představit, že bych měla nad postelí velkou ceduli se jménem Tomáš Novák nebo ještě Terry Nováků. Jakkoli se může zdát nedůležité nebo zbytečné měnit si jméno během přeměny alespoň na neutrální, já jsem to tehdy udělala hned, jakmile jsem mohla.
Opravdu své F miluji, ač je to jen písmenko v občance, na které nikdo nekouká. Jsem ale díky němu teď konečně -ová a mám krásné ženské rodné číslo, kterému už se nebudou divit ani na finančáku ani na živnosťáku. Ale to nejdůležitější, co mi mé F přineslo je to, kým teď jsem fyzicky.
Přeji všem, kteří o F nestojí a tvrdí, že jsou ženami, pevné nervy při dokládání dokladů policistům, při registraci na příjmu v nemocnici, při návštěvě úřadů nebo ucházení se o práci. Dovolila bych si vyslovit svůj názor, že F je důležité. F mají totiž v dokladech ženy. A s tímhle jediným písmenkem pak souvisí všechno.
Ráno jsem zapnula počítač a do e-mailu mi vlétla pozvánka na nový dotazník, který občas takhle vyplním za peníze.
Byl to vůbec první dotazník, který mě opravdu bavil! Navíc byl totiž velmi genderový.
Každý dotazník začíná otázkou, zda jsem muž nebo žena.
1. otázka:
Jste muž nebo žena?
Žena
2. otázka:
Zamyslete se nad tím, co v současnosti znamená “být opravdovým chlapem”?
Tak to je fakt skvělá otázka pro mě jako pro ženu. Ale já přeci vím (stejně jako ostatní ženy), jak má podle nich ten opravdový chlap vypadat.
3. otázka:
S jakým chapem byste chtěla strávit zbytek života? Které z následujících vlastností musí jako SPRÁVNÝ chlap mít?
Následovalo asi 30 vlastností, z nichž většina byla typicky mužských, ale zaškrtla jsem i takové, kterými disponuje opravdu málo mužů – např. empatie. Myslím si, že tyto vlastnosti zasněně zaškrtla většina žen jako své nikdy nesplněné přání 🙂
4. otázka:
Představte si nyní, že si vybíráte ideálního chlapa – životního partnera. Kterou z těchto dvou osobností si vyberete?
(spolehlivý / rozhodný)
Vzhledem k tomu, že si zrovna vybírám ideálního chlapa bych to měla vědět. Ale spolehlivost byla vždy u mě na předních místech.
5. Jakých vlastností mají podle vás dnešní chlapi nedostatek?
Musím říct, že dnešní muži mi připadají stále docela mužní, rozhodní, odvážní, chránící a vážící si ženy. I na to se mě ptali.
Dotazník byl totiž zaměřen na vnímání mužů z pohledu žen (a žen z pohledu mužů) v současnosti a před dvaceti lety, sledoval změny a současné postavení ženy, její roli v rodině a také roli muže. Byly tu i otázky typu: “Jaké činnosti označujete za vyloženě mužské a jaké za ženské?” Feministkám by vstávaly vlasy na hlavě.
Žijeme ve světě, který je rozdělen na muže a ženy. Tak proč nebýt v té správné polovině, když nás kdysi někdo špatně zařadil? Proč si pořád vymýšlíme překážky, které neexistují jen proto, že se bojíme?
Jasně, že je důležité vědět, kým doopravdy jsme bez ohledu na to, zda to tak vnímá i okolí. Ale já tedy rozhodně své okolí miluji. Těžko mě těžko někdo přesvědčí, že F není potřeba.
Miluji své F.
Není to jen písmenko.
To jsem totiž já.
Spokojená.
(Mé skutečné F)

17 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.