K čemu je psycholog

Kromě toho, že si nechám narůst dlouhé vlasy a propíchnout uši jsem se také rozhodla, že už si přestanu kupovat klučičí věci. Myslím jako obecně. Nemám k tomu důvod. Sprchové gely, oblečení, vůně… Vím, že mi třeba nikdy nebude dovoleno stát se vysněnou Terezou, že tu jistotu nemám, ale vnitřně mě to naplňuje… jakobych cítila, že jsem blíž ke svému snu.

 

Ale k tomu je ještě hodně daleká cesta…

Napsala jsem e-mail na psychiatrii, zda by mi neporadili, kdo řeší otázky kolem transsexuality nebo transvestitismu. Někde jsem četla, že to řeší psycholog, někde psychiatr. A samozřejmě sexuolog. Odpověděli mi, že je vhodné zajít nejprve k psychologovi, který určí, zda vůbec něčím trpím. A poté se obrátit na jediného sexuologa u nás v okrese. (Takže říkat to dvakrát dvěma lidem 🙁 ) Je starší a je to muž. Nedovedu si představit, že někomu popisuji své útrapy, že mu říkám detaily, které jsem ještě nikdy nikomu neřekla (kromě manželce)… ačkoli když to šlo jí, možná by to šlo i někomu jinému, ale bylo to hodně těžké. Čekala jsem na to několik let, jestli jí to mám říct a když jsem se rozhodla, že to nikdy neřeknu, tak to stejně prasklo. Ono to totiž vždycky jednou praskne. Za týden, za rok, za padesát let…po smrti… jednou ano. Tohle si do hrobu nevezmete. Napadá mě tedy otázka, zda se nepřiznat. Ale kdy? A napadá mě hned i odpověď: Co nejdříve! Ještě jako teenager toho stihnete a zvládnete více, než jako starý dědek, který jen lamentuje nad svým životem.

Takže si tu tak radím „Jděte do toho!“ a sama stojím a nejdu dál. Protože mě brzdí něco, co nedokážu vyřešit (dítě). Neumím to a pokud to neumím já, pak to neumí ani nikdo jiný (joo je to pokrytecký, ale psycholog je taky jenom člověk, ačkoli má zkušenosti, ale co mi může nabídnout za jinou alternativu řešení této situace než tu, kterou jsem schopná také vymyslet? A má-li to mít jen účinek vrby, pak tu mi dokonale nahrazuje tento blog. Ale jednu výhodu to má: On je jediný člověk na světě, který může rozhodnout o tom, zda si mohu nebo nesmím splnit svůj sen.)

 

Napadlo mě sepsat si (a uvědomit si tak) seznam všech lidí, kterých by se týkal můj coming-out. A seřadit ho podle toho, jak těžké to bude někomu říct. Ale stále se držím osvobozující myšlenky, že se odstěhuji, tam si najdu byt a práci a budu žít nový život. Jde to vůbec? To samozřejmě pouze za předpokladu, že mě manželka vyhodí… ale tohle je otázka času…protože já cítím, že to tak bude…respektive musí to tak být, protože potřebuji, aby to tak bylo. Leccos to vyřeší úplně samo. Půl roku mého snažení, aby se to nestalo, myslím stačí. Teď jsem už pochopila, že to byla zbytečně vynaložená energie a uvědomila si věci, které jsem dřív neviděla.