otєrєzє.cz

Příště už půjdu za něco normálního

(To není můj výrok, ten název článku :)
Trošku jsem tohle pondělní ráno nestíhala. Chtěla jsem si totiž namalovat úplně decentně řasy (i když ono to decentně nejde – buď jsou nebo nejsou namalované – tak aspoň jen ty horní :), lehce linku na horním víčku a lehce nenápadně make-up od Maybelline Affinitone, co kryje méně než Dermacol Make-up Cover, ale mám ho ráda a používám ho vlastně už od r. 2007, protože je příjemný, přirozený a dlouho vydrží. Odmítla jsem si ostříhat nehty, takže si je už navěky nechám v téhle délce – asi 1-2 mm přerostlé – a možná ještě víc, podle mé kuráže 🙂
Musím se ještě vrátit k pátečnímu firemnímu večírku, na kterém byl hvězdou kolega, který přišel oblečený za ženu. Až budu doma, tak sem dám jeho fotku pro představu (ale trošku jí někde vyretušuju, aby nedošlo k nějaké nechtěné identifikaci a já neměla na krku Úřad pro ochranu osobních údajů a taky nechci ublížit jemu. (Tak jsem se rozhodla, že sem jeho fotku nedám. Sice nemám ráda cenzuru a snažím se všechno říkat narovinu tak, jak to je (ne vždy mi to jde), ale nechci, aby byl spojován se mnou. To, že s ním budu spojována já mi nevadí.)
Svým ranním nenápadným namalováním jsem se snažila trošku potěšit samu sebe, abych lépe snášela masku Toma, kterou jsem si musela zase nasadit.
Ale… tohle ráno je jiné.
Nejprve se tu hned řešil kolega, co šel na večírku za ženu. Ta moje milá kolegyňka se ho totiž zeptala, jaké to bylo, jestli se bál, když šel takhle na veřejnost, když vešel do restaurace a na spoustu dalších věcí kolem toho.
Ten odpovídal, jak to bylo těžké, že neměl dobrý pocit. Bál se jet taxíkem, vlasy měl pořád v očích a tlačila ho podprsenka (a to měl tu manželky největší těhotenskou podprsenku).
Pronesl tu, že “příště už půjde za něco normálního”…
…moment…omlouvám se…dopíšu to později…
Moje milá kolegyňka si právě všimla mých očí… nemůžu to nechat být, takže první coming-out tady a teď….Uff… To jsem nečekala…
———————
za 40 minut:
Netušila jsem, že tu budu dnes psát článek v momentě, kdy u mě proběhne coming-out u kolegyňky. Ale je fakt, že jsem kdysi četla, že pak už to jde najednou samo a rychle…
Já přišla do práce jen s opravdu lehce zvýrazněnými horními řasami a fakt úplně nepatrnou nenápadnou linkou na horním víčku! Ale ona si toho stejně všimla!
Když kolega telefonoval, tak se mě zeptala: “Tome, ty vypadáš, jako bys měl namalovaný oči!”
Řekla jsem jí, že mě pálí, tak asi proto to tak vypadá. A že jí k tomu teď nemůžu nic říct (protože tu byli další dvě kolegyna a kolega). Asi je to vidět. Možná si to myslí i jiní, ale nezeptají se. Tím líp, aspoň je teď nemusím řešit. Stačí jedna pro začátek 🙂
A když už to bylo takhle nakousnuté, tak jsem to prostě musela dokončit… Napsala jsem jí všechno narovinu do mailu, kde vysvětluju, proč ty oči… I to, co mě čeká a že tenhle stav je už pro mě dlouhodobě neudržitelný. Ten mail byl docela dlouhý. Neumím být stručná a chtěla jsem jí říct všechno, ale ne se moc rozepisovat. Měla jsem strašný strach, ale pořád jsem věřila svému pocitu, že ona to vezme… Strašně nerada bych přišla o ten dobrý vztah mezi námi.
První její odpověď byla, že mi k tomu teď nemůže nic napsat, že potřebuje čas. Že je to moje osobní volba a záležitost. (Čili jinak řečeno: Proč to proboha říkáš zrovna mě? Já to nechci slyšet!)
Tak jsem jí odepsala, že mi nic psát nemusí. Jen jsem jí to oznamovala, aby nebyla příště vyděšená, že mám namalované oči.
A ona mi odepsala toto: “já to dám, neboj 🙂 jen potřebuji čas…”
Ten smajlík mě tu vykouzlil úsměv na tváři a strašně jsem si oddechla.
Vím z minulosti, že tohle dopadne dobře. I když to bude nějakou chvilku trvat, většinou člověk pak dospěje k názoru, že o nic nejde. Ona má navíc to privilegium, že je první, kdo se tohle tajemství tady dozvěděl. Ale víc už jí tím vážně obtěžovat nechci 🙂 Nerada to někde někomu vnucuju. Ale tohle se přímo nabízelo.
Jen to dokazuje, jak jsou ženy neuvěřitelně všímavé. Byla jsem přesvědčená, že to vidět není! Ale prostě je. A to jsem opravdu jen lehounce přejela jednou řasenkou horní řasy a lehoulince na horní víčko namalovala jedním lehkým tahem slaboulinkou nenápadnou linku. Rychlolíčení za minutu! 🙂 A stejně si toho všimla!
Už před ní nikdy nemusím řešit dokonalé odlíčení. Jakmile to jednou vyjde na povrch, všechno se už navždy změní. Jen je potřeba počkat, než se to vstřebá.
A tím, že to teď ví, mi tu v práci vzroste aspoň trošku odvaha. Protože první krůček tady mám za sebou.
Neuvěřitelně to teď ze mě spadlo. A už jsem zase sebevědomější.
Andrejka mi říkala, že když to šla říct v práci, zašla za šéfem a tam mu narovinu všechno řekla s tím, že pokud bude potřeba, tak tu skončí… No nestalo se tak. Tu podporu měla úžasnou.
Původně jsem chtěla psát nejdřív o tom kolegovi v ženském převleku, protože tu ráno čtvrt hodiny vyprávěl o jeho pocitech. Chtěla jsem psát o tom, jak to tu každý pořád řeší. Ale teď mi tenhle zážitek přebil úplně jiný ještě silnější a já se nemůžu na nic soustředit… 🙂

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.