otєrєzє.cz

Prášky na stesk

Zase ten pošmourný nedělní podvečer bez smíchu Kačenky, bez jejích vtipných průpovídek, bez jejího líbezného usínání. Jdu uklízet. Protože veškerý úklid, včetně mytí nádobí, je pro mě ztrátou času, kterého mám tak málo, když jsem s Kačenkou.
Přes týden mám času fůru, ale o víkendu jednou za 14 dní mi chybí. Uteče vždycky tak rychle. Přál bych si neřešit čas. Mít Kačenku ve vaničce denně, denně jí uspávat pohádkami a denně jí vozit do školky. Jako dřív.
Včera jsme měli 13. výročí seznámení s manželkou.
Nejhezčí den mého života. Ještě teď cítím to štěstí, kterým jsem byl na hodně dlouhou dobu zaplaven. Bylo to jako splněný sen, jako naplnění smyslu života. Něco, co se jen tak neprožívá. Pamatuji si všechno přesně do detailů a i když se bráním vzpomínkám, nejde to vymazat. Takový den bývá nejkrásnějším prostě už na celý život. Protože mi dal lásku, protože mi dal nejhezčí holku v ulici, protože mi dal naší dceru a tolik let zážitků, které jsem mnohdy zapomínal nazývat šťastnými, přestože šťastnými byly.
V červnu, kdy jsem je musel opustit, jsem si myslel, jak jsem nešťastný. Ale utíkal jsem z reality ve druhé identitě, která řešila jen svoje problémy, které (kupodivu) řešit šly, což mě naplňovalo a hnalo dál. Na druhou stranu čím víc jsem se vzdaloval manželce i Kačence, tím hůř mi bylo, až se to někdy koncem srpna 2012 přehouplo do stesku po rodině a má druhá identita zanikla.
Teď teprve vím, co je to být nešťastný. Zase ten svíravý pocit u srdce, zase ty bezesné noci. To nejsou noci. To jdou děsy. Nemůžu takhle dál.
Dnes mi Kačenka během dne řekla, ať si lehnu, že mě očaruje (jako víly Winx, protože ona by chtěla být jednou z nich). Měl jsem zavřít oči a jednu ruku mi položila na hlavu, druhou na srdce a takhle mě posílala energii. Přesně věděla, co mě bolí, aniž bych cokoliv říkal a přestože jsem to na sobě nikdy nedal znát. Její dotek byl tak silným, že jsem z něj ještě teď nabitý. Ona je úžasná.
Přesto jsem celou noc nespal.
Budily mě děsy z práce.
Celou noc jsem posílal někam sanitky, šílel z toho, že se nevracejí včas a do toho padaly další a další převozy, které byly vždy různým směrem a akutně “teď hned”! V úterý je tolik převozů, že se to nedá zvládnout včas. Nervuju se z toho, protože vůči té práci cítím zodpovědnost. Cítím jí i vůči mé šéfce, která je teď v Americe na dovolené až do půlky března a než odjela tak mi řekla: “Tomáši, všechno se mnou klidně řešte přes maily. Já vám budu maximálně nápomocna.” Teď mi došlo, co tím myslela. V úterý mi totiž končí zkušební doba. To je poslední den, kdy můžu jen tak z ničeho nic položit tužku na stůl a jít. Čili nenervovat se. Být v klidu. Zase klidněji usínat. Ale jak dlouho – bez práce?
Jenže to já nemůžu. Jsem v šachu. Potřebuji dojet zkušebku a okamžitě zažádat o hypotéku, jinak přijdu o tenhle byt.
Nemůžu ho prodat, protože co se tím vyřeší? Momentální finanční situace? A jak budu později v budoucnu řešit otázku bydlení pro rodinu? Nechci zůstat na věky sám! To si to raději vyřeším takhle. Smlouvu mám na dobu určitou do konce června, takže… to musím vydržet a jediné, co mě dnes trochu uklidnilo bylo to, že si do té doby zkusím najít jinou práci. V té původní v obchodě, kam jsem se chtěl vrátit, zatím nic volného není, i když jsem první v pořadí (jak říká oblastní manažer).
Nejde o ty nervy z práce jako takové. Jde o ty nervy z té důchodkyně, která na mě opět křičí, bouchá do stolu, nervuje všechny okolo…trošku hysterie, trošku fašismus (jak řekla jedna uchazečka o místo dispečerky po pár dnech s ní, kdy bouchla dveřmi a odešla, že v takovém kolektivu pracovat nebude). Jo, chápu jí. Jenže já nemám na výběr. A tak nespím.
Stýská se mi a do toho se nervuju. Chybí mi Kačenka, chybí mi manželka, chybí mi rodina… a pak ty starosti s bytem, utáhnu to? Dostane manželka peníze brzy? A do toho ta pitomá práce, ze které je mi denně špatně.
Myslel jsem si, že to překonám, že se nad tím povznesu, že to snesu, když zatnu zuby. Ale je to čím dál horší.
V úterý se jdu zase pokusit dostat k doktorce pro nějaké prášky. V úterý má totiž odpolední ordinaci pro pracující a minule měla zrovna dovolenou.
Je to pořád dokola.
Jsem unavený a ospalý, tak se těším do postele, ale jak si lehnu, tak kolem mě začnou lítat všecky ty děsy. Když už to tělo nevydrží a fakt usne, tak se za hodinu vzbudí. A za další znovu a znovu a ve čtyři ráno už neusnu vůbec. Takže jsem nevyspalý a těším se, jak se večer zase vyspím… V noci je mi blbě, ráno je mi ještě hůř. Nemám přes den vůbec chuť k jídlu, nemůžu jíst. Nejím ani skoro nepiju, protože prostě nechci a nemám chuť. Připadám si během dne jak vycuclý a do toho mě ještě dodělává ta důchodkyně, nezvládnutelné úterní sestavy převozů, kde vše co udělám, je špatně, jsem neschopný, neumím se rozhodnout, poradit si… zkrátka od listopadu, kdy jsem tam nastoupil, jsem neslyšel jedinou pozitivní připomínku. Jen samá kritika, bouchání do stolu, pohlavky!
Asi po měsíci od nástupu jsem zvedl telefon v momentě, kdy kolegyně zase křičela a najednou od té sestry, co chtěla nahlásit převoz slyším poznámku: “Ježiši tam u vás je zase nepřátelská atmosféra!”
No divil jsem se. Jak “zase”?
Jo “zase”.
Ta je tam pořád.
Řidiče, kteří mají krátkou směnu od 7 do 12 nesmím pouštět na oběd, přestože na něj mají nárok. Blbost! A žádný z nich obvykle nejde domů tak, jak má v rozpisu směn, ale končí o hodinu, dvě, tři i čtyři později! Přesčasy? Přežitek. Mažemeee… ostatně jako dnes všude. Nespokojení řidiči (na jejichž straně jsem asi hold víc než na straně mého zaměstnavatele, ačkoli by to mělo být naopak – ale to je dané mojí minulostí – vždy jsem byl na straně zaměstnanců – už jako zprostředkovatel práce nebo jako personalista), stres na pracovišti, důchodkyně… to všechno jsou věci, které (ač se šéfová snaží sebevíc) dělají z této práce práci nesnesitelnou…
Změnil jsem tedy názor. Přesto v úterý nemůžu jít a položit tužku na stůl.
Zrovna v pátek jsem četl článek, že je nejvíce nezaměstnaných od r. 1933!
Hrůza.
Nebudu-li mít práci, nebudu mít tenhle byt. Získám-li hypotéku a budu mít tenhle byt, ale ztratím práci, ztratím i tenhle byt, protože jím budu ručit bance.
A do toho stesk po Kačence, nevyspalost, žádný světlý bod (kromě toho pátečního jednou za 14 dní, kdy si jedu pro Kačenku) v mém životě… Občas mě udělá radost, kdy zajdu k mamce, která mě pozve na nějakou dobrotu. Přestože nemám chuť, nedá se nakonec odolat.
Takže v úterý (pokud ho v práci vůbec přežiju), zajdu si pro prášky na stesk.
A chci, aby mi bylo všechno jedno.
Jde to vůbec?
Kdyby to bylo tak jednoduché, tak už by to brali všichni…
Ach jo.
Chci si dát už konečně svůj život do pořádku. Náš život…

8 komentářů

  • *

    *wif

    ale víš o tom, že prášky ti nic nevyřeší? tohle si musíš v hlavě srovnat a přestat lpět na tom, že tvé štěstí je závislé na druhých lidech… protože tak to není…

  • M

    Moní

    Emm.Nevím. Někdy je to takový, že už nic jinýho nepomůže,a člověk musí sáhnout po nějakém umělém "útěku". Důležité je se od toho umět odtrhnout. Vím moc dobře,co dělá stres a nespavost. Je mi to líto,že to tak je,ty si to nezasloužíš..Ale čemu neroumím,je ta důchodkyně…to si nikdo nestěžuje? To se přece nemůže dít,taková šikana..!?!?

  • T

    Tom

    Ale já tam tím správným směrem přeci kráčím…nebo se spíš šourám…nebo spíš stojím teda no, ale vím, co mám dělat, jenže tohle vyléčí akorát čas a do té doby, než začne mít tenhle "všelék" nějaké účinky, musím sáhnout po práškách, abych aspoň občas žil normálně.

  • T

    Tom

    [1]: a Tobě taky děkuju… já vím, že máš pravdu. Proč jsou ty palice lidské tak tvrdé? Já myslím, že lidské štěstí závisí na těch druhých… Umím být šťastný sám, ale když to srovnám s tím štěstím ve dvou, tak se to nedá srovnat…

  • L

    Lenka

    jj,právě proto bys měl ty koníčky mít.. abys nemusel jen ležet, když nemůžeš spát:) taky padám na pusu,ale jdu a konám.. jen ležet a přemýšlet o tom, co by, kdyby fakt nemá cenu! právě když se unavíš fyzicky,tak spíš usneš:) když budeš unavenej jen psychicky, tak Ti pořád budou naskakovat v hlavě myšlenky, na který myslet nechceš,ale nepomůžeš si.. znám to………

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.