otєrєzє.cz

Dojímací den

Nechtěně a nečekaně přišel ke mně najednou dojímací den.
Jela jsem do lékárny a jak jsem nastoupila do auta, hráli starou písničku (Voyage Voyage), kterou hrávali v době, kdy jsem byla na základní škole a zrovna tuhle i na lyžáku, na kterém jsem byla se třídou.
 
Cestuj, cestuj
déle než jen nocí a dnem
Cestuj
v neuvěřitelném prostoru lásky
Cestuj, cestuj
posvátnou vodou indické řeky
Cestuj
a nikdy se nevracej.
 
Kéž by tehdy bylo mít se odkud nevracet, jako teď, kdy už (naštěstí) není návratu.
 
Z ničeho nic jsem měla slzy v očích, protože jsem si vzpomněla, jak jsem tehdy koncem 80. let seděla na staré rozvrzané a tvrdé židli ve velké tmavé místnosti lyžařské ubytovny s náhražky diskotékových světel, ve které tahle písnička hrála, mí spolužáci se na ní vlnili, včetně dívek, z nichž hlavně jedna měla krásné dlouhé blond vlasy, byla štíhlá a opravdu hodně ženská. Nosila prstýnek s třpytivým kamínkem… Moc jsem ten prstýnek chtěla. Chtěla jsem ho nosit, protože jsem žádný neměla a neexistoval způsob, jak takový prstýnek získa. Tak jsem k ní prostě přišla a ptám se jí, jestli by mi ten prstýnek nepůjčila.
Nepůjčila, ale byl do ní zamilovaný můj spolužák, který to slyšel a sprostě a drze jí ten prstýnek násilím svlékl z prstu a do konce lyžáku ho měl jako svou trofej. To se mi vůbec nelíbilo.
Já jí ten prstýnek záviděla. A záviděla jsem jí její dlouhé vlasy i způsob, jakým tančí, její hlas a namalované oči. Ta bezmoc, kdy jsem tam seděla a nevěděla jsem, proč chci být na jejím místě, proč jsem zrovna já chlapec a proč nikdy nebudu moct být dívkou byla obrovská a vlastně tehdy žádným způsobem nepřekonatelná. Nezbývalo, než se s tím smířit. Tehdy jsem netušila, že se s tím smířit nedá. Stále (roky a roky) jsem doufala, že se to dá. A život běžel.
 
V lékárně byla rodinka. Krásná roztomilá holčička s bílým květem ve vlasech přišla ke mně (stála jsem u jiné pokladny pro „volný prodej“) a na celou lékárnu plnou lidí zakřičela: „Tatínkuuuu, co je tohle?“
Prohlížela si líbivé balení vitamínů pro děti.
Tatínek ale nestíhal, protože v jedné ruce držel tašku, v druhé vajíčko s miminkem a čekal, až mamča nakoupí, co potřebuje.
Kdykoliv vidím malou holčičku, vidím svojí Kačenku, která tu v tu chvíli není…
 
Na přechodu jsem pouštěla slečnu. Viděla jsem už z dálky, že jí nikdo nechce pustit. Mávla na mě a já se usmála. „Tak běž. Jsme teď na stejné straně.“
Najednou jsem viděla všechny ty holky a ženy kolem mě a dojímalo mě, že už tam patřím taky i úředně. Říkala jsem si, s jakou samozřejmostí všechny ty ženy vnímají své tělo, své ženství a své ženské genitálie, za které já jsem tolik bojovala a teď už je konečně mám i já. Pokud je pro ženy jejich ženství samozřejmostí a pro mě vzácností a darem, pak z nás dvou jsem v tu chvíli já z tohoto důvodu ta šťastnější, protože jsem právě dosáhla něčeho, co pro mě tou samozřejmostí nebylo.
Tohle je tak skvělý pocit! Připadá mi, že jsem taková celý život. Už od narození. Nic není špatně, nic není problém. Tohle je to vysvobození ve své nejvyšší úrovni.
 
 
Psala jsem kamarádce, která šla dnes na matriku zažádat o neutrální jméno, že to oslovování v ženském rodě už je u mě trochu nuda, protože je pořád stejné 🙂 Myslela jsem to ale obrazně. Je mi stále velmi příjemné, když slyším to milé oslovení v ženském rodě.
 
Kamarádka mi hned říkala, jak pochodila na matrice. Stejně jako u mojí matrikářky před rokem se té její třásly ruce. Pro ně jsme asi něco jako mimozemšťani 🙂 Obzvlášť tam, kam zavítá jedna z nás za sto let. A opět se potvrdilo, že matrika je pořád jen úřad a nelze tedy očekávat žádné zázraky.
 
Jméno Vlasta podle matriky není neutrální a tak jí byla doporučena Nikola.
Nikola! Každá druhá jsme Nikola! (Přestávám tohle jinak hezké ženské jméno mít ráda. Zavání prozrazením 🙂 Jakmile potkám biologickou slečnu, co se jmenuje Nikola, už jí automaticky podezřívám 🙂 Nehledě na to, že celé mé dětství jsem měla ve vchodě souseda – kluka Nikolu. Dnes je toto jméno pro muže poměrně netypické. Dost zženštilo 🙂
 
Ze statistik z r. 2009 (bohužel od té doby se statistiky neaktualizovaly, ale to nevadí) vyplývá, že
 
jméno NIKOLA nosí 1008 mužů a 31935 žen.
 
To znamená, že 97 % z toho jsou v ČR ženy.
 
To je opravdu málo na to, abych toto jméno považovala za mužské (ačkoli je), ale to je jen plus pro holky, které si toto hezké ženské jméno vybírají, protože o to méně lidí jej bude považovat za mužské.
 
Podobná situace je u jména Andrea.
 
Jméno ANDREA nosí 93 mužů a 40096 žen.
 
Takže 99.77 % z toho jsou v ČR ženy.
 
To je ještě parádnější výsledek ku prospěchu žen, než u Nikoly.
 
Ještě bych si dovolila přidat tu Vlastu, protože výsledek mě překvapil.
 
Jméno VLASTA nosí 68 mužů a 52940 žen.
 
Takže 99.87 % z toho jsou v ČR ženy.
 
🙂
 
Vlasto, nevzdávej to 🙂
 
Jak může matrika určovat mně, jak já se budu jmenovat? Já si podávám žádost a Vlasta je jedno z těch nejneutrálnějších jmen, co znám. A to byla paní zrovna na školení ohledně této problematiky kolem TS. Aha. Pak by ale věděla, že matriky se mají řídit podle bible všech matrik od dr. Knappové „Jak se bude vaše dítě jmenovat?“, kam se milá matrikářka musí podívat a v části ženská jména najde jméno Vlasta, které posléze najde také v části mužská jména, čímž nebude po žadatelce vyžadovat, aby se jmenovala Nikola (to by měla matrikářka hodně jednoduché) a ani nebude chtít posudek od dr. Knappové, který stojí 500-1000 Kč a který musí matrika přijmout.
 
Nehledě na to, že se může podívat do oficiálních statistik Ministerstva vnitra, do kterých jsem se před chvílí dívala já.
 
Co mě tedy ještě zaujalo bylo to, že Vlasta šla na matriku v jednom z největších měst ČR, ale tam byla z žádosti matrikářka tak překvapená, že říkala, že tu roky nikdo s takovou žádostí nebyl. To chápu u menších měst.
 
[Hrají mi úplně úžasný taneční klip s takovým rozkošným hlavním hrdinou, tak musím přestat psát, jelikož se v tom božském rytmu nedokážu nepohybovat a jdu si zatančit.
Aaach, to byl krásný klip. Já chci taky takového souseda!!!]
 
 
Tu matriku jsem s Vlastou prožívala, jakobych tam šla já. Všechno bylo před rokem tak jiné, nejisté, plné strachu a obav, ale současně nadšení a radosti z toho, co bude.
A najednou jsem tu.
Tak tady mě máte.
Jmenuji se Tereza 🙂
 
Ještě tedy nejsem v právní moci, ale čekám každým dnem telefonát z matriky, abych to šla podepsat a vzdala se práva na odvolání. Pak už to nikdo nezmění a od té chvíle už mě budou i úřady nazývati Terezou.
 
Mrazí mě po celém těle, když na to pomyslím.
 
 
Dnes mi v poště přistál odkaz na včerejší článek týdeníku Respekt „Zpráva o českém trans životě„.
S některými myšlenkami souhlasím (uvedu níže), ale (protože nemusím souhlasit se vším, co je kde napsáno a mám svoji hlavu) nejsem si úplně jistá, co některými pasážemi chtěla autorka sdělit, ale připouštím, že to tak může být, nicméně já za sebe musím říct, že jsem za celou dobu přeměny neměla problém s nikým – ani s úřady, se zdravotní péčí, která by mi měla být odmítnuta poskytnout, s diskriminací, s problémy v práci, s problémy s výchovou mé dcery. Nic z toho, co se obvykle uvádí jako největší problémy, se kterými se transsexuálové potýkají. Nevím, proč to tak je, ale taková jsem já 🙂
 
Co se mi ale ve stručné diskusi líbilo byla poznámka:
„A možná o nich (o TS lidech) nevíš, protože si jich plno chybně rodově označil a nebo naopak správně 🙂 A za mě myslím, že je lepší, když o nás společnost bude vědět málo, čím méně o nás budou vědět, tím snadněji můžeme zapadnout jako cisgender.“
 
Tak jak to tedy s tou popularizací naší existence a vtěsnání do povědomí této společnosti vlastně je? 🙂
Nebylo by lepší, kdyby se o nás vůbec nemluvilo?
 
Obecně je potřeba, aby se řešily problémy jako je diskriminace, problémy v práci, problémy v rodině. Neříkám, že když jsem to nezažila já, že to neexistuje. Spousta lidí má takové problémy. Nejen TS, ale ti jsou ještě více ohroženější.
Je dobře, že se o tom mluví, že o tom společnost ví, protože jinak bude mít dál zkreslené představy. Ale já to téhle společnosti říkat nechci, protože já jsem (jak bylo řečeno) teď už vlastně (z mého pohledu určitě) cisgender žena. To je oč tu běží. Tohle chce většina z nás. Jen málokdo vystoupí z řad, veřejně otevře svou minulost a stane se tak navždy ocejchovaným jedincem v této společnosti. Je otázkou, zda je to až tak moc k neprospěchu takového člověka.
 
Úryvek z článku:
Pro velkou část trans mužů a žen se tak stává klíčovou potřeba zapadnout mezi příslušníky pohlaví, ke kterému se hlásí, být okolím automaticky vnímáni jako cisgender muži a ženy. Obvykle se to popisuje anglickým termínem „passing“. Damian Machaj vysvětluje, že mu hodně pomohlo, když jej lidé začali automaticky vnímat jako muže, zároveň si ale uvědomuje, jak velká část jeho pocitu je dána společenským tlakem.
 
„Spektrum toho, jak má pro společnost typický muž a žena vypadat, je bohužel hlavně v našich končinách vlastně velmi úzká a nudná škála,“ říká. Pro jiné, jako třeba Sabine, je passing druhotný: „I když mě někdo neosloví mladá paní, ale pane, jsem spokojena, protože moje kvalita života se zvedla. Nejsem nucena vést dvojí život (ve dne pracující muž a večer život užívající žena).“
 
Myšlenka, kterou napsala Sabine, je přesně to, co vystihuje tvrzení, že „není špatných přeměn“.
Kvalita života se zvedla.
I o to tady jde.
Hůř než předtím už nikdy nemůže být.
 
 
A když se ještě vrátím k tomu prstýnku na začátku, já vlastně stále ještě čekám na ten svůj první…
Ten, co ženy dostávají od svých mužů, milenců, přátel, následovaný objetím a vášnivým polibkem. Nemusí být ani se třpytivým kamínkem, i když je mám ráda. Což značí, že takový muž tu ještě stále po mém boku není.
Po mém boku je jen dobrý kamarád, kterého mám ráda, ale já bych si dovolila vybrat svého partnera na celý život sama. Konečně už toho posledního. To chceme ostatně všichni. 🙂
 
 

16 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.