otєrєzє.cz

15%ní táta

Miluju pátky a nenávidím neděle.
Venku je sice po dlouhé zimě konečně nádherně, svítí sluníčko, ale ať si s Káťou skáču na trampolíně před odjezdem sebevíc, abych ze sebe vyklepal tu tíseň u srdce, stejně tam ta tíseň je a ovládá mě, ač se jí snažím vytlačit pryč. Pak mě Káťa muchlá v autě a ještě u Tvých dveří. Dá mi třikrát pusu, Ty zamračená zavřeš dveře a je tu zase to strašné ticho. Sedím v autě, nemůžu se nadechnout, nemůžu se toho zbavit, přichází to tak rychle a samo. Sedím tam a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se ty dveře zase otevřely a stála jsi tam Ty, kdyby mi zazvonil telefon a do něj bys řekla, ať vylezu z auta… Jak by ses sama divila, jak dokáže člověk milovat, jak dokáže být vděčný, jak správné je to rozhodnutí dát mi ještě jednu šanci…
…místo toho mi napíšeš, ať pohnu s tou žádostí na úvěr a že mi už žádný další papír dávat nebudeš, takže zaplatíš daň 25 tisíc, kterou bys jinak platit nemusela. Nechápu nelogičnost Tvého počínání. Nechceš platit za právníka a přitom k tomu právníka nepotřebuješ. Je to jen běžná praxe, když se prodává byt mezi manželi po rozvodu tak, aby se prodávající vyhnul dani z převodu nemovitosti díky jedné správně formulované větě. Myslíš si, že to dělám schválně, vidíš v tom nějaký skrytý záměr, ignoruješ kontakty na mého finančního poradce, které Ti posílám a který se Ti také snaží vysvětlit, že těch 25 tisíc budeš platit Ty. Je Ti jedno, že by Ti to řekl každý finanční poradce, notář i advokát. Radši přijdeš o 25 tisíc, za které jsi mohla vybavit pokojíček naší Kačence. Tobě to nevadí, že je vyhodíš oknem? Mě ano. Protože mí dva nejmilejší se mohli mít o 25 tisíc lépe…
Zabedněnost. Promiň. Jinak to nazvat nemůžu. A takhle je to se vším.
Musí to být tak krásné mít možnost si s Kačenkou povídat 26x v měsíci. 26x jí můžeš uspávat, koupat, poslouchat jak zpívá novou písničku, co se naučila ve školce. Zato já mám tu možnost jen 4x v měsíci. A za víkend 1x za 14 dní si nestačíme ani všecko říct, natož pohrát, dokreslit všechny omalovánky, dokoupit všechny kreslící potřeby… den je tak krátký! Nestíháme chodit spinkat v osm jako dřív, budíme se brzy, abysme toho stihli víc, protože dva dny nám vždycky utečou a je tu zase těch nekonečných dlouhých 14 dní. Už mám seznam všecho možného, co jsme nestihli a uděláme “příště”… (zasadit lesní jahody, vyčistit akvárko, koupit velké pastelky, a do toho výlety, návštěvy, divadlo…)
Chtěl bych tak strašně moc nemyslet na to, že za dva dny…za den…musím Káťu zase na 14 dní někam odvézt, že tu nebude, že každé vykoupání v její růžové vaně není obyčejným koupáním, ale tak vzácnou chvilkou… dřívě běžné věci jsou tak jedinečné! Tak krátké!!!
Někdy si říkám, že tohle snad nikdy neskončí. Že své dítě nemohu přeci přestat milovat a proto mi zákonitě bude pořád chybět. Představte si, že Vám berou vlastní dítě… neuvědomíte si ten pocit, dokud se Vám to doopravdy nestane. Nechci ho brát jeho vlastní mamince a nechci mu brát maminku, proto se s tím musím vypořádat sám, proto čekám, až bude starší a bude už na ní, kde chce spinkat a třeba na sebe budeme smět mít konečně víc času…
Závidím Ti Tvých 26 k mým 4…
To je jakobych byl tátou jen z 15% 🙁
A možná už chápu, proč stát v dnešní době nepodporuje rodinu. Takhle přece víc vydělá, když každý bude odvádět daně zvlášť, protože každý zvlášť musí nakupovat jídlo, každý zvlášť platit elektřinu, nájem… a ze všeho hezky dvojnásobně odvedeme daně…
Stěžuješ si, že nic nestíháš, protože musíš hned po práci letět autem do školky. Tak Ti nabízím, že si můžeš občas věci v práci v klidu dodělat, jako jsi to dělávala dřív, a já Kačenku vyzvednu. Byl bych nadšený a Kačenka taky! Ale zase jako vždy žádná reakce… Raději si budeš pořád stěžovat, že nic nestíháš…
Občas jsem svědkem, kdy o Tobě někdo nemluví hezky. Podvědomě mám snahu Tě bránit, chci chránit svojí manželku… ale najednou si uvědomím, proč bych to dělal, když o to nestojíš? Cokoliv udělám se vždycky stejně obrátí proti mě.
Nemůžu už se dočkat, až budu mít v létě dovolenou a budu s Kačenkou aspoň týden.
Jdu uklízet tu horu hraček na stole a umeju tu horu nádobí. Přeci se nebudu o víkendu s Kačenkou zdržovat něčím takovým jako je mytí nádobí… na to je čas, až když tu nebude. Každá minuta s ní je tak vzácná…
Tohle chcete prožívat?
Opravdu se ještě pořád chcete stát ženou?
Nemůžet si pomoct?
Vaše děti za pár let vyrostou a celé jejich dětství bude pryč. Bez vás!
Neboříte jen svůj život. Boříte ho lidem, kteří za to nemůžou (stejně jako vy).
Ještě pořád je čas řešit věci jinak.Tohle bych přesně před rokem nikdy nenapsal. A už vůbec bych něco takového nechtěl ani slyšet.
Ale kdybych takovýhle blog přesně před rokem četl, nepsal bych ho teď…

Muselo to přijít. Tohle je můj trest. Abych pochopil, která cesta je ta správná.
Jen nevím, jak se teď na ní vrátit…
Kdybych byl spáchal doopravdy nějaký zločin, budu na tom líp.
Budu souzen a budu se moct hájit. Dostanu trest a ten si odpykám. Budu vědět, za co jsem ho dostal a budu vědět, že ten trest jednou skončí.
Denně v práci vidím odsouzené, jak v černošedých šatech tiše pracují. Jejich trestem je “odnětí svobody”. K čemu je mi teď ale svoboda bez těch, které miluji? Jaký zločin jsem to musel provést, že můj trest je nadoživotí?

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.