• Uncategorized

    Ve které třetině jste vy?

    Chtěla jsem to připsat jen do komentáře pod předchozí článek, ale tento nesympatický server (blog.cz) konkrétně tento komentář vyhodnocuje stále jako spam, který mi zakázal povolit, takže to rovnou napíšu do článku. 🙂

    (Už mám taky nějaký ten měsíc připravený přesun svého blogu na novou souběžnou (zatím neaktivní) adresu www.otereze.cz bez reklam a bez obtěžujícího omezování úplně všeho, ale nějak na to není čas to zatím graficky zprovoznit a asi ještě dlouho nebude, tak se budeme vídat ještě hezky tady, ano? 🙂

    K neustálému paušalizování strašné nespokojenosti všech translidí této země pár lidmi bych chtěla citovat výsledky průzkumu “The Hopes and Fears of Trans People”:

    “Transparent CZ uvedl výsledky průzkumu “The Hopes and Fears of Trans People” zveřejněné na začátku tohoto roku. Průzkum provedený od 7. do 11. října 2018 zjistil, že z 396 respondentů z řad transsexuálů zhruba jedna třetina (32,8 %) “se v této zemi necítí dobře”. Položena byla otázka: “Jak hodnotíte svůj život v České republice?”. Na tuto otázku odpověděly dvě třetiny, že kvalitu svého života v Česku hodnotí pozitivně.

    Dále 187 respondentů uvedlo 279 důvodů, proč byli nebo jsou v Česku nešťastní. Více než polovina (54 %) uvedla, že lidé jednoduše nevěří v genderovou rozmanitost, věří ve stereotypy o transgender lidech a že jsou o transgender lidech nesprávně informováni jako o věcech, které mohou vést k vyloučení, diskriminaci nebo obtěžování translidí.”

    K tomu nemohu říct nic víc, než že je mi líto, že je slyšet převážně ty, kteří patří mezi tu jednu nespokojenou třetinu.

    Za mě: Nikdy v životě mi nebylo líp. Zrovna před týdnem jsem Honzovi v kuchyni při vaření večeře v zástěře říkala, že už mám vlastně úplně všechno, po čem jsem kdy toužila. Přesně tohle je to štěstí, za kterým se celý život honím. Je tu teď a tady a je to skvělý. Děkuju i své zemi, která mi tohle umožnila, lékařům a lidem, který se mi snažili pomoct.

    Čímž nepopírám, že se tu někdo nemusí cítit dobře. Co tu v celém blogu popisuju je čistě můj subjektivní názor na vše, čím jsem si prošla, nikdy mě nikdo do ničeho nenutil, vždy jsem vše činila dobrovolně a ráda jsem přistupovala na podmínky, které tu máme nastavené. Teď mi nic nechybí. Není to tak, že obraz života translidí v Česku je celkově špatný. Že všichni jsme zoufalí a v depresích. Je špatný, ale je současně pro někoho taky dobrý. Pro mě to druhé. Co s tím mám dělat? Mám se dobrovolně solidárně vrhnout do depresí a vražedných komentářů? 🙂

  • Uncategorized

    Proč myslíte, že je důležité, aby to někdo věděl?

    Dnes jsem si položila otázku, na kterou bych chtěla, abyste mi dali odpověď vy.

    Protože já ji neznám a marně si nad tím lámu hlavu.

    Viděla jsem náhodou po dlouhé době další z mnoha dokumentů na toto téma. Tentokrát od BBC, který byl o mladém chlapci a souběžně v jiné dějové linii také o mladé dívce. Oběma bylo něco přes dvacet a oba procházeli přeměnou. Kamera s nimi všude chodila, takže divák mohl vidět, co vše musí narozdíl od ostatních lidí řešit.

    Já toho chlapce už v prvních vteřinách identifikovala jako chlapce. Měl mužské pohyby, mužský hlas, vypadal fakt skvěle mužně a měl už také odstraněné prsy, v trenkách implantát. Dívku jsem taky identifkovala okamžitě jako dívku, včetně jejích pohybů a vystupování. Navíc s jejím hlasem to taky nebylo úplně k zahození, i když mi moc příjemně nezněl. Ale jinak byla moc krásná. SRS ještě neměla.

    Každopádně oba dva si jen těžko někdo splete s opačným pohlavím. Dokonce si mohli dovolit navazovat vztahy s opačným pohlavím (oba byli heterosexuální) a moc jim to slušelo.

    Jenže 90 % tohoto hodinového dokumentu bylo o tom, jak to někomu říct.

    A tak když třeba došlo k tomu, že potkali někoho zajímavého, s kým by se dalo i randit, hned jim všechno vyklopili. Moc se mi líbila reakce biologické dívky, o kterou (FtM) chlapec stál. Byl strašně nervózní, protože jí to o sobě chtěl říct. Sedli si na louku a začal. Když skončil, ona se na něj podívala a říká: “Ale proč mi to vlastně říkáš? Já tě od první chvíle vnímám jako kluka. Přitahuješ mě jako muž. Nepotřebuju vědět, že jsi měl někdy ženské tělo. Pro mě jsi muž.”

    Sama jsem v začátcích měla takovou tu touhu říkat to všem, protože jsem byla ze všeho strašně nadšená. Vůbec jsem na to neměla ještě fyzické dispozice prezentovat se jako žena, ale už bych řekla nejlépe celému světu, že žena jsem. Až mi pak postupně začalo docházet, že nemám důvod to někomu říkat. Tedy kromě rodiny, blízkých přátel a probíhá-li přeměna v práci nebo ve škole, tak i tam. Taky neřeším, zda to říct či neříct partnerovi, tam je to na každém z nás.

    To se ale týká třeba i homosexuálů, které vždycky podporuju a nijak je ta skutečnost, že homosexuálem jsou, nesnižuje v mých očích. Ale jen v práci mám pár takových klientů, kteří když zavolali poprvé, tak druhá jejich věta byla: “Já tady žiju s přítelem, víte?” Jakoby mě to mělo zajímat! Je mi úplně jedno, jestli je někdo homosexuál, transsexuál nebo transvestita. Tato skutečnost je pro mě irelevantní. U transgender osob to nechápu dvojnásob.

    Tak bych se ráda zeptala těch, kteří buď prochází přeměnou nebo už s přeměnou skončili a vypadají velmi žensky nebo velmi mužně, jestli by si před tím, než to někomu řeknou, nechtěli třeba aspoň občas položit otázku:

    Proč si myslíte, že je důležité, aby to někdo věděl?

    A když už to říkáte, je to podložené čistě na vašem subjektivním pocitu, že to někomu říct chcete bez ohledu na to, co chce ten druhý, nebo berete v potaz třeba to, že to ten dotyčný nepotřebuje nebo nechce vědět? Uvědomujete si, že ten člověk to vědět třeba ani nepotřebuje? Třeba já! 🙂 Jednou jste ženy, tak těmi ženami zůstaňte. Nechci znát vaše jména předtím, slyšet váš starý hlas ani vidět staré fotky svalnatého vousáče v maskáčích. 🙂 To jste nebyly vy… Teď jste to vy.

  • Uncategorized

    Honzova babička

    Miluju, když vyzvedáváme babičku Honzy na výlet, není mi zrovna moc dobře a ona se mě ptá, co mi je. Že mám určitě ty “ženské potíže”, snaží se mi pomoct a já ji samozřejmě nechám dávat mi ty “naše zaručené ženské rady”.

    Nebo když se dva měsíce s Honzovou babičkou nevidíme a první, co udělá při našem setkání je, že se mi podívá na břicho, aby zkontrolovala, jestli náhodou nejsem těhotná. Už jednou o tom vtipkovala, že pořád nemám žádné bříško. 



    Nejsem, babi, ale potěší to, ani nevíš jak, jenže ti to nemůžu říct, tak to píšu sem. :-/

  • Uncategorized

    Odbočka

    Ne, nečínám psát nový blog. Jen mi občas nevyhovuje komunikace přes blog, na který se přihlásím jednou za měsíc, tak jsem si spíš pro svou potřebu udělala takovou malou odnož na facebooku, kterou nebudu nijak zvlášť rozvíjet a nechám ji žít svým životem spolu s tímhle mým už “sedmiletým blogovým děťátkem” tady. 🙂 Ale dám se tam taky zastihnout:

    www.facebook.com/otereze/

    (A né, žádné fotky na facebooku nejsou. 🙂

  • Uncategorized

    Hra na krásnou

    “Je to taková hra.”

    “Jaká hra?”

    “Jednoduchá. Budeš to pořád ty, ale budeš prostě jenom navíc “hrát”, že jsi krásná. Na lidi kolem sebe. To zvládneš, protože tě to bude bavit. Budeš hrát, že jsi krásná žena, budeš se na ně usmívat, budeš na ně milá a chovat se tak, jak by ses chovala, kdybys byla krásná. Jakobys byla nádherná žena, která když vejde, všichni oněmí úžasem. Až takhle! Představ si, že jsi takhle krásná. Ber to jako takový trénink. 🙂 Nebo divadelní představení. Hru. Bude to zábava, uvidíš.”

    “Ale jak můžu hrát krásnou, když krásná nejsem?”

    “Vím, že je to pro tebe těžké, ale ty jsi krásná žena. To, že se tak nevnímáš, je jen tvůj čistě subjektivní pocit pramenící z toho, že si s sebou stále táhneš balvan své minulosti. Já ten balvan nevidím. Já vidím ženu a navíc krásnou. Nejsem ovlivněný ničím, co ti připomíná tvoji minulost. Hraj tu hru navzdory tomu, že se jako krásná nevnímáš. Udělej to na truc svému přesvědčení, svému ženskému já, které si to zaslouží, všem lidem kolem tebe. I ti si to zaslouží. Vyzkoušej si to!”

    “Haha! Já nejsem krásná žena. Jsem obludka a příšerka. Koukni na mě z profilu. Vidíš ty nadočnicové oblouky? Tu bradu? Ten frňák? Je mi z toho špatně. Neustále řeším, jak se stavět před lidi, aby mě neviděli z boku, aby moje tvář nebyla osvětlená zespodu, aby nebylo vidět všechno to, co na sobě nesnáším. Když někam jdu a někdo na mě vejrá, už párkrát jsem na něj vyplázla jazyk, jak jsem to nevydržela. Bývá mi hrozně. Cítím v sobě takový tlak, který mě zahání pryč, schovat hlavu do písku, chodit kanálem. Ale musím tam v tom přeplněném autobuse stát a vnímat, jak píchají ty pohledy všech lidí kolem mě. Jak civí. Pořád na mě civí. Štve mě to. Chtěla bych si už oddechnout, ne každý den řešit, že na mě někdo vejrá a hledá ve mně bůhví koho, koho nechci.”

    “Překvap je. Na začátek si třeba jen vyzkoušej místo zamračení usmát se na ně. Nenuceně a hezky, jako se ženy často prostě usmívají, protože úsměv k nim patří. Zkrášluje je. Úsměv má obrovskou moc. I ten tvůj. Vím, že to umíš, protože tvůj úsměv znám. To, co vyzařuješ, se ti vrátí. To vím i já a to jsem muž. Postupně (nebo klidně hned) si začni představovat, že jsi navíc krásná a buď na ně milá navzdory jejich pohledům. Nevíš, co se jim honí hlavou, tak to buď ty, kdo to určí. Uvidíš, že se začnou dít zázraky… Je na čase ten balvan odhodit a začít žít. Užívat si to. Jsi tím, kým jsi vždycky chtěla být. Já už tě za takovou mám, i když mi to nevěříš. Teď je řada na lidi, které kolem sebe potkáváš. A začni teď hned. Teď! Těším se, že budu potkávat krásnou ženu, která se taky jako krásná chová a nerozdává kolem sebe stovky vražedných pohledů denně. :)”

    Vzpomínám si moc dobře na život před tím, kdy jsem prakticky celoživotně od raného dětství měla každý den trápení, se kterým jsem nebyla schopná si poradit. A teď, když jsme ušly tak obrovský kus cesty, se máme zase každý den trápit, protože nejsme dostatečně krásné, dostatečně ženské… atd. atd.? A je to vůbec tak? Netrápím se já jen nějakým pseudostrachem z lidí? A i kdyby mě chtěli všichni lidi světa chtít svým pohledem sežrat, nebylo by hezké to hned nevzdát, naopak vztyčit hlavu a nerozbulet se hned za prvním rohem?

    Jaké by to asi bylo prožít celkovou amnézii a vidět se po probuzení v zrcadle? Jaké by to bylo vyhodit ze své hlavy svoji minulost a nevědět, že kdysi bylo něco jinak? Jak bychom se asi vnímaly? Nejspíš úplně stejně, jako nás už dávno vnímá naše okolí, které o naší minulosti taky nemá ani ponětí.

    I když na sobě ráda zkoumám kde co, takový pokus bohužel provést bez zranění nedokážu a ubližovat si nechci, protože mě to tady na světě baví. Dost by mě ale zajímaly výsledky. 🙂 Jsem přesvědčená o tom, že bychom se jinak než žensky nevnímaly. Proč taky? Stejně, jako se jinak než žensky nevnímají ani jiné ženy, které vykazují nějaké mužské znaky. Kterými se ale (narozdíl od nás) vůbec nezabývají, což má za výhodu i to, že na sebe nepřitahují pozornost. A také proto, že člověk ze své přirozenosti nepřemýšlí nad tím, jakého pohlaví jsou lidé kolem nás. Automaticky je přijímáme jako muže nebo ženy. To jen my ovlivněné tím, čím jsme si prošly, hledáme na každé ženě “něco mužského” a na každém muži “cosi ženského”. Někdy se z toho může stát až posedlost.

    My ale žádnou amnézii provádět nemusíme. 🙂 Stačí k tomu opravdu málo. Přestat žít v neustálém strachu a užívat si to, kým jsme. Jsme jedineční a hezcí takoví, jací jsme. Když stojíme teprve na začátku, vymyslíme si úžasné cíle, jako třeba pokud možno desítky nejrůznějších feminizačních estetických operací obličeje (což je ale v pořádku klást si takové cíle, protože jak říkám: “jakýkoliv krok k naší ženskosti je dobrý krok”), ale chci říct, že podle zkušenosti jiných, kteří už na začátku rozhodně nestojí a mají za sebou tyhle feminizační operace můžu říct, že ani ty nás nemusí nadobro zbavit nekonečné touhy po ještě větší ženskosti… ještě větší… největší! Kdy to skončí? Kdy budeme spokojené samy se sebou? A co když smíme být náhodou už třeba dávno spokojené?

    Říkáme, že nemusíme být Miss Universe, ale že chceme alespoň nemít mužské rysy. Že to nám ke štěstí stačí. Okolí nás už jako ženy vnímá, ale my chceme víc. Randíme s muži, kteří nic nevědí. Spíme s nimi. Klienti z práce nám píší e-maily s poděkováním, do kterých připíší P.S., že si nemohou odpustit poznámku, že jsme opravdu krásná žena. Naši partneři nám denně říkají, jak jsme krásné. Jsou do nás zamilovaní k zbláznění. Ale ono nám to nestačí!!! Jak kdybychom byly posedlé a pak nás lidé v narvaném autobuse položí k zemi, protože si myslíme, že nás vidí, jako se vidíme my.

    Ne, začít žít se dá hned. Krásné jsme už teď.

    Já sama si pamatuju desítky holek od Hanky ze skupinových sezení, které byly naštvané, vzteklé a věčně nespokojené se svým vzhledem, ale já je přitom vnímala jako ženy. Jen kdyby se také jako ženy chovaly, konečně prostě těmi ženami byly a neustále neupozorňovaly na ty své “chlapské” nedokonalosti. To jim paradoxně na ženskosti tak ubíralo. (Ale já to dělala taky, takže to chápu. Jenže to přece není potřeba takhle si ničit svoji ženskost.)

    Když půjdu mezi lidi s přesvědčením, že jsem příšerka, tak mě nejspíš tak vnímat opravdu budou. A co když opravdu vypadám ještě nedokonale? Třeba na začátku nebo v průběhu přeměny. Jsem potom vždycky tak nejistá… Co takhle si i tak zahrát hru na krásnou? 🙂 Nejsi krásná? Nevadí. Můžeš si na to aspoň hrát. 🙂

    To je výzva. 🙂

    Proč bychom nemohli být my těmi, kdo určuje, co vyšleme druhým? Proč bychom všem nemohli říct: “Podívej, nejsem dokonalá. Možná si myslíš, že jsem exotka, kterou nedokážeš strávit, ale jsem šťastná a ty mi v tom nemůžeš zabránit. Proto se na tebe místo vypláznutí jazyku usměju, protože ty nemáš a ani nemůžeš mít představu o tom, jaké to je. Tvoje nevědomost je pochopitelná, ale nepotřebuju ti ukazovat, že mám strach nebo obavy. Řeknu ti, že tohle je stokrát lepší, než předtím, když jsem snad ani nechtěla žít.”

    Vždycky máme na výběr. Buď budeme na všechny strany házet vražené pohledy a vysílat k lidem, že nás obtěžuje jejich pohled, který nás vždycky znejistí, nebo se budeme chovat tak, jak jsme vždycky chtěly – přirozeně žensky. Je to přeci už dávno v nás. Není to snad právě to, co od nás okolí očekává? Ale my jim místo úsměvu věnujeme raději pokaždé vlastní nejistotu, hrůzu v očích nebo vztek. Začněme už být konečně těmi, kým být chceme a můžeme. No fakt, můžeme. 🙂

    Když jsem začala hrát hru na krásnou, svět se změnil.

    Ne já.

    P.S.: Děkuji Honzovi za jeho trpělivost, se kterou poslouchal nářky o mé nedokonalosti, a také za zrcadlo, které mi nakonec nastavil tak, že jsem pochopila, že zbytek života nechci strávit vztekáním nad svými nedostatky. Život, který máme, je úplně o něčem jiném. A přijímány můžeme být i takové, jaké jsme, jen si myslíme, že ne. Jak pak můžeme být šťastné, když na každého vrháme ďábelský pohled rovnající se téměř síle voodoo? Alespoň trochu té sebelásky, prosím.

    Tohle je můj vzkaz pro všechny, kteří chtějí ve svém životě vyměnit strach za radost. A to platí i pro ty, co se do správných těl narodili.

    Včera jsem ani nemohla usnout, jak moc jsem chtěla tohle napsat. 🙂

    ————————-

    Doplněno 16.7.2019:

    Jinak tedy aby nedošlo k nějaké mýlce. 🙂 To, že budeme rozdávat úsměvy na potkání neznamená, že se zařadíme mezi psychopaty, co jdou s úsměvem i vytřít pozvracené schody, jako moje někdejší sousedka s permanentním úsměvem na tváři, která se usmívala zásadně vždy a všude. Takže (jako ke všemu) přistupujme i k této výzvě citlivě. 🙂 Nejde o to usmívat se na řidiče, který bezvládně visí z okna po nárazu do stromu. Hrou na krásnou jsem myslela to fantastické a mocné ženské kouzlo přirozenosti a šarmu, jehož potenciál má každá, pokud to vezme za správný konec. Což často bohužel nebere, přitom je to tak jednoduché…