otєrєzє.cz

Co viděla Helena?

🙂 Mám ráda záhady. 🙂 A tahle je skoro jako od Agathy Christie.
Kdysi jsem zkoušela zjistit od někoho zcela nestranného, jak nás vlastně vidí společnost. Ono to není ani moc potřeba zjišťovat, protože všichni z nás poměrně dobře ví, jak se na nás lidé dívají a navíc jen velmi málo jedinců nám řekne do očí svůj opravdový názor. Nechtějí nás urazit, ranit, diskriminovat, trápit atd. atd. A tak k nám proudí milosrdné lži, které dokáží sice někdy pomoct zvednout sebevědomí a popostrčit dál, ale nesmí se to přehánět. V 99 % nás zaměňují za jiné skupiny, velmi často také za gaye, což je úplně zcestné.
Nejlepší pohled zvenčí najdeme tam, kde se hovoří “o nás bez nás”.
Jako třeba v článku Heleny Čížkové, blogerky idnes.cz, která se domnívá, že narazila na skupinu transsexuálů a o svém zvláštním zážitku napsala níže uvedený článek. Výborný způsob, jak se podívat jejíma očima, říkala jsem si. A po přečtení jsem si nemohla odpustit její článek okomentovat.
Pozitivní na jejím prozření je fakt, že si v jednu chvíli uvědomila, jaké to je připadat si “jiný”, ač jsem “normální”, v situaci, kdy se vyskytnu ve společnosti, kde převažují ti “jiní”.
Svůj článek nazvala:

Transka… aneb Jak si připadat jako ufoun

Bylo nebylo, dávno tomu, kousek od mého pracoviště sídlila kavárna. Na stěnách zajímavé obrazy, na stole dobrá káva a zákusky, za barem milý personál. A tak jsme tam chodili. Na pracovní schůzky i posezení s přáteli. Až jednou…
Byl vlahý večer a já si chtěla popovídat s kamarádkou – i smluvily jsme si večeři právě tam. A co se nestalo…
V podniku bylo živo. A plno. Nic překvapujícího, to už tak o večerech (na rozdíl od polomrtvých odpolední) bývá. Tak jsme rády vzaly zavděk stolkem v zadním traktu podniku, neboť ten přední, menší, byl obsazený.
Ale vzápětí nám to “živo” začalo připadat nějaké… zvláštní. Jako bychom do něj nepatřily. Všichni ostatní “živí a živoucí” jako by se tam znali, jako by mluvili trošičku jinou řečí, jako by je něco spojovalo, něco, o čem my dvě nemáme ani páru. Asi jako když si botanik v kongresovém centru splete dveře a vmísí se na zasedání egyptologů. Usoudily jsme, že přece nebudeme paranoidní, že je to jen náš subjektivní pocit, pročež se dále budeme zabývat vynikajícími těstovinami a tím, co se to vlastně snaží vyjádřit ten a ten spisovatel v té a té knize.
A bum! Harmonikové dveře oddělující přední a zadní trakt se znenadání zavřely. Na stolku přistály dvě sklenky šampaňského (které jsme si rozhodně neobjednaly). Bože, přece jen jsme své pocity měly brát vážněji, ne jako paranoiu. Bože, fakt jsme se ocitly v uzavřené společnosti, kam nepatříme. Trapas! A jak obstát v trapasu? Chovat se nenápadně.
Po chvíli jsme pochopily, CO nám na řeči ostatních přítomných připadalo zvláštní. Chlap – evidentní chlap, vousatý, trošku obézní – tklivým basbarytonem napomíná asi desetileté děcko: “Ne, to opravdu nedělej, víš přece, že jsem ti to zakázala.” A zrzavá dáma o dva stolky dál halasí: “To bych vám přál vidět, co jsem zažil minulý týden!”
Pak přišly projevy. A v tu ránu to bylo jasné. Jde o oslavu. Asi k vydání nějaké tematické knížky, článku, nebo jen tak, už vážně nevím. Skoro všichni přítomní byli transsexuálové v různých “stadiích procesu”. Celkem asi tak 30 lidí (plus jejich přátelé a příbuzní).
Bylo nám nejen divně, ale i trapně. A taky se nám časem začalo strašně chtít na WC, které však bylo za těmi harmonikovými dveřmi. Nechtěly jsme rušit, působit jako pohoršené, netolerantní, nevychované osoby. Asi po dvou hodinách se dveře otevřely a my tak konečně získaly přístup jednak k toaletám, jednak k placení a nenápadnému úniku.
Domů jsme jely tramvají. Mlčky, s pocity zvláštní, svou povahou dosud nepoznané tísně. A pochopily jsme – byť jen zpovzdálí – jedno: jak se asi cítí “nenormální” člověk v “normálním” světě. Podobně jako my ještě před pár okamžiky. Jenže my se tak cítily dvě hodiny. Ti “jiní” se tak možná cítí celý život. Jako ufoni. Nebo jako pozemšťané mezi Marťany.
Ne, nechci tyto lidi litovat, to by bylo povýšené. Jen se musím sklonit před tím, jak svůj úděl zvládají. S humorem, smíchem, ironií i kapkou sarkasmu – tím vším totiž ten večírek, jehož hosty jsme se s kamarádkou nechtěně staly, doslova překypoval.
P. S. K textu mě inspiroval článek “Fotil se denně po tři roky, aby zaznamenal svou změnu pohlaví z ženy na mužena iDNES a související diskuse.
Původně jsem to nechtěla komentovat vůbec, jenže jak jsem nad tím článkem potom doma přemýšlela a měla ho pořád v hlavě, začala jsem si říkat, jak Helena ví, že šlo o skupinu transsexuálů? Ne že bych byla vševědoucí, ale nevím o žádném setkávání transsexuálů spolu s rodinami. Vím pouze o setkávání transvestitů a jejich rodin, kteří je podporují. Kdysi jsem zaslechla, že si takhle jednou za rok vyrazí právě i s rodinami a moc si to společně užijí.
Trochu mě mate Helenina hláška: Zrzavá dáma hlásí “to bych vám PŘÁL vidět”.
Nevěřím, že po světě chodí jakýkoliv FtM muž, který by vypadal jako zrzavá dáma a to tak okatě, že by to na něm bylo poznat. Všichni ti muži jsou mužštější, než jejich kolegyně ženy ženštější (jak by také ne, testosteron tělo poněkud huntuje a ničení je vždycky snadnější, než budování.)
Transvestismus ženy, která se převléká za muže, je ale poměrně vzácný.
Vousatý muž hovořící v ženském rodě je v jaké fázi přeměny??? Já to nevím.
Celkem 30 lidí + jejich rodiny. To by bylo hodně velké setkání transsexuálů, kterého bych se já rozhodně nikdy nezúčastnila.
Tak co to tedy ta Helena viděla?
Jsem přesvědčená, že nešlo o skupinku transsexuálů v různých fázích přeměny, jak Helena uvádí, ale o někoho, koho si s námi společnost neustále dokola plete. A stále dokola jsou všichni tito lidé chybně házeni do jednoho pytle a nazýváni prostě transsexuálové – transky.
Ten nelichotivý výraz transka symbolizuje osobu, která vůbec například nevypadá jako žena nebo muž, pouze jí předvádí, má směšné oblečení, líčení, účes, vypadá směšně a většina lidí se jí bojí oslovit, protože je jim to nepříjemné. Na první pohled zcela jistě nejde o ženu nebo muže.
Není to ale spíš definice crossdresserů, transvestitů nebo queer královen? Nechtěla bych jim křivdit, jen jsem si jistá a přesvědčená o tom, že transsexuála by ve společnosti Helena nikdy nepoznala nebo jen velmi ztěží, protože by nešel vidět. Transsexuál je muž nebo žena. Ne žádná karikatura, která něco symbolizuje nebo předvádí. Nesnáší extravaganci a zapadá v davu. Nebere své rodiny mezi ostatní transsexuály, aby se oddávali bujarému veselí. Když už, tak si jde posedět s kamarádkou na sklenku vína nebo s rodinou na bowling. Vypadá velmi blízce nebo zcela dokonale jako žena nebo muž, nenosí vousy, když je žena ani nepoužívá mužský rod, když vypadá jako zrzavá dáma.
Ale to už je takový společenský jev, že všichni jsou transky.
Proto se nemůže nikdo divit, když tohle slovo (transsexuál) přestávají transsexuálové používat a volí raději transgender. I tohle slovo může ale získat za pár let negativní zabarvení. Ale co, kdyžtak se vymyslí zase nové.
Postoj typu “hlavně jim neublížit; já nejsem pokrytec, tak je nebudu kritizovat; bože to je strašný a děsný, ale budu se je snažit ignorovat” je vlastně stále pozitivním přístupem, který nikomu neubližuje. Od některých lidí je to maximum, které od nich můžeme očekávat a není nutné jim to dávat za zlé.
Ale naštěstí jsou tu už i lidé, kteří pochopili, že my jsme ženy a muži, že to není náš rozmar ani hra nebo nás k tomu dokonce vedou sexuální pohnutky.
9. října 2015 vyšlo těch zajímavých článků ale víc.
Honem rychle přečíst a zjistit tu statistiku.
Byla jsem zklamaná.
V článku se uvádí, že Univerzita Karlova už před několika měsíci vytvořila na internetu zajímavý dotazník na téma Lidská sexualita, jehož vyplňování trvá 1,5 hodiny a z aktuálních výsledků je patrno, že 3 lidé ze 100 jsou transsexuálové.
To jsou tři procenta.
12. listopadu 2013 – tedy před dvěma lety – jsem v článku 30.000 transsexuálů provedla srovnání s počtem vozíčkářů, kterých je v ČR také 30.000. Vycházela jsem ze statistik, které hovoří o tom, že v populaci jsou v průměru 3 % transsexuálů (léčených i neléčených). Těch “léčených” s dokončenou přeměnou po operaci chodí v ČR jen něco přes 1300 (dohromady FtM i MtF, přičemž stále FtM převažují).
Nevím tedy, jak Univerzita Karlova přišla na to, že transsexuálů je více, než se očekávalo.
Očekávala jsem, že jich bude tři procenta a Univerzita Karlova svým dalekosáhlým výzkumem zjistila, že jich jsou tři procenta 🙂
Alespoň to máme potvrzené.
Jenže je tu jedno jenže 🙂
Jak jsem zjistila, lidé, kteří ničím nevybočují z běžné populace tento dotazník nic nemotivuje vyplnit.
Takže se vyplňování koncentruje na tu část společnosti, která má těmto statistikám na téma Lidská sexualita co nabídnout. Od nejrůznějších úchylek až po odlišné orientace, identity, atd.
Tento 1,5hodinový dotazník jsem si dala taky, protože jsem byla zvědavá a narazila jsem u některých otázek na problém. Nebyl to ani tak problém z mého pohledu, ale z pohledu stvořitele (myšleno dotazníku :).
Dotazník se mě například ptá, zda se cítím jako někdo narozený ve špatném těle.
To rozhodně teď už nikoli.
Jsem tedy z pohledu dotazníku biologická žena, když odpovím, že nikoli.
Z mého pohledu jsem biologická žena. Na všechny otázky týkající se tedy poruchy identity musím nyní odpovídat, že žádnou poruchu nemám, neboť jsem “vyléčena” a odpovídám tedy tak, jako bych byla žena, protože z mého pohledu žena jsem.
Ona tři procenta transsexuálů, kteří uvedli, že se cítí ve špatném těle musí být tedy lidé, kteří přeměnu nedokončili nebo ani nezačali.
Ale to je také smysl přeměny. Nebýt osoba uvězněná v cizím těle ani transsexuál, ale muž nebo žena.
Pokud někdo říká, že je transsexuál, tak je to jeho volba. Moje nikoli.
Dotazník tak tedy NIKDY nezjistí počet transsexuálních osob, které již transsexuální nejsou.
Ha, odhalila jsem nedostatek 🙂
Škoda, ale chápu to. Stvořitel dotazníku se nemohl až tak dokonale vcítit do různých sexuálních skupin. Ovšem je pravda, že tyto statistiky lze získat někde úplně jinde – například na Ministerstvu zdravotnictví, kde se operace pohlaví schvaluje.
Po ukončení dotazníku se zobrazí pár zajímavých grafů, z nichž dva zde uvádím:
Prsimvás, to není statistika transsexuálních osob, ale české populace.
K tomuto grafu musím jen říct, že i mně přijde běžné mít za život 4-10 partnerů, jako je to tady.
Tak potom nechápu, proč vždycky narazím na chlapa, u kterého je to číslo vždy nad 300…?
A to jsem hodně při zemi.
Something is wrong.
Někde jsem kdysi četla, jak šíleně často se lidé milují, včetně ČR.
Ha ha.
Hlavně těch 20 % lidí, co nemá žádný pohlavní styk za měsíc…
(Co je? Já teď momentálně patřím do druhého sloupečku.)
K tomuto grafu bohužel opět musím říct, že nevím proč zrovna já musím narazit na muže, který přesahuje čtyřnásobně tu poslední hodnotu vpravo :-/
A pak se nemám divit.
Čemu?
Všemu!
(Já se ale divím ráda, takže nic.)
V článku na novinkách.cz se ještě píše:
Veřejnost se často dívá na transsexuály, kteří se rozhodnou podstoupit změnu pohlaví, jako na podivíny, kteří chtějí být buďto zajímaví, nebo snad chtějí uspokojit nějaké své sexuální libůstky. Je to však přesně naopak. Tím, že se heterosexuální transsexuál rozhodne napravit chybu přírody a vrátit se do těla, do kterého patří, musí nejen podstoupit martyrium operací a hormonální léčby, ale musí se vyrovnat i s tím, že si tak pořádně zkomplikuje budoucí citový a sexuální život.
Pouze nepatrný zlomek z počtu transsexuálů vyskytujících se v naší populaci se k tomuto odhodlá. Právě oni však podávají nejsilnější možný důkaz toho, že naše duše (nebo chcete-li vědomí) může být něco mnohem důležitějšího než naše tělo i s jeho citovým a sexuálním puzením.
Nějak si nemůžu vzpomenout, jak jsem si zkomplikovala svůj citový a sexuální život. Obzvlášť po mém posledním dokonalém zážitku s mužem.
Článek psal někdo, kdo v cizím těle nikdy nebyl, protože by jinak věděl, že dokončením přeměny jsem si ZJEDNODUŠILA a ZLEPŠILA svůj citový a sexuální život.
Není to vlastně jedno, kolik nás je? 🙂
Je.
Ale já mám komentovací náladu.
Všechno dneska okomentuju! 🙂

169 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.