otєrєzє.cz

Prokletí celebrit

Napadlo vás někdy, jak se asi musí cítit celebrita, kterou zná deset nebo třeba sto miliónů lidí a zjistí, že je transsexuál?
Co asi musí řešit, když má být třeba generální velitel Armády ČR příkladem pro všechny ty hochy a přitom doma chodí v sukni a trápí se?
Jak je asi člověku, který veřejně vystupuje denně v televizi a je to jednoznačně (pro diváka) muž nebo žena a on má přitom nutkavé touhy řídit se svou identitou? Představte si, že prezident je transsexuál! Nebo Karel Gott! Miss Europe Monika Žídková! (Cítíte taky to zděšení?)
Jak musí být silní lidé, kteří celebritami jsou a přesto do toho šli?
Tyhle myšlenky by mě nenapadly, ale poslední dobou se mi stává, že objevím ve své poště takový milý hezký mailík, který je pro někoho ale jedním z nejdůležitějích v životě, protože si tam vylévá své srdce úplně poprvé někomu na tomto světě a vše, co píše, ještě nikdy nikdy NIKDY nikomu neřekl. (To znám.) A najednou je to venku. V mé poště. V mé hlavě. V mém srdci a taky částečně v mých rukách.
Po třech e-mailech z někoho takového nešťastného toužícího a nespokojeného vypadne, že nikdy do přeměny jít nemůže, protože… má tak vysoké státní postavení nebo je tak veřejně známý, že by to byla jeho sebevražda.
Vůbec nevím, co takovým lidem radit. Těm šedým myškám, které nikdo nezná, se radí snadno. Ale tohle je i na mě příliš. Jenže oni se na mě obrací s takovou důvěrou! Nechci je zklamat. Automaticky mi tykají, zatímco vykání by bylo na místě.
Jsem zásadně proti, aby se řešení problému jakkoli oddalovalo. Každý den, kdy se to neřeší je ke škodě. Čas totiž běží. Nemáme ho na tomto světě nekonečně mnoho. Ale poradit prezidentovi, aby zašel k Hance a šel do přeměny… to fakt nedokážu 🙁 (I když se mi ta myšlenka nesmírně líbí.)
Způsobuje to ve mě zmatek a zoufalství, že takovým lidem nedokážu pomoct.
Jsou milí, šťastní, že se svěřují, mají moudré myšlenky, ale já jim mohu maximálně říct: “Soucítím s vámi.”
Zdravím tímto všechny ty milé velikány tohoto světa, kteří jediní vědí, o kom teď píšu a slibuji, že si jejich tajemství vezmu s sebou do hrobu (jak jsem si to slibovala ve svých 16ti letech sama sobě).
Samozřejmě, že prezident mi nenapsal. I kdyby transsexuální byl, tak to neudělá. Tedy – ono je to tak silné, že by to možná udělal i prezident, ale nepodepsal by se jako prezident. (Jo to jsi ty, Anito. No tak pane prezidente, už se nemusíte skrývat 🙂
Jsem ráda, že vím o vás tolik informací. Nutí mě to dívat se na svět jinýma očima, což dělám ráda.
Kdysi jsem byla přesvědčená, že se dokážu přesunout v myšlenkách do jakéhokoliv člověka a vidět jeho očima. Takže vidím, kde zrovna je, co dělá, s kým mluví. Byla jsem puberťačka a vyžadovalo to mé obrovské soustředění, kdy jsem odesílala svou vlastní duši pryč z mého těla a (často a ráda) se vkrádala do těl mých spolužaček. Často jsem jim podsouvala i své vlastní myšlenky (třeba aby na mě v tu chvíli taky myslely a to kupodivu fungovalo).
Tuhle teorii se mi ale zatím nepodařilo vyvrátit ani potvrdit. Těžko říct, jestli to, co jejich očima vidím, je skutečnost nebo jen výplod mé fantazie. Jako racionálně uvažující člověk, který na všechno potřebuje vědecký důkaz, v tom vidím samozřejmě svoji fantazii, kterou používám taky moc ráda.
Nevím, jak mám celebrity podpořit. Nejsem připravená na komunikaci s nimi o tomhle tématu a jediné, co mě těší je, že jsem aspoň jejich ventil.
Naštěstí jich není tolik, jako těch “obyčejných”, i když také mnohdy “velkých” osobností.
A jak jsem řekla – vždycky odepíšu všem.
I Radovanovi, který o tomhle blogu neví, který si našel Terezu, zamiloval se do ní a se kterým to tak jiskří, že prostě nedokážu odolat všem těm pocitům, které s ním mám. A taky neodolávám. Užívám si to a kašlu na to, že nejsem kompletní a ještě mám před sebou kus cesty.
Opět je to jen virtuální potěšení, protože je 400 km daleko.
Což je vlastně dobře.
Vlastně se bojím (a současně těším) na moment, kdy se objeví někdo, kdo bude odsud daleko třeba jen 4 km… Pravděpobnost, že se někdo takový blízký objeví, s každým vzdálenějším, stoupá. Ale ještě se na to necítím a nemám dostatečné sebevědomí, protože taková situace ještě nenastala a tak nevím, jak by proběhla. To můžu zatím jen tušit a zrovna nějak moc extra si nefandím.
Pár celebrit, které do toho šly, už tady bylo. Tady jsou namátkou některé z nich. Je jich spousta, tohle je jen náhodný výběr:
Luke Anderson, 31, FtM – vítěz britského Big Brothera z r. 2012
Chaz Bono, 45, FtM – syn zpěvačky Cher a producenta Sonny Bona
Přeměnu začal ve svých 39 letech.
Carmen Carrera (Christopher Roman), 34, MtF – americká modelka, která si nechala zvětšit prsa a předělat nos.
Přeměnou prošla v r. 2012 (alespoň to tak píší) ve svých 27 letech.
Anna Grodzka (Krzysztof Bęgowski), 60, MtF, polská politička a aktivistka.
Přeměna proběhla v 55 letech. Operaci podstoupila v Thajsku.
V r. 2011 získala mandát v polském Sejmu a stala se tak první transsexuální osobou Polského parlamentu.
V silně nábožensky založeném Polsku je Anna terčem vtipů (ze kterých je člověku spíš špatně, než aby ho pobavily a takovým věcem tu prostor dávat nebudu), narážek a neustálého ponižování. Přesto se ale nevzdává.
Viktoria Kolakowski (Michael Kolakowski), 53, MtF
americká právnička a od r. 2011 také první transgender soudkyně v USA
Přeměnou prošla ve svých 27 letech během 2. semestru studia na vysoké škole.
A na konec ještě jedna celebrita – francouzská projektantka, architektka, spisovatelka a transgender aktivistka Olivia Chaumont (kdysi Oliver), nar. 1950, která prošla přeměnou v 55 letech.
Zasloužila se o změnu ve francouzském zákoně, který ke změně úřední identity kdysi vyžadoval operaci.
Vypadá parádně a má můj obdiv! Kolik žen takhle vypadá v 62 letech?
Olivia Chaumont: “Změna pohlaví je největším štěstím mého života.”
České transsexuální celebrity existují také, ale většinou je to tak, že se celebritami staly právě proto, že prošly přeměnou. Tenhle článek má být o celebritách, které bojovali se svou identitou a našli v sobě tolik odvahy, že se ukázaly světu.
Přesto tu dvě české celebrity uvedu 🙂
Tu první nemám moc ráda. Nesedí mi její humor. Je takový zesměšňovací. A také je díky tomu vždycky označována jako “transsexuálka Brokešová”. Navždy s tím přívlastkem “transsexuálka”. Což jí osobně nevadí, ale já na to mám jiný názor.
Jaroslava Brokešová (Jiří Brokeš), 49, MtF
Pracuje jako řidička tramvaje v Pražském dopravním podniku.
Proslavila se tím, že jako transsexuálka žádala o vstup do Armády, která jí ale odmítla z důvodu transsexuality, což si Jarča nenechala líbit 🙂
(To byl vždycky můj sen pracovat v armádě! 🙂
Přeměnou prošla ve svých 38 letech.
Olívie (Štěpán Turek), 37, MtF, vystudovala VŠE
Zazářila v r. 2005 v Superstar se svojí Stávkou dýdžejů a nikdy přeměnu s pomocí sexuologů nezahájila a ani nezahájí.
“Ta moje proměna, ta vznikla vlastně úplně banálně. Já jsem i dřív v obchodech intuitivně vybírala ženský oblečení, protože se mi líbilo víc. Na koncertech jsem se postupně začala převlíkat za ženskou a jednou, když slavila kamarádka narozeniny, mě napadlo se převléct. Celou noc na diskotéce jsem strávila jako ženská, což byl úplně nejlepší zážitek. To se nedá s ničím srovnat, ani třeba s prvním sexuálním zážitkem. Tehdy mi definitivně došlo, jak to se mnou je. Člověk může jít k sexuologovi a nechat se vyšetřit, jestli má poruchu pohlavní identity, ale tam jsem nešla. Po takovým vyšetření by leda zjistili, že tou poruchou trpím a poslali by mě na léčbu, která spočívá v tom, že do mě začnou cpát hormony a přešijou mě. Ale já to přešití nevidim jako řešení. Já operaci neplánuju. Mně by se to ani nehodilo, protože já to pořád střídám, nejsem nonstop za ženskou. U mě je to tak, že třeba dělám něco doma, tam mi nezáleží na tom, jak vypadám, tak jsem za chlapa. Jít do společnosti pro mě znamená upravit se, což znamená “zženštit se”.
Nejde o to, jestli jsem přešitá, jde o ten vnitřní pocit. Jsou lidi, co to maj’ v občance, jsou přešitý, ale stejně přijdou do obchodu a mluví na ně jako na chlapa.”
Tak názory Olívie nebudu komentovat a úplně převrátím téma 🙂
Dnes přišel další velký den, kdy mi dorostla ofinka do takové délky, že jsem si jí konečně mohla načesat přes celé čelo na bok a ne rozdělit na půl!
Přišel den, kdy si část ofinky můžu strčit za ucho a ještě bych nejradši ty vlasy aspoň o centimetr natáhla, ale za měsíc už budou zase delší…za dva měsíce ještě víc a za půl roku už bude můj první pořádný culík 🙂 Myslím na ten den, kdy udělám svůj první velký culík, denně. A rozhodně ten den neunikne mému nadšení 🙂 Všechno směřuje k únoru 2015. V ten měsíc se toho má stát tolik!
Když jsem přišla z práce domů, našla jsem ve schránce dopis.
Vůbec jsem netušila, od koho je.
Ale hned v první moment mě ta obálka tak zahřála u srdce, protože přeci jen rukou psané dopisy člověk dnes už dostává zřídka a já je měla vždycky tak ráda. Do těch řádků jsou totiž obtisknuté doteky toho člověka, jeho dech, prostředí, ve kterém píše. To všechno se podílí na celkovém vzhledu toho dopisu. Nemusí vonět. Ale je to něco tak osobního!
Na obálce bylo moc hezky napsané oslovení “slečna”. 🙂
Měla jsem takovou radost! I ve chvíli, kdy jsem ten dopis rozbalila…
Byl totiž od Danyho (FtM), se kterým jsem se viděla v Praze a který mi kdysi napsal moc hezký e-mail o svých prvních klučičích krůčcích. Teď chodí k Hance a čeká na začátek HRT.
Někdy mám pocit, že mu není 17, ale 25, jaké má názory. Bude z něj moc šikovný kluk!
Je to úplně normální hezký dopis z tábora (který jsem ale nečekala a moment překvapení byl skutečně intenzivní), ve kterém zmiňuje, jak je šťastný, když si každý mohl vybrat přezdívku a on si vybral samozřejmě klučičí nebo jak ho kámoš představil jako kluka (což myslel sice z legrace, protože jako kluk vypadá, zatímco jméno má dívčí, ale my všichni víme, jak nás tyhle drobnosti těší).
Nevím, co mám udělat se všemi těmi mými starými dopisy, které jsem dostala v dobách, kdy ještě neexistoval internet. Je mi líto je vyhodit, jsou to hotová umělecká díla, ale nejspíš to tak dopadne, protože jsou mezi nimi i dopisy od mojí ex z doby, kdy jsem byla nejšťastnější v životě (než se zase probudila Tereza a všechno všem zničila). A ty je potřeba zničit.
Koupím si buřty a udělám ohýnek. Dá si někdo se mnou? 🙂
Přes silnici ke kontejneru na papír běží maminka s obrovskou plnou krabicí. Nemůže ji unést, tak ji pokládá na asfalt a pomalu šoupe. Kolem profrčí auto jakoby nic. Metr za ní jde rozverně hodně malá holčička. Má taky krabici, ale malou. Nic v ní není, ale taky jí šoupe, jako její maminka 🙂
To jsou ty naše děti, naše zlatíčka. Chtějí být jako my…
Tak a jde se žehlit.
Kdy už na té hromadě přibydou taky pánské košile?

16 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.