otєrєzє.cz

Dvacet supersexysekretářek

Můj první pohovor. To zní tak hezky! A napínavě! Pohovor! Já mezi lidmi, poprvé sama za sebe.
A taky že to bylo napínavé! 🙂
Přitom jde o něco, o čem by jen tak někdo ani článek nepsal, protože není proč. Většina z nás ví, jak takový pohovor probíhá. Jenže já o něm napsat musím 🙂 Z jednoho důvodu. Byl totiž můj úplně první a moc se mi líbil. A také mohu aspoň vyzvonit, jak to na takovém výběrovém řízení na místo asistentky starostky chodí 🙂
Jednou můj první pohovor musel přijít a já se na něj navíc těšila. Můj současný pan ředitel se rozhodl mi smlouvu neprodloužit (kdo by taky chtěl mít ve své domácí firmě přes tři měsíce marodící zaměstnankyni, že? Ani já, mít firmu, bych to takhle dlouho nevydržela.) Důležité ale je, že mi umožnil v jeho firmě přeměnu provést, tedy to nejtěžší ze všeho. Vše ostatní už je jednoduché.
Nejhorší bylo, že jsem zjistila, že mě to doma docela baví 🙂 Vůbec se totiž nenudím a práce mi přestala chybět. Až jsem z toho měla trochu výčitky, jestli já jsem normální, že se mi nechce do práce? 🙂
Kdo mi trošku chybí, jsou mí kolegové. Ale náhradní slečna za mě už se pilně zaučuje a tak to byl impuls popojít zase o krok dál. Pracovat někde, kde neproběhla má přeměna a kde tři stovky lidí nic neví, byl stejně můj cíl. I přesto, že jsem neopustila své rodné město a vystavila se tak “riziku”, že budu odhalena i ve svém budoucím zaměstnání. Riziko je v uvozovkách proto, že to jako žádné riziko nevnímám. Nemám problém s provalením a nemám ani problém s negativními reakcemi, pokud nějaké vůbec budou, protože až dosud jich bylo minimum. Těším se vlastně na to, až se takové nepříjemné situaci budu moct postavit a pořádně si to s tím člověkem vyříkat. Žádné utíkání.
Největší strach mají o mě lidé, kterým může být má současná situace naprosto ukradená a radí mi, jak bych měla z města odjet co nejdál, že to přeci musí být strašné, když to o mně všichni vědí. Oni by si to tu neuměli představit. Oni ne. Já ano. V tom je ten rozdíl. Našemu okolí není div nevolno jen z té představy, kterou si spojí se slovy “změna pohlaví”. To proto, že neví, jaké to je. My ale ano.
Není to strašné. Dokonce jsem se nedávno setkala s názorem, že nějaká má minulost může být někomu i naprosto ukradená. Je nepodstatná, protože já žiju teď a tohle jsem já. Naštěstí mám kolem sebe i takovéto lidi a stále mě někteří svými reakcemi (kdy neřeší minulost, ale berou mě jako ženu, protože teď jsem žena) příjemně překvapují. Je to milé, když někdo minulost neřeší. Proč by taky měli? Navíc samu sebe teď vnímám, jakobych se takhle (jako žena) narodila. To je tak úžasný pocit, který jsem nečekala! Úplně spontánně vzpomínám na minulost, kterou prožila Tereza, ne Tom. Jak by to taky mohl být Tom, když já mám přece ženský pohlavní orgán? Můj mozek je fajn, že mi tohle říká. A není důvod mu nevěřit, protože já jsem se jako žena přeci narodila 🙂 Ne že bych si celý tenhle blog vymyslela a hrála to tu na své okolí. Je to jen přirozený myšlenkový posun, který přišel z ničeho nic (po operaci) a opravdu si ho vychutnávám. Teď teprve do sebe zapadla soukolí stroje, který řídí můj život a byl moc dlouho porouchaný.
Jelikož jsem si chtěla pracovní místo vybírat, i když jsem věděla, že holky kolem mě hledají práci i přes půl roku a musí už kvůli tomu jezdit do okolních okresů, já jsem se nespokojila jen tak s něčím. I když jsem v případě nouze schopná dělat cokoliv, zamířila jsem si to rovnou na radnici. A rovnou na místo asistentky starostky. Říkala jsem si, že to je místo přímo pro mě. A opravdu bylo.
Zápisy, dopisy, opisy 🙂 Tabulky, prezentace a zase tabulky. To je moje. Navíc se mi líbilo být se starostkou u všech jednáních, vědět o všem a taky hlavně chodit slušně oblékaná :). Zkrátka lákalo mě to moc a neexistovalo, že bych to aspoň nezkusila. Byla to výzva hned z několika důvodů. Nejen z toho pracovního.
Poslala jsem na radnici svůj první holčičí životopis s pro mě krásným nadpisem Tereza Nováková a připojila motivační dopis, ve kterém jsem se vychválila a zdůraznila, jak ideální je pro mě toto místo. A také kolik toho mohu přinést naší radnici, našemu městu!
Do chvíle, než mi přišla pozvánka na výběrové řízení, které se mělo konat v 8 hodin na radnici, jsem si byla vším tak jistá. 🙂 Mé sebevědomí se mnou však ukončilo spolupráci v momentě, kdy jsem stála jako poslední na schodech před zasedací místností ve třetím patře a vzhlížela nahoru na dvacet supersexysekretářek, se kterými jsem se měla utkat o místo vedle starostky. Dvacet supersexysekretářek a já.
Uf. Rozhlížela jsem se kolem sebe, nenápadně po slečnách a paních pomrkávala, hodnotila jejich kostýmky, sukně, lodičky a účesy. Všechny mi přišly tak sebevědomé, upravené a krásné, tak dokonalé a jasné vítězky, že jsem začala mít knedlík v krku a přestala si věřit. Tady přeci nemohu uspět. V takové konkurenci dokonalých žen. Současně jsem ale cítila obrovskou radost, protože i kdybych skončila poslední, byla jsem to já, kdo tu stojí spolu s dvaceti holkama a usiluje o tohle vyloženě ženské místo. Byla jsem šťastná, že jsem to dotáhla tak daleko, že já, Tereza, mohu přijít v šatech na výběrové řízení a utkat se s ostatními ženami. Ženami! A to bylo opravdu moc příjemné, takže jsem si to začala pomaličku užívat, stres ze mě trochu spadl a mé nadšení se postupně začalo zvyšovat. Bylo to také poprvé, co jsem nestála jako jediný muž v téhle frontě uchazečů, ve které se na mě v minulosti vždycky všichni divně dívali, protože všechna má předešlá zaměstnání byla vyloženě ženská (úřednice, asistentka ředitele, personalistka, fakturantka, prodavačka peřin 🙂 nebo dispečerka zdravotní dopravy, kde se kvůli mně musely přepsat interní předpisy, neboť v nich byl použit ženský rod a já (ač jsem po tom tehdy toužila nemít) jsem měla v občance napsáno, že jsem muž. Na tehdejší šéfovou moc ráda vzpomínám. Byla úžasná. Líbilo se jí, že tam má prvního “muže”. Často jsem ze slov personalistů nebo ředitelů, kteří mě přijímali slyšela slova, že až dosud vykonávala tuto pozici žena, ale proč to poprvé nezkusit s mužem? 🙂 Kdyby věděli.
Tehdy jsem ale nehledala zaměstnání vysloveně ženská. Bylo to spíše mé podvědomí, které mě automaticky směřovalo k nim a až později jsem si uvědomila, že můj životopis je vlastně vysloveně ženský, co se dosavadních zkušeností týče. Tím lépe 🙂
Jelikož na mě zbylo místo v čele zasedací místnosti, připadala jsem si důležitě. Všechny jsme po sobě tak navzájem pokukovaly a čekaly, co se bude dít. Pozorovala jsem ty nádherné ženské tváře, líčení a krásné postavy, ale také ženy, co měly třeba přes sto kilo a stejně si vzaly na sebe nejkratší sukni ze všech – minisukni s kraječkami. Proč ne? Já tady řeším každý svůj minifaldík, aby nebyl vidět, ale některé holky, jak je vidět, neřeší vůbec nic. Tohle je prostě výběrové řízení na místo asistentky starostky, tak se sluší a patří přijít slušně oblečená, i kdybych těch kil měla dvě stě.

Každičký okamžik tohoto dnešního dne byl pro mě nesmírně velkou, krásnou a důležitou zkušeností, protože jsem byla hozena do světa, ve kterém jsem chtěla celý život být. Hodila jsem se sem sama a rozhodně jsem si tu nepřipadala cizí. Připadala jsem si tu šťastná, spokojená a svá. Poprvé svá! S vyhlídkou na úžasnou budoucnost v elegantních kostýmkách a botách na podpatku na jedné straně vedle starostky, na druhé vedle mezinárodních delegací, politiků nebo zajímavých osobností.
A v tomto nadšeném duchu se také odvíjel zbytek dne.
Původně jsem si myslela, že pozvánka k písemné části na osmou hodinu znamená, že bude jen nějaký test, který dnes státní úředníci obvykle hodinu píší a jde se domů.
Omyl. 🙂
Bylo to na celý den!
Joo holka, je fakt na čase si to užít!!! 🙂
Ještě však stále se sebevědomím u dna jsem pozorně poslouchala, jaký bude první test.
Šlo o opis textu. Dostaly jsme všechny list A4 popsaný z obou stran a měly jsme dvacet minut na jeho opis. Hodnotilo se, kdo toho stihne opsat nejvíc.
Výborně! To je moje nejsilnější stránka. Záhy přišel moment, který začal zvedat mé sebevědomí do nebeských výšin. Vzpomněla jsem si na Domču, která zrovna před pár dny popisovala, jak si zvedla sebevědomí úžasným čtyřhodinovým rande s mužem, který neměl ani ponětí o její minulosti. Ano, to je naprosto dokonalý způsob, jak si zvednout sebevědomí. A tenhle, který jsem právě absolvovala já, je dalším z těch způsobů 🙂
Trochu mě znervózňovala slečna vedle mě, která psala poměrně dost rychle, zatímco já to flákala, protože jsem si říkala, že obě strany mám opsané raz dva a tak není nutné spěchat, ale při poslechu ťukání jejích prstů do klávesnice do pro mě naprosto nevhodného notebooku (chyběla numerická klávesnice, velký enter, apod.) jsem dostala strach, že ona bude lepší! A tak jsem se rozjela.
Paní personalistka, která vedla výběrové řízení a byla moc příjemná, z mého životopisu věděla, že jsem druhá nejlepší v ČR v rychlosti psaní na klávesnici. Nemohla jsem jí zklamat! 🙂 Ale hlavně jsem nemohla zklamat sebe.
V momentě, kdy jsem obracela list na druhou stránku jsem už věděla, že v opisu budu nejlepší. Byla jsem totiž první, kdo stránku otočil. Druhá slečna, které jsem viděla na monitor, měla teprve první odstavec. Já už deset.
Asi v patnácté minutě jsem v klidu dopsala celý text a místo abych znuděně seděla u počítače a čekala, až uplyne dvacet minut, jsem zašla za paní personalistkou a řekla jí, že už to mám, tak jestli to mám psát znovu. Tak trochu jsem chtěla znejistit i ostatní, aby viděly, že první už nebudou 🙂 Nehodlala jsem být “hodná”. Hodlala jsem to místo stůj co stůj dostat a využít k tomu všechny své dovednosti a znalosti.
“Aha. Vy budete asi paní Nováková, že?”
Paní personalistka nejprve nevěděla, co se mnou, ale nakonec rozhodla, že si zapíše čas, ve kterém jsem svou práci dokončila a mohla jsem už jen tak sedět a koukat se po krásné podkrovní místnosti starobylé radnice, ve které se scházelo zastupitelstvo našeho města. Hmm, pěkné.
Na začátek druhé stránky opisovaného textu se dostala jen jedna uchazečka.
Jupí!
Začalo mě to vyloženě bavit, protože následoval trošku komplikovanější test z vytvoření tabulky v excelu. Excel je takový můj koníček a tohle byla další výzva.
Jedna účastnice v tento moment odpadla a odešla.
Tabulku jsem měla hotovou jako první.
Začalo mě to trošku nudit.
Následoval test z Wordu, z anglického nebo německého jazyka (zde odpadla další účastnice), PowerPointu a slohového cvičení ve formě vytvoření motivačního dopisu, ve kterém máme přesvědčit paní starostku, že my jsme ta nejlepší a ta si pak pět z nás vybere k ústnímu pohovoru přímo s ní. Ještě v tento den!
Končilo to krátkým znalostním testem o samosprávě. Poslední otázkou bylo, kolik zastupitelů má zastupitelstvo našeho města. To jsem ani náhodou nevěděla a tak jsem prostě spočítala křesla v této zasedací místnosti a napsala číslo.
Trefila jsem se přesně 🙂
Začala jsem mít už žízeň. Žádná z nás nečekala, že to bude na celý den. Vychutnávala jsem si pokyny paní personalistky typu: “Tak dámy, pokud už to některá máte, můžete si to tady vytisknout.” Jak používala vysloveně ženský rod. :).
Ach, jak lahodila tato slova mým uším.
No jo, Tereza už je v tom 🙂 Říkala jsem si, jak tohle celé je úžasné. Bavilo mě to. Celý ten den jsem se bavila, jak jsem soutěžila s ostatními dokonalými superženami a vždycky jsem vše zvládla na jedničku.
To jsem ještě netušila, že být až moc dobrá taky zase není ideální, obzvlášť v případě, kdy na některou pozici nejsou kladeny až takové nároky a stačí na ní obyčejná zaměstnankyně, která uděla vše, co se jí řekne a není nutné, aby něco uměla “nad rámec”. Já jsem si zase myslela, že to mé “nad rámec” může právě naší radnici pomoct. Proč být jen tupá sekretářka? Chtěla jsem přinést nový vítr a byla jsem odhodlaná si tuhle pracovní pozici opravdu užívat.
Všechny tabulky, texty i výtvory jsem měla jako první. Všímala jsem si výtvorů ostatních dívek a měla radost, že mi to tak hezky jde. Ale i kdyby mi to nešlo – byla jsem mezi svými.
U konce výběrového řízení přestala fungovat tiskárna. Přišel pán, který měl na starosti techniku a snažil se jí zprovoznit. Nedovolila jsem si mu poradit, nejsem tu od toho a to už bych byla fakt trapná! 🙂 Takže paní personalistka řekla, že postupně všem z počítačů všechno vytisknou a vyhodnotí sami, až se tiskárna zprovozní. Za dvě hodiny se tu sejdeme.
Odcházela jsem jako první, protože všichni jen vyplašeně koukali, paní personalistka mě ještě jednou upozornila, v kolik mám přijít na vyhodnocení, po kterém bude následovat ústní část s paní starostkou.
Bezva. Pokec se starostkou. Faaaajn.
Byla jsem si naprosto jistá, že postoupím mezi vybraných pět uchazeček. Jistota je moc hezký pocit, který jsem si vážně oblíbila 🙂 Škoda jen, že ho neprožíváme tak často.
A tak jsem si rychle zajela domů udělat něco k obědu, ale nedojedla jsem to, protože bych nestihla dorazit včas. U zasedací místnosti ale nikdo nebyl. Přišla jsem o hodinu dřív. Nevím, čím jsem poslouchala, ale ušima asi ne. Pořád lepší, než abych přišla o hodinu později.
Udělala jsem si procházku prosluněným městem, zašla do zlatnictví pro krásný prstýnek s kamínkem, který už jsem měla vyhlédnutý a nikdo jiný, než já sama sobě, mi ho nekoupí.
Po hodině jsem se vrátila na radnici, kde bylo vysloveno pět jmen. Mé tam zaznělo taky a jeho ryze ženská podoba lahodila neskutečně mým uším, takže jsem si sedla s ostatníma čtyřma holkama na židličky a čekala, až na nás bude mít paní starostka čas.
Musela bych být úplně blbá, abych tu ústní část pokazila, ale nervózní jsem byla, protože kromě starostky seděl v místnosti ještě místostarosta, místostarostka a sekretářka. Navíc mě volali jako první, takže všechny mé soupeřky krásně věděly mé jméno, zatímco já ostatních nikoli.
Na všechny jsem se hezky usmívala, vysvětlila jsem paní starostce, proč by měli přijmout zrovna mě a po pár minutách jsem se celá veselá rozloučila. Moc se mi totiž líbil veselý místostarosta :).
Následovalo pět napínavých dní. Věděla jsem, že i když jsem byla nejlepší, nemusí mě přijmout. V tu chvíli jsem ale věděla, že sama pro sebe jsem už vyhrála. Že jsem za sebou nechala dvacet supersexysekretářek a je mi jedno, jak to skončí, i když zrovna tohle místo jsem si moc přála získat vzhledem k té ideálnosti mých schopností.
V telefonu se ozvala moc příjemná paní, která mi vysvětlila, že nakonec vybrali jinou uchazečku, já skončila druhá, protože se domnívají, že jsem na tuto pozici překvalifikovaná a raději by mě viděli na místě asistentky ředitele společnosti pracující pro radnici, která má na starosti například webové stránky města.
Mohla bych klidně spekulovat, jaký byl ten pravý důvod, protože hned vedle byla matrika, na které jsem nedávno byla a tak byla tahle “senzace” o změně pohlaví zrovna příliš živá. Ale mě spekulace nebaví, protože mám ráda podložená fakta. A i kdyby to tak bylo, tak co? Nepovažovala jsem to za neúspěch. Byla jsem nadšená. I když jsem taky byla ještě chvíli smutná. Já chtěla ke starostce. Bůůů. Jako asistentka ředitele už zkušenosti mám (i když to byl tehdy “asistent”, co vařil kávu a jen tajně snil o tom vzít si jednou do práce kostýmek, ale to nikdy nikdy nikdy nemohl… (slovo nikdy je stejně legrační)), tak jsem se těšila, že budu ještě výš než u ředitele.
Přesto jsem panu řediteli zavolala a domluvili jsme si spolu i s jednatelem schůzku, kterou jsem absolvovala včera.
Mé foto, které jsem do tohoto článku vložila, je také ze včera. Je to tedy nejaktuálnější fotka, kterou mám a po nějakém čase ji nahradím pouze ilustračním obrázkem. Jenže mám z dnešního dne takovou radost, že se mi chtělo se vyfotit. Tyhle černobílé šaty totiž miluju.
Pan jednatel i pan ředitel byli veselí, já taky a tak vše probíhalo ve veselém duchu. Vyříkali jsme si, co všechno bych dělala: “Ne abyste těm klukům tam vařila kafe! Budete sice asistentka, ale kafe si umí uvařit sami!” nebo “Pak nám tam občas chodí uklizečka, co přinese buchty!”. Moje odpověď: “Tak to uvidíme, která z nás je peče lepší!” :).
Pana jednatele i pana ředitele jsem znala. Pana jednatele od vidění, jelikož to byl bývalý známý místostarosta a pan ředitel byl Tomův (čili kdysi můj) kolega z mého úplně prvního zaměstnání v r. 1996. Devatenáct let už je to! Rozzářila se mi očička, když jsem ho viděla, protože to byl kolega, kterého jsem měla moc ráda a fakt jsme si spolu rozuměli, takže by se mi líbilo pracovat pod ním.
Po půlhodinovém rozhovoru jsme se rozloučili a já šla s panem ředitelem ven. Tam mi řekl, že mě zve na kafe do kavárny na náměstí na pokec :). Ahá, překvápko.
Néé, tady nešlo o žádné flirtování. Tady šlo o něco úplně jiného, což bych nazvala výhodou i nevýhodou toho, když někdo zná moji minulost.
Pan ředitel si sedl naproti mě, objednali jsme si kávu a jeho první věta byla: “Budu mluvit narovinu. Já vím, kdo jsi. Ptal jsem se na tebe ve tvém současném zaměstnání. Pamatuji si tě z firmy, kde jsme spolu pracovali a tehdy se mi s tebou pracovalo moc dobře. Vím, že byla pečlivá, tak bych tě moc rád chtěl do týmu. A budeme pokračovat v tykání, souhlasíš?”
Byla jsem trochu v šoku.
“Neboj se, já si tuhle informaci o tobě nechám jen pro sebe. Nemám s ní nejmenší problém, spíš naopak, ale chci se zeptat, jestli jsi připravená na to, že se ta informace jednou provalí i tady?”
Další, kdo se bál o mou existenci či budoucnost a řešil něco, čeho se bojí víc on sám, než já.
Nedávala jsem mu to za zlé. Byla to pro mě zajímavá zkušenost. V určitém smyslu je výhodou, když o mé minulosti někdo ví. Určitě jsem ale pro (a také to tak dělám), aby to nikdo nevěděl. Což se v menším městě nedá dlouhodobě udržet. Obzvlášť když přeměna začne ve firmě, kde pracuje přes 300 lidí, pro které bylo oznámení začátku mé přeměny senzací. Což naštěstí už senzací není, protože každá senzace jednou přestane být zajímavá. Zajímavá je pouze pro někoho, pro koho je ta informace nová.
Pracovala bych jako asistentka ředitele vysloveně v mužském kolektivu, s čímž nemám sebemenší problém a samotnou mě zajímá, jak ty vztahy budou fungovat. Jak dlouho bude trvat, než se informace o mně dostane k nim? A co to s nimi udělá? Protože se mnou to těžko něco udělá. Já jsem na to připravená. Oni ne 🙂
Vysvětlila jsem panu řediteli (kterému normálně tykám a oslovuji křestním jménem), že jelikož jsem si určitým dlouhým obdobím už prošla, jsem připravená na různé reakce a nemám problém s lidmi, kteří nejsou schopni něco přijmout, ale že většina z nich měla zatím pozitivní reakci. Jediné, co bych na pracovišti nesnesla, by byla vysloveně dlouhodobá šikana z tohoto důvodu.
Na to jsem byla ujištěna, že pokud by k něčemu takovému došlo, mám ředitelovu nejvyšší podporu a žádnou šikanu vůči mně nebude na pracovišti trpět.
Já ale žádnou šikanu nepředpokládám. Alespoň jsem se s ní zatím nesetkala.
A tak mi mé úplně první výběrové řízení dalo tolik nových zkušeností, že jsem ráda, že jsem do toho šla.
Tomovi se snažím zoufale dohodit nějakou ženu, aby tak nelpěl na mně. Dochází tak k různým legračním situacím, kdy běhám po polské Castoramě a snažím se odchytit prodavače, aby mi prozradili celé jméno prodavačky, do které se Tom zakoukal. Naštěstí už brzo dostaví domek, takže se můj podnájemník odstěhuje. Je sice fajn slyšet asi stokrát denně hlášky, které mi zvedají sebevědomí, ale chvílemi to dost přehání, což dost obtěžuje. Navíc mám ráda muže, kteří nesmrkají do umyvadla a po příchodu si myjí ruce. To chci po nich ale asi moc.
No a já jdu zítra na jednu luxusní večeři. Kamarádka poznamenala: “on tě zve na humra jo?” 🙂 Né, takhle snad luxusní nebude, i když proč ne – já chci humraaaa. 🙂 Úspěšně jsem se té večeři (a jakémukoliv živému setkání) několik týdnů vyhýbala, ale je třeba to rozseknout, když už ta komunikace mezi námi trvá nepřetržitě taky několik týdnů. Protože takhle mám akorát výčitky, že mu zbytečně motám hlavu. Místo toho, aby už dávno lovil nějakou jinou. Po osmi měsících to bude schůzka, kde dotyčný neví vůbec nic o mé minulosti a ani mu to ještě dlouho nehodlám říct. Přesto bych byla ráda, kdybychom šli na místo, ze kterého mohu já či on okamžitě utéct 🙂
Pro jakoukoliv jinou ženu řešení této situace, zda to je či není ten pravý, by řešení skončilo právě touto večeří.
Pro nás ne.
Nás čeká ještě jedno řešení, které je ještě těžší, než zjistit, zda to je či není ten pravý.
Ale já tedy rozhodně o zdravém duchu našich mužů nepochybuji! 🙂
Co se může stát?
Před osmi měsíci se stalo to, že jsem byla po dvouhodinové procházce pozvána “nahoru k němu”, což jsem tehdy absolutně nechápala, protože jsem si velmi velmi nevěřila.
A to trvá do teď.
Přesto vyškrábu veškeré sebevědomí, co najdu a aspoň to zkusím. Je to člověk, se kterým si moc rozumíme – dokonce tak extrémně, že jsem přesvědčená o tom, že tohle je ten můj princ. (Ale to býváme přesvědčené mnohokrát :).
Zajímavé je, že souběžně s tímto mým princem jsem se seznámila ještě s jedním mužem. Tomu jsem to ale o sobě řekla dost brzo. Ještě před tím, než jsme se setkali. Samozřejmě jsem se zdráhala jakéhokoliv fyzického setkání, nepřipadalo pro mě naprosto v úvahu. To proto jsem tehdy bědovala, že nebudu mít nikdy pro mě vyrobený domácí hamburger, že nebudu mít nikdy letní zmrzku v letních šatech s někým, s kým si tak ráda povídám, a že navěky věků zůstanu sama.
Jsou tu ale silnější kouzla. 🙂 Nemůžu si pomoct.
Muž, který věděl o mé minulosti mě (příjemně) šokoval svým přístupem, kdy mi oznámil, že mě předtím neznal a teď jsem žena, což je pro něj nejdůležitější a také mě jako ženu vnímá. To byl přesně ten dobrý příklad muže, který zahodí mou minulost v momentě, kdy se o ní dozví někam hluboko do propasti a není pro něj důležitá. Velmi vzácný a hezký úkaz. Takže jsem nakonec kývla na společnou pizzu a pár výletů a projížděk v jeho velkém silném autě, což se mi moc líbilo, nicméně nebyl to můj typ, ale jako kamarád je fajn. Došlo mi brzo, že má se mnou úmysly mnohem větší, než pouhé kamarádství. Dostala jsem nabídky na romantické focení u rybníka na molu v rákosí (ach jak tam bylo krásně, ale k focení jsem se neodhodlala a asi ještě hodně dlouho neodhodlám) nebo v parku v barevném listí, jak jsem si to vždycky přála.
Život mi toho tolik nabízí. Stačí jen chňapnout. A my stejně nechňapeme a jen tak sedíme, koukáme a čekáme, co se bude dít, kdo si nás všimne?
Takhle se ale nikam nedostaneme.
Takže: Prosím dvakrát humr. 🙂
(Po třech dnech: Ne, nejsem taková hrdinka, která jde příkladem. To jen tady jsem si dodala chybějící sebevědomí, ale odvahu zajít na večeři s mým princem (nejlepším chlapem, jakého jsem zatím potkala) jsem nakonec nenašla a ještě jsem ho vzteky poslala pár hodin před akcí “někam”, protože se mnou ztrácí jen zbytečně čas, který mohl už dávno trávit s jinou, která mi ho vezme. On takový chleba s paštikou pod dekou u telky je taky vlastně celkem fajn a nemusím se nervovat. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ze mě si rozhodně příklad ale prosím neberte. Chce to jen čas. Já vlastně nikdy žádnou odvahu neměla.)

10 komentářů

  • Š

    Šárka

    [2]: Ta změna pohlaví (léčba – za co se stydět, že) je ale tak zásadní věcí v životě jedince, že to nejde vždy utajit a skrýt navěky, ať už svým vzhledem, postavou hlasem, a nebo jinými prostředky a toky, které můžou tuto informaci přenášet a odtajňovat.

  • T

    Tereza

    [3]: Ve značné většině to opravdu ututlat nejde (a nějak zoufale bych se o to ani nesnažila, ale taky bych to nevyprávěla všude na potkání), jen pár jedinců má to štěstí, že to ututlat dokáže. Vím o nich, protože je znám osobně a fascinuje mě, jak už to dlooooooouho ututlané je 🙂 A jsem si jistá, že zůstane. (Otázka, zda je to dobré nebo špatné je věčnou otázkou, kterou si položte sami :).

  • Š

    Šárka

    [4]: Pokud budu mít nechtěný (těžko kdy úplně odstraněný) status transsexuální ženy, budu, myslím si, po zbytek života kariérně, příjmově, sociálně, společensky a existenčně, zde v České republice, automaticky znevýhodňována. Budu tlačena do podmínek, které nehodlám a nechci akceptovat jenom proto, že jsem trans žena a musím žít se statusem transsexuální žena.

  • J

    Jenda

    Terezko, ten Váš popis výběrového řízení na asistentku starostky mě dost pobavil 🙂 Zejména úseky, kdy slabší odpadávaly. Gratuluji k úspěchu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.