otєrєzє.cz

Řítím se tmou

Co je lepší?
Vracet se domů mezi ty, které milujeme a kteří milují nás, zažívat rodinnou pohodu a radovat se z objetí, mít si s kým povídat, sdílet radost a plánovat společnou budoucnost, ale trápit se, že žena, která je ve mě, nikdy nespatří světlo světa a nejde ani zabít nebo přijít o všecky ty krásné věci spojené s rodinou, ale stát se tím, kým potřebuji být, kým musím být, kým nedokážu nebýt a vysvobodit se? (Ježiši, to jsou blbý otázky! 🙁 )
 
Ani jedno není lepší.
Obojí stojí (v téhle situaci, ve které už bohužel jsme) za….. 🙁
Protože v obou případech přijdeme o něco, čehož ztráta nás bolí.
 
Rve mi to srdce, když mě Kačenka naposledy objímá, když přijdu domů a vidím její hračky, se kterými si do poslední chvíle hrála a které jsem nechtěla uklízet, protože bych přišla o drahocenné vteřiny s ní.
 
Řítím se tmou domů. Silnice je rovná, což je dobře, protože přes slzy se špatně dívá do rozmazaného skla od stěračů, do kterého vráží světla protijedoucích aut. Přesně tady v tom místě před lety vyskočil obrovský jelen a rozpáral svými parohy střechu jednoho auta s rodinou. Řidič to nemohl přežít.
A nevyskočí…
 
Tak jedu dál. Je tam zatáčka. Ale nechci nikoho zabíjet. Jen přemýšlím o tom, jak je to jednoduché. Jak snadné je zakřičet a nebýt. Jak maličký krůček každého z nás každý den dělí od nebytí. Od vysvobození.
 
Ve tmě pod oranžovou lampou zaparkuju u domu, ale ještě poslouchám písničky. Auto s plakáty otevřelo svůj kufr a lepí je na plakátovací plochu. 10% sleva na všechno. Prší. Nesněží. Ještě před chvílí mi do tohohle auta nastupovala Kačenka se svojí panenkou. … Ještě „před chvílí“ jsme tady vystupovali my tři. Ještě „před chvílí“ jsme tudy šli za ruku všichni tři.
To „před chvílí“ je už rok a půl… Nechci na to myslet. Zakazuju si to.
 
Nesvítí se u nás. Není tam nikdo. Jen ta žirafka, o kterou se mám starat a která na mě čeká.
Pohladila jsem jí.
 
V přízemí už dva měsíce bydlí sama Anička se svými dvěma dětmi. Známe se letmo už několik let. Akorát se rozvedla o rok dřív než já, tak jsem před rokem vyzvídala, jaké to je…
Stojí to za….. 🙁
 
Říkala, že ani po roce to z ní nespadlo. Já v tu dobu měla ten rok před sebou. A měla pravdu.
 
Kdykoliv zaparkuju, dívám se už místo k nám k ní. Když se tam svítí, oddychnu si, že tu nejsem sama. Mám z toho dobrý pocit. Přeju si jí potkat na chodbě. Ale potkávám jí málokdy. To nevadí. Cítím její přítomnost v tomhle vchodě a nahrazuje mi to, co nemám – pocit sounáležitosti. Nejsme tu samy, i když na sebe nečekáme. Je to, jako když mě doma někdo čeká…
 
Do mé absolutní euforie vtrhl ještě jeden rušivý element, který musel zákonitě jednou přijít. Kačenka začala vyprávět o novém „strejdovi“. Tohle udělal, tohle přivezl, tohle řekl…
 
Snažím se nad to přenést. Snažím se opakovat, že je hodný a to je dobře, protože jim neublíží. Snažím se mít radost z toho, že jim pomáhá s jejich novým bytem… Vkládá energii a čeká, že se mu vrátí. Tak to má být. To je přirozený sled událostí. A kde jsem já?
 
Šťastná, že všichni jsou šťastní. Včetně mě na „druhé straně“, na které jsem čím dál častěji.
 
A přesto je mi tak smutno…
 
 
Ne proto, že nemám manželku. Ale proto, že nemám nikoho.
 
Dětská psycholožka mi říkala, že o Kačenku nikdy nepřijdu, pokud o ní budu mít zájem a budu se s ní stýkat.
Jsem s ní jednou za 14 dní, ale mám pocit, jakobych o ní už přišla. Tolik mi chybí! Tolik nám chybí naše děti, které jsme si udělaly, protože jsme si myslely, že tahle cesta je správná, že svatbou, dětmi, rodinou zabijeme to monstrum v nás, které neustále všechno ničí.
 
To není monstrum.
To jsme my.
 
Jen nám chvíli trvá, než na to přijdeme a pak už bývá pozdě.
 
Chtěla bych, aby mi bylo 15. Abych neměla žádnou partnerku, žádné děti. A aby byl rok 2013, abych se sebou mohla něco dělat.
 
Teď mám dvě neslučitelné protichůdné součásti mého života, které nemohou nikdy fungovat společně. Proč? Já chci VŠECHNO! Chci smět být Tereza a chci svojí manželku, svojí dceru, radosti ze života.
 
Nebo chci být aspoň Tereza a nebýt sama. (Ale ve všech případech chci být Tereza.)
Andrejka má takové štěstí! Vy všechny, které se nevracíte do prázdných domů, máte takové štěstí!
 
Nemůžeme mít všechno. To nás učili už rodiče, když jsme byli malí a my vzteky dupali v hračkářství. A taky jsme později přišli na to, že bez všech těch věcí můžeme žít. Ale proč to sakra vždycky trvá tak dlouho?
 
Já už jsem jinde. Ani ponuré smutné nedělní podvečery bez Kačenky a s půvabnou exmanželkou ve dveřích, když Kačenku vracím, nemohou zvrátit můj cíl, protože už nemají takovou sílu a Tereza je silnější a silnější. Už jsem jednou (minulou sobotu ve východních Čechách) ochutnala, jaké to je být na druhé straně mezi lidmi a být identifikována správně a tenhle pocit je natolik úžasný a silný, že ho nechci prožívat jen jednou za měsíc… Chci ho mít už napořád.
 
 
Už ani nepočítám, kolik nedělních podvečerů plných slz je za mnou. Do poslední chvíle jsem tak silná a Kačenku si tisknu, zpívám jí a vtipkuju, abych to odlehčila, ale vždy, když se otevřou dveře a Kačenka mi v nich zmizí, je to jakoby mě pohltila temnota, která mě srazí na zem s prudkostí vichřice a nejsem schopná se jí bránit.
Terezo, vzchop se. Dávám si facku. Nepomáhá to. Musí to přejít za chvíli samo. Pomalu to vyprchává cestou domů. Když je ještě něco ve mě a srdce mi pořád někdo mačká a ždíme, sedím chvíli v autě. A když to trošku poleví, jdu domů a vyklopím to všechno sem. Odhodím tu všechen svůj stesk, vztek, beznaděj. Ten vztek, proč jsem se musela narodit v tomhle pitomým těle?
Neexistují jednodušší a rychlejší způsoby, jak vše vyřešit?
(Existují. Ale nechci, aby kvůli tomu umíral jelen.)
 
Moje milá kolegyňka, která se mě minulé pondělí zeptala, jestli nemám náhodou namalované oči a já jí pak v mailu všechno vyklopila, mi v pátek při odchodu domů strčila do ruky dopis…
Hrklo ve mě.
Když jsem ho rozbalila, dojalo mě to tak, že jsem se musela schovávat, aby druhá kolegyně neviděla, jak mám mokré oči.
„Šokoval jsi mě! Každý den nad tím vším přemýšlím… Nic bych nevěděla ani netušila, kdybys mi nenapsal ten email. Nemůžu napsat, že tě chápu, protože jsem nikdy v takové situaci nebyla ani neznám nikoho z mého okolí, kdo by tím prošel. Respektuji tvoje rozhodnutí, je to tvůj život. Jen chci, abys věděl, že ti pomůžu, když budeš cokoliv potřebovat a bude to v mých silách 🙂 I když teď nevím jak…
Vím, že jsi dobrý člověk, držím ti palce, aby si dosáhl(a) toho, čím procházíš…“
 
(Promiň, že jsem Tě tu částečně citovala, ale musela jsem. Nevadí Ti to, viď?)
Schovám si ho. Byla jsem tak šťastná, že se mezi námi nic nemění a já už před ní nemusím navíc nic skrývat! Najednou se to „bezpečné území“ zase o kousek rozšířilo, až jednou přijde moment, kdy nic z toho nebudu muset řešit, protože to všechno zcela přirozeně, plynule a očekávaně přejde na druhou stranu…
Tak, jako jsem v pátek měla ten úplně přirozený pocit asi stokrát, když jsem s kýmkoliv mluvila a on by se mě zeptal, proč mám nalakované nehty nebo slabě make-up… Protože se mi to líbí, bych mu řekla a usmála bych se. A pak bych ještě dodala, že je fajn být žena 🙂
Po odchodu mé kolegyňky domů jsme si vyměnily ještě pár smsek, protože ten její dopis jsem nemohla nechat bez reakce a chtěla jsem jí za něj poděkovat… Udělala mi takovou radost!
 
V pátek při angličtině v práci ze mě kolegyně dostaly (na obvyklou anglickou konverzační otázku: „Co jste dělali o víkendu?“), kde jsem byla. Neřekla jsem jim podrobnosti. Jen že jsem byla za dvěma slečnama, které spolu žijí v jednom krásném městě na východě Čech. Vyzvídaly. Smála jsem se. Dostaly ze mě, že jsem vstala v 6 a odjížděla až v 11 a to jim strašně vrtalo hlavou, takže jedna z nich nakonec řekla: „Ty ses musel ještě nalíčit, viď?“ 🙂
 
Život nám někdy úplně sám přihrává. Stačí se toho chytit.
To už jsem nekomentovala a rozhovor svedla jinam, ale vysvětlení jim přijde stejně záhy samo. Ráda bych to naplánovala, až budu mít jistou prodlouženou pracovní smlouvu v květnu 2014. To je takový bod, kdy už bych měla začít brát i hormony a už nikdy nestříhané vlásky bych měla mít asi o dalších 6 cm delší… Bez těch vlásků jsem vyřízená 🙁 A s vousy taky! Už ve čtvrtek ale sbohem :))
 
 
Tak a je to.
 
Vypsala jsem se z toho. Už je mi zase smutno úplně normálně jako vždycky, když se mi stýská po Kačence. A těším se na další pátek za 14 dní, až si pro ní přijedu do školky. Vždycky to tak rychle uteče.
Líbily se jí moje růžové nehty na nohách 🙂 Ptala se mě, jestli si nekoupím i modrý, že bysme si je nalakovaly spolu stejně 🙂 Tak jsem jí vysvětlila, jak to s tím lakováním je, že já můžu… Strašně jí miluju.
 
A strašně se těším, až tohle budu říkat i někomu dalšímu tady, i když na to teď není vůbec vhodná doba a se vším se hold musím poprat sama. Ale to nesouvisí s přeměnou. Smutno je nám v jakékoliv životní situaci nebo době, když jsme prostě sami…
 
A jéje, dávají Básníky 🙂 Teď jsem to tam náhodou přepla… jak tam stojí ta žákyňka jeskyňka v modrém světle… Když jsem tenhle film jako malá viděla poprvé představovala jsem si, jak tam stojím místo ní já a jak mi někdo říká básničky… V tom krásném ženském zdravotnickém úboru, který se mi celý život líbí (a který závidím Nataše z jižní Moravy, protože z ní bude zdravotní sestřička… :). A krásná!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.