otєrєzє.cz

Strach

Tak už se to zase střídá.
Ten zoufalý pocit večer, kdy to všechno na mě padá, občasné děsivé noční poloprobuzení a ráno to úplné probuzení, ještě zoufalejší, kdy se mi hlavou honí nejrůznější nejhrůznější myšlenky. Zrovna před třemi dny jsem se poprvé po dlouhé době večer úzkostlivě ničeho nebála a měla jsem dobrou náladu. Nechápala jsem proč 🙂 Ale je to zase pryč.
Bojím se, co když to nevyjde…
Dnes mám poprvé strašný pocit, že ta moje jistota, to přesvědčení, ta víra a síla jít za svým cílem může být někým, kdo má právo rozhodovat o mé budoucnosti, naprosto zničena.
Co když někdo řekne, že nesmím jít dál. Že Tereza musí přestat existovat. Že nejsem Tereza a ani jsem nikdy nebyla…?
Mám strach.
Dostala jsem na to prášky, ale můj vztah k “umělým navozovatelům dobré nálady” není zrovna moc pozitivní, takže jsem měla zatím jen jeden. Zajímavé je, že mi je předepsal neurolog na ruce, abych se vyspala 🙂
Když jsem si ho vzala, čekala jsem, že ze mě spadne ta úzkost, což podle příbalového letáku měla. Ale v noci jsem se stejně budila. Neměla jsem ten úzkostlivý pocit tak intenzivní, ale byl tam a hlavně tam byly pořád tytéž myšlenky. Na dcerku, na manželku, na můj život, na ztrácející se jistoty, na budoucnost… je to pořád dokola.
Neumím si představit, že to nevyjde. Nepočítám s tím. A najednou přijde někdo, kdo řekne, že “takhle tedy ne!”.
Celou mě to dnes večer pohltilo.
A do toho ten divný díl Kriminálky Anděl o vraždě transsexuála… všechno tam bylo takové … nereálné. Takhle to vůbec nechodí. Nikdo si nemusí platit drahou operaci v Thajsku. Blbost. A hlavně ten postoj (mimochodem přesný postoj celé společnosti): “A co ty dvě transky?” řekl tam jeden kriminalista.
Prostě ty “nelidi”, tamta dvě stvoření, to “někdo”… tamty z okraje společnosti, ty vyřazené osoby, ty divný bezpohlavní stvůry, kterých se bojíme, protože se nám hnusí, protože nevíme, co to vlastně je, protože to neznáme, protože se o tom nemluví, protože o tom nikdo nemluví a ani mluvit nechce. Bože, jaká smůla vyšetřovat zrovna vraždu transsexuála!
A do třetice, abych měla vážně úžasnou náladu, řeším celý večer v hlavě mojí samotu. Potřebuji-li někoho po svém boku. Vím z minulosti (to už je hodně dávno), že jsem sama být nedokázala, že jsem se hrozně trápila, hledala někoho, ke komu se budu moct přitulit, sdílet s ním radosti, povídat si s ním, mít v něm oporu. Ale teď cítím, že nikoho takového nepotřebuji. Jenže to je jen klam. Ono to po čase stejně přijde… vím to. Jenže mé šance někoho získat budou rozdrcené na padrť a ležet někde na dně v tak malém množství, že z toho vlastně nikdy nic nevzejde. Na druhou stranu vidím reálné vztahy lidí po proměně, kde proměna není problémem.
Mám na srdci balvan, který ne a ne spadnout.
Teď skončil na Primě pořad Partička. Jediný pořad, který mě v téhle době dokáže rozesmát k pláči. Jak osvobozující je ten smích, ten pocit! Dobrou noc 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.