otєrєzє.cz

Pětiminutový placebo efekt

Tak mám za sebou pravidelné nedělní odloučení. Tohle je přesně okamžik, kdy potřebuju blog k tomu, aby to ze mě spadlo. Dostat to hlavně nějak ze sebe, jinak zešílím.
Je to pořád stejné. Ani nečekám, že si na tohle někdy zvyknu. Ale při odjezdu z domečku, kam jsem Kačenku přivezl, jsem měl dnes výjimečně dobrý pocit. Byl to tak trošku manželčin placebo efekt, ale fungoval.
Pět minut jsem si totiž povídal s manželkou. Bezstarostně. O kočičkách, o Kačence, o její nové mikině. Než kočička shodila květináč s kytkou v okně a naznačila mi tak, že pět minut štěstí je u konce.
Došlo mi, že tenhle stav není tentýž, jakobyste už na světě nebyly, jak jsem si v minulosti myslel. Je to jiné. Vídám vás, povídám si s vámi, existujete!
A tak jsem začal přemýšlet, jaký je rozdíl mezí tím, co bylo a mezi tím, co mám teď.
Taky jsem vás opouštěl, ale vracel jsem se k vám.
Teď se přeci taky vracím – i když jen jednou za 14 dní na 5 minut.
Teď jsme se taky rozloučili, akorát jsi mě neobjala a nedali jsme si pusu. Jediný rozdíl. Jinak jsem si úplně stejně prohlížel Tvoje krásný oči.
Akorát kdysi si můj mozek z nějakého důvodu myslel, že se mám kam vracet, že je tu člověk, který mě miluje a který má o mě starost. A který mi poskytuje nějakou jistotu.
Proč tedy už rok a půl tak jančím? Proč nemůžu každou neděli přenést přes srdce, že musím Kačenku vrátit a uvidím jí zase až za 12 dní? Že Tě třeba ani neuvidím těch krásných pět minut?
Zjistil jsem, jak moc mě těch pět minut za 14 dní naplňuje. Jak jsem šťastný aspoň za ně. Dávají mi vždycky falešný pocit štěstí, že tu pořád jsi a že jsme tu spolu. Chci-li tomu věřit, můžu. Pět minut.
Tolik mě vždycky nabijí, že mám pocit, že mi tohle musí stačit, než se uvidíme zase za dalších 14 dní (pokud nebudeš zrovna zase někde na výletě, jako minule, když jsem Kačenku přivezl).
Vlastně v tom není žádný rozdíl. Měl bych být šťastný, že jste zdravé a že se máte v rámci možností dobře. Pokud vás miluji, mělo by mi to stačit. Dnes jsem měl právě takový zvláštní nepoznaný pocit, že mi to stačí. Že v tom vlastně až takový rozdíl není. Bylo mi hezky, protože jsem Tě viděl.
JE TO JAKOBYCH BYL NA NĚKOLIKAMĚSÍČNÍ STÁŽI, NA MONTÁŽI V ZAHRANIČÍ NEBO NA MISI V AFGHÁNISTÁNU. Jen telefonovat domů Ti nemůžu (zřejmě proto, že v Afghánistánu není signál). Je to vlastně úplně totéž. Co totéž, tohle je lepší! Vidím vás jednou za 14 dní! Měl bych se vlastně radovat.
Nějaký papír, kde někdo napsal, že nás rozvádí, je jen cár papíru. Pár písmenek, která někdo napsal, aby rozhodl za nás (za mě). Lásku a vztah nemůže nikdo žádným papírem rozdělit. Kašlu na úřady, které mi nutí myslet si, že jsem o Tebe přišel. Nepřišel. Ty tu jsi pořád. Se vším všudy. Jen mi víc chybíš, protože jsme méně spolu a tak si přirozeně přeji být spolu víc.
Ale co s prázdným bytem, ve kterém teď sedím?
No vždyť říkám, že je to jako být na misi. A co ten nedokreslený obrázek Kačenky? Rozestavěný bunkr? Úhledně rozmístěná zvířátka v řadě, která teď musím uklidit? Nejradši bych si to tu nechal. Nevadí mi to. Jen je mi smutno, protože mi vždycky připomínají Kačenky smích. A stýská se mi úplně stejně, jako bych byl na nějaké misi a nikdo nás nikdy nerozvedl. Je to úplně stejné. Ty pocity, představy a sny. Jen si stačí nepřipomínat, že já se z téhle mise nikdy nevrátím do náruče Tebe s Kačenkou kolem krku… Že Ty jsi ten velitel, který rozhodne o tom, kdy půjdu domů…
Ženo moje. Až mě ta touha po Tobě přejde, tak mě přejde. Nemůžu si poručit. Nijak Tě to neomezuje ani neubližuje. Už nekreslím grafiti před Tvým domem (mělo to prý vydržet věčně, ale mám takový pocit, že po dvou zimách to zmizí), už Ti neposílám každý týden nějaký dopis. Neexistuju. Ale přeci tu čekám a když budeš chtít, můžeš kdykoliv přijít nebo s námi (se mnou a s Kačenkou) jet na výlet. Zatím nechceš, ale třeba jednou pojedeš. Stejně nemám jinou možnost než čekat.
Jo, Terezu tu mám, ale ona je až na druhém místě. Na prvním jste vy. Mám jí tu, protože tu nejste.
Mám pocit, že tohle už jsem kdysi slyšel: “Uděláš-li to, udělám to.” Protože já jí nechci upřednostnit před vámi. Na nový vztah se ženou nebo s ní dokonce zakládat rodinu teď prostě nemám a ještě dlouho mít nebudu. Z toho tedy logicky vyplývá, že mi opravdu zbývá jen tohle.
Budu čekat, až se vrátíte. A když se vrátíte, vrátí se i Tom. Protože ta pravidelná pětiminutová radost každých 14 dní ze setkání s Tebou ho přesvědčuje, že mu na Tobě pořád záleží a staví Tě na první místo. Já si to umím všechno tak perfektně představit! Už bych si tuhle druhou šanci nenechal nikdy vzít. Byla bys šťastná i Ty a tím pádem i Kačenka.
Ale Ty mě tu necháváš jít směrem, kterým Tom jít nechce. Jestli mě v tom necháš, už to po čase nikdy vrátit nepůjde. Já vím, že to víš a stejně je Ti to jedno. Tak krásně bezstarostně nevědomě bláhově jedno.
Ty jsi vlastně hybná síla Terezy. Čím víc mě nenávidíš, čím víc mě nemiluješ, čím víc mě odmítáš, tím víc potřebuji získávat štěstí jinde. Protože zdrojů štěstí je v životě člověka několik. Není omezen jen na jeden.
Přesto pořád říkám totéž. Vraťte se mi, holky moje. Jak dlouho to ještě bude trvat? (Osm deset let?)
Větší štěstí než rodina neexistuje.
Tereza: “Já vím, že mě chceš úplně vyšachovat, Tome. Vím, že je pro tebe rodina na prvním místě, ale první místo je teď neobsazené… tvoje žena tu není. Nechala tě tu. Tak si tu seď a čekej – nebo pojď za mnou. Tam, kde ti je přeci taky dobře. Stejně jiné varianty nejsou. A vrátit se zatím můžeš vždycky. To je na tom to nejlepší. Ještě pořád máte oba spoustu času, i když tu teď budu víc a víc.”
Má ženkost mi pomáhá snášet mé mužské trápení. A tím vznikají zase druhořadá ženská trápení, která jako muž nemám a nemusím je řešit, ale Tereza je řešit musí, protože bohužel není tak ženská, jak by chtěla a tak se z důvodu jednoduchosti vrací zase k mužnosti. A tak se do toho zamotávám a točím stále dokola.
Čas ukáže, která cesta je správná.
Ale nikdo už nám nevrátí štěstí, o které jsme přišli za dobu, po kterou my tři nejsme spolu.
Potřebuji dalších 5 minut s Tebou.
Ty mi je nedáváš.
A tak jde Tereza do sprchy a vybalit své nové heboučké pyžámko…
V mém malém e-shopíku koupil před chvílí pán hrozně krásné dětské povlečení. Dala jsem je tam jen na zkoušku a čekám, jak se budou prodávat. Říkám si, jak je hezké, že je někde rodina, kde milující manžel myslí na to, jak své dcerce udělat radost. Jaká je tam doma asi pohoda?
Normálně to nedělám, ale to telefonní číslo v objednávce bylo tak prominentní, že jsem ho zadala do vyhledávače…
…a nestačila jsem se divit.
“Zadaný podnikatel hledá ženu za účelem sexu… Orientace: beru všechno. Děti: nemám.”
Tak fajn.
Co tu řeším?
Čí dcerka má lepší vyhlídky do budoucna?
Rodina už dneska asi pro nikoho nic neznamená.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.