• otєrєzє.cz

    Co s tím hlasem III. (kontaktní údaje)

    Ještě než doplním kontaktní údaje k tématu „hlas“, musím se tu ještě jako správná ženská pořádně vypovídat a podělit se o své dnešní radosti 🙂
     
    Jaký byl první den v práci jako Tereza? 🙂
    Hlavně, že jsem ještě nedávno vyprávěla personalistce, že to vidím tak na konec léta, kdy by se to mohlo překlopit 🙂
    Ale co je nové a moc příjemné je to, že když se vracím z práce, už se neženu rychle domů, abych ze sebe shodila pánské kalhoty. Už se domů neženu s tím, že se nemůžu dočkat, jak se převléknu do holčičích věcí. Já je totiž mám celý den na sobě!!! 🙂
    Ten pocit je nepopsatelný! Najednou si můžu nosit, co chci. Čím víc ženské, tím víc je to žádoucí, protože tím spíš mě lidé identifikují správně. A to je něco, co se nedá slovy popsat. To se musí zažít a vy všechny to určitě zažijete jednou taky. (Některé z vás to samozřejmě už běžně zažívají.) Užívala jsem si to naplno a reakce okolí byly moc příjemné. Úsměvy, otázky (mailem), nebo to bylo někomu úplně jedno. Ať si nosím, co chci 🙂 Prostě paráda.
     
    Před chvílí jsem šla jsem z pošty a proti mě soused. Pozdravila jsem ho. Byl zmatený 🙂 Nepoznal mě. Nepozdravil mě, ačkoli mě vždycky zdraví první 🙂 Celou dobu se otáčel a já se jen uculovala 🙂
     
    Vypadá to, že končím s parukou. Už jí nepotřebuji 🙂 Sice mé vlasy nejsou ještě tak žensky dlouhé, ale už rozhodně nejsou krátké, což mě tak těší! Takže se na paruku už asi vykašlu. Ještě v polovině dubna jedu k Hance a na společné sezení, tak uvidím, vezmu-li si jí naposledy nebo už ne… Jsem moc ráda, že to vyšlo tak perfektně časově, protože přes zimu se dala nosit – krásně hřála a nepotřebovala jsem čepici, ale teď, jak začíná být teplo, už by to byl problém.
     
    V souvislosti s vlasy se mi zdál strašný sen. Přepadli mě, ale nevzali mi nic z kabelky. I peníze mi nechali. Ani mi skoro nic neudělali. Jen něco, čeho se fakt děsím – celou mě ostříhali! 🙁 V tom snu jsem brečela a byla jsem úplně vyřízená. Měla jsem pak obrovskou radost, že to byl jen sen. Na své vlasy nenechám nikoho sáhnout! 🙂
     
    Ale tenhle článek jsem chtěla hlavně věnovat holkám, které se rozhodly, že podstoupí operaci hlasivek, jako Nikča, která je úplně úžasná a poskytla mi všechny potřebné informace.
     
    Hlasu jsem zatím věnovala tyto 3 články:
    7.11.2013 Reedukace ženského hlasu – odborná studie sledující kvalitu života MtF po operaci hlasivek
    24.2.2014 Co s tím hlasem? – teorie nácviku ženského hlasu
     
    Ve třetím článku jsou popsané osobní zkušenosti Nikči s operací hlasivek a obroušením ohryzku, ale chybí konkrétní kontaktní údaje – prostě na koho se obrátit?
     
    Když mi Nikča psala, moc se mi líbilo, jak popisovala, že se pořád bránila kontaktu se svým obvodním lékařem. Ten jí samo sebou po 15 měsících na hormonech nepoznal 🙂
     
    Nejprve jsem se objednala na ORL do Hradce Králové na tel. 495 833 790. Přepojili mě na sestřičku, která mi domluvila první návštěvu u prof. Chroboka (ordinuje pouze ve středu, tak je tam obrovské množství lidí).
    Není potřeba žádná žádost, ale náhodou jsem pár dnů na to jela ke své sexuoložce a ta mi sama napsala doporučení. Prý, že to bude jednodušší. A taky bylo.
    Stačí se objednat na daném čísle k prof. Chrobokovi a dostavit se. Říct, co konkrétně chcete a pak už jen poslouchat další postup od lékaře.
    Obvodní lékař zajistí potřebná předoperační vyšetření a dostavíte se k hospitalizaci.
    Nemá cenu s sebou tahat noční košilku. Je tam vedro a za den je propocená, tak stejně skončíte v erární.
    Je tam slabý wi-fi signál, ale noťas s sebou 🙂
     
    S mým novým hlasem se všechno změnilo. Dřív jsem musela pořád přemýšlet, než něco řeknu. Měla jsem většinou strach, že hlas začne třeba v příliš hluboké tónině. Nevěděla jsem, jaký bude, než ho uslyším a tak se mi věčně stávaly momenty překvapení osudnými – byla jsem prozrazena.
     
    To jak vypadáme je důležité, ale hlas má obrovskou prioritu. Vždycky mi kamarádky (biol.ženy) říkaly, že ta ženská z tebe musí vyzařovat a měly pravdu, ale k čemu to je, když nemáme hlas. Lidi kolem mě mi sami říkali, že před tím to byl takový strojený umělý hlas. Teď pusu nezavřu :)) Je to obrovský skok kupředu.
     
    Tak hodně zdaru berušky všechny. A honem do toho! Ať můžeme mluvit a mluvit a mluvit.
    Ahojky Nikča z Moravy.
     
     
    Od té doby, co tu řeším hlas a co Nikča absolvovala tenhle zákrok, na to myslím v jednom kuse. Hlas dotváří totiž náš obraz k dokonalosti. Přesvědčuje okolí. Pomáhá v identifikaci. A i my se potom cítíme sebevědomě, protože náš hlas je ženský. Tedy takový, jaký má být!
    Cítím z Nikči popisu takové nadšení, že mě jím rozhodně nakazila a doufám, že už brzy se některá z vás vydáte po jejích stopách. Byla bych moc ráda, kdybyste se i vy potom podělily o své zkušenosti.
     
    Jednou se tu o ně osobně podělím nejspíš i já, ale k tomu musím ještě trochu víc vypadat žensky. Přeci jen vousatou ženu na pokoj s ostatníma holkama nedají 🙂
    I když už ty vousy přestávají být (až na jeden ostrůvek, který odolává nejvíce, pod bradou) otravné.
     
     
    Dívám se z okna.
    Jde tam slečna s klukem za ruku. Houpe se jí culíček, má krátkou bundičku, úzké kalhoty a balerínky.
    Je tak ohromně ženská.
    Jednou bych na jejím místě chtěla být já…
    Ale už mé srdce netrhá představa, že se to nikdy nesplní.
    Jednou to tak totiž bude…
     
    Mimochodem – včera jsem při sprchování zjistila, že poprvé nevidím pod svá prsa, jak povyrostla 🙂
    Miluju tyhle změny!
  • otєrєzє.cz

    Poprvé v práci

    S novým časem v nových věcech 🙂
    Včera se totiž měnil čas. (Takže mi nedošlo, že ráno budu vypadat jak uschlá mandarinka a potřebovala bych ještě hodinu spánku, ale přesto jsem se rozhodla přijít dnes poprvé do práce kompletně v dámském. Už jsem totiž opravdu moc chtěla a vousy… tak ty nemám 🙂 Někam asi odešly! 🙂 Než narostou ty zbytky dalších zárodků, které zničím taky…
     
    Proto název článku „Poprvé v práci“, protože takhle jsem ještě nikdy v práci nebyla… Taky z toho mám trochu nervy 🙂
    Navíc jsem se včera já „šikulka“ prvně (byla bych ráda, kdyby taky naposledy 🙂 píchla řasenkou do oka a slzí mi ještě teď. Vypadá to, jako kdybych měla lesk na řasách – což není tak špatné – ale jen levého oka 🙂 Ale stejně se mi povedlo se namalovat a vyrazit.
     
    Strach jsem ještě v noci neměla. Kdykoliv jsem se v noci probudila, strašně jsem se těšila, jak se ráno namaluju, učešu, jak si vezmu své úzké kalhoty a tmavě modrý dámský svetr s výstřihem, co nosím strašně ráda, ale pokaždé vždy jen mimo práci. To nadšení je vždycky silnější než strach.
    Nemohla jsem se ráno v zrcadle vynadívat a těšila se i na to, jak mě zhodnotí Jíťa, která se pořád tohoto momentu nemohla dočkat společně se mnou.
     
    V pátek jsem si uvědomila, že je čas zahodit poslední pánské kalhoty a začít to tu v práci hezky všem postupně dávkovat.
    I mamka mi v neděli říkala, jak už je ta změna na mě znát, jak mi to sluší, jak jsem štíhlá atd. atd. (prostě maminky :). Ale tak trochu jsem jí to věřila, i kdyby mi to říkala, zatímco bych byla oblečená do pytle. Je zvláštní, jak se ve všech zrcadlech teď vidím jinak… možná všechna zrcadla zkrášlují 🙂 (Nebo že by pilulky? 🙂
     
    Včera jsem se taky dívala na starší fotky ještě před HRT a ten člověk na nich, to nejsem já. Nevím, čím to je. Možná se jen hezky vidím, protože se tak chci vidět… Nemusí to tak být. Důležité je, že se tak vidím 🙂
     
    Takže jsem ráno vyrazila autem do práce – samozřejmě jsem nestíhala, protože jsem se snažila vypadat co nejdokonaleji, když je to moje poprvé. A už jsem byla úplně krásně nervózní. Jenže zase to nadšení pořád přebíjelo strach a tak jsem zaparkovala a vykročila do světa…
     
    Je potřeba se nadechnout, zvednout hlavu, jít vesele s úsměvem a nedat na sobě nic znát. Není kam utéct. NENÍ PROČ!
     
    Jíťa mě hned zvědavě okukovala, já se culila a říkala, jak to vypadá hezky, když už mi ty kalhoty konečně neplandají, ale sedí na těle. Připadám si ohromně. Občas mám trochu tendenci se schovávat, ale stejně není kam 🙂 To je totiž pěkný nesmysl. Je potřeba se takhle ukázat všem a ještě dnes, ať si zvykají. Stejně, jako si zvykají na mé namalované nehty a oči.
    Je to všechno tak jednoduché. Baví mě to. 🙂 A vůbec k tomu nepotřebuji paruku. Vystačím si konečně s vlastními vlásky!
     
    A vůbec nevím, proč občas tak plaším. No co, tak vypadám jako holka! 🙂 Nebo spíš EMO 🙂
    Jak jsem včera běhala po Lidlu (ta fialová bundička se mi fakt líbila, ale zase jsem neměla odvahu si jí tam před lidmi vyzkoušet :/ ), tak jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří se mě pokoušeli zařadit. Pro většinu jsem stejně byla zase jen EMO 🙂
     
    Ráno jsem v práci měla ještě jedno překvapení. Dlouhý e-mail od kolegyňky, se kterou jsem byla v pátek na angličtině… Její nadšení mě nadchlo :)))
     
    Sophie se mě ptala, jestli mi dnes začíná Real Life Test.
    Ráda bych, aby mi už konečně běžel ten rok potřebný k operaci… ale problém je jinde. RLT znamená žít v ženské roli se VŠEMI aspekty, tzn. aby mě všichni oslovovaly správně, abych chodila na dámské toalety… to tu v práci ještě nemám vyřešené. Vždyť jsem tu takhle teprve první den! 🙂
    Musím se v polovině dubna poradit s Hankou, jak to udělat, protože třeba velká spousta dodavatelů, kteří za mnou jezdí jednou za čas na návštěvu, vůbec nic netuší a najednou se před nimi vyloupne někdo trošku jiný. Oni mě znají z dřívějška a budou mě oslovovat pane… Mám jim vysvětlovat, aby mi tak neříkali? Líbila se mi reakce ředitele, který stojí při mě: „Je jedno, co si dodavatelé myslí. Všichni nám chtějí dodávat a jsou za to vděční.“
     
    Ale vyřešit se toho musí víc. Mé jméno v odesílaných e-mailech (mám tam nechat do doby, než budu Tereza Toma nebo mám všem motat hlavu a mít tam Terry? Nejradši bych tam už měla Terezu… ale projde mi to tady?), představování v telefonu… -ů nebo -ová? Nebo pořád po staru klučičím příjmením? No bude to ještě legrace 🙂
     
    Mimochodem dnes na Sophinku moc myslím, má totiž taky jedno své poprvé – s rodiči u Hanky…
     
    Dnes mě tu neuvěřitelně baví kolega. Zase řeší zmatek kolem mých jmen na poště a těší se na chvíli, kdy budu mít už čtvrté (první klučičí, druhé neutrální, třetí dívčí a čtvrté až se vdám :).
    Tak na to se těším taky 🙂
     
     
    V sobotu jsme si s Kačenkou užily krmení jelenů a laní… přišli až k nám, Kačenka jim podávala mrkvičku, kterou krásně chroupali a pak jsme si je mohly i chvíli hladit, což se jim moc líbilo 🙂 A nám taky. Nejkrásnější jelen s největšími parohy stál ale opodál, sledoval situaci svým ostřížím zrakem a hlídal své stádo.
    Věděli jste, že jelen patří mezi nejinteligentnější zvířata v českých lesích? Narozdíl od daňka…
    Poprvé v životě jsem si hladila jelena 🙂 Má tak krásné oči…
     
    I tuhle laňku jsme si hladily na čumáčku
  • otєrєzє.cz

    Na poště

    Kačenka kouká na Hurvínka, tak se na okamžik podělím o dnešní zkušenost na poště.
    Už zase jsem tam vyváděla psí kusy. Poslala jsem si doporučený dopis na Teri (místo Terry, které mám v občance), ale do toho se mi tam sešel ještě jiný doporučený dopis (krásné tričko od slečny z votocvohoz.cz) na Toma (ještě z doby, kdy jsem psala holkám, ať to posílají na „bráchu“, protože je pořád doma, tak aspoň nebudu muset na poštu :), takže jsem nějak předpokládala, že pošťačka bude zmatená.
     
    Když jsem tam vešla, byla otevřená jen jedna přepážka. (To se ovšem během pár minut změnilo, protože jsem tu jedinou zablokovala a za mnou se vytvořila fronta až ven, takže museli otevřít ještě jednu :). Já fakt nerada tvořím fronty!!! 🙂
     
    Nešla jsem si jen vyzvednout dopisy, šla jsem taky poslat balíky ze včerejších objednávek a Kačenka vyzvednout výhru ze stíracího losu.
     
    Dala jsem tentokrát obě oznámení o uložení zásilek pošťačce najednou (byla tam jiná, než minule a tahle mě už pár let zná), ta si je prohlédla, vrátila mi oznámení pro Teri a ptá se: „To je kdo?“
    „No já.“
    „To nechápu….“ (tahle věta pak na poště zazněla asi 5x :). Nikoliv z mých úst 🙂
    „Já to mám teď trochu složitější, víte. Tady mám pas nebo vám můžu dát průkaz zmocněnce, protože mi na staré jméno ještě pořád chodí pošta.“
    (Opět věta: „To nechápu.“ 🙂
    Hrozně jí to pobavilo, že už nejsem Tom. Pořád nad tím přemýšlela a nemohla na to přijít. Tak jsem jí řekla, že jí to někdy vysvětlím (teď jsem nemohla, protože pošta byla plná lidí).
     
    Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak hned běží za kolegyní a řeší to s ní 🙂 Vyloženě jí to vrtalo hlavou. Neutrální formy jména jí asi nic neříkají nebo si to nechtěla připustit. A to jsem jí ještě napověděla, že tohle jméno mám jen dočasně na rok a půl a že pak bude jiné.
     
    Na to se usmála a opět pronesla: „To nechápu!“ 🙂
     
    Kdo to má pořád všem vysvětlovat? 🙂
     
    Měla malý problém s měkkým „i“ v mém jméně, kvůli kterému jsem si to nechala poslat, ale nakonec mi řekla, že největší problém by byl se zásilkou do vlastních rukou.
     
    Teď už mám připravený poslední dopis, který mi ale podle mě nevydají, protože že na něm Terry -ová. S ženskou podobou příjmení 🙂 Ale chci to aspoň zkusit.
     
    Pak jsme se s Kačenkou couraly a vyhřívaly na sluníčku. Za výlohou v Takko fashion je velké zrcadlo, do kterého jsem se vždycky dívala… nesnášela jsem ho, protože jsem si v něm připadala ošklivá a neskutečně mužná.
     
    Dnes ale poprvé ne…
     
    A to mi tak zvedlo sebevědomí!!!
     
    Ale stejně se těším, až mě mí bývalí spolužáci ze základní školy přestanou zdravit, protože mě nepoznají. Je sice fajn, když na nich vidím, jak přemýšlí a až pak pozdraví, ale to bude moment, kdy budu vědět, že se to povedlo a že už jsem v cíli, takže můžu celá šťastná vychutnávat všech stránek ženského života…
  • otєrєzє.cz

    Když ráno se maluji

    Když ráno se maluji, kdo v zrcadle se to na mě dívá?
    To její lesklé rty se na mě tak sladce smějí.
    To její zrak mé tahy řasenkou hlídá.
    A tak neskutečné věci se se mnou dějí…
     
    Když ráno se maluji, svět mi hned přijde veselejší.
    Už mi za to nikdo nic špatného neříká.
    Má stovky let vězněná duše je svobodnější
    „Proč to tak dlouho trvalo?“ je jediné, čím si teď naříká.
     
    Když ráno se maluji,
    konečně poprvé v životě
    VIDÍM SEBE.
     
     
    Každé ráno si teď dávám záležet na vláskách, pečlivě se maluji a nevyrazím do práce dřív, než se líbím sama sobě. Užívám si ty holčičí vlasy a teď i oči 🙂 Ale chci ještě víc…
    Když se ráno maluji, každé ráno si ale říkám: „Nepřeháním to?“
    Když vidím své zvýrazněné řasy, které vypadají tak dlouze a žensky… ty oči jsou ženské. Namaluji si horní i dolní linku a nemůžu se vynadívat, ale pak začnu mít strach, že je to moc, tak si ty linky trošku zúžím (otřu) a řasy taky. Ale jen trošku, protože když to udělám moc, zase si je musím domalovat. Bije se ve mě Tereza se strachem.
     
    Nerada bych chodila do práce jako na nějaký večerní ples v opeře. Nechci vynikat. Chci být obyčejná. Jako ostatní mé kolegyně (které ovšem obyčejné nejsou. Jsou krásné, protože jsou ženy).
    Jenže tím, jak se toho nemůžu nabažit, mám tendenci se překrášlovat. Chci si tu ženskost užívat naplno.
     
    Pak se celou cestu prohlížím v zrcátku v autě a když přijdu do práce, tak v mém malém zrcátku, co mám opřené u monitoru. Ty oči mi dělají radost, protože se smějí, protože v nich vidím radost. Ale stejně mám ještě pořád trošku strach – to je zakódované z doby, kdy jsem si malovat oči nesměla a bylo mi neustále připomínáno, že se to nesmí, že je to hnusné, že tohle se nedělá…
     
    Ale jen co vejdu do práce, každému je jedno, jestli je mám namalované nebo ne. Jsou namalované viditelně (proto se mi to tak líbí :), ale co by mi asi tak proboha měli všichni říkat? 🙂 Určitě si myslí, co chtějí a nechávají mě žít (příp. mi některé kolegyně řeknou, že mi to sluší.
    Když z toho někomu bude na zvracení, ať se klidně pozvrací 🙂
     
    Strašně ráda jim to takhle začínám pomalu dávkovat.
    Včera jsem si lakovala nehty. Odpoledne jsme byly s Nikčou pro nové laky, protože jsme jimi obě úplně posedlé a měla jsem takovou chuť nalakovat si je už výrazně – ne tou slabounce růžovou barvičkou, co sice vypadá luxusně a je vidět, ale velmi decentně. Chtěla bych svítit jako moje kolegyňka, která je má jasně zářivě růžové a všichni jí je tu obdivují (včetně mě). Ta touha vypadat žensky je tak obrovská! Nezvladatelná! Proč se krotím? Čeho se bojím? Toho, co mi tu kdo řekne? Co by mi řekl? Vždyť už to všichni vědí. Všechno, co dělám a všechny změny, které se na mě objevují, jsou už dávno vysvětleny.
    Před coming-outem v práci bych nikdy takhle namalovaná nepřišla. Ani s tímhle účesem. Ale je to tím, že tak, jak vypadám třeba dnes, může vypadat muž i žena…je to taková unisex image. Tedy kromě namalovaných očí a nalakovaných nehtů. Kdežto jakmile si vezmu třeba (ženské) náušnice nebo nalakuju nehty na červeno, už to nebude unisex. Už to bude ženské.
    No však jo 🙂 Vždyť o to taky jde. Nemůžu pořád vypadat uni 🙂 A ani nechci.
     
    Nikča mi přinesla taky dvoje kalhoty, o kterých usoudila, že by mi mohly být. Stěžovala jsem si jí totiž, že nemám žádné neroztrhané do práce. Smála jsem se tomu a nevěřila jsem, že mi budou, protože Nikču považuju za krásnou štíhlou modelku, zatímco já k tomu mám ještě daleko…
    Ale když jsem se koukla na velikost (W28/L34), tak jsem zajásala, protože přesně tuhle velikost teď nosím. A taky že jo! Perfektně mě padly oboje a vypadají tak úžasně, že jsem si je nechala.
    Když se podívám na Nikču, tak absolutně nechápu, jak můžeme mít stejnou velikost 🙂
    Lichotí mi to. A to jsem o 12 cm vyšší. A stejně nejsem spokojená! To bude asi tím, že jsem ženská 🙂
     
    Včera jsem se moc těšila, až budu moct popřát Ditušce k svátku. Občas si napíšeme nebo mi tu nechá nějaký hezký komentář a taky mi umí vždycky poradit ohledně věcí na sebe.
    A pak mi večer napsala mail, o kterém musím přemýšlet ještě teď.
    Stěžovala jsem si totiž, že už mě nebaví nosit do práce ty poslední pánské kalhoty, které jsou obrovské a prostě pánské!
     
    Napsala mi:
    A proč je už nevyměníš? Jsou ti protivné, nemáš je ráda a ještě máš teď tolik fajn nových kalhot. Myslím, že kdyby sis dala svetr nebo obyčejné tričko, nic tím nezkazíš a určitě to nepřeženeš. Přece nebudeš nosit široké pánské kalhoty, když jsi teď shodila a máš plno nového šatstva. 🙂
     
    Proč je vlastně pořád nosím?????
     
    Tak já ráno přijdu do práce namalovaná s holčičím účesem v uni svetru, který by mohly nosit i holky (i když jeho velikost je poněkud plandavá) a vezmu si k tomu vytahané pánské rifle. Jsem já normální? 🙂
    Co dělám?
    Nepřijde všem spíš divné, že nosím ty pánské?
     
    Je to teprve týden, co jsem se začala do práce výrazně malovat a česat na Terezu 🙂 A to měl být moment, kdy jsem měla tyhle kalhoty navždy vyhodit…
     
    Dituška má pravdu. Přece nebudu nosit široké pánské kalhoty, když mám teď tolik hezkých dámských? Očekává se to ode mě. I já sama si to přeju. Tak co blbnu? 🙂
     
    Dituška bude teta! Gratuluju! 🙂 A víte, jak se její neteřinka bude jmenovat? 🙂 No Terezka přeci 🙂
     
     
    Dnes ráno přiběhla naše personalistka a strašně se smála, protože držela klíče od místnosti s barely s vodou a říká: „Hodný pane, mohl byste prosím přinést vodu?“ Utahuje si ze mě 🙂
    Směje se vždycky, když to říká, protože dřív to říkala pánovi (mě), zatímco teď už dávno ví, že to není žádný pán a tak se tu tím všichni nesmírně baví a vždycky mají nesmírnou bžundu z toho, že mi říká „pane“ 🙂
    Jediný pán, který tu sedí vedle mě, je můj kolega, ale ten se směje taky místo toho, aby pro ten barel s vodou došel sám. Ale já ho přinesu ráda. Nejsem přeci žádná barbína 🙂
     
    Mě na tom baví, jak se všichni baví tím, že nejsem už pán 🙂
     
    Já už nechci být nikdy pán…
     
     
    Dnes mi bude předávat tašku Kačenky moje bývalá žena u vrátnice. Uvidí mě poprvé takhle. Namalovanou s vlásky za ouškem. (To před dvěma lety nepočítám, to jsem vypadala jinak.)
    Vůbec mě to netrápí. Jestli se jí pořád hnusím nebo jsem jí ukradená? Je mi to jedno. Já jsem konečně já a ona má svůj život.
    Bude se mnou muset stejně ještě koncem léta absolvovat jednu (jedinou) návštěvu rodinné poradny v Motole kvůli Kačence. Bez toho se za rok a půl při žádosti o operaci neobejdu. Snad se mi jí podaří přesvědčit, aby tu jednu (poslední) cestu kvůli mě udělala…
    Já už se ale omezovat nebudu. Žádné vracení nebo přeskakování zpět jen kvůli ní. Pojedu tam tak, jak budu v té době prostě vypadat. Jak jinak taky?
     
    ———————————–
    11:55
    Teď jsem přišla z toalety (bohužel ještě pánské, i když už mi jednatel i personalistka nabízeli, jestli nechci chodit na dámský, což mě mile překvapilo 🙂 a v zrcadle jsem se tam lekla. Dneska mám ty oči opravdu výrazně namalované. Hlavně horní řasy. Nebo tedy řekla bych, že „standartně žensky“ 🙂 Na Toma dost, na Terezu málo 🙂 Tom už ale neexistuje, takže má smůlu. „Neexistující Tome, nekecej Tereze do toho a nech jí jo? Tohle jsou její oči.“
    I když si toho lidé všímají (vidím to na jejich pohledech), co mi můžou říct?
     
    Čeká mě za 10 minut ještě pracovní angličtina. Všichni kolegové a kolegyně jsou ok, až na jednoho, který tam chodí z výroby. Taky je v pohodě, ale hrozně rýpe. Minule řešil celou hodinu mé nabarvené vlasy, až musel kolega zakročit a měnil pořád záměrně téma, protože v mých silách už to nebylo. Já mu odpovídala podle pravdy: „Ano jsou nabarvené. To je pěnová barva. Ano, chci dlouhé vlasy….“ 🙂 Ono to bylo docela úsměvné.
     
    Teď mě uvidí namalovanou v tomhle účesu… bezva. Upřímné lidi mám ráda 🙂 Obzvlášť ty, co řeknou bez rozmýšlení hned první myšlenku, která je napadne. Jsem připravená mu odpovídat s úsměvem (a anglicky! :))
    „Ano, mám namalované oči. A taky mám namalované nehty, koukni. Chceš vědět, co mám pod tímhle svetrem…? :)))“ Bude legrace. Doufám, že se zeptá 🙂
     
    Tohle je moje věc. A já si chci svých dlouhých namalovaných řas užívat už každý den…
    PROTOŽE MŮŽU.
    Stejně jako růžových nehtů, náušnic, úzkých kalhot a svetru nebo košilky s výstřihem…
     
    Těší mě, jak se ta moje loďka pomaličku přesouvá k tomu hezčímu a správnému břehu…
     
     
    —————————-
    14:25
    Dnes to mám tak trochu na pokračování 🙂 Ale nechci kvůli tomu začínat nový článek, protože to navazuje.
    Kolega otravný vůbec nebyl. Nevšímal si mě. Seděl vedle mě, tak neměl takový výhled a tak nerýpal. Zato mé dvě jiné kolegyně sedící proti mě ano – mladé holky, které jsou z opačného konce vedlejší kanceláře, takže se jim toho ještě tolik asi nedoneslo…
    Viděla jsem, jak si mě prohlíží, tak jsem se na ně usmála a ony na mě. Jinak spolu vycházíme skvěle.
    Pak jedna z nich tak, abych to neviděla :), napsala na papír: „Všimla sis, že má T. namalované oči?“
    A dala to přečíst své kolegyni (pořád tak, abych to neviděla 🙂 Ale já si všímám, jak se lidi dívají a poznám, co řeší.
    Odpověď přišla zašeptaná: „Taky jsem si toho všimla!“
    🙂
     
    Tak jsem se na ně zase jen usmála a ok.
     
    Po angličtině jsem jim oběma poslala anglicky dotaz, jestli mají ještě nějaké otázky na mě nebo na mé oči 🙂
     
    Od Hanky mi přišla odpověď:
    „No tedy, trochu jsi mě zaskočil touhle otázkou. Oči pěkné, jen si na to nějak stále nemohu zvyknout 😉 Ale fandím ti ;-)“
     
    Zaskočil, ne zaskočila :/. Ještě mi tu kromě Jíti nikdo neříká správně. Není se čemu divit, když jsem sama ten krok ještě neudělala a pořád se představuju svým klučičím jménem). Ale i tak je ta odpověď vlastně fajn.
    Napsala jsem jim, že mi šlo jen o to, aby nebyly ještě víc vyděšené, protože to není poslední změna, která je tu na mě čeká, ale že jim to budu dávkovat hezky postupně 🙂
     
    A Deniska se rozepsala:
    „Ahoj Tomí, nebudu tady hrát, že jsem si ničeho nevšimla, i když já jsem poněkud natvrdlá, co se týče všímání si okolí, dokonce dokud někdo neporodí, tak si pomalu ani nevšimnu těhotenství, a to jako fakt 🙂 Každopádně jsem něco zaslechla, když už teda si tak píšeme a nebudu říkat, že jsem nebyla překvapená, ale upřímně řečeno, oči neoči -> abych trochu okomentovala tvůj e-mail :), tě prostě obdivuju, obdivuju tě za tu odvahu. Jinak otázek mám plno :), ale nebudu Tě jima trápit a jsem fakt zvědavá na výsledek.
    Doufám, že ti ten e-mail není nepříjemný, všechno jsem napsala fakt upřímně. Jak psala Hanka, i když jsem chtěla najít jiné slovo, ale mám teď nějak vygumováno, FANDÍM TI.
    D.“
     
    Tohle se mi na holkách a na ženách líbí. Ty emoce. Hrozně mě to zahřálo u srdce.
    Tak a je to. 🙂
     
    Holky, přeji vám krásný víkend a my se s Kačenkou chystáme v sobotu krmit jeleny mrkvičkou přímo do tlamičky 🙂 To bude zážitek 🙂 Takže víkend téměř bez internetu a zase ze mě bude mamina 🙂 Nemůžu se dočkat, až si to moje zlatíčko přivezu za hodinu domů.
  • otєrєzє.cz

    Průkaz zmocněnce

    Já nevím čím to je, ale každý den mě ten život tak baví! 🙂
     
    Po dnešku, kdy jsem se cítila zase celý den tak žensky, mě odpoledne čekal „boj“ na poště. Nechala jsem si totiž poslat dva doporučené dopisy současně. Jeden na Toma, druhý na Terry, abych se do téhle situace dostala co nejdříve a mohla jí případně řešit, protože na Toma mi toho chodí ještě pořád hodně a na fotce v cestovním pase už rozhodně nevypadám aktuálně.
     
    Na poště naštěstí skoro nikdo nebyl (za to po nás se vytvořila fronta :). Šla jsem tam s Nikčou, protože jsme šly potom spolu ještě do Jysku, do Rossmanna, do Tety a vlastně ještě na druhou poštu, protože tady na té (mé ukládací) jsem moc nepochodila…
     
    Nejdřív jsem dala u okýnka oznámení o uložení zásilky na Toma. Vytáhla jsem pas, Nikča se mohla strhat smíchy, že jí přijde komické, když někdo na poště vytahuje pas 🙂 Paní u okénka si ho vzala, překontrolovala mojí totožnost a vydala dopis.
    Pak jsem jí dala druhé oznámení na Terry.
    Vzala si ho do ruky a kouká na něj: „Kdo je Terry?“
    Povídám: „Taky já! 🙂 Tady mám občanku – teda náhradní doklad zatím…“
    To jí stačilo a už mi připravovala dopis k předání, ale já se zeptala, jak to mám dělat, až pas na staré jméno mít nebudu, že mi zásilky na Toma nevydají… Potvrdila mi, že mi je nevydají a tak jsem jí nabídla, zda bych si tedy mohla dát sama sobě plnou moc k přebírání Tomovy pošty.
    Na to mi řekla, že sama sobě si plnou moc napsat nemůžu, že jí stačí pas (který ale mít nebudu, jak jsem jí pořád opakovala) a že pokud chci, tak musím k notáři a s nějakým papírem pak chodit na poštu.
    Oponovala jsem, že jsem se na internetu dočetla, že plnou moc k přebírání zásilek si Česká pošta vyřizuje zásadně sama a nelze použít jinou (ani od notáře). Trvala na notáři. Žádnou plnou moc se mnou sepsat nechtěla.
     
    Tak jsem se naštvala, že jedu na jinou poštu, kde jsou ochotnější 🙂 Tam rovnou řeknu, že chci plnou moc k přebírání pošty a nebudu jim nic vysvětlovat. Prostě si jí napíšu a hotovo.
     
    U okénka byla moje nejoblíbenější pošťačka – taková milá, usměvavá a chytrá blondýnka, která mi vždycky ve všem vyšla vstříc a často jsme si i jen tak popovídaly. U ní jsem věděla, že mi zařídí co budu chtít 🙂 Kačenka vždycky říkala, jak se jí líbí 🙂 (Mě taky).
     
    Dostala jsem dva papíry k vyplnění. Napsala tam Toma, který zmocňuje Terry, aby vyzvedávala jeho poštu. Super bylo to, že totožnost se ověřovala jen u Toma (pasem). Terry poštu nezajímá, protože ten průkaz zmocněnce bude napsaný na ní a já jí ho pak dám 🙂 Tom by musel být úplný idiot, aby zmocňoval někoho, u koho nechce, aby mu poštu vyzvedával.
     
    Vůbec jí netrklo, že Tom i Terry se narodili ve stejný den. Zaplatila jsem 61 Kč a mám průkaz, který platí 3 roky. Což je taky super.
     
    Líbilo se mi, jak mi řekla: „Tak, tenhle průkaz dáte slečně Terry a ta bude vyzvedávat vaší poštu.“ 🙂
    (Myslela si samozřejmě, že Terry je Nikča 🙂 Ještě se mě zeptala, jestli je to opravdu Terry a příjmení končící na „-ů“… Opravdu ne „-ová“?
     
    Tak tady nebyl žádný problém. Až na tu frontu za námi 🙂 Ale hlavně, že to mám vyřešené.
     
    Zeptala jsem se ještě, jestli je problém, když Terry přijde nějaký dopis a bude tam místo tvrdého y měkké.
    Prý až takoví hnidopichové nejsou a měkké „i“ nikdo řešit nebude.
    No to mě potěšilo moc! Schválně, jestli to tak bude! Nechávám si zítra poslat doporučený dopis na Teri (místo Terry).
    Je mi jasné, že někde to jde, někde ne. Záleží na lidech. Ale tím pádem bych všude používala „Teri“ místo „Terry“ 🙂
     
    To je on. Sama sobě si teď můžu konečně přebírat bez starostí tři roky poštu 🙂
    Nepředpokládám, že to budou tři roky, protože jakmile budu Tereza, budu si muset nechat udělat nový, aby Tereza mohla přebírat poštu Terry. 🙂
     
     
    To jsou takové maličkosti, které jsem dnes řešila.
     
    Nikča hned jak jsme se dnes sešly prohlásila: „Tyyjo taková změna!“ 🙂
    Jéé. To mě potěšilo.
    Řekla jsem jí, že už se brzo chystám přijít do práce tak, jak chci. Ale že ještě potřebuju kalhoty (hned se po nějakých podívá doma – začínáme mít podobné velikosti 🙂
     
    A měla radost, že už to konečně udělám a jí se aspoň povede říkat mi konečně Terezo a v ženském rodě. Ono u lidí, kteří vás znají dlouho, to jde totiž hůř.
     
    Já měla radost samozřejmě taky a jsem zvědavá, kdy ten den nastane.
    Slíbila mi ještě přinést červené pecky do uší, což je parádní, protože si chci do práce koupit na sebe něco červeného… a k těm černým vlasům se to bude hodit.
     
    Zítra jdeme spolu ještě do Tety, kde mají zlevněné laky na nehty v neonových barvách. Už se nemůžu dočkat, až si své nehty budu lakovat do práce i jiným lakem, než slabě růžovým…
    A vůbec, až to celé vypukne naplno!!! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Zapomeňte na pravidla a oblečte si to

    Tak jsem si včera spokojeně lehla v osm k televizi, že si vypiju horký čajíček, který mě konečně zahřeje a budu se chvíli bát u majora Zemana.
    A jako vždy v posledních dnech mě hormony nezklamaly – ani nevím, kdy seriál začal, protože jsem do minuty usnula ani nevím jak a probudila se za dvě hodiny. A zase ta všudypřítomná skvělá zima! 🙂 Ani pod tou peřinou už se nezahřeju. 🙂 Ale vůbec mi nevadí, protože vím, že je to přeci „ženská zima“ :)))
    Pak se mi samozřejmě nechtělo spát, takže jsem si aspoň dovyřídila maily a napsala pár smsek 🙂
     
    Nikča mi na to řekla: „Vítej v mém světě!“ 🙂
     
    Dneska mi volala termín návštěvy PhDr. Gjuričová z centra rodinné terapie z Motola, ke které jsem se musela objednat kvůli tomu, že mám Kačenku a Hanka mi říkala, že jejich zpráva bude potřeba potom ke komisi, až budu žádat o operaci. I když si myslím, že to není až tak potřeba, na škodu to určitě nebude a rozhodně chci spolupracovat. Na první schůzku prý přijdu sama, na druhou už s manželkou, abychom obě vysvětlovaly Kačence tytéž věci.
    A to je celé 🙂
    Byla tak hodná, že mě objednala na začátek června, kdy je u Hanky společné sezení a tak to zase ráda spojím.
     
     
    Zapomeňte na pravidla a oblečte si to, jestliže vás to učiní šťastným.
     
    Včera jsem viděla jedno nové video o přeměně. Byla to slečna z Holandska, kterou už jsem na jejím starším videu viděla před dvěma lety, ale teď na těch fotkách byla ještě dokonalejší (taky je už půl roku po operaci). Měla u toho moc hezkou písničku, ale místo toho videa sem dám jen tento jeden snímek, který tam měla. Moc se mi totiž líbil.
     
    Poslední dobou mi život připravuje zajímavé situace, které jsem až dosud nemusela řešit.
    Co dělat, když se vám ozve člověk, kterého jste rok dva (nebo víc) neviděly a víte, že ho zase dlouho (nebo dokonce nikdy) neuvidíte?
    Podepíšete se jako Tereza, Teri nebo Tom? (Já to obvykle obejdu jen písmenkem „T.“)
    Samozřejmě se nabízí, že to není třeba řešit a určitě ničemu nevadí, když se podepíšu jako Tom a budu psát v mužském rodě.
    Ale zase si říkám, proč? A jak dlouho se mám takto podepisovat? Nemůžu přeci celý život?
    Já nejsem Tom. Mužský rod mi vadí.
    Ale proč zase motat někomu dalšímu hlavu?
    I když – proč ne? 🙂
    Nechci to vyprávět každému na potkání. Ale nechci se představovat Tom, když nejsem Tom.
     
    Něco jiného je, když se s takovým člověkem setkám osobně. Samozřejmě kvůli němu nebudu doma hledat své klučičí oblečení (které už stejně není) a dělat ze sebe něco, co nejsem. Navíc mi to už vůbec nevadí a vychutnávám si reakce okolí 🙂
     
    Mám v plánu už brzo přijít do práce jako Tereza. Žádný konec léta nebo červenec, jak jsem si původně plánovala.
    Můžou za to moje vlasy. 🙂
    Dnes jsem si namalovala oči ještě výrazněji (prostě už normálně tak, jak si je holky malují) a připadám si tak božsky, že mě začíná štvát, že mám uni svetr a poslední klučičí rifle. Vychutnávám si každé moje procházení výrobní halou nacpanou lidmi. Líbí se mi, když mě zdraví, když se na mě usmívají, když mě takhle akceptují (co jim zbývá? :). Ale to je mi jedno. To bude tak krásné, až tam budu procházet komplet jako Tereza… Až mě tak budou i oslovovat… On ten rozdíl mezi tím, jak vypadám teď a potom už začíná být stejně čím dál menší a kolegům by mělo časem docházet, že oslovovat mě „pane“ se už moc nehodí…
     
    Beztak už nevypadám jako Tom a očekává se ode mě, že budu chodit oblečená adekvátně vůči mému pohlaví 🙂 Navzdory prosvítajícím vousům, které jsou naštěstí stále řidší, i když mě otravují život a jediný problém, který budu muset řešit, je jednou za 6 týdnů dva dny před laserem narostlé strniště. No co. Tak se těch pár dní nebudu malovat a budu vypadat divně. A zase všem vysvětlovat, že jsem si nic nerozmyslela. To je kvůli laseru, víte? 🙂
     
    Ach ty vousy. Můj poslední nepřítel.
    Bojuji s ním už od 5. prosince 2013. Ten den jsem byla nejzarostlejší v životě, protože mě čekal první laser a černé vousy byly všude. Hrůza. Nemohla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla a v práci jsem čelila neustálým dotazům, proč jsem tak zarostlá a všichni se tehdy shodli na tom, že jdu určitě dělat čerta, protože chodil Mikuláš 🙂 Nechala jsem je v tom.
     
    A včera jsem dostala ještě jeden moc hezký e-mail. Od Sophie ze severních Čech (takže sousedka :), kterou teď čeká první krůček za štěstím u Hanky… Je jí 17 a chtěla bych říct, že kdykoliv vidím, že někdo tak mladý začne uskutečňovat svůj sen, neuvěřitelně mu fandím! Má celý život ve správném těle před sebou. Žádné manželky, děti, rodiny, kterými se snažíme zahnat svá trápení. Pokusy o zabití naší pravé identity. Žádná rozsáhlá devastace testosteronem, který se jí za chvilku úplně zastaví a ještě víc podtrhne její ženská krása…
     
    Krása….
     
    Tohle slovo je v tomto případě opravdu na místě.
    Dostala jsem od ní svolení dát sem její fotku, kterou mi poslala.
    Umíte si představit, jak tahle slečna bude vypadat např. rok po hormonech? 🙂
     
    Sophie se takto líčí už tři roky a chce být vizážistkou.
    Jde jí to perfektně. A strašně jí to přeju!
     
    Ale ani ona to neměla lehké. Když se rozhodnete takhle chodit na veřejnosti, do školy, doma, kde máte oba rodiče, kteří s tím zpočátku nesouhlasí, vadí jim to a zakazují vám to… Je to boj, který stejně jednou musíte vyhrát, protože není jiná možnost. Nakonec to pochopí (skoro) každý. Alespoň rodiče by měli… vždyť jsme jejich děti bez ohledu na to, jak vypadáme. To oni nás stvořili 😀
     
    V případě Sophie ale není o čem přemýšlet.
    Sophie: Z prof. Weisse máš zbytečný strach 😉
  • otєrєzє.cz

    Znáte svůj řidičák?

    Chcete říct fór? 🙂
    Já to taky nevěděla a když jsem to řekla v práci, tak se všichni hned museli podívat na řidičák.
     
    Žádná kolonka pohlaví na řidičáku totiž NENÍ! 🙂
     
    Vtipné je, že na žádosti o řidičák ano, proto mě to zmátlo.
    Z Ministerstva dopravy mi samozřejmě napsali, ať se uklidním, že tahle kolonka už z našich řidičáků zmizela. (Jak jsme pokroková země! Takže z toho přeci jen částečně radost mám.)
    Popsali mi kvůli tomu dvě stránky A4 (to dokáže jen úředník :).
     
    Zůstává na něm už tedy jen genderově odlišné rodné číslo.
     
    A já měla takovou radost, že tam budu mít to své F! 🙂
    Takže teď budu maximálně ženou jen v registrech řidičských průkazů, ale na průkaze to nikdo nepozná (pokud nebude šťourat do rodného čísla).
     
     
    Nevydržela jsem a vyrazila do výroby a do skladu. Chtěla jsem mít tohle „poprvé“ v tomhle účesu, ve kterém se tak líbím sama sobě, za sebou. Je to takový křest ohněm, protože jdu nejprve kovodílnou, kde pracuje asi 10 mužů + 10 vězňů (ti upřímností nešetří 🙂 a potom ve výrobní hale aktuálně asi 100 žen. Všechny vidí každého, kdo prochází, pokud se zrovna dívají. A dívají se vždy…
     
    Jenže já nasadila svůj úsměv, bezstarostný krok a zdravila jsem, koho šlo. Většina se na mě usmála taky a vůbec nikdo proboha neřeší, jestli mám na hlavě kulicha nebo holčičí účes. Předpokládám, že to tak bude i později, až přijdou na řadu náušnice, sponky, úzké kalhoty… sukně 🙂
     
    No tou poslední položkou si ohledně bezstarostnosti nejsem tak jistá, ale do výroby se vlastně sukně nosit nesmí. To mi tu minule říkala paní bezpečačka.
     
    Možná, že kdybych měla na hlavě toho kulicha, tak budu poutat větší pozornost, než když přijdu ve svém dnešním účesu, namalovaná a oblečená jako Terka 🙂 (Napadá mě, jaký je vlastně rozdíl mezi touto představou a dnešní skutečností? 🙂 Jen ten, že nemám náušnice, prstýnek a mám pánské rifle, které sice jako pánské nevypadají, ale nemám je ráda, protože jsou pánské 🙂 Kulich by nebyl přirozený… pánská košile by nebyla přirozená… začínají být přirozené úplně jiné věci… Ty ženské. A ty se ode mě očekávají.
     
    Je to moc příjemné.
    Nějak se ten rozdíl sám začíná stírat… a přirozeně přejde v obraz, po kterém tak toužím.
     
    Mimochodem – ty vlasy za ušima… Už samotný akt jejich zastrkávání je tak ohromně ženský! 🙂 Strašně ráda se upravuju 🙂
     
    Největší změnu ale pociťuji v tom, že už nejde o strach nebo stud před ostatními. Stává se z toho potěšení. Chci být takto viděna. Těším se na oběd, protože tam potkám velkou spoustu lidí, kteří mě takhle uvidí 🙂
     
    A čeká mě ještě jedna zajímavá návštěva – v mém předminulém zaměstnání, kde jsem prožila dva roky a během kterého se to u mě „zlomilo“. Tam bylo prostředí poměrně nepřátelské. Už jen to, že jsem si dovolila nabarvit hlavu… nalakovat nehty, namalovat oči nebo vzít náušnice bylo (mými kolegy) snášeno hodně těžce.
    Nebyla jsem tam několik měsíců a teď tam musím 🙂
    V mém holčičím účesu 🙂
    To bude fajn 🙂 Už se těším.
  • otєrєzє.cz

    Můj pokus o ženský řidičák

    Udělala jsem si svůj oblíbený Teekane Black Lemon, krásně mě tu hřeje do dlaní (když zrovna nepíšu :), mám puštěné hezké písničky a taky mám radost.
    Dnes jsem se opravdu bavila.
    Nejen, že jsem si připadala zase o pěkný krok blíž k mému vysněnému břehu a s Jíťou celý den probírala, jak mi ty vlasy sluší a jak mi prý bude slušet červená (tu mám celý život moc ráda). Na oběd jsem šla s jinou kolegyňkou a tam se mi dostalo dalšího potěšení (kromě dobrého oběda). Mirka nás dvě přivítala slovy: „Tak co holky, jak se těšíte na oběd?“ 🙂
     
    Neustále jsem se musela dívat do zrcátka a hledala v sobě mužské rysy… Ale ony tam nebyly! 🙂 Dnes nepřišly 🙂 Ty vlasy a namalované oči dělají tolik! Cítím (asi za to můžou ty hormony), že mě vnímání mé mužské stránky a hledání mužných detailů čím dál víc opouští. Ještě před měsícem jsem měla dvě tři světlé chvilky v práci za den, zatímco třeba dnes nepřišla ta špatná žádná. Kam se ten Tom poděl? 🙂
     
    Kolegyně něco potřebovala zjistit na úřadě, kde jsem kdysi pracovala a tak mě poprosila, zda bych se svých bývalých kolegů nezeptala… Moc ráda! Jenže jsem tušila, že se zeptají na otázky typu: „Jak se máš? Co je nového?“ 🙂
    Napsala jsem kolegovi a Editě („Dohasínající plamínky„… nesmím tenhle článek číst), kterou vidím vždycky ráda, ale od Dohasínajících plamínků vloni jsem jí neviděla (protože nechtěla – naštěstí!). Kolega mi odepsal stručně a jen se zeptal, co je nového. Tak jsem to nějak neřešila. Ale Edita se rozepsala… Napsala mi, že se k ní dostalo, že už mám změněné jméno a dokonce ví jaké! Tak to jsem fakt nechápala. Moc lidí tohle neví. Začala vyzvídat… 🙂 (ženská zvědavost :). Ale pak jsem musela už odejít.
     
    Takto nadšená a dostatečně povzbuzená jsem se vydala podat žádost o řidičský průkaz s novým jménem.
     
    Pamatuji si, jak jsem po pár letech na úřadě začala trpět tzv. formulářovou slepotou 🙂
    Byly kolonky, které jsem vůbec nevnímala. Pokud klient přišel s vyplnou žádostí, registrovala jsem pouze, zda je políčko vyplněné či ne. Obsah už jsem nevnímala.
     
    A tak mě napadlo něco zkusit.
     
    Žádost o řidičák se nedá stáhnout. Je na papíře předepsané tloušťky, protože se potom zpracovává strojově. To jsem se dočetla. Jde o žádost ve formátu A4, kde je spousta údajů na přední i zadní straně. Na přední straně je u jména taková malinkatá pidikolonka skoro mikropísmem, která ovšem mezi datem narození a státním občanstvím zcela zaniká. Ona se totiž jako jediná nevyplňuje, ale škrtá to, co není pravda.
     
    Škrtla jsem tedy muž a nechala (správné) žena.
     
    Když jsem vešla na úřad, čekárna byla prázdná. Vzala jsem si číslo a rychle ještě běžela pro druhou žádost a začala jí vyplňovat pro případ, že by měla úřednice nějaký problém…
     
    Stihla jsem ale vyplnit jen jméno, příjmení, rodné číslo a už mě volali.
     
    Dala jsem jim tam tedy tu svojí „ženskou“ žádost, zaplatila 50 Kč (narozdíl od změny občanky je změna řidičáku zpoplatněná, to aby Ministerstvo dopravy mělo dost peněz na opravu našich silnic, které potom vypadají tak hezky, jak je známe 🙂 a čekala.
     
    Úřednice jela svým ostřížím zrakem po všech nevyplněných kolonkách, zkontrolovala si jméno s rodným číslem podle občanky (náhradního dokladu s neutrálním jménem – protože novou ještě nemám), dala si tam milión razítek a řekla mi, že si za 14 dní můžu přijít pro řidičák…
     
    Teď jsou tři možnosti:
    1) buď mi za 14 dní žádný řidičák nevydají a budu si muset podat žádost novou
    2) za 14 dní mi řidičák vydají, ale bude tam pohlaví opraveno na „muž“
    3) projde to 🙂
     
    Ne že to na mě prásknete! :)))
    Mě se tak líbilo to aspoň zkusit. Měla jsem připravený doklad o potvrzení diagnózy od prof. Weisse a věřila jsem tomu, že bych jí tak dokonale zmátla, že by tam to „žena“ nechala. Podle jména v neutrální podobě totiž neví, jestli jsem MtF nebo FtM 🙂
    Dá se to ale zjistit podle rodného čísla.
    Takže to nejspíš vypadá na variantu č. 2 :/
     
    Ale zase si říkám, že pokud se žádosti opravdu zpracovávají strojově… a ta úřednice jí orazítkovala, přijala a pustila dál…? 🙂 Že ten stroj nebude posuzovat, jestli jsem správně muž nebo žena. Je mu to jedno (bezva věc tyhle stroje :).
     
    Když já bych už chtěla být tak žena!
     
    Pak jsem letěla na občanky. Tentokrát jsem šla ještě k jiné paní, než v předchozích dvou případech a ta byla moc příjemná. Ptala se mě, zda může použít mou původní fotku z občanky, kterou jsem si pořizovala před měsícem. Ale usoudila sama, že bude lepší mě vyfotit znovu 🙂 Měla jsem totiž ten svůj holčičí účes a byla oblečená žensky (i když kalhoty, svetr a bundu). Jen náušničky mi chyběly. Rodinný stav „rozvedený“ jsem tam uvést odmítla a zdůvodnila jsem to tím, že mi nevadí ten fakt, ale to, že jde o mužský tvar tohoto slova 🙂
     
    Při podání žádosti o řidičák jsem se snažila mluvit v neutrální formě. Nepoužívat ani mužský ani ženský rod. Např. místo „změnila jsem si jméno“ jsem řekla „mám změněné jméno“… to abych jí dokonale zmátla.
     
    U občanek mi ale jednou ulítla věta v mužském rodě. Asi proto, že měla na náhradním dokladu napsáno mé staré mužské jméno a mě bylo jasné, že to neokecám.
    Strašně se těším, až se zbavím toho starého jména na dokladech. Takhle mě to pořád přiřazuje na tu stranu, ke které nepatřím.
     
    Při focení jsem se trochu usmála, měla dobrou náladu a s napětím očekávala, jaký můj vyděšený výraz mi na obrazovce ukáže. Žádná katastrofa se nekonala. Ta fotka je hezčí než na řidičáku 🙂 (To ty vlasy a lehce namalované oči).
     
    Super. Za tři týdny bude občanka, za dva řidičák.
     
    Už se na ně moc těším.
     
     
    Mimochodem ten Turek, co se mě zeptal, zda jsem „ladyboy“ mi na mou otázku, co mě prozradilo, odepsal (anglicky):
    „Rád tě poznávám! 🙂 Můžeš mi dát svůj skype?“ (Tyhle nelogické odpovědi miluju 🙂
     
    No chápete to?
    Takže jsem to řešila úplně zbytečně.
     
    Tím, že jsem byla dnes poprvé v práci v ženském účesu s namalovanýma očima jsem „posunula“ určitou hranici vnímání mých kolegů a kolegyň. Vždy je nejtěžší ten první den.
    Je to jako když se ostříháte a přijdete do práce s úplně novým účesem. První den si toho každý všimne. Druhý den už o tom nikdo neví…
     
    Druhý den je zítra. Můžu „přitvrdit“, ale ještě jsem dnes nebyla ve výrobě a ve skladu, takže tam své „poprvé“ musím ještě absolvovat. A pak to zase posunu o kousíček dál.
     
    Tohle mě vážně baví.
    Hrozně jsem se těšila, jak takhle ráno přijdu do práce. I kdyby si nikdo ničeho nevšiml, byla bych z toho všeho nadšená, protože jsem se sama cítila dobře.
     
    Jíťa říkala, že tenhle účes rozhodně ano.
    Čekala jsem na moment, kdy půjdou vlasy zastrčit za ouško 7 měsíců…
    Jak to asi bude vypadat za dalších 7 měsíců? 🙂
  • otєrєzє.cz

    Jak přestaly být mé vlasy krátké

    Jsem na dalším svém vrcholu blaha (jak řekl Tomáš na společném sezení) 🙂
    Protože jsem včera zjistila, že mé vlasy už přestaly být krátké a z toho zjištění jsem se málem zbláznila radostí, okamžitě jsem si je upravila tak, že jsem se líbila sama sobě a nasadila vyloženě ženský účes. Namalovala jsem si taky výrazněji oči (ale pořád decentně, ne žádné večerní líčení na ples – prostě než obvykle do práce nosím) a s napětím čekala, jestli si toho dnes někdo všimne. Říkala jsem si, že kdyby aspoň jen jeden člověk, budu šťastná. Navíc jsem si vzala uni svetr, který jsem v práci ještě nikdy neměla.
     
    Budu jim to tady dávkovat hezky postupně po malých dávkách. 🙂
     
    Jen co jsem vešla, už se na mě vrhla Jíťa: „Jéé ahoj, ty jsi nějaká jiná! No to je krása! Ty máš nějaké jiné vlasy! Vypadá to tak žensky! No to teda koukám…“ 🙂
    Ach bože. Ten pocit je nepopsatelný. Je to jako když se vám něco hodně podaří, mozek vás odmění záplavou endorfinů a cítíte se nejsilnější a nejšťastnější v životě. Nebo jako když ležíte v objetí někoho, koho milujete. Máte pocit, že se vznášíte.
     
    Další minikrůček za mnou.
    Ať si zvykají.
    Kratší vlasy už nikdy mít nebudu 🙂
     
    A odpoledne hurá na řidičáky + na občanky. Třeba ta fotka na občanku dopadne dneska trošku lépe, než na řidičák, i když jí vyloženě neřeším.
     
    Moc hezky by na ouškách vypadaly ty pecky, co jsem nechala doma…
     
    Cítím se dnes zase tak žensky!
     
    Kdybych neměla všechny holčičí kalhoty někde schválně roztrhlé (protože se mi to líbí, ale nesmí to být moc), tak bych v nich přišla do práce. Musím si co nejdřív pořídit věci do práce. 🙂
     
    Hrozně se mi líbí pozorovat reakce okolí, když se na mě dívají 🙂
     
    Tak a rychle pracovat 🙂 Asi se dneska uculím.
  • otєrєzє.cz

    BMI a ideální hmotnost

    BMI – body mass index. Taková ta zkratka, kterou všichni známe a kterou ženy nemají moc rády.
    Vůbec bych se tím nezabývala, ale dnes se mě ptala Míša N., jestli po hormonech dochází také k úbytku svalové hmoty, protože jsou mi všechny věci malé (jak píšu na blogu).
    Malé mi jsou, ale ne kvůli hormonům. K úbytku svalové hmoty (a to často dost razantnímu) dochází tak po roce a více během HRT.
     
    Svojí váhu jsem musela řešit, protože se mě ještě v létě snažila jedna slečna patřičně vykrmit. Měla ráda mužné typy, co nosí kanady, maskáče, jsou to silní chlapi a tak jsem si myslela, že když si takovou slečnu najdu (byla vážně moc krásná a hodná), tak se mi povede v sobě tu ženu zabít. Přihrál mi jí osud, abych si zkusila, jaké to je být tím 100% mužem! To proto jsem šla (byla odvedena) do kadeřnictví, kde mě kadeřnice ostříhala jako nikdy v životě na 1 cm. Měla jsem radost, jak tu ženu v sobě zabíjím a všechno bude fajn. (Tehdy jsem tu psala, že asi tenhle blog brzo skončí :). Přísahala jsem kadeřnici, že už si své vlasy nikdy nenechám narůst do takové délky, s jakou jsem tam přišla (přerostlé přes uši až ke krku). 🙂
     
    Z mých původních 70 kg jsem se díky extrémně dokonalému kuchařskému umění té slečny (ona byla snad čarodějka! 🙂 za dva měsíce dostala na 78 kg a viděla jsem sama, jak začínám tloustnout. Což se slečně líbilo. Měla takové urostlé muže ráda. Můj poslední pokus… který jsem si asi musela prožít, abych se dostala tam, kde jsem teď.
     
    Když jsem šla potom v prosinci na Laser klinik a sestřička viděla, jaký mám krásný přetékající faldík na břiše, bylo mi hrozně. Věděla jsem, že s tím něco musím udělat. A měla jsem obrovskou motivaci.
     
    A tak jsem si v BMI kalkulačce nechala spočítat rozmezí, kdy je při mé výšce optimální váha (měla bych říkat hmotnost, ale budu říkat váha 🙂
    Na 177 cm je to 58 – 78 kg. Jo, bylo to přesně do 78 kg, které jsem měla, ale rozhodně jsem se necítila dobře a ty faldíky a sádlo všude na břiše. Hrůza! Takhle jsem tedy vypadat nechtěla.
    Takže jsem se odhodlala dostat se na podle mě optimálních 65 kg (které mám čerstvě asi týden).
    Začala jsem chodit do práce pěšky, denně nachodila asi 10 km, snídaně a obědy jsem množstvím neřešila, ale večeře jsem si dělala lehké (třeba jen jogurt, zelenina, apod.) a nejpozději v 18 h. To byl celý ten zázrak.
     
    Sestřička v Laser klinik si všimla toho, jak jsem teď štíhlá. A v práci taky.
     
    Napadlo mě ale, že musí existovat kalkulačka, která bere v potaz pohlaví a věk. Tedy ne pouze výšku a váhu.
     
    I v takové kalkulačce mi vyšly podobné hodnoty (samozřejmě jsem tam zadala ženu).
     
    Ale podařilo se mi najít jinou zajímavou kalkulačku – a kvůli tomu tenhle článek píšu.
     
    Když se tam vyplní váha, výška, věk a pohlaví, zobrazí se, zda máte podváhu, normální váhu, nadváhu nebo jste obézní.
     
    Ale to není všechno.
     
    Tahle kalkulačka vás totiž porovná s výsledky americké populace (která jak známo není zrovna nejštíhlejší – ale to Češi také ne).
     
    Dá se tedy dozvědět, jak moc jste výjimečně štíhlí nebo tlustí nebo je váš BMI srovnatelný s průměrným Američanem.
     
    Nevýhodou pro někoho je, že jde o kalkulačku v angličtině. (Škoda, že není žádná taková v češtině, která by porovnávala českou populaci). Tak jsem tu do náhledů doplnila české termíny.
     
    Je potřeba si tam přehodit americké jednotky na evropské (kilogramy a centimetry):
     

    BMI + porovnání s americkou populací

     
    Hned se vám zvedne sebevědomí, když zjistíte, že jste mezi 1. – 49. percentilem, protože tím pádem vážíte méně, než většina americké populace. Čím nižší číslo, tím více se vzdalujete od průměru. Je mi divné, že jsem na 12. percentilu a 88 % všech Američanů mého věku váží víc než já.
     
     
    Pořád jsem řešila, KDE je ta moje IDEÁLNÍ HMOTNOST?
    Abych to nepřepískla a nebyla vychrtlá jak vyžle – s malýma prsama a žádným zadkem. Já chci zadek! Potřebuju zadek! 🙂
    (Mimochodem přemýšleli jste někdy, co to ta vyžle, když už je ve vyjmenovaných slovech, je? 🙂
    Já nikdy! Ale teď mě to tedy začalo vrtat hlavou.
    Hodně dávno byl termínem vyžle označován slídící pes (ve staročeštině jedno z menších plemen loveckých psů s hubenýma nohama a přišlo k nám z maďarštiny). Postupně se ale jeho význam dost posunul a teď ho všichni používáme ve smyslu hubené. (Neboť vyžle je rodu středního. Ne „ta vyžle“, ale „to vyžle“.)
     
    Takže jsem nechtěla být žádný slídící lovecký pes, ale spíš hezká urostlá kočka 🙂
     
    A tak shodou okolností na téže stránce byl odkaz na výpočet IDEÁLNÍ VÁHY.

    Ideální hmotnost

     
    (Kdyby se vám tam jakože pořád nic neukazovalo, tak musíte kliknout vlevo nahoře na to tlačítko „calculate“ 😉
     
    S těmi svými odhadovanými 65 kg jsem se skoro trefila do představy lidí mého věku, váhy, výšky a pohlaví (protože ti považují za ideální váhu 64 kg). Pod tím je hmotnost, kterou doporučují lékaři jako ideální (na základě výpočtu BMI).
     
    A to je celé.
     
    Už v tom mám jasno.
    Takže letím do sprchy a taky prohlédnout si své tělesné proporce, jak to s nimi vypadá.
    Začala být pěkně citlivá má prsa. Na endokrinologii mi Dr. Weiss říkal, že ucítím takový tlak a občas i bolest.
    Jen ať hezky rostou, holky! 😉