otєrєzє.cz

Prokleté sny

Už vím, že spánkem se černé myšlenky zahnat nedají. Spíš je to ještě horší.
Neustále dokola se mi zdávají tyhle sny:
(Já vím, že je to otravné číst, co se druhým zdá. Tak to nečtěte. Já to sem potřebuju napsat, protože mě to štve. Nechci, aby se mi to zdálo, ale neovlivním to. Noc je ten nejpitomější čas, jaký může být. Všude je tma, melatonin znásobuje strach a do toho se vám zdají sny, které chcete honem rychle zapomenout, protože vás děsí.)
1. Jdu z práce domů. Odemknu dveře. Svlékám si bundu. Netuším, že je někdo doma. V tom se objeví ona. Pomalu přichází z obýváku ke mě. Má svoje domácí dlouhé šaty s velkými fialovými květy, které jí moc slušely, a natahuje ke mě ruce. Chce mě obejmout a taky to udělá. Úplně bez jediného slova. A pak řekne: “Promiň. Už nikdy neodejdu.”
…dál to nikdy nepokračuje, protože mě to probudí a už neusnu, ať dělám co dělám.
2. Ležím v posteli vedle ní. Probudím se (v tom snu). Jsem vyděšený, je mi do breku, je mi špatně. Chytne mě za ruku a řekne: “To se ti jen zdál nějaký strašný sen! Všecko to byl jen sen! Já jsem tady u tebe!”
…tenhle sen mě děsí. Na druhou stranu si občas říkám, že třeba jen doopravdy jen dlouho spím a tohle je ten nejhorší sen mého života, ze kterého se jednou probudím. Vedle ní. Ta představa je osvobozující. Ta myšlenka mě uklidňuje.
3. Jedu si pro Kačenku. Naložím si jí do auta a jedu s ní do bytu strávit víkend. Když přichází neděle večer a vezu jí zpátky, už nás někdo vyhlíží venku u dveří. Už to mi přijde divné. Je zima, ale stojí tam manželka. Otevřu dveře, vyndám Káťu, ta se jde hned do chodby zout, ale manželka stojí ve dveřích a říká: “Nechceš tu dnes s námi zůstat? Do práce můžeš jet odsud až ráno!”
…tohle mi totiž v minulosti několikrát nabízela a nikdy jsem to neudělal… Teď bych to udělal okamžitě a bez váhání. Byl bych s nimi kdekoliv a kdykoliv, i kdyby to bylo tisíc kilometrů daleko. Můj mozek to ví. Takže když se probudím a zjistím, že tu manželka neleží, že “návrat” se nekoná, že ty opravdové pocity štěstí, které mi zaplavily tělo i mozek, protože jsem je jakoby skutečně (ale jen ve snu) prožil (nicméně chemie zafungovala) jsou falešné a je po spánku.
Zdají se mi obden.
A když ne o manželce, tak o práci. Čtu si jména pacientů, volám řidiče, hlásím se do vysílačky, křičí na mě kolegyně, bouchá do stolu. Zase se probudím. Bývá to tak ve tři ve čtyři ráno. Zavřu oči a pokouším se simulovat spánek. Nejde to.
Prokleté sny!
Když už se mi daří přes den zaměstnávat mozek, aby neplodil tyhle zatracené myšlenky nazývané vzpomínkami, tak mi to dává pěkně sežrat přes noc.
Vyspím se jen, když si vezmu prášek. Ten, co vyvolává závislost. Ten, co se s ním nesmí řídit auto. Ten, co mě otupí vůči všemu a jsem pak jak praštěný.
Je neděle večer – nejkritičtější okamžik týdne. Ten příští bude horší – to tu budu zase sedět po víkendu s Kačenkou, kterou už zase nebudu mít u sebe a přede mnou 14 dní bez ní 🙁
Povídám si přes vzkazy na lide.cz s jednou slečnou. Jen tak o všem. O jejím klukovi, o buchtách od babičky. Zaměstnávám mozek a je to fajn.
Dal jsem si asi po pěti letech opravdovou koupel ve vaně s úžasným vonným olejíčkem, co dostala ségra od Léni.
Jak jsem si tam tak lehl do horké vody a poslouchal to ticho, vzpomněl jsem si, jak jsem v minulosti právě ve vaně přicházel na ty nejlepší nápady. Tam mi to vždycky pálilo. Ale teď jsem vypnul.
Mrzí mě, že chce jet manželka sama s malou do Prahy na kontrolu. Vždycky jsme jezdili spolu a minule jsem žádné problémy nedělal. Ona mě tak nenávidí. Tak strašně jí vadím!
A přeci existuje člověk, který mi s klidným hlasem říká, že všechno bude zase fajn. Že jednou budu zase šťastný. A možná se i život vrátí tam, kam má…
Nečekal jsem, že po 12ti letech budu někoho hledat. Měla to být láska na celý život. Nechci nikoho hledat. Stojím uprostřed prázdna a nevím kam jít, kudy jít a co dělat. Ale abych jen tak nestál, pokouším se dělat kroky. Vždy je to do neznáma. A vždy zjistím, že to není ten správný směr. Jeden ale přeci být správný musí!
Bojím se zase usnout. Bojím se snů, které mě na pár vteřin či minut poskytují falešné štěstí, kvůli kterému pak nejsem uprostřed noci schopný se zorientovat. Kde je manželka? Neprobudila se malá? Kde spí naše kočička? Nespadla? Proč tu jsem sám? Jak je ten mozek ubohý, že se nechá tak snadno oblbnout.
Mám jeden opravdu oblíbený film, nad kterým neustále (už několik měsíců) přemýšlím.
Sice mi zase připomíná chvíle, kdy jsme na něj koukali s manželkou, ale dám tu odkaz na jeho český trailer.
Moc to tam sluší Emily Blunt 🙂
Správci osudu / The Adjustment Bureau (2011)
Romantický sci-fi thriller 🙂 – dobrá kombinace ne?
ŽIVOT
JE ŘADA
UDÁLOSTÍ.
TENHLE MUŽ.
TENHLE POHLED.
TYHLE CHVÍLE.
TO VŠE PROBĚHLO
PODLE PLÁNU.
JEJICH PLÁNU.
POKUD VĚŘÍTE VE SVOBODNOU VŮLI
POKUD VĚŘÍTE NA NÁHODU
POKUD VĚŘÍTE V MOŽNOST VOLBY
TAK O TO BOJUJTE.

a jedna moc hezká skladba “Elise” z tohoto filmu
(video není z toho filmu)
Věřím v náhodu, protože mi přinesla tolik krásného… jen se ptám, kde je teď? Kdy na mě zase mrkne a přihraje mi do života něco, co bude stát zato. (Pokud možno prosím už na celý zbytek života ano?)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.