otєrєzє.cz

Papír pro blondýnu

21.1.2013
Dnes jsem v práci dostal do ruky poslední papír, který mi chyběl k získání hypotéky. (Ne pro mojí blonďatou manželku, ale pro mojí finanční poradkyni, která je taky blondýna 🙂
Mám velkou radost!
Dnešním dnem jsem získal jistotu, kterou jsem potřeboval k tomu, abych nepřišel o tenhle krásný byt. Jsem šťastný a mám o důvod víc klidně spát, protože budu moct říct Kačence, že byt mi zůstane, že její pokojíček tu zůstane, její samolepky na dveřích tu zůstanou… bude to pořád ten byt, který máme (já a Káťa) rádi. A manželka se uklidní, protože si konečně vyřeší svojí situaci, začne žít svůj život, jak říká. Navíc Kačenka se mě každý víkend ptá, jestli už tu bydlím, jestli už vím, zda tenhle byt budu mít a taky plánuje, jaká zvířátka si mám pořídit 🙂 Těší se, jak tu bude se mnou. A já taky.
Na druhou stranu to znamená, že se do konce svého života zadlužím. Ale kdo ví, jak dlouho budu sám. A ve dvou se to lépe táhne a ve dvou to určitě půjde. Je otázkou času, jak dlouho budu takhle živořit v jednom. I kdybych měl ale zůstat sám, tak v tomhle bytě rozhodně zestárnout chci. Miluju ty výhledy na město, na střechy, na kopce, lesy a pole, tu atmosféru tohohle sídliště uprostřed zeleně a mám radost, že všechny ty propocené hodiny strávené nad úpravami, když jsme tenhle byt koupili, nebyly marné. Je to jako když 12 let malujete obraz a pak byste se ho měli vzdát…
Ještě přijde okamžik, který bude těžký – až si manželka bude odsud všechno stěhovat do svého nového bytu, protože jsem jí řekl, že si může vzít co chce. Že nepotřebuji nic, než jí a Káťu. Ale rád jí pomůžu, když bude chtít. Protože Kačenka bude mít svůj pokojíček, manželka své bydlení. Za tu jejich radost mi to stojí. Zůstanou mi tu zase jen dvě matrace, jako v r. 2000, kdy jsme se poznali s manželkou a začali bydlet v malém novém bytečku na druhé straně města. Dvě matrace, jeden starý stůl a pár starých skříněk. A taky úplně stará malá televize. Neměli jsme nic a přeci to byly ty nejkrásnější chvíle mého života. Takhle to prostě mělo být. Správný začátek, správný průběh, akorát ten konec se nepovedl.
Nepotřebuji tu téměř nic. Důležitější pro mě je, že bude mít Kačenka věci, které zná, které má ráda. Nepotřebuji elektroniku, nepotřebuji nic (jen PC, které mi zůstane). Jediné, co potřebuju, je někdo, kdo mě bude mít rád. To mi stačí. A s ním už se dá bydlet kdekoliv, jakkoliv a v jakémkoliv prostředí…
Moje finanční poradkyně je moc ochotná, sympatická a dlouhovlasá blondýna 🙂
K tomu, aby mi tenhle byt zůstal, už mi tedy nic nebrání.
Teď ještě musí ta milá a ochotná poradkyně vymyslet, jak to udělat, aby mě to co nejméně finančně zatížilo (tzn. doplatit (refinancovat) např. tenhle byt, který měl být za rok splacený a ostatní úvěry jako je auto, notebook manželky k narozeninám, kontokorent…). Bude to jen tak tak, šetřím kde můžu, ale možná si budu moct nechat i auto! To by bylo fajn.
Takže první pozitivní zpráva. Snad to nezakřiknu. A vlastně jí to ani nemusím říkat, protože některé (ty, které se mu hodí) věci, které tu napíšu, jí stejně někdo vždycky řekne. Oni si spolu notují. Nevadí mi to. Neřeším to. Nemám co skrývat a nedělám nic proti své manželce. Neničím jí život ani po ní nic nechci. (I když bych chtěl.) Vím, že nechce, abych s nimi jel na kontrolu do Prahy právě proto, abych jí nefňukal na rameni, abych jí nepřesvědčoval, aby mi nebylo ještě hůř, když jsem s nimi. Potřebuje vidět, že jsem nad věcí. Protože ví, jak moc je chci zpátky a automaticky a přirozeně se brání jakémukoliv kontaktu se mnou.
Bez toho, abych začal být nad věcí, to nepůjde. To je začátek všeho.
Ale stejně se těším, až jí to řeknu. Čeká na to. Neskočí mi kolem krku, ale bude mít pocit, že už má vše vyřešené. Už mi nebude mít co připomínat ani vyčítat. A snad se to všechno začne konečně uklidňovat. Protože už nevím, co víc pro to udělat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.