otєrєzє.cz

Filmové a knižní střípky z dětství

Pamatujete na Sexmisi? Teď jí o víkendu dávali. Polský film z r. 1984. Sledovala jsem ho už od malička se zatajeným dechem… Strašně jsem se u toho styděla před rodiči, ale nemohla se od toho odtrhnout. Přemýšlela jsem o tom pak vždycky několik dní… Bylo mi špatně z toho, že to byl jen film a že se tohle nikdy nestane. Nikdy bych jim z toho operačního sálu neutekla!!! A taky se mi moc líbila ta hlavní představitelka, jak byla neuvěřitelně ženská… a nosila culíček! 🙂
Všichni muži vymřeli! A na světě zbyli jen tihle dva… co s nimi? 🙂
Uděláme z nich taky ženy!!!
(Bože to byla tak krásná myšlenka! 🙂
Když jsem hledala fotku z toho filmu, narazila jsem na polský článek, ve kterém se píše, že film se natáčel v solných dolech Wieliczka (u Krakova). Tam jsem v r. 1998 byla, protože jsem jednou viděla dokument německé televize a tak mě nadchlo, že všechno je ze soli (schody, zdi, lustry, oltář v podzemním chrámu…všechno!), že jsem to musela vidět a jela jsem tam s tím, že si olíznu zeď 🙂 (Jo, fakt byla slaná a ošklivě černá 🙂 Všude byly ale vystavené krásné solné krystaly. Hodně zajímavým zážitkem už byla jen cesta výtahem 300m do hloubky – původním výtahem, kterým jezdili horníci a který nemá světlo! Několik minut v dřevěné někam se řítící kleci v absolutní tmě ve stísněném prostoru s deseti lidmi, které neznám… 🙂 (Vůbec jsem neměla strach! 🙂
Jednou jsem prostě popadla spacák, baťůžek a jela vlakem přes krásnou Wroclaw poslechnout si kostelní zvony do nejkrásnějšího polského města – do Krakova. Wieliczka je odtud kousek. Původně jsem měla namířeno až do Lvova na Ukrajině, ale Krakov mě očaroval a v hostelu mě ubytovali na pokoj spolu s učitelem literatury z Los Angeles, co se právě vrátil z Moskvy a s klukem z Japonska, který se jmenoval Ikuro (teď je oční neurochirurg) a s ním jsem pak chodila na výlety. Několik let jsme si psali. Když přijel na stáž do nemocnice v Berlíně, přijel i na dva dny ke mě na návštěvu. To bylo moc fajn setkání dvou kultur. Ale už moc odbočuju 🙂 Jen jsem chtěla říct, jak nás lidé ovlivňují, jak nám mění život a každý, koho v životě potkáme, nám přináší něco nového.
Tenkrát jsem ovšem netušila, že ten film se točil tady.
Hlavní představitelé po 25 letech 🙂
(Tak z nich přeci jen zůstali ti muži :))
A na kouzelném krakovském náměstí chtělo se mi darovat ty nejdelší růže na světě koupené za poslední zloté všem těm rozzářeným usměvavým dívkám, které mě míjely. Navždy se zaznamenat do jejich života touhle malou epizodou. Ale vedle mě si sedl takový hezký mladý pár, který se držel za ruce, tak jsem tu růži dala jim. Chyběla mi ta moje odvaha. A jelo se domů. A ve vlaku si proti mě sedl moc sympatický Francesco z Verony 🙂 Pořád někoho potkáváme 🙂
Proč o tom cestování ale píšu… Miluji cesty. Jsem na nich tak svobodná a šťastná. Už nějaký čas si ale uvědomuji, že jako žena můžu na osamocené cestování zapomenout. Jako žena můžu zapomenout na pozdně večerní proklouznutí z vlaku domů zadem přes louku, kde je pusto a spousta ponurých zákoutí nebo chození pěšky do práce temnými uličkami. Jako žena začínám mít o sebe mnohem větší strach. To mě ale neodrazuje. Říkala jsem, že chci přijmout vše ženské – tedy to dobré i špatné. Potřebuji obojí.
Moc hezký byl (zase! 🙂 polský seriál Toša a Tomek – to byl první pořad, kdy jsem si všechno uvědomila! Sourozenci, kteří měli jet na prázdniny, ale protože se jim nějak nechtělo, prohodili se. S napětím jsem vždycky očekávala, jaké to bude, až si ten chlapec oblékne ty modré šatičky. Ostatní scény mi byly téměř ukradené… Ale moc mě to neuspokojilo, protože jich tam moc nebylo.
Toša a Tomek, v polském originále “Holka nebo kluk”
Mívali jsme doma starou knížku “Odvážná školačka“. Byla to ruská knížka s obrázkami. A uprostřed byla kapitola, kdy se její spolužák převlékl za školačku – v Rusku se nosily (a asi ještě nosí) stejnokroje a tak měl na sobě krásné šatičky s mašlí… musím tu knížku někde najít (nejspíš jí už mamka ale vyhodila)… Milovala jsem ten obrázek… Byla to moje nejoblíbenější stránka ze všech knížek…
Pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké to je být tou školačkou a mít ten holčičí stejnokroj… Vůbec jsem nechápala, proč na to myslím, styděla jsem se za to, ale tak nesmírně moc mě to přitahovalo pokaždé, když jsem tu knížku měla v ruce…
Pokud mě ještě nějaké filmové nebo knižní střípky z dětství s touto tématikou napadnou, tak je sem připíšu.
To jsem si zase zavzpomínala 🙂

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.