otєrєzє.cz

Nedělní bublinky

Došlo mi, že stesku po vlastním dítěti se nezbaví rodič nikdy. Že to přejde až za pár let, kdy bude velká, ale to zase přijdou na řadu výčitky, že jsem ten čas nestrávil s ní, když byla malá.
A jestli si myslím, že i psaní tohohle blogu jednou skončí, až bude zase vše vpořádku a nebude důvod ho psát, tak stále více přicházím o iluze, že tomu tak jednou bude…
Ještě před chvílí tu lítala s bublinkama, smála se a měla z nich radost. Vesele na mě křičela, ať se podívám na právě vykouzlenou bublinu, zatímco já musel vzít telefon, který zazvonil a v něm jsi na mě začala mluvit Ty… Vždycky se bojím Tvých nedělních telefonátů… protože jsi jiná, protože máš zlost, protože všechna radost je rázem pryč…
…po pár minutách ještě během hovoru bublifuk položila, vlezla mi na klín, schoulila se ke mě a já se snažil zadržet slzy v očích, protože jsem byl najednou ten nejhorší, nejnenáviděnější, největší sobec na světě, který nesmí s Kačenkou na kontrolu do Prahy, protože bych Ti zkazil den, přitom minule jsem jí tam dvě hodiny na chodbě bavil, aby neměla dlouho chvíli, vzal vás do Mekáče, neřekl jediné slovo proti Tobě, nenaznačil jediným gestem, co cítím, protože jsme tam přeci kvůli ní… najednou jsem byl ten, který s ní jezdí po výletech, jen abych se ukázal jako fajn táta, který nesmí koupit tenhle byt, protože máš zrovna zlost, který jí zneužívá ke svému prospěchu, aby jí měl co nejvíc a který si jen pořád stěžuje, že jí nemá, přitom jí přeci máme každý 4 volné dny v měsíci – takže úplně stejně.
Jo, akorát s tím rozdílem, že já jí mezi tím 12 dní nevidím. Taky bych jí vozil do školky a ze školky, staral se o jídlo, koupání, uspávání a neměl jí jen o víkendech. Těch 12 dní je pro mě tak dlouhých a nekonečných, že je potom každá minuta s ní pro mě tak vzácná, důležitá a drahocenná, že bych pro ní udělal cokoliv. A taky nesmírně krátká. Jsem šťastný, když vidím, jak se raduje nahoře na kopci, ze kterého nechce dolů nebo z kapky rosy v lístku v lese. Ty výlety jsou společné zážitky, na těch výletech si povídáme, na ty výlety pak vzpomínáme a jediný, kdo nám na nich chybí jsi Ty, myslíme na Tebe, mluvíme o Tobě hezky a posíláme Ti MMS z vrcholu, kde je vyfocená jen Kačenka, protože Ti chtěla poslat pozdrav…
“A tati, vyfotíme si tu kapičku?”
Chybíš jí Ty a chybím jí já. Protože my jsme její rodiče. A tohle řeším dnes a denně, jenže to vyřešit nejde. Jak jednoduché to mají děti i rodiče, kteří si ubližovali. Stačí říct: “tvůj táta mě bil” nebo “je alkoholik a nezajímáš ho” a i když je to náš táta a trochu nám chybí, není to ten náš milující táta, který by pro nás udělal cokoliv a který se tak těžko opouští, stejně jako se naprosto totožně opouští těžko i milující máma.
Tolik zlosti je kvůli mě v Tobě, že všechno co dělám, je špatně. Nevěříš mi a automaticky předpokládáš, že Tě chci kvůli bytu okrást, že Tě chci připravit o Kačenku, že chci jen všechno pro sebe a že jsem se jako sobec narodil. Neposloucháš mě ani nikoho jiného. Jen “své rádce”, tzv. “všechny lidi”, které neznám a ve své hlavě si vytváříš závěry, ve kterých se utvrzuješ, útočíš jimi na mě a neposloucháš, když říkám, že to tak není. Chceš slyšet jen své vlastní myšlenky a protože jsem Ti zničil život, jsem ideální cíl k tomu, abys mi to minimálně každou neděli připomínala…
Dva dny nejsi s Kačenkou a už Ti chybí, viď? A myslíš, že jsem rád? Nejlepší by bylo, kdyby nikdo nikomu nechyběl. Ale to je ve Tvé hlavě absolutní utopie. Přitom nevím proč. Odkud se pořád bere ta nenávist, když už skoro rok nevyvíjím žádné akce, které by Tě měly poškodit?
Kačenka teď měla být ještě se mnou, ale domluvili jsme se, že s Tebou pojede na výlet na místo, kde se jí určitě bude líbit. Domluvili jsme se!
Měli jsme v plánu dodělat polevu na koláč, kterou jsem ale v mikrovlnce v tom spěchu spálil, jít na klouzačku, na kterou se těšila od pátku, k mojí mamce na nedělní oběd na řízečky a pak poprvé vlakem za Tebou… Těšila se, jenže Ty jsi zavolala, že už podruhé Ti kamarádka s dětma řekla, že jede na výlet a zrovna jako na potvoru mám Kačenku zase já u sebe.
Když jsi mi nabídla, že si můžu ve čtvrtek pro Kačenku dojet do školky a užít si s ní aspoň odpoledne, rychle jsem všechny věci sbalil, vysvětlil jí, že výlet s maminkou bude fajn (protože vím, že se jí bude líbit) a že všechno, co jsme nestihli, uděláme ve čtvrtek a snažil se stihnout aspoň tu klouzačku. Což se zdálo jako schůdné pro všechny. Navíc jsem udělal ústupek, který mi třeba jednou přičteš k dobru… Když jsme vycházeli z výtahu směrem na hřiště, zrovna jsi ale zavolala, že už jsi tu…
Jeden Tvůj telefonát a všechno je jinak. Museli jsme všichni tři tohle krásné nedělní odpoledne prolít slzy?
To nejsou slzy, to jsou bublinky…
Doteď se tu vznáší, padají mi na klávesnici a já jí ještě okřikuju, ať mi je na ní nepouští…
Kéž by tu teď tak byla a ty bublinky foukala kamkoli…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.