otєrєzє.cz

Koncem května

Já vím, že je začátek března 🙂 Jen říkám, že na konci května všechno krásně kvete…
Pokud bych se teď hodila do vodorovné polohy, tak usnu. Ale to zrovna nemám teď v plánu, protože cítím potřebu si popovídat 🙂 Vím totiž, že zítra už bych zapomněla na některé detaily a také hrozí, že zítra vůbec u počítače nebudu (protože budu s Tomem). A také hrozí, že tenhle článek nikdy nedopíšu, protože už hodinu odpovídám na sms od všech kamarádů a kamarádek, kteří byli zvědaví na můj termín 🙂 Myslela jsem, že přijedu z Prahy domů, dám si k večeři hroznové víno, osprchuju se a půjdu brzo spát, protože už se do postele těším hodně, ale to nejde.
Do Prahy k MUDr. Jarolímovi jsem byla pozvaná dnes na 13 h. (Nechala jsem se pozvat trochu nevrlou sestřičkou, ke které jsem letěla hned po komisi před 3 týdny. Správně jsem se měla objednat po telefonu, ale když ona mi ten telefon nikdy nevzala!). S Tomem jsme do Motola dorazili o trochu dříve, tak jsme ho odtáhla do motolské závodní jídelny, kterou mám ráda pro pestrost stravy. Tom byl trochu zděšený z toho včelího úlu, ve kterém bzučí najednou 300 zdravotních sestřiček, lékařů a lékařského personálu. 🙂
Ona Nemocnice Motol je vlastně jedno takové bludiště, které vypadá, že se v něm dá orientovat, ale když po opuštění jídelny neexistují nikde směrovky “východ” nebo “hlavní uzel”, tak toho člověk nachodí trošku víc. Najít i samotnou jídelnu je bezvadná zábava na dobu před obědem. I když už jsem tam byla asi po sté, stejně jsem se tentokrát dostala tam, kam jsem nechtěla, ale nakonec jsme našli uzel C, šli po šipkách na zemi a sjeli do mínus druhého patra do dveří, ve kterých bych nikdy Jarolímovu ambulanci nečekala.
Díky tomu, že jsem před rokem dělala společnost Dannie, jsem věděla, že na chodbě s tmavě zeleným retro linoleem a starými zářivkami nad hlavou bude na šedých židličkách sedět asi 15 dědoušků, z nichž každého pak sestra volala s předponou “inženýr”, “profesor”, “doktor”.
Když jsme do té chodby vešli, už tam těch 15 dědoušků sedělo. Všimla jsem si rychle sešitu s tužkou, který ležel na stolku u dveří, takže jsem se rychle zapsala jako “Tereza Nováková”.
Nebudu přeci riskovat, že mě bude sestra volat “Pan Nováků”! Kartu jsem u nich ještě neměla, takže o nic nešlo a mně se moc líbí, když mě někdo volá mým dívčím jménem, které beztak všude už používám.
Sedli jsme si na dvě poslední volná místa a čekali.
Bylo 12:42.
A taky bylo docela teplo. Venku bylo +13, nádherně modrá obloha, sluníčko, ale chodby motolské nemocnice byly krásně vytopené. Nerada bych říkala přetopené, protože pro mě jsou teď vyšší teploty příjemným překvapením ať už jsou kdekoliv.
Sestřička si mě holčičím jménem zavolala, že sepíšeme kartu a že mě potom zase zavolá už přímo k Jarolímovi.
(Tomeee, teď mi nevolej, nebo to nedopíšu a půjdu spát bůhví kdy 🙂 Si chtěl ještě popovídat před spaním :).
Tom šel dovnitř se mnou, ale jak jsme se dohodli, přistoupila jsem na jeho žádost a všude jsem ho označovala za kamaráda. Potom k Jarolímovi už se ale neodvážil. Původně tam se mnou chtěl jít, ale já tušila, že Jarolím bude chtít vidět prsa i spodek a to by bylo něco, co bych před Tomem nerozdýchala. (Ten spodek.)
Ani jsem nic takového rozdýchávat nemusela, protože Tom to po hodině čekání prostě vzdal a šel na vzduch do auta. Nechtěla bych tu nikomu ublížit, ale pokud mám popisovat vše svýma očima tak, jak jsem to viděla, chodba byla prostě plná dědoušků, kteří byli cítit močí. Do toho přišly dvě slečny – jedna po operaci ještě s cévkou a s maminkou, druhá sama. To byla poslední kapka pro Toma, aby odešel. On stále ještě v sobě bojuje i se mnou, ale některé věci jsou na něj prostě až příliš “drsné”. Proto se snažím vůbec ho do tohoto světa přeměn nepuštět. I když se snaží být mi oporou, jsou určité hranice a mít po boku někoho, kdo mě umí potěšit ještě neznamená, že bude automaticky sdílet můj zájem o vše týkající se přeměny. Pro něj jsem žena. Nebo bych tedy měla být už konečně.
Naštěstí jsem šla za pět minut po jeho odchodu na řadu. Jak jsem zjistila dle rozhovorů nově příchozích, na 13 hodinu byli objednaní všichni… Sestřička volala pacienty různě. To, že někdo přišel po mně ještě neznamenalo, že také půjde po mně. Začínala jsem chápat význam slov “druhořadý pacient”, kdy my patříme mezi ty nejposlednější pacienty a dokonce i když už ležíme na sále a připravuje se nás oslovit anesteziolog (myslím, že v Motole na urologii je anestezioložka s hezkýma očima, jak mi někdo vyprávěl), tak pokud se v ten moment objeví urgentní případ, jdeme stranou a přicházíme na řadu za týdny až měsíce v dalším volném termínu. Chápu potřebu řešit urgentní případy ihned. I když je to pro nás taky nepříjemné.
Chvíli jsem u Jarolíma seděla, něco si psal do počítače. Vzal si rozhodnutí z komise – to krásné barevné šestistránkové rozhodnutí, které odsponkoval a normálně si ukradl tu nejhezčí první stránku, ve které se DOPORUČUJE chirurgická změna pohlaví. Takže mi zůstaly zbývající stránky počínaje stránkou číslo dvě. To nebylo hezké. Ještě že si skenuju úplně všechny papíry související s přeměnou. Momentálně jich mám 34 🙂
Pak si pan Jarolím vzal brýle, podíval se na mě a řekl: “Ukažte mi prsa.”
Tak trošku jsem to čekala, takže jsem si vyhrnula tričko a ukázala prsa v podprsence.
“Takhle né, to musíte sundat.”
Taaaakže jsem si odhrnula podprsenku a na vteřinu se ukázala.
“To by šlo, ta jsou pěkná.”
Aha, pěkná. Fajn. Díky.
(Tome prosímtě, jsi hodný, že mi voláš, že kurz eura šel rapidně dolů, ale já bych to vážně ráda dopsala. To je hovor na čtvrt hodiny a já chtěla jít spát dnes v osm, což už nestihnu. Jenže já ho ráda slyším, takže mu neřeknu “už běž”. 🙂
Tak nějak jsem ale i tušila, že bude chtít vidět spodek. Dannie mi totiž říkala, že jí žádal, aby se na to mohl podívat, ale ona to odmítla. Nevím, jak se jí to podařilo odmítnout, já to zkusila, ale bylo to marné. “Tady nejsme přeci v divadle, ale v nemocnici!”, dostala se mi odpověď na mou viditelnou nechuť tohle tady vytahovat.
Vyhrnula jsem si sukni, zatla zuby a honem rychle to zase schovala. Něco, co v mé hlavě neexistuje.
Já vím, je to lékař a je to zrovna ten lékař, co to stejně uvidí, jelikož to bude konvertovat na jiné pohlaví 🙂
“Musím se podívat, jak účinkují hormony!”
Začal pak vytahovat papíry (určitě to nedělal poprvé, protože přesně věděl, kde který má), ale pak se zastavil a volá na sestru: “Nevíte, kde máme ty obrázky?” “Jaké obrázky?” “No ty obrázky… Á, tady jsou!”
A dal mi tenhle obrázek: 🙂
Ceny se pohybují kolem 500 Kč.
“Ten na autotransfuzní oddělení ale nedávejte, tam vezmete tyhle papíry…”
A dostala jsem do ruky žádanku o odběr krve k autotransfuzi (to je odběr vlastní krve před operací, která může být podána při ztrátě krve a v tomto případě se odebírá dvakrát – 14 dní před operací a týden před operací, takže k operaci budou k dispozici dva pytlíky krve). K žádosti jsem dostala poučení o autotransfuzi a druhé poučení i s termíny, které jsem dostala na autotransfuzním oddělení (2. patro uzel E). (Ačkoli má budova nemocnice v Motole vždy čtyři křídla, tedy A, B, C a D, tak je tam i E! 🙂 To mi bylo záhadou, kam ho nacpali, ale opravdu tam je.)
Na tomto oddělení jsem se dočetla, že provozní doba je 8 – 13 h. Bylo po 14 h. Jarolím mi řekl, ať jdu s tou žádankou rovnou na toto oddělení a objednám se. Klepala jsem, ale všude ticho a pusto. A v tom zase to mé štěstí, najednou šla kolem sestra a říkám jí: “Vy už mě dneska asi neobjednáte, co?”
“Ale objednám, pojďte.”
Jéé hodné sestřičky tu taky jsou!
Zapomněla jsem říct, že u Jarolíma nebyla ta protivná sestra, ale docela milá úplně jiná paní, která neměla s ničím problém, takže jsem byla ráda, že se s ní nemusel abstinující Tom dohadovat o co nejbližším termínu operace, na kterou musí čekat kdovíjak dlouho 🙂 Ten termín stejně určuje Jarolím.
A ten termín se nachází na žádance o odběr krve k autotransfuzi, kde je uveden u položky “předpokládané datum operace”. U mě to vyšlo na druhou polovinu května!!! Jupí.
Teď tu žádné datum psát nebudu, ale až tam budu, tak budu psát jeden článek za druhým přímo z místa činu on-line. (Kromě sálu, tam si budu hezky hajat a rodit se do nového života :).
K autotransfuzi je nutné donést krevní obraz a vyšetření moči k předoperačnímu vyšetření, které provede obvodní lékař. Trošku mi to zamotalo hlavu s termíny, protože předoperační vyšetření nesmí být starší než 14 dnů, ale těch 14 dnů se vztahuje k operaci nebo k indikační vizitě, kterou mám 6 dní před operací? (Myslím, že k indikační vizitě. Na ní se sdělí pacientovi všechny možné informace a tak se všichni hezky seznámí, podají si ruce a vysloví zdárné zvládnutí celé operace.)
Já vím, trošku jsem se do toho zamotala, takže časový sled událostí je následující:
Den první: můj obvodní lékař dostane žádanku od Jarolíma k předoperačnímu vyšetření, kterou svému obvoďákovi přinesu
Den sedmý: první autotransfuze, ke které musím donést výsledky krevního obrazu a vyšetření moče, zbytek až na indikační vizitu, kterou mám současně s druhou autotransfuzí
Den čtrnáctý: druhá autotransfuze a indikační vizita (ta podle poučení může trvat až 3 hodiny a nejsem na ní jediná, takže musím počítat s čekáním).
Den dvacátý: operace
To celé se odehraje v květnu.
Po autotransfuzi se nesmí řídit 4 hodiny vozidlo, musí se dostatečně pít, doplnit bílkoviny a nejlépe je mít doprovod.
Pokud bude Tom mimo ČR v práci zase na tři týdny zrovna v květnu, tak doprovod mít nebudu. Ale na to už jsem zvyklá z dřívějška.
Do Motola by mělo od 6.4.2015 začít jezdit konečně metro.
Zatímco jsem si byla domluvit autotransfuzi, mi volala sestřička z urologie, že mi zapomněla dát recept na úžasný nezbytný a chutný Fortrans. (To myslím samozřejmě ironicky s tím “chutný”.) Slyšela jsem různé názory. Někdo to nedokázal pozřít, někdo to do sebe dostal s grepovým džusem, někomu to dokonce chutnalo. Takže si taky udělám moc ráda svůj vlastní názor (ostatně tak, jako se vším). Mám svojí hlavu.
Zase jsem se tedy vracela mezi ty dědečky, kteří se mezitím vůbec nepohnuli (žili vůbec?) a šla do nemocniční lékárny pro Fortrans.
To je véééliká 18cm krabička se 4 sáčky, která se mi jen ztěží vešla do kabelky. Ten výtečný nápoj budu pít 12 hodin před operací (celkem 4 litry podle instrukcí, které jsem dostala v lékárně). Tam jsem za ten skvost na pročištění střev nedoplácela nic.
Docupitala jsem k autu, ve kterém spal Tom tak tvrdě, že jsem nastartovala a probudil se až po 80 kilometrech, protože jsem na 20 minut musela zastavit motor kvůli tomu, že se v zatáčce srazily dvě protijedoucí motorky. Trošku jsem si to nedovedla představit, ale Tom mě stejně hned po svém probuzení začal zasypávat otázkami, z nichž první byla: “Tak kdy máš termín?” 🙂 Po probuzení a před usnutím je moc roztomilý 🙂
Já vím, on je nedočkavý. To já taky. Jsem ráda, že mám takového kamaráda a doufám, že mým kamarádem už zůstane (když už nebude nikým jiným).
A tak už si pomalu balím můj nový kufřík na kolečkách, plánuji cestu do Motola autobusem a novým metrem a z Motola ještě nevím jak, protože podle zkušeností s ostatními slečnami odjet metrem a potom autobusem domů není zrovna úplně nejlepší nápad. Obzvlášť když jsem vezla Dannie, která byla ráda, že se vůbec dostala do auta, kde si pololehla (tak, aby byl na rozkrok vytvářen co nejmenší tlak) a nesměla jsem jezdit do prudkých zatáček ani do hrbolů… “Joo tak to já schválně pojedu přes Smíchov, tam je ta hrbolatá dlažba!”, pokoušel se o vtip Tom, když jsem mu to vyprávěla. A na truc bych zatla zuby a dělala, že je mi to fuk. K tomu naštěstí doufám nedojde.
Miluju květen. A teď to možná bude můj měsíc narozenin do toho správného světa. Jaké to bude? Co u toho budu křičet za nadávky? Jak mi bude chutnat jídlo na dietě po operaci? Jaké budou sestry a bratři? Kolik toho naspím? Z čeho budu nervózní? A z čeho budu nadšená a šťastná?
To všechno si ještě do své “knihy” zapíšu a to všechno už bude znamenat jediné – že tahle kniha končí.
Po šesti měsících od operace se provádí ještě z-plastika, která je takovou malou plastickou operací spodku, aby vše vypadalo co nejpřirozeněji. To už je jen takový detail.
A potom už mě napadá jen článek, ve kterém si oblékám svatební šaty… 🙂
To zas budou dneska sny 🙂
Nemůžu uvěřit tomu, že se to všechno už takhle posunulo dopředu.
Už bylo taky na čase!

20 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.