otєrєzє.cz

Kouzlo ženskosti

Tato slova mě doprovází už dlouho. Jsou univerzální na úplně každého člověka – nejde vyloženě o transsexuální citát, ale na některé z nás sedí úplně dokonale.
Snažím se tuhle myšlenku šířit dál. Nemůžu se dívat na to, jak někdo někoho miluje až za hrob a jakmile zjistí, že jde o člověka ve špatném těle, najednou by si o něj neopřel ani kolo. “Ale když do té přeměny nepůjdeš, tak si to kolo o tebe opřu a budu tě milovat dál, víš? Tak do ní nechoď a zůstaneme spolu, ano?”.
Tak jo.
Ale pak můj partner miluje mojí masku. Ne mě. Proč takového partnera nevyměnit za jiného, který nás bude milovat takové, jaké jsme? Myslíme si snad, že takoví neexistují? Ale existují… Žen i mužů je všude kolem spousta.
Je na nás, zda se rozhodneme, zda budeme žít ve vztahu, kde náš partner nemiluje nás, ale naší schránku nebo zda zůstaneme sami, ale budeme sami sebou. Beztak je velká pravděpodobnost, že ten, kdo sám zůstat nechce a něco pro to dělá, že se ho žádná sužující samota týkat nebude. Ale v tom citátu je to myšleno tak, že je mnohem lepší zůstat i sám, než aby mě někdo miloval takového, jaký nejsem.
Všechno je perfektní a všichni s tím citátem vždycky souhlasí, než přijde chvíle, jako byla u mě ta před chvilkou, kdy jsem odvezla Kačenku a přede mnou je zase 12 dní bez jejího krásného dětského bezstarostného smíchu… To je jediná chvíle, kdy přemýšlím, jak dobré je být sama sebou a jaké to s sebou nese oběti.
Jasně, že VŽDY je dobré být sama sebou! O tom nemusí nikdo pochybovat.
Nemůžeme zůstávat v kleci celý život jen proto, že někdo říká: “Miluji na tobě tvoji mužnost…” A vlastně si vymýšlí, protože co vím, tak většina našich partnerek oceňovala právě naše některé ženské vlastnosti a chování, které bylo ještě jakžtakž tolerovatelné u muže.
Jakmile bychom si lehly na gauč, daly nohy na stůl a zakřičely: “přines mi pivo!” (slůvko “prosím” vypouštíme ze slovníku a zásadně ho nepoužíváme) a pustily si fotbal místo Ordinace, chovaly bychom se sice tak, jak se od nás očekává, ale toto není zrovna to pravé ořechové, co na nás naše partnerky mají nebo měly rády. Tak co tedy vlastně chtějí?
Chtějí naši mužskou masku, která je přijatelná ve společnosti a za kterou se nemusí stydět, pokud s námi půjdou nakupovat nebo na návštěvu. Jakákoliv odchylka od mužnosti není žádoucí.
Dále naše partnerky (některé) nejsou bi nebo lesby a tak čím více se projevuje naše zženštilost, tím méně se stáváme sexuálně přitažlivými. Ale to není chyba. Tak to má být. To si naše partnerky rovnou mohou koupit nafukovacího panáka v naší mužské podobě. Akorátže ten nevyžehlí a nepověsí sám (navíc bez průpovídek) prádlo.
Jsem sama sebou i za cenu, že jsem zůstala sama.
Jsem šťastnější, jen je mi přirozeně občas smutno, protože každá taková změna (i k lepšímu) přináší ztráty.
Nebo jsem měla zůstat navždy tatínkem a být šťastná, že můžu Kačenku každý večer zase koupat? Uspávat? Číst jí pohádku? Každý večer!!! To je moc hezký sen, který byl kdysi skutečností. Já jsem žena, která miluje svoji dceru. Tak proč s ní nemohu být každý den?
Naštěstí jsou tu i takové z nás, které partner neopouští a všechno zůstává tak, jak má být. Dál uspávají své děti, chodí s nimi na hřiště, vyzvedávají je ze školky…
Jen to chce hodně odvahy a síly do boje proti okolí, které kope kolem sebe a tvrdí, že “tohle není normální”.
Ale takovíto naši partneři milují nás (ne okolí) a tak zůstávají.
Proč bych si měla do konce života nechat nasazenou masku jen proto, abych mohla být denně se svou milovanou dcerou? Takhle mě má dcera miluje takovou, jaká jsem. Nemiluje moji masku, za kterou bych se skrývala a pod kterou by viděla, jak moc jsem pořád nešťastná (a že to každodenní štěstí pro mě je ona, o které přijdu, pokud tu masku odhodím, protože už s ní nebudu moct být každý den).
To je pořád dokola. Takhle bych ten krok nikdy neudělala… kdyby mě ex vyloženě nezačala nenávidět, což bylo mé jediné štěstí, které jsem ale 15 měsíců považovala za největší tragédii mého života.
Takže buďte sami sebou. I kdybyste měli zůstat sami. Ale garantuji vám, že sami nezůstanete.
Dnes mi volala moje sestřenice, kterou jsem měla vždycky ráda, ale zavolá tak jednou za rok nebo za dva. Většinou o Vánocích, aby nám popřála samé hezké věci.
Ten hovor jsem ale nemohla vzít, protože ona patří přesně do té skupiny mála lidí, kterou neumím řešit.
Vídám jí až příliš zřídka na to, abych jí něco vysvětlovala (navíc se to ani do krátkého hovoru nehodí) a na druhou stranu odmítám o sobě mluvit jako o někom, koho zná, ale kdo už nejsem – tedy “Ahoj, tady Tom. Jak se mám? No, Vánoce jsem měl krásné…” Brrr. To mi nejde přes pusu a nikdy už nepůjde. To ten hovor radši nezvednu. Do mužského rodu už mě nikdo nikdy nedonutí a použít teď už neexistující jméno mé jakési tehdejší masky taky ne. Tak jak tedy mluvit s takovým člověkem?
Nemluvit 🙂
Pokud zavolá jednou za dva roky, přežije skutečnost, že mu ten telefon nezvednu, ačkoli bych si s ním popovídala moc ráda. Ale nemohu ten telefon zvednout a říct svým vyšším hlasem: “Ahoj, tady Tereza. Jak se mám? No, Vánoce jsem měla krásné…” :)Člověk, který absolutně netuší, která bije, by byl zmatený a nejspíš by se dožadoval k telefonu Toma. “Jooo promiň, ty to vlastně ještě nevíš. Já už totiž nejsem Tom, ale Tereza…”
To se nedá říct jen tak bokem jako “počkej, zaleju si čaj, jo cos to chtěla?” a pokračovat v původně zamýšleném tématu. Radši nic nevysvětlovat. Mohla bych o sobě mluvit neutrálně a nepoužívat své jméno, ale pak budu muset počítat s tím, že budu oslovována v mužském rodě a starým jménem. To je návrat, o který nestojím.
Jiné řešení mě nenapadá.
A tak jsem rychle napsala mamce sms, že mi volala, takže bude určitě za chvilku volat jí a ať jí vysvětlí, že bych to ráda zvedla, ale nemohla jsem. (Co jí všechno vysvětlila nevím, ale každopádně kdyby jí řekla všechno, tohle neberu jako vyoutování.)
Teď jsem řešila kadeřnici – zda je vhodné, aby to o mé minulosti věděla. Příliš pozdě jsem dospěla k závěru, že je vhodné, aby to nevěděla. Proč by to měla vědět? Už dávno vím, že nesmím dopustit, aby se objevil byť jediný člověk, který se to dozví. Přesto jsem se nechala objednat přes kolegyni, kterou jsem poprosila, aby nějak vysondovala, zda se mnou paní kadeřnice nebude mít problém. Nerada bych přišla k někomu, která se mě pak bude štítit dotknout (i taková může být reakce). Ale tak nějak nevím proč jsem automaticky předpokládala, že to na mě pozná, protože jinak bych neřešila to, zda se mnou bude nebo nebude mít problém… Proč se pořád bojíme? Je na čase se přestat bát, jinak se nikam neposuneme.
Naštěstí jde zrovna o paní, která žádný problém nemá a naopak se obávala, zda mi nebude vadit její tetování na rukách. 🙂 Když jsem s ní v týdnu mluvila v telefonu a upřesňovala, zda budu chtít i barvu nebo ne, tak byla milá, takže uvidím, jak tohle mé “poprvé” u dámské kadeřnice dopadne. Každopádně tohle byl poslední člověk, kde jsem se nechala dobrovolně prozradit a už to nikdy neudělám (to sondování přes kolegyni totiž začalo už vloni v listopadu, kdy jsem ještě dobrovolné vyoutování neřešila a teď vím, že bylo zbytečné).
Moc se tam těším a současně mám hrozný strach, že mě ty tak toužebně vymodlené delší vlasy zastřihne moc. Na tom se s ní musím pořádně domluvit, ale tak ona je profík a měla by vědět, co dělat 🙂 (Proto taky ten můj výběr kadeřnice probíhal tak dlouho.) A podobně teď začal také průzkum gynekoložek v okolí 🙂 Pár tipů už mám. Jakmile dostanu impuls, že už se tam musím objednat, už tam běžím 🙂 Zatím vyčkávám. S tím, co tam mám teď, tam rozhodně běhat nebudu 🙂
Původně jsem nad tím prozrazením se u kadeřnice ani nepřemýšlela, ale ptala se mě kolegyně z kanceláře, zda to ví a když jsem jí řekla, že ano, tak její odpověď byla, že ta naše kolegyně (která mě k ní objednávala) je ale hrozná, že bych jí měla říct, ať už to nikde neříká :). To mě potěšilo – jak moc si ta kolegyňka z mé kanceláře uvědomuje, že už to nesmí nikdo nikomu říkat a vadí jí (stejně jako mně), když to někdo někde vyzvoní. Aniž bych jí musela na tohle upozorňovat. To je ta ženská empatie. Ne každá žena je empatií obdařená ale v takové míře…
Kéž by si každý člověk uvědomoval, jak špatné je říkat cokoliv o naší minulosti někomu dál, přestože to může být senzační téma k rozhovoru…
Nedávno jsem viděla v televizi videoklip Skrillex s Ellie Goulding – Summit.
Nejde ani tak o interprety (i když na tu kombinaci jsem zůstala koukat) nebo o skladbu jako takovou (i když se mi líbí, přestože s Ellie Goulding mám u jejích starších písniček trošičku problém, neboť to byla oblíbená interpretka mojí ex).
Jde ale o ten videoklip, ke kterému jsem zůstala přikovaná, protože (nevím proč) první, co jsem si u něj uvědomila bylo, jak je možné, že lidský mozek je schopný během setiny sekundy identifikovat lidské pohlaví? Co mu dává ten jasný impuls? Najednou se mi líbilo identifikovat všechny ty desítky postav v tom klipu 🙂
Jsou tam ve velmi krátkých sekvencích zobrazovány tváře a postavy, které jsem jednoznačně identikovala jako muže nebo jako ženu (nebo jako Skrillexe – ten se identifikuje špatně, pokud někdo vyloženě neví, jak vypadá :).
Mnohokrát dokonce není ani nutné vidět tomu člověku do tváře nebo stačí pohlaví identifikovat z pohybů nebo chování. Stačí, když jde nějaká postava z dálky po schodech a už vidím muže. Nebo pohled ze zadu na siluetu bruslící ženy. To je jednoznačně žena, aniž bych jí viděla do tváře. Všechny ženy jsou tak úžasně ženské a muži tak úžasně mužní!
Přemýšlela jsem o tom. Ženy se musí od mužů tak moc lišit. A to tak moc, že mozku stačí setina sekundy. To je to pro náš mozek tak jednoduché??? Tak jednoduché, jako třeba během mžiku rozlišit bílou a černou? Tak s čím má tedy problém, když k té jasné identifikaci nedojde?
Muž má například:
– vousy
– krátké vlasy
– pánské tričko
– pánské kraťasy
– mužskou tvář
– nemá prsa
– svléká si svršky…
Žena má například:
– namalované rty
– dlouhé vlasy
– dámské tričko
– ženskou postavu
– jemné ženské rysy ve tváři
– prsa
atd.
Pak by to ale znamenalo, že by mělo stačit, abychom si tyto znaky, které jsem teď vyjmenovala, vzaly i my a bude to, ne?
Takže si namaluju pusu, vezmu dámské tričko, nechám dlouhé vlasy… stačí to?
No nestačí! 🙂
Tak kde je to kouzlo ženskosti, které dělá ženou ženou, kterou náš mozek jasně identifikuje během mžiku? Není to ani její hlas (který nemusíme slyšet), ani její ženské pohyby, protože stačí mžik a už v tom máme jasno.
A já to vím! 🙂
Kouzlo ženskosti je v kouzelných pilulkách (pro nás) a v témže samém, ale v jiné (přírodní) formě u všech ostatních biologických žen (estrogenu) 🙂
Takže s chutí pro pilulku! Už mi tu třikrát zazvonila aplikace na antikoncepci v mobilu, že už je čas “vzít si prášek”… 🙂
Já už nechci být “mezi”.

27 komentářů

  • T

    Tereza

    V čem jiném by to přeci bylo, než v samotném prapůvodu ženskosti, tj. ženských hormonech? To jsou otevřené dveře, které buď využijeme naplno nebo ne.

  • K

    Kristýna

    [5]: Záleží i na úhlu pohledu, a ten s hormony nesouvisí. A že to poznají lidé ve zlomku vteřiny? Nic nepoznají, oni to na základě své zkušenosti předpokládají. Nedávno si mne spletla se ženou (pro mne vlastně nespletla, ale pro okolí spletla) jedna paní, která mne viděla už asi 20× v životě, dokonce jsme spolu i mluvily. Jen proto, že se na mne dívala z jiného pohledu a na základě jedné výrazné věci vyhodnotila i zbytek. Chichi, to bylo překvápko, úplně ji to odbouralo. A já fakt hormony neberu.

  • L

    Lucka

    [5]: v čem, v tom že se jako žena narodíš, v tom to je. když ti bude v krvi kolovat petrolej taky nebudeš petrolejová lampa že. do láhve od vína mužeš petrolej nalít a dát do ní knot, pořád to ale bude jen láhev od vína s knotem. musíš na ní tedy trochu zapracovat, dát pěkné stínítko, trošku ji pomalovat, udělat třeba stojánek a už se tomu dá s přimhouřenýma očima říci petrolejová lampička.

  • L

    Lucka

    [4]: že mě někdo ve vteřině identifikuje jako ženu, jako v tom klipu, to potom mohou být i fotky. já hormony neberu a přes 800 lidí mě identifikovalo správně, tedy jako ženu, nikdo jako muže, hm, v čem to je, když mě vidí muž a začne na mě pokřikovat slečno. v hormonech tedy ne, jedině v těch jeho.

  • T

    Tereza

    [Smazaný komentář] Anito, musela jsem oba tvé komentáře smazat, protože jsi do nich napsala skoro mojí adresu. Takže promiň, ale tohle fakt ne. Tak tu nepíšu o tom, ve které ulici bydlíš. Nebo mám?

  • T

    Tereza

    [10]: Ten nepoměr 2:12 dní, kdy nemůžu být s Kačenkou, mi přijde také nefér, tak jsem o něm kdysi říkala ex a dostala se mi odpověď, že ten poměr není 2:12, ale 2:2, protože ona si jí taky užije jen 2 dny za 14, tzn. o víkendu. Jinak je prý ve škole…. To jsem komentovala slovy, že co bych dala za to, kdybych s ní mohla psát úkoly, vyzvedávat jí ve škole, koupat, uspávat jí i v týdnu a jít s ní třeba ještě odpoledne na hřiště, ale pořád je to podle ex 2:2.

  • L

    Lucka

    [12]: jinak, to jsou právě ty detaily které nevědomky dáváš dohromady, chuze, silueta postavy, oblečení, vlasy, učes, vousy, hladká tvář, detaily v obličeji, obočí, nadočnicové oblouky, lícní kosti atd. podle tohoto tvuj mozek vyhodnotí předpokládané pohlaví. čím víc se tyto detaily liší od druhého pohlaví tím je tvuj mozek přesvědčenější na jaké pohlaví se dívá, ale jen to pohlaví předpokládá ze získaných vnějších znaku, nemáš jistotu že se opravdu díváš na ženu nebo na muže, ty to jen předpokládáš z toho co výš o daném pohlaví.

  • b

    bluemoon

    [12]: JJ, užít si ji opravdu neznamená ji vychovávat. Já jsem za to ráda, že se s ní můžu učit, dělat s ní domácí úkoly, podepsat ji známky v deníčku, připravit ji svačiny, věci do školy, zkrátka být pro ni důležitá v jejích všedních věcech. A úplně nejlepší je, když ji tak ve čtvrt na sedm probouzím, aby vstala do školy. Fakt to není o tom si jenom užívat nebo něco podnikat, když je víkend.

  • b

    bluemoon

    [17]: a tak prostě jen nechápu, proč by měl být ten poměr pro ty druhé rodiče tak omezující a proč se to tu tak zavedlo soudy, sociálkou, matkami atd. Jen jsem si chtěla postěžovat, jak je to kolikrát nespravedlivé a že tu není ani žádná síla nebo snaha něco na tom měnit.

  • N

    Niki

    Kadeřnice? Dva roky starý článek? Nesmím dopustit, aby to někdo věděl? Tvůj život už není soukromí, ale veřejný. Kdo to tu čte ví jak se jmenuješ, ví kde bydlíš, ví kde pracuješ. Vžyď ty tu na sebe vyprdolíš uplně všechno Terko hm hmmm.

  • l

    littleone

    Terezko, tvůj blog jsem dnes dočetla celý odzadu až sem (a že mi to dalo práce nečíst na přeskáčku a neklikat na ten leden 2015:) ) a už několikrát jsem měla hrozně velkou potřebu se vyjádřit k některým článkům, jenže zaprvé bych otevírala starou diskusi a zadruhé si musím připomenout, že zatímco já měla na dospívání po žensku celou pubertu (beďary a výkyvy nálad gratis, obojí se vrací každý měsíc, hurá:) ), Ty to máš hodně zrychlené a navíc se vždycky nadchneš a zapálíš pro nové věci. A i kdyby tisíckrát ne, je to tvůj blog a tvé názory, které můžu zpochybňovat (tady je ten český tvar tak zavádějící, "question" by se zde hodilo mnohem více ve všech svých významech:)) nebo s nimi nesouhlasit, ale to je tak všechno. A na všechny své názory i jakoukoliv naivitu máš právo, stejně jako každý člověk:)

  • s

    slniecko

    Tereza a co by si robila v pripade ze by ti tvoja ex povedala ze s tebou zostane? Ze ta lubi a zalezi jej na vasom vztahu tak ze chce stat pri tebe aj pri tom vsetkom co prezivas?

  • T

    Tereza

    [23]: ahojky slniecko, moje odpověď bude hypotetická, protože se to nestalo, ale myslím si, že by se vše, co se odehrává ve mně uvnitř odehrávalo stejně a tak trochu se bojím nad tím takhle přemýšlet.

  • z

    zajímavé

    Lucka: Tak nejdůležitější pro finální identifikaci je obličej 🙂 Ono je něco jiného procházet na ulici, dke na tebe pokřikují chlapi a nebo z očí do očí. A když na tobě z očí do očí uvidí chlapa, ale ženský oblečení tak jim taky může být tebe líto ti říkat chlapským rodem…takže nejlepší je počkat na účinky HRT v unisexu a jestli v tom příjde správné oslovování, tak je jasné, že vzhled je v pohodě.

  • M

    Michelle Šimlů

    Ahoj, věřím gestům, řeči těla, uvolnění, studování ženské řeči těla. V kombinaci s RLT a HRT to přichází trošku i jako bonus, pokud na to myslíme. Kamarádka má krásný ženský obličej, ale takové to ztrnulé držení těla, ztuhlá čelist způsobovala, že jí říkali v mužském rodě. Statická fotografie jejího obličeje byla přitom vždy dokonalá, a nikdo nepředpokládal, že by se jako žena nenarodila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.