otєrєzє.cz

Havířovské protiklady

24. 8. 2014 / 21:03 / 30 Comments
Je konec srpna. Na mé přední okno stříbrného autíčka dopadají první spadané listy stromů lemujících silnici. V Ostravě, ve Frýdku i v Místku, v Litomyšli i v Hradci Králové. Některé stromy začínají svou nazlátlou barvou připomínat v tom ospalém slunečním svitu, že se blíží podzim. Nevadí mi to. Pro mě je to jen posun o krůček dál. Potřebuji, aby čas utíkal rychle. Chci už být totiž v cíli. A pak zas čas poprosím, aby plynul pomalu, protože si budu chtít všeho užívat plnými doušky. (Což dělám i teď, ale ty doušky nemohou být ještě tak plné…)
 
Od chvíle, kdy jsem se na silnici do Ostravy odpojila od mého doprovodného vozidla, ve kterém seděla jedna moc povedená rodinka, se kterou jsem strávila uplynulých 24 hodin, jsem nemyslela na nikoho jiného, než na ně.
 
Tomuto blogu nebo snad náhodě či štěstí vděčím tomu, že jsem poznala velkou spoustu milých a zajímavých človíčků s nejrůznějšími osudy a tito lidé ke mě přivedli zase další milé a zajímavé osoby.
 
Cítila jsem se o víkendu jako nějaká královna. Já nejsem žádná VIP! 🙂 Ale měla jsem VIP hrneček, VIP taxi (krásnou vyleštěnou starou žlutou škodovku „erko“, která sama o sobě poutala jízdou po Ostravě pozornost), VIP postel s VIP polštářem s vílou Amálkou, VIP kávu se speciální houbou a vlastně VIP společníky, o kterých teď nevím, kterého z nich bych tu měla raději 🙂 Nejlépe všechny, i když samozřejmě Leničku znám nejdéle.
 
Lenička (MtF) je v poměrně komplikované situaci. Před 10 lety byla u Hanky ve fázi „po Weissovi“, ale měla přijít na svět dcerka, takže přišlo jasné rozhodnutí a klasický průšvih byl na světě. Teď má během dne v hlavě každou vteřinu myšlenky na dva protiklady, které se ne a ne spojit. Přeměna nebo rodina?
 
Její žena Káťa je ve fázi „tak to udělej, stejně se trápíš, ale se mnou nepočítej“ a jejich děti jsou ve fázi „potřebujeme vás oba“.
 
A tak Lenička přešlapuje na místě, neboť není schopná udělat ten krok a zatímco ona má tu rodinu, kterou jsem já ztratila (i když ne tak úplně, jak by se mohlo zdát, protože Kačenku mám pořád, i když tak málo a chybí mi), já mám zase ženskost, po které jsem tolik toužila. Ona je můj protiklad. Dívám se, jak by to dopadlo, kdybych tehdy přešlapovala.
 
Přijela jsem proto, abych je viděla, abych je poznala a byla jsem nadšená. Jen co jsem se objevila na schodech, už mi jejich 10letá dcera Míša podávala barevný vlastnoručně upletený náramek se slovy: „To je pro tebe, teto.“
Mám ho ještě pořád na ruce! 🙂
 
Nechci tu rozvádět stavy a atmosféru, která v té rodině vládne. Není to jednoduché pro nikoho. Ale ty děti, to jsou vlastně dvě nejdůležitější osoby v téhle rodině, protože ty tu rodinu drží.
 
Celou dobu se zabývám otázkou, kdo z nás dvou je šťastnější.
Já, která přišla o rodinu, ale už jsem půl roku na HRT nebo Lenička, která o rodinu nepřišla, ale každý den se trápí, že nemá pilulky, že je ani mít nemůže, protože to její žena nechce (což jí není proč vyčítat) a tak kromě dětí, pocitu sounáležitosti ke své ženě a moc hezké práci (Lenička je hudebnice, takže jí práce baví a naplňuje) nemá už žádný jiný „motor“, který by její trápení dokázal udolat.
 
Když jsem se podívala na Leničku, viděla jsem utrápenou smutnou tvář. Šťastnou, když k ní přiběhl její malý synek přitulit se. Ale pak už to byla zase jen ta maska…
 
Když jsem se podívala na sebe, usmívala jsem se na sebe do zrcadla a byla nadšená ze všeho, čím mě ti milí lidé v Havířově zahrnovali. (Moc vám za tu pohostinnost a vaši společnost děkuji. Zrovna po mém pátečním „nerande“ jsem přesně něco takového potřebovala).
Leničky žena zvolila jistý druh mírně krutější „pomyslně fackovací terapie“.
 
Jen jsem se zmínila, že jsem viděla v televizi, že jsou už několik let přístupné (dnes již nevyužívané) Vítkovické pece pro veřejnost a jsou tam nejrůznější zajímavé expozice a prohlídky. To ocelové monstrum mě fascinovalo už před 18 lety, kdy jsem byla v Ostravě naposledy. Celé to jedinečné panorama!
 
A tak Lenička osedlala své žluté erko a jelo se. Já, paní řidička Lenička, Míša (10) a Adámek (5). Žena Káťa měla jiný program. Což mě sice nejprve moc mrzelo, ale jak jsem později pochopila, dala mi vlastně nevědomky úžasný dárek…
 
Měla jsem v ten den na sobě černobílé šaty a byla šťastná, že jsem s Leničkou, že jsem v Ostravě a že mě vzala do tohoto „ocelového města“.
 
Škoda, že sem nemůžu dát fotku celé rodinky. I Leničce to totiž slušelo! Ale zrovna její soukromí bych chránila ráda.
 
Ještě, než jsme vyšli z parkoviště od auta dál, vytáhla pod těmi tunami ocele trombón a začala mi hrát. Ještě nikdo mi nikdy nehrál na trombón! Cítila jsem se tak hezky a líbilo se mi, když kolem projížděla jiná auta s novými návštěvníky a já jim svým pohledem sdělovala, že to hraje pro mě, víte?
 
No není to krása? 🙂 Vím, že tohle někdo odsuzuje a tvrdí, že je to jen hromada šrotu. Ale je v tom určité kouzlo. Stojí to tu už tolik desetiletí a nikde jinde se to v naší zemi vidět nedá. Vytváří to obraz tohoto koutu naší země, tohoto města a dává mu svůj jedinečný ráz a duši, která je odlišná od duší jiných měst.
Byla jsem nadšená, když jsem to viděla a bylo mi jedno, na kterou expozici se půjdeme podívat, protože všechny byly úžasné.
 
Má euforie se ale teprve započala rozvíjet během několika minut vstupem do recepce, kde jsem pochopila, že v očích všech ostatních stovek návštěvníků jsem maminka, Lenička můj manžel a její dvě děti NAŠE dvě nejhezčí, nekouzelnější a nejhodnější dětičky na světě.
Slečna na recepci nám doporučila, ať s dětmi nechodíme na věže, kde jde o prohlídku ryze technickou, což děti obvykle moc nebaví, ale navštívíme výrobní halu U6 – obrovskou ocelovou halu, ze které se stala interaktivní expozice s více než stovkou exponátů plná chytrých her, zábavy a poznání ze světa vědy a technických vynálezů!
 
Při přechodu z recepce do této haly mě pod těmi obrovskými rezavými trubkami a konstrukcemi Míša úplně spontánně chytla za ruku a já byla štěstím bez sebe, když Lenička před dlouhou frontou za námi koupila rodinné vstupné, které vyšlo levněji a Míša i Adámek se rozeběhli k prvním (funkčním) vynálezům a křičeli na mě „teto, teto, pojď sem!“ :).
Byli tak sladcí! Tak rychle jsem si na ně zvykla. I na to, že jsem jejich teta. Oblíbila jsem si je oba, včetně jejich rodičů 😉
 
Miška mi tam na jednom vynálezu vlastnoručně vyřezala z polystyrenu kytičku, kterou tu teď mám na stole.

 

A tak jsme se procházeli pro mě naprosto fantastickou expozicí a najednou jsem byla v jiném světě.
V tomhle světě jsem byla maminkou já.
V tomhle světě jsem byla právě na výletě, kam nás tatínek s dětmi odvezl hrdě svojí starou škodovkou a já byla pyšná na to, že tam mohu s nimi být.
 
Měla jsem v tu chvíli to, co mi chybí – rodinu. A měla jsem jí jako žena!!!
 
Uvědomovala jsem si, jak moc mi rodina chybí, ale užívala jsem si téhle mé „nové“, ačkoli jsem byla jen „teta“. Ale to jsme věděli jen my čtyři.
 
V hale U6 mě nikdo neřešil. Cítila jsem se naprosto dokonale, sebevědomě, šťastně, nadšeně a navíc k tomu přibyl pocit, který jsem až dosud neměla: potřebně a jako ženská část rodiny.
 
Leničko, děkuji ti za tenhle výlet. A Káťo promiň, že jsem si na chvilku takhle „ukradla“ tvojí rodinu, ale nebylo to plánované. Ani mé pocity z toho všeho.
 
Miška mě pak venku zase chytla za ruku, odvedla jsem jí na toalety, zatímco tatínek šel s Adámkem (jen mi tatínek stihl pošeptat, jak moc závidí a já tam celá šťastná čekala na Mišku u zrcadla v čisté a voňavé černobílé místnosti, která mi v tu chvíli ale vůbec nepřipadala černobílá. Stejně tak ani mé černobílé šaty. Všechno bylo v tu chvíli barevné a krásné).
 
Miluji, když projdu kolem hloučku lidí, všichni se na mě podívají a pak pokračují svými pohledy dál. Žádná pozornost. Ona vlastně celá má návštěva na Ostravsku proběhla podle mých představ. Ne jako v Hradci Králové 🙂
 
Moc se mi líbilo, když jsme potom všichni šli vyměnit auto do garáže (i s Káťou). Jediná já jsem stála venku a viděla jsem, jak přichází nějaký muž. Občas jsem se na něj podívala a on pořád mířil blíž a blíž. V tu chvíli vylezla Lenička se svojí ženou a všichni se pozdravili.
Byl to totiž soused, co měl garáž hned vedle a spustil: „Já už jsem si myslel, že máš nějakou novou babu! Tady už z dálky koukám, koho to tu máš. Že by tě vyměnil, Káťo?“ 🙂
To mě rozesmálo a zároveň VELMI polichotilo.
 
Věděla jsem, že nejsem dokonalá a že je pořád co zlepšovat, ale přesně tyhle situace opravdu opravdu opravdu zbožňuju! 🙂
 
Nejen že jsem identifikována správně, ještě jsem přiřazena jako nová partnerka k muži! 🙂 (Tedy k masce muže, kterou Lenička nosí a ne a ne svléknout).
 
V autě mi Adámek věnoval květinku. Takový malý zelený zvadlý stonek, ale pro mě v tu chvíli nejkrásnější květina na světě (promiň Leni – ta tvá orchidejka je rozkošná a něžná a děkuji ti za ní, ale Adámkova květinka má také své určité kouzlo ;). Byla to totiž opravdová první květina od muže, kterou jsem kdy dostala 🙂 A ještě k tomu s úsměvem, nadšením a láskou. Co víc jsem si v tom Havířově vlastně mohla přát? 🙂
 
Ty fantastické moravské koláčky a medovník, které jsem od Káti dostala, začaly nebezpečně mizet už u mamky, kde jsem se po příjezdu z Moravy zastavila 🙂
 
 
Vidět Ostravu po 18 letech, která byla pro mě městem mé první lásky a mé první pusy u silnice na Bazalech s výhledem na celou Ostravu, bylo nesmírně dojemné. Pořád mám některá místa a města v srdci stejně, jako před 20 lety. A tak to funguje i s lidmi, které máme v našich srdcích… Už nikdy z nich nevyjdou. Přičemž potkáváme další nové lidi a místa, která se nám v srdci zabydlí úplně stejným způsobem natrvalo.
 
Tehdy mi má první partnerka na Bazalech při pokusech o první polibek naštvaně řekla: „Mám pocit, že nejsi sžitý se svým tělem!“
Vyslovovala jsem totiž neustálé obavy neurčitého typu (nemířila jsem na transsexualitu, o které jsem tehdy v r. 1996 vůbec nic nevěděla, i když o sobě jsem věděla, že jsem nějaká „divná“, převlékala jsem se, když jsem mohla a neuvěřitelně se za to styděla), ale měla jsem prostě nějaké obavy ze všeho. Ze všeho nového. A byla jsem nesmírně zamilovaná.
Ve skutečnosti jsem nebyla sžitá se svým tělem, jak ta slečna tehdy poznamenala, ale já se přesto vydala na cestu, která byla ode mě očekávána a lezla tajně oknem do pokoje hladnovských VŠ kolejí, ve kterých jsme potom zmizeli v místnosti s klavírem a brnkala jsem tam zamilovanou písničku, kterou jsem té slečně složila.
 
Vlastně jsem o té větě, že nejsem sžitá se svým tělem, přemýšlela celý život a nemohla přijít na to, jak to myslí. Až za spoustu let mi došlo, že někteří lidé jsou schopni vycítit určité nesrovnalosti. Obzvlášť ti někteří, co nám jsou hodně blízcí. I když to stůj co stůj tajíme a nedáváme tak šanci ani našim nejmilovanějším, aby měli možnost odhalit naše největší trápení, protože se bojíme, abychom o ně nepřišli.
 
Když jsme všichni přišli domů, Miška si mi sedla v kuchyni na klín a já měla opět pocit, který mi tolik chybí.
 
Lenička má to, co já nemám a já mám zase to, co nemá ona.
Jsme dva doplňující se protiklady. Ačkoli její protiklad jsem si mohla užít dosytosti, já jsem jí žádnou ženskost dát nemohla 🙁
 
Celou noc lilo a ráno bylo chladno, takže jsem si už vzala rifle a mé oblíbené zelené tričko. Děti se mě pak v kuchyni ptaly, kde mám ty šaty. Řekla jsem, že už složené v tašce a už zase mi udělaly takovou radost, protože řekly: „Teto, vem si ty šaty!“ 🙂
Asi jsem se jim v nich líbila 🙂
Ony (ty děti) se mi líbily taky! 🙂 (A šaty samozřejmě taky 🙂 Měla jsem radost, že jsem si jich užila, když se mé páteční rande nekonalo. A dětiček taky, protože děti mám moc ráda.
 
Vlastně jsem vůbec neplánovala, že tam budu spát. Jela jsem tam na „otočku“ (vzdálenosti ignoruju :). Ale prozíravě si vždycky beru věci na přespání, protože co kdyby…? A tušila jsem, že se mi od nich nebude chtít. Navíc jak lilo a jak ty děti měly radost, že tam ještě ráno budu, Kačenky a Leničky povídání, Leničky něžné „ženské“ hraní na kytaru, které se mi tak líbilo a samé dobroty mě během chvilky přesvědčilo, že mám zůstat do rána.
 
V to ráno jsem si hned vzala nové růžové náušnice (s takovým mramorovaným hladkým originálním kamínkem), které mi Káťa věnovala a celou cestu domů v autě jsem se musela dívat do zpětného zrcátka (na ty náušnice :).
 
 
Nejsem si jistá, jestli jsem jim svojí návštěvou vůbec nějak pomohla, ale jsem si jistá, že je chci vidět zas a to úplně všechny, takže už se těším, až na oplátku dorazí ze severu Moravy ke mě na sever Čech.
 
Teď tu sedím v chladném temném bytě ještě v riflích, poběžím za chvilku do sprchy a do peřin, protože jsme šli spát „bůhví kdy“ a nejradši bych se zase zachumlala do peřinky v Havířově a krásně se za bimbání hodin vyspala.
 
Mám radost, že jsem vás viděla, Leničko, a jsem ráda, že jsi mi tenkrát napsala.
Pořád věřím tomu, že jednou budeš šťastná a snažím se ukázat ti to na sobě, jak moc.
 
 
Ještě přidám jeden takový milý zážitek z cesty tam.
Zastavila jsem na chvilku kdesi na odpočívadle před Mohelnicí v kopcích, pod kterými se převalovaly chomáčky mlhy, nad kterou tak filtrovaně prosvítalo sluníčko a najednou přijel Michael Jackson. 🙂
Vystoupil z auta a zapálil si cigaretu! 🙂
Jooo, je to Jackson! Tak on žije!
Musí žít, protože to měl napsané i na autě velkým písmem „Michael Jackson“ a poznám snad Jacksona ne? 🙂
Asi jel zase na nějaké vystoupení 🙂
 
Já jsem nasedla do vyhřátého autíčka a jela dál.
Mé auto je poslední dny jediným místem, kde je mi teplo 🙂
Takže jsem si tenhle víkend opravdu užila a když nepočítám víkendy s mojí Kačenkou, byl to jeden z nejhezčích víkendů v tomto roce. Navzdory miliónům objížděk, které mě nakonec místo na Olomouc svedly na Opavu, ale mě to vůbec nevadilo, protože v nadmořské výšce 700 m.n.m. zas tak často nejezdím 🙂 (A aspoň někdo mě svedl! 🙂
 
Ačkoli – já se v oblacích stejně vznáším pořád 🙂
A zatím žádné velké bác na zem! 😉
To je tím, že se nebojím výšek…
Vy se taky nebojte…
 

30 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.