otєrєzє.cz

Noc a slzy

Je to čím dál horší s tím nekontrolovatelným smutkem a pláčem.
Stává se mi i dvacetkrát denně, že mám slzy v očích.
Z filmu, z reklamy, z obrázku zabaleného miminka v osušce, z polibku, co dostala slečna na ulici, ze seriálu ve Studiu kamarád, z fotky mé dcery u počítače nebo jen tak bezvůvodně z nevím čeho, často i v noci, kdy se probudím a je mi prostě smutno. (Za pět minut už se ale zase usmívám a za dalších pět minut jsem v tom zas.)
Ale abych tu jen nebědovala, pořád převažují chvíle šťěstí a euforie asi z 90 % 🙂 A to je dost.
Dnes v noci nebylo smutno jen mně.
Ve 2 jsem se z ničeho nic probudila a chtělo se mi brečet.
(Nechci brečet!!!)
V tom z ničeho nic ve 2:05 přišla zpráva od kamarádky ze Slovenska, že je jí smutno, protože přišla z venku, kde byla s kamarádkou na skleničce a něco se stalo.
Hodinu jsme si povídaly.
Byl to hodně smutný rozhovor o zážitcích z té noci.
O tom, jak i když můžeme vypadat dokonale žensky, že nikdo nic nepozná, stále můžeme být celý život tam, kde jsme vyrostly, atrakcí a také o tom, jaké to je, když se to dozví náš partner, kterého nade vše milujeme (raději ho kvůli tomu opustit, než mu jednou ublížit?) nebo když krásnou (MtF) slečnu po dokončené přeměně na diskotéce líbá hezký kluk, který když přijde zpátky ke své partě a chlubí se, tak dostane ledovou sprchu: “Co ty to nevíš? Ta holka byla přeci chlap!” a pak tu slečnu krásně skope…
Mé nedělní rande jsem tím pádem zrušila. Mělo to být mé první rande s mužem v životě, které přišlo naprosto spontánně a byla jsem z něj nadšená. Dostala jsem několik rad a všechny se shodovaly v jediném: buď přirozená!
Jsem ráda přirozená. Můžu se chovat tak, jak je mi to příjemnější. Tak, jak je mi to přirozenější.
Ale stačí mi teď v téhle fázi být přirozená?
Mám tak nízké sebevědomí, že nechci zůstat ležet skopaná na parkovišti a počkám si, až dorazí nějaký princ, který mě pozve na rande ne přes internet (jen díky mým fotám), ale v reálu. (Na což můžu čekat roky.)
Nemůžu hledat kluka na internetu, i když už jsem si vyzkoušela, že to jde a je to až příliš jednoduché.
Jsem smutná, vzteklá a nevrlá.
To přejde.
Nesnáším tuhle rychlopubertu, kdy bych chňapla po každém chlapovi, zatímco musím dělat, že nejsem laciná, že mi není patnáct a jsem přeci dámou, která má úroveň. Jsem tak hladová po objetí, polibku nebo toho, jak mě muž vezme za ruku a řekne “miluji Tě”, jak mi to píší do vzkazů, že bych se nejradši vrhla kolem krku prvního muže, který mi to nabídne. Ztrácím pak nad sebou kontrolu, ale naštěstí mám kamarádky, které (narozdíl ode mě) nějaké zkušenosti mají a předávají mi je. Ony si svoji pubertu prožily, prožily svůj první vztah s klukem, svůj první sex. Já ve svém věku mám být zkušenou zralou ženou, o které ovšem nikdo netuší, co prožívá, že je právě teprve v pubertě a je vlastně panna.
Jediný možný způsob jak tohle meziobdobí překonat je nechat to být. Vrhám se do všeho po hlavě, ale tohle je tak tenký led, že se musím uklidnit a počkat. Došla jsem k nejvyššímu možnému bodu (komunikace s muži po telefonu a po internetu), ale ten další – v reálu – je teprve vytyčován. Ještě k němu (bohužel) nemůžu.
To, že jsem to rande zrušila, ranilo mě i jeho. Jak vysvětlit klukovi, který se mi líbí a kterému se líbím já, že se s ním nemůžu sejít, protože si nevěřím?
Zase je mi smutno.
Mělo to být jen kafe a popovídání. Nic víc.
Mám kluka, který se mi líbí, je milý, galantní a sympatický. Já se líbím jemu, hýčká si mě. Když jsem s ním, cítím se šťastná. Tak to by přeci mělo být vše vpořádku? To je úplně normální, že muž flirtuje se ženou, že to jiskří, že je tam to napětí, kdy nemůžeme kvůli němu usnout a provokujeme ho řečmi o svých vlasech, které voní, o svých rtech, které chutnají po jahodách a o svých nohách, které hladké míjejí jedna druhou v krátké sukni na ulici, na které jsem si s ním chtěla dát zmrzlinu a zabořit své prsty do jeho vlasů…
Zítřejí rande mělo několik možných scénářů:
1) přijede, uvidí mě, otočí se a odjede
2) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, otočí se a odjede
3) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, zeptá se, jestli neprocházím přeměnou, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím
4) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, nezeptá se, jestli neprocházím přeměnou a nenapadne ho nic v souvislosti s tím, jakou mohu mít minulost, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím
Když jsem si ty scénáře ve své hlavě vytvořila došlo mi, že bod č. 4 si sice přeju ze všech nejvíc, ale (jak mi kdysi řekli na FF UK na přijímačkách) “váš zájem je vyšší, než vaše současné možnosti”.
Jo, to já mám vždycky ten vysoký zájem a možnosti řeším dodatečně. Protože mám zkušenost, že to tak jde.
Vlastně bych brala i bod č. 3. Přemýšlela jsem o tom, že to asi nedokážu partnerovi neříct. Ne hned, ale postupem času, až zjistím, jaký je a jak moc silný náš vztah je. Už nikdy nechci svému partnerovi lhát.
Třeba ty první dva scénáře tak pravděpodobné zase nejsou? Třeba se podceňuji. (Ale kdo mi to řekne? Jedině muž, se kterým přijdu na rande…)
Ale nechci riskovat.
Byla jsem nadšená, že si to konečně vyzkouším.
Ale ztratila jsem dnes v noci tolik sebevědomí, nadšení a síly, že to nedokážu…
Nepotřebuji žádné rady ani utěšit.
Není to tak hrozné, jak vypadá.
Chce to jen trpělivost.

8 komentářů

  • A

    Aneta

    Terez já jsem vůbec nepochopila, co se stalo, to jí udělal neznámý kluk na diskotéce nebo její partner? Je to strašné, mám z toho sevřený žaludek..Oni jsou muži na svou heterosexualitu citliví a nulové povědomí o této problematice dělá z lidí omezence. Mají pocit, že je to váš rozmar nebo dokonce úchylka, přitom příroda někde udělala chybu a vy trpíte.

  • T

    Tereza

    [1]: Ten hnusný zážitek se nestal přímo jí, jen mi o něm vyprávěla. Ale dotklo se mě to stejně, jako by se to stalo jí. Neříkám, že se to musí stát nám všem. Vlastně to nechápu taky. Kdyby ten kluk nepřišel ke své partě a zůstal s tou holkou sám, tak by k ničemu takovému možná nedošlo. Ale jak asi vypadal před tou partou?

  • L

    Lenďa

    Je to hodně o tom, že naše společnost je dost xenofobni,lpí na stereotypech:( jak se něco trochu vymyká,už je to problém.. jak píše Aneta, je to i o pocitu, navíc hodně mužů je ješitných (ten pocit, že jim bylo něco zatajeno-bez ohledu na to, jak moc scestné to je)..

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.