• Uncategorized

    Hořčice na růst vlasů

    🙂 Myslela jsem, že dnes už si během mého uklízení čas na článek nenajdu, ale když ona mi “žába” v komentářích napsala něco, co mě k tomu vyprovokovalo 🙂 (Děkuju!!! :))
     
    Stěžovala jsem si (a stěžuju), že mám pořád krátké vlasy.
    Průměrná rychlost růstu vlasů u zdravého dospělého člověka je 0,9 – 1,2 cm za měsíc.
    (Tato rychlost je nerovnoměrná podle toho, co zrovna jíme, v jakém prostředí se pohybujeme a jaké je roční období 🙂
     
    Už jsem řešila, jak nechat své vlasy vyrůst co nejrychleji… vyřešila jsem to šampónem L’Oreal Elséve Active Selenium. Ten obsahuje aktivní selen, který urychluje růst vlasů (primárně určený pro muže proti lupům, ale kupují ho převážně ženy a je jedinou věcí z mužského světa, která mi nevadí :). V ČR se už neprodává a tak ho vozím z Německa. Ale o tom psát nechci. (O tom už jsem tu psala 2x :).
     
    Udělala jsem si test a podle odrostu vlasů, které jsem si nabarvila a po měsíci změřila se růst vlasů zrychlil 1,5x. Takže místo 1 cm mi vyrostou o 1,5 cm za měsíc.
     
    No a teď k žábě 🙂
     
    Píše o hořčicové masce (z hořčičného semínka) na vlasy, po které mají zázračně růst strašně rychle.
    Já už na tuhle hořčicovou masku taky narazila, na votocvohoz je to už měsíc věčné téma a tahle diskuse patří mezi deset nejdiskutovanějších. Já tuhle možnost ale (podle svého rozumu) okamžitě zavrhla, protože tam psala slečna, že jí vlasy vyrostly za měsíc o 10 cm právě po téhle hořčicové masce!!!
     
    Řekla jsem si, že pokud chemie jako je toxický selen v mém šampónu podle mých ověřených výsledků zrychlý růst 1,5x, tak jak může přírodní hořčice zrychlit růst 10x ?
     
    A pořád si myslím, že nemůže! Protože kdyby to tak bylo, už by existovaly šampóny z hořčice, byly by levné a všechny ženy by si je kupovaly…
     
    Jenže… teď mi to zase nedalo samozřejmě 🙂 Chtěla jsem to zpochybnit, najít důkaz, že to je jen poplašná zpráva.
     
    Řekla jsem si, že to určitě nevymyslely Češky, ale už dávno někde v Americe… taky že jo. Americké blogy i časopisy jsou toho plné. Čekala jsem tam v diskusích nějaké zpochybnění… a ony ty Američanky píší, jak to POMÁHÁ! 🙂 Že se jim zrychlil růst vlasů z 1 cm za měsíc na 12 cm!!!! 🙂
     
    Tak jsem hledala jiné diskuse a pořád to samé. 🙂
     
    Nechápu, proč by měl někdo důvod vymýšlet zrovna takovouhle poplašnou zprávu. Výrobce hořčice??? :)))))
    Pořád to beru jako vtip!
     
    Mladá slečna Katka na tom svém českém blogu zveřejnila dvě fotky svých krásných vlasů po 8 dnech (po 2 aplikacích).
    Přírůstek uvádí 1 cm (za těch 8 dní). Ty fotky jsou tak prťavé, že tam není nic vidět a ještě k tomu tam píše, že se omlouvá, ale neměla lepší foťák. (Když dělám výzkum, tak fotím pořádně, ne? 🙂 Navíc 1 cm přírůstek se docela špatně měří na tak dlouhých vlasech. Takže si tím srazila věrohodnost 🙁
     
    Do diskuse jí tam napsala slečna, že hlásí přírůstek 11 cm za 2 měsíce. 🙂
     
     
    Abyste věděly, tak já to chtěla zkusit! :))) Pomaleji růst ty vlasy nebudou tak jako tak, takže proč ne. Navíc bych použila zaručené měřící metody (díky mým odrostům, protože už si je potřebuju zase dobarvit, což udělám v momentě, kdy si dám poprvé tuhle masku a bude to :). Málem už jsem na to skočila 🙂 Ale pak jsem na www.dlouhevlasy.cz pročetla diskusi, kde holky píší, že to už od října zkouší a nefunguje to 🙁 (Tak to mě fakt mrzí). Že tohle hořčičné šílenství je zase jenom nafouknutá bublina a já na ní málem skočila taky 🙂
     
    Baví mě, jak všechny řešíme totéž – dlouhé vlasy 🙂 Napsalo se o tom toho už tolik 🙂
    V jednom americkém článku na mě dokonce vybaflo “101 tipů, jak zrychlit růst vlasů!” Tyyyjo! 🙂 (Je to hodně i o stravě a vitamínech, které vlasy potřebují.) Ale 10 cm za měsíc je strašné! Kdyby to fungovalo a použil to muž nedej bože na své chlupy nebo vousy… to by byla krása! :))))
     
     
    Žába má ale stejně dobré nápady 🙂 A hlavně jí moc děkuju, že mi chce pomoct. Toho si vážím. (Aspoň jsem o Vás mohla napsat článek 🙂 My holky musíme stát při sobě! 😉
     
    Napadlo jí ještě, že bych mohla určitě vystupovat jako Tereza i s krátkými vlasy… když mám podle fotek ženskou tvář…
    To mě napadlo taky, jenže… když se pak podívám do toho zrcadla… vypadám jako žena s krátkými vlasy – tedy nežensky!
     
    Nemůžu si pomoct, ale k ženě prostě patří dlouhé vlasy. Stonásobně to podtrhne její ženskost. Znám hodně holek s krátkými vlasy, které jsou moc hezké a sluší jim to… Ale…když si je představím s dlouhými, jsou ještě krásnější.
     
    Žábu napadlo, abych sem dala svou fotku bez paruky ve svých skutečných krátkých vlasech… Že přeci musím i tak vypadat žensky 🙂
    To mě zaujalo. To by totiž bylo hrozně fajn vyrazit ven konečně ve svých vláskách jako Tereza, ale mě ty dlouhé vlasy pomáhají v tom cítit se lépe (ženštěji) a hlavně (a to je to nejdůležitější) pomáhají okolí identifikovat mě správně.
     
    Za hodinu musím vyrazit pro Kačenku a ještě nemám vysáto, tak už se nestihnu nalíčit a hezky obléknout, ale docela ráda bych to tedy zkusila tu fotku v krátkých vláskách udělat 🙂 Ale Kačenku budu mít týden a budu na ní sama, takže se jí budu věnovat a když zrovna ne, tak budu vařit nebo uklízet. Takže někdy v lednu to zkusím nafotit 🙂 (Ty kruhové náušnice by ke krátkým vlasům mohly vypadat dobře 🙂 (Já už bych tolik moc chtěla ale řešit účes svých dlouhých vlásků! 🙁 No…počítám tak rok a už to bude 🙂
    Když se mi ta fotka nebude líbit, tak jí sem nedám 🙂 (Ona se mi určitě nebude líbit, ale chci to zkusit.) A druhá věc je, že nevím, jak ty vlasy upravit, aby (i když jsou krátké (tj. nějakých 5-8 cm)) vypadaly žensky :/ Teď tam na mé hlavě jen tak leží 🙂 Kolem uší a vzádu už to začíná hezky přerůstat, z čehož mám radost, ale ofinka je pořád krátká 🙁
     
    Pozitivní na tom je, že těch 8 cm co má teď moje ofinka bylo ještě v září jen 2 cm! To vychází na průměrnou rychlost růstu 2 cm / měsíc! Jůůů 🙂
     
    Růstu vlasů se tu chci ale věnovat i dál, protože si myslím, že to je zajímavé téma 🙂
    Děkuju žábo 🙂
     
    A já jdu teď týden řešit, co budu vařit k obědu, které plyšáčky dostanu do postele a kterou vílu budu vymalovávat já :))
     
     
    ———-
    30.12. 12:40
    Kačenka chtěla najít víly na internetu, tak je hledám a u toho jsem našla ještě tři obrázky (z věrohodných zdrojů – žádné stránky na přípravky z nosorožčích rohů na rychlý růst vlasů apod. :), jak rychle rostou vlasy (protože mě to fakt hrozně zajímalo a obzvlášť ty, které rostly z úplně krátkých vlasů).
    Mimochodem – základním a důležitým způsobem, jak mít hezké rychlerostoucí vlasy je HODNĚ PÍT. Protože to vlasy potřebují + nějaké ty vitamíny atd. Až budu mít čas, tak si to stejně najdu a hodím to i sem, protože mě to fakt zajímá 🙂
     
    Tak přesně takhle krátké je mám i já (vlevo) (to ale nejsem já :))
    to bych si pískala, kdyby to tak bylo. 🙂
    Jde o vývoj za 2 roky a 5 měsíců. (To je krása – ty vpravo 🙂
     
     
     
     
     
     
     
    Roste to hezky 🙂 Ale jsem teď vyloženě ve všem na úplném začátku :/ Snad se taky dočkám 🙂
     
     
     
    A takhle nějak bych to chtěla jednou mít já 🙂
    Líbí se mi ta ofinka do čela totiž 🙂
  • Uncategorized

    Jaký bude rok 2014

    Chtěla bych strašně moc poděkovat Bibině ze Slovenska 🙂 Napsala mi tak hezký mail, že jsem na něj musela ještě po půlnoci odepsat.
    Poslala mi (mimo spoustu jiných zajímavých postřehů a zkušeností) moc zajímavý odkaz na astrologický výklad roku 2013 a také nového roku 2014.
    Protože rok 2014 bude i pro mě hodně důležitým rokem, tak mě ten výklad opravdu potěšil a rozhodla jsem se, že vás potěším taky! 😀
    Text jsem maličko zkrátila a nebudu ho moc komentovat. Každý ať se v tom najde sám… jako jsem se našla i já.
    Ale něco přeci jen okomentuju 🙂
    “Po pracovní rovině bychom měli být mnohem úspěšnější. Bude totiž mnohem složitější, cokoli skrýt. Tedy budeme jasně vidět, co je dobře a co ne. I u sebe! I na nás to bude vidět.”
    Tak to na mě v práci sedí úplně přesně 🙂 Bude opravdu složitější to skrýt a já doufám, že to na mě bude vidět! 🙂 Je to mé velké přání, aby to vidět bylo…
    “Následující rok bude v porovnání s tímto, šťastnější, pravdivější, pozitivnější a hlavně bude zaměřen na člověka a na pravdu.” Konečně mohu všem ukázat svou pravou tvář…
    Takže vzhůru do roku 2014! 😉 Já už se tam těším a vy? 🙂
    Rok 2013
    Jak astrologicky tak i energeticky, byl tento rok tak náročný, že se k jeho konci většina lidí doslova plazí z posledních sil. Vzal nám i to, co jsme pokládali za trvalé a neměnné. Poslal nás na dno našich sil a dal nám nahlédnout do skutečně ryzích charakterů našeho okolí i do naší vlastní duše.
    Bylo-li něco náročným testem, pak to byl rok s třináctkou na konci.
    Po stránce energetické to byl rok s třináctkou na konci a na to je také dobře myslet. Třináctka je v Tarotu kartou SMRT. “Spíš by se smrti nadál, než…” to je symbolikou téhle karty. A bylo i tohoto roku.
    Nemůžeme se proto divit , že koktejl astrologických pohybů a postavení v kombinaci s energií smrti má za následek tohle.
    Jako ořechy.
    Tohle přirovnání mě právě napadlo v souvislosti s vedlejšími účinky končícího roku, který nám udělil hodně ran. Je to jednoduché. Totiž, koš ořechů vypadá jako koš ořechů a můžete se na něj dívat jak chcete, a pořád to bude JEN koš ořechů. Pokud ale budete chtít to podstatné, proč vůbec ony ořechy máte, budete se muset dostat dovnitř.
    Do každého jednoho ořechu, protože jinak nemůžete vědět, který je k jídlu, kde je dobré jádro a kde není. A co pak musíte nutně udělat, abyste dostali to ryzí, to, co má na ořechu vlastně jediné cenu?
    MLÁTIT DO NICH!!
    Ano, bez toho, aby se do ořechu praštilo kamenem, se člověk v životě neostane k jádru. Nezjistí, zdali je dobré, nebo ne. A přesně to zřejmě od nás chtěl tento rok, aby nás vůbec pustil do toho dalšího. Už se to nebude opakovat.
    UŽ NIKDY NEBUDEME TAKOVÍ, JACÍ JSME PŘED TÍM BYLI.
    Budeme lepší.
    Možná do roku 2014 vstupujeme otlučení a prakticky jaksi nazí, protože jsme přišli o skořápky, ale vstupujeme do něj naprosto ryzí. Takoví, jací jsme. A i okolí. Necháme za sebou hromady nepotřebných věcí, se kterými jsme doposud chodili tak trochu zahalení do jejich tvrdé ochrany. Jsme zranitelní, jsme bolaví, jsme odhalení, ale prošli jsme si revizí našich charakterů a skutečných skrytých vlastností.
    Nebuďme z toho smutní. Zřejmě nastal čas zbavit se všeho, co nepotřebujeme. Vidět, co bylo skryto a pracovat do budoucna jen s tím, co je podstatné. A že to bolelo? Ano a hodně. Ale jen jádro je jedlé.
    ROK 2014 PŘEDPOVĚĎ
    Už dopředu ohlašuji, že to, co se dělo se nebude opakovat. Má to hodně důvodů, ale ten podstatný je v nás samotných.
    Známe své možnosti a hranice, protože jsme si sáhli na dno. A to nejen ve špatném. Ono rozbíjení ořechů v nás objevilo, respektive dovolilo nám objevit sebe sama tak, jak jsme doopravdy. To stejné jsme zjistili o druhých. Nebudeme opakovat stejné chyby.
    Známe cenu vlastní, známe cenu ostatních, známe hodnoty, které nám unikaly, a které jsme tento rok museli docenit.
    Jsme o mnoho moudřejší, upřímnější a ryzejší.
    Vnímáme svět skrze negativa, kterými jsme si prošli. Skrze vlastní utrpení, skrze utrpení druhých, skrze poznání, že napovrch mohou věci a lidé vypadat zcela jinak, než uvnitř. I my sami. A to bez onoho mlácení kamenem jaksi nešlo.
    Hned zkraje roku se srovnají vztahy. Většina těch, které přežily rok s třináctkou, by se neměly rozpadnout. To proto, že nejsou skořápkami, které měly odpadnout.
    Po pracovní rovině bychom měli být mnohem úspěšnější. Bude totiž mnohem složitější, cokoli skrýt. Tedy budeme jasně vidět, co je dobře a co ne. I u sebe! I na nás to bude vidět.
    Finančně bychom měli zaznamenat vzestup. Už jen proto, že minulý rok nás naučil nepodvádět. (opadaly skořápky a ejhle), také nás naučil rovnat si hodnoty. Naučil nás skromnosti a obejít se málem. Dobře se bude přidávat do přebrané bedýnky.
    Budeme obezřetnější a budeme více intuitivní, než neuvážliví. Víme, co je nutné a co počká. Lépe poznáme klam a sami se ho nebudeme tolik dopouštět. Minulý rok nám totiž ukázal, co je to zpětná vazba.
    I přes náročné klima, bude následující rok v porovnání s tímto, šťastnější, pravdivější, pozitivnější a hlavně bude zaměřen na člověka a na pravdu.
    Čtrnáctka je v Tarotu kartou UMĚNÍ.
    Symbolikou této karty je předně dohoda.
    Pokus o kompromis. Snaha o uspokojení více stran za cenu sloučení zdánlivě neslučitelného. Osoba na kartě se snaží smíchat oheň a vodu a vytvořit potravu pro dva velmi silné zástupce naprosto rozdílných světů. Krále vzduchu a krále země.
    Dohoda za účelem usmíření. Vytvoření podmínek, přjatelných pro všechny. Všechno je otázkou slučitelnosti, když je dobrý úmysl. Budeme pracovat s tím, co je ryzí. Protože o to, co nebylo ryzí, jsme s třináctkou právě přišli.
    Přeji vám co neupřímněji, jen samé štěstí, hodně zdraví, moudrosti a užívejte si všechno, co vám zbylo. To je totiž to, co má smysl a co mělo přežít, protože je to správné a je to vaše. A mělo to tak být.
    S úctou
    Michaela Kudláčková
    Zdroj: http://www.popelky.cz/spolecnost/rok-2013-s-nami-jednal-jako-s-orechy-jaky-bude-2014.html
  • Uncategorized

    Moje prkotiny

    Janička (před HRT) jde nakupovat a píše mi, jak jí chlapi okukují minisukni… jde k doktorce a ta jí říká, že jí podává průkazku pojišťovny někoho jiného… (s mužským jménem)…
    Adélka (před HRT) mi píše, jak vyráží mezi lidi a kouká, jak si jí nevšímají i ve dne… (ještě nikdy jsem nebyla venku přímo tváří v tvář mezi lidmi ve dne! Jen z dálky… Přes den mě to čeká v lednu u Hanky, kde budu mít v Praze hodinu a půl volno, tak nechci sedět v autě…a hrozně se na to těším…) Jak nakupuje (jako muž) tím způsobem, že si prostě vezme dámské věci a zkouší si je jednoduše v kabince… prodavačky ani lidi neřeší…
    Linda (před HRT) mi na můj dotaz, jakým způsobem koupila ty krásné kozačky napíše, že “Normálně v Deichmannovi. Byla jsem tam s mamkou a normálně jsem si je zkusila. Co mi je po lidech že?! 🙂
    Šla si pro nějaké uni věci, ale nakonec koupila krásný kabátek, sukýnku a rukavičky (posílala mi v tom fotku). Jak jde za bývalým kolegou…
    (Mimochodem jak správně poznamenala – typická žena 🙂 Neumíme nakupovat to, co potřebujeme, ale co chceme 🙂
    (Zkusím jí přemluvit, abych sem tu fotku mohla dát 😉 Protože si myslím, že se nemá za co stydět a podle mě má perfektní vkus! Vlastně se mi o ní zdálo… proto tenhle článek dnes ráno a tyhle myšlenky :/
    Takže svolení jsem dostala, tady je Linda 🙂 Sluší jí to co? 🙂
    Chceme být vidět jako vy, nechceme se schovávat…
    Úplně luxusní Linda (MtF před HRT) 🙂
    Tak nad tím už jsem se ale musela zamyslet. Zrovna když tu píšu o tom, proč jsem ještě nešla do Takka… :/
    Jasně, že je jednoduché se sebrat a jít si tam prostě nakoupit, vzít všechny ty krásné holčičí věci do kabinky a vyzkoušet. Co mi je po lidech!? Jo, to se mi to tu říká u počítače.
    Je nedělní ráno, dnes večer si jedu pro Kačenku, budu jí mít celý týden (takže toho moc stíhat psát nebudu, možná tak nějaký krátký postřeh) a strašně se na ní těším.
    Zatímco ostatní holky jdou prostě vyzkoušet kozačky do Deichmanna (taky potřebuju kozačky – abych do nich mohla zastrčit i kalhoty, dostala jsem na to od mamky k Vánocům), já tu řeším i takovou prkotinu (!), jako jsou mé výrazně světle červené nehty, které jsem si včera nalakovala. Tolik se mi líbí a nemůžu se jich vynadívat a nechci si je odlakovávat. Působí to tak žensky! Tak sexy!!!
    Neřeším to kvůli Kačence (tam je to bez všechno absolutně bez problémů), ale kvůli tomu, že musím jít nakoupit. Kvůli deseti vteřinám u kasy! Normálně řeším, jak budu platit a vyťukávat PIN! Představuju si ten moment a ptám se sama sebe, proč mě při tom polévá to horko? 🙁 Tahle barva totiž vyloženě září do dálky (proto jí tak miluju! :). Když si je nechám nalakované, stejně vím, že je budu schovávat do dlaně… :((( Nechci je schovávat! Chci je ukazovat, jako je ukazujete vy všechny celému světu!
    Měla bych si je nechat takhle nalakované… jenže to je pořád to, co tu řeším. Snažím se být soudná (pak bych si ale neměla stěžovat, že ještě nemůžu ven jako Tereza). Komplikuju si to zbytečně sama, že nad tím moc přemýšlím. Měla bych se odvázat…
    Nemám unisex zimní bundu, tak nosím ještě pořád pánskou, ale ta je vyloženě extrémně pánská. Je z léta (ano, zimní (nebo spíš podzimní) bunda z léta 🙂, kdy jsem se tak razantně nechala ostříhat na ježka jako nikdy v životě a pořídila všechno maximálně pánské, abych měla pocit, že jsem muž :/ (A ono to nějak nepomohlo, jak podotkla Nikča, když jsem jí to říkala 🙂 To byl taky poslední pokus.
    Nemůžu lítat v obchodě ve vyloženě pánské bundě (se zvednutým límečkem, tak trochu typ černé kožené motorkářské… (nesnáším jí!)) :(( Mám už dlouho jednu unisex bundu, ale ta není zimní. Jak teď bylo to teplo (včera v Karviné +15 stupňů – na prosinec docela dobrý :), tak jsem v ní chodila k úzkým riflím (taky si toho Nikča hned všimla, že je mám na sobě a porovnávaly jsme si je spolu navzájem, protože ty její byly taky moc hezké – má je z votocvohoz jako já :).
    Ta uni bunda z New Yorkeru je starší, černá s kapucou a má už odrané rukávy (nosila jsem jí totiž pořád) – vypadám jak když nemám na novou, kdyby to někdo detailně zaměřil, ale pořád lepší, než ta pánská. Jenže dnes už je zase zima. (Teď mi došlo, že existuje řešení – koupit si novou – nějakou uni 🙂 (nebo ještě lépe dámskou, co vypadá jako uni 🙂 Beztak je všechno uni dámské :))) Protože uni si kluci nekupují :)))
    Protože když si kluci FtM přesně v opačné situaci než já kupují na sebe věci, tak pochybuji, že si vybírají uni věci. Podle mě si vybírají rovnou vyloženě pánské. (To je fakt, teď jsem teda na něco přišla… Mám takové podezření, že to všichni FtM máte zrovna v tomhle jednodušší 🙂 Protože nad ženou v maskáčích a kanadách nebo kravatě a saku se nikdo nikdy nepozastaví, nad mužem v dámské bundě (nebo nedej bože v sukni) ano. Tak proč to u vás řešit uni oblečením, že? 🙂
    No a pak ty moje krátké vlasy… sice rostou, ale pořád jsou krátké. Vždyť já s nimi vůbec nevypadám žensky! To budu chlap se zářivě červenými nehty! 🙁 Já nejsem chlap, já jsem ženská!
    Potřebuju se od něčeho odpíchnout, potřebuju aby už byla 2. polovina ledna, abych už měla za sebou schůzku s Hankou, aby se to pohnulo (třebaže jen psychicky).
    Vím, že věčně takhle nejistá chodit ven nebudu. Že se posunu dál, že překonám ten strach, že ty nehty neodlakuju a nedám si jen ten světle růžový, co nosím i do práce, protože se jen leskne, ale není skoro vidět… což je chyba, protože nehty si lakujeme proto, aby vidět byly (jak řekla správně Anetka). Protože tak to je a tak to má být.
    Když ono je to dané tím, že mě tu všichni znají. Prošlo mi v mé první práci během těch 12ti let na úřadě celkem 30 tisíc lidí (spočítala jsem to podle statistiky vydaných pořadových čísel za celá ta léta). Na počet obyvatel 80 tisíc této spádové části okresu je to docela dost, nehledě na to, že co se týče přímo města, ve kterém bydlím, tak tady mě zná každý druhý z ekonomicky aktivních obyvatel, protože si mě prostě pamatuje a tak mě zdraví a já jeho. Mám to pět minut do obchodu a během té doby jsem 3x pozdravena! 🙂 No a skončím u starší pokladní, která se mnou vždycky prohodí pár slov, protože se taky známe z úřadu. Ty lidi potkávám všude, usmívají se na mě, mám je hrozně ráda (i to zdravení), ale najednou mám mít náušnice a zářivě červené nehty? K vyloženě mému pánskému zjevu? (Dřív jsem ve městě utíkala, když jsem v dálce někoho viděla, aby mě nezastavovali. Já si totiž tváře většiny z těch 30 tisíc lidí doteď pamatuju 🙂 U některých i jména a rodná čísla! 🙂
    Na druhou stranu dokud mě budou zdravit, je to důkaz toho, že vypadám pořád blbě tak, jak nechci :)))
    Ty světlounce (tak jako do oranžova – mám je tu někde i na fotkách) nehty jsou tak kouzelné, že zatím nemám sílu je odlakovat. Kochám se jimi a mám z nich radost. Proč bych měla přeskakovat zpátky jen kvůli těm pár minutám v obchodě?
    Tenhle článek moc pozitivní není a už je moc dlouhý na to, abych pokračovala v tom poselství, které jsem měla pro vás připravené (a které vás určitě potěší jako mě), takže ho hodím do dalšího článku 🙂
    Dnes mě čeká úklid celého bytu, musím odmrazit ledničku a nakoupit, abysme tu s Kačenkou měly co baštit 🙂
    Strašně miluju, když mi Anetka (moje kamarádka – biologická žena) napíše sms jako třeba: “Tak co, holky, už jste doma?” 🙂 Proč mi tak nemůžou říkat už všichni? 🙁 (A proč by to měli dělat, když před nimi jako holka nevypadám? 🙁
    No tak měla bych z toho mého přemýšlení tady vyvodit nějaký závěr 🙂
    Teď jsem se tu tak nahlodala, že bych si ty nehty červené nejradši nechala a vykašlu se na všechny lidi ve frontě, na jinak milou pokladní, u které jsem si ale jistá jejím (bohužel) konzervativním přístupem daným věkem… Je pravda, že takové lidi ale nepotřebuju. Nemůžu počítat s tím, že budu pořád se všemi kamarádka, jako dosud. To je něco za něco… A pokud je odlakuju, budu vzteklá :/ Budu mít na sebe strašnou zlost… 🙁
    To jsou ty moje prkotiny! Já tu řeším nehty a jiné si chodí mezi lidi nakupovat jak se jim zlíbí…
    Měli jste někdy nohu nebo ruku v sádře? Nebo třeba rovnátka? A co úplně nové brýle? Jak vám bylo, když jste si je vzali poprvé na sebe a šli mezi lidi?
    Dnes v obchodě šel kluk o berlích se zlomenou nohou. Strašně vyděšeně po každém koukal a já na něj hodila takový pohled jakože: “Co je? Normální sádra tyjo, tak neplaš prosímtě!” :)))
    Myslí si, že je středem pozornosti. Ale není!
    Najednou jsem se tam viděla já, jak ti lidé na mě hází tyhle pohledy, proč plaším, že středem pozornosti nejsem ani náhodou (a ani nikdy nebudu) a jen si to vsugerovávám…
    Je mi z toho všeho ale do breku 🙁
    Z té mojí neschopnosti, strachu a nesmyslných obav.
    Tak kdy teda nastane, ten okamžik, kdy si ty nehty odlakovat nemusím a můžu si nechat i kruhové náušničky, dlouhé vlasy, balerínky…?????????? Tak strašně chci a tak strašně to nejde, protože vypadám tak, jak vypadám. Ať už se to zlomí!!!
    Měla bych si vytyčit nějaký bod. Zatím ho mám předběžně vytyčený jako den, kdy vezmu svou první pilulku a je mi jedno, jak v ten den budu vypadat. Jde o to začít. V ten den se totiž všechno začne měnit. To je začátek. I když ta změna na mě nebude tak patrná hned, jak bych chtěla.
    Vím, že svůj “full time” jako žena začíná žít každá holka jindy.
    Někdo s tím vyjde až po 6 měsících HRT, protože do té doby má ještě vousy, kterých se postupně zbavuje (třeba Sandra a jiné holky z videí na youtube), někdo začne s první pilulkou nebo měsíc po ní, někdo už začal dávno před tím… je to o odvaze a o ničem jiném… Proč já jí nemám? 🙁
    Všechny nás spojuje jedno jediné – ta obrovská touha začít s tím co nejdřív a vysvobodit se tak konečně.
    Všechny holky s tím jednou začaly. Vím, že to čeká i mě.
    Je to asi zase jen o tom čekání a trpělivosti…
    Uff… psaní tohohle blogu mi vždycky pomohlo… Dostat ze sebe strach, smutek, zastavit slzy… ale taky utřídit si myšlenky a uvědomit si spoustu důležitých věcí.
    A teď když nad tím tak přemýšlím, co jsem tu teď napsala mi došlo, že ten můj počáteční bod by měl opravdu už přijít. Nemám na co čekat… Vždyť o to jde. Abychom konečně byly těmi, kterými jsme bez přetvářky…
    Ale ještě je rok 2013. Rok pravdy 2014 bude za 3 dny 😉 Tak ráda bych to začala s novým rokem…
    V práci ale coming out plánuju až s první pilulkou, dřív nechci, dokud nebudu mít jistotu, že je dostanu…
    Tak to asi potom vezmu (celá v té euforii) při jednom 🙂
    Takže bod by byl vytyčen, bezva 🙂 Konečně to přestanu řešit.
  • Uncategorized

    Proč jsem ještě nešla do Takka

    Když mi občas píší holky (MtF), které třeba nemají k uskutečnění přeměny odvahu, nechtějí nebo nemohou nebo holky, které se právě rozhodly jít do toho, uvědomím si, jaké mám štěstí.
    Už se tak ukrutně netrápím tím, že přijdu o každou volnou chvilku, kdy mohu být Terezou. Protože už jí mohu být neustále… (když ovšem ještě pořád vynechám práci a obchody :/ ).
    Každé ráno se probudím v růžovém pyžámku, namaluju (i když jsem jen doma – ale obvykle stejně chodím na poštu vlastně denně) a vezmu fialové tepláčky s kytičkama nebo sukýnku a jsem šťastná.
    To ony ale nemají.
    Žijí ještě se svými partnerkami nebo v bytech i s jejími rodiči a tiká tam časovaná bomba.
    Jen málokterá má to štěstí, že má partnerku, která jí ve všem podporuje a ještě kupuje laky na nehty apod. (Že Lubico? ;).
    Cítím z nich tu touhu vysvobodit se a dát všemu volný průběh, ale to nemohou. Mohou si lakovat nehty jen na pár hodin a zase je odlakovat, než se jejich partnerka vrátí, strachovat se, že budou prozrazeny rtěnkou na skleničce…
    Kdysi mi manželka vyčítala, že jsem měla doma nějakou ženu. Vonělo to tam dámským parfémem, který neznala a přišlo jí to tak. Ale já mlčela 🙁
    Omylem jsem se dostala na jeden z mých článků tady napsaný koncem jara 2012, kdy jsem byla v tomhle bytě ještě s rodinou, kterou jsem milovala, ale svázaná ocelovým lanem, které nešlo přeříznout. Ta touha po každé vteřině, kdy mohu být Terezou, byla tak obrovská!
    Teď jsem tam, kde jsem chtěla být a jsem spokojená.
    Ale chtěla bych ještě dál…
    Když jsem si kdysi vydělala na svůj první foťáček (ještě na film), to bylo něco! Samozřejmě jsem to hned musela využít a zkoušet se fotit. Jenže jak vyvolat tyhle barevné fotky, aniž by je někdo viděl? Ta touha byla ale silnější, tak jsem ten film zanesla do obchodu a nechala si fotky vyvolat. Když mi je taková milá prodavačka předávala, tak hned na první z nich jsem byla já v celé své “kráse”… To byly děsné momenty. Ale pak ta radost! 🙂 (I když… ta nedokonalost byla strašná…)
    Jak přišla éra digitálních foťáků, strašně jsem si jeden přála a taky ho dostala k narozeninám. Byl to jeden z prvních typů Olympusu (už není, protože mi spadl na zem, kdy jsem se jednou fotila a neměla jsem stativ… celý život se fotím na samospoušť 🙁 ). To bylo ovšem něco! Žádné vyvolávání fotek v obchodě. Viděla jsem rovnou, jak vypadám! A přišly první fotky.
    Jestli byly holčičí, to se říct nedá, protože jsem žádnou paruku neměla (jen jsem po ní strašně toužila).
    Zjistila jsem, že potřebuji ženský profil na internetu, vystupovat jako žena, mluvit jako žena a mít holčičí fotky.
    V pvní takové fázi stáhnete fotky nějaké hezké slečny (našla jsem si moc krásnou z jednoho estonského serveru, aby jí tu nikdo neznal) a vydáváte se za ní. (Kolem roku 2003)
    To je chvíli super, kluci po vás letí, holky vás berou… žádné podezření nic… ale… něco tomu chybí.
    To nejste vy. Je to někdo jiný. Najednou po vás chtějí, abyste přišla na náměstí jen tak si popovídat nebo jít nakupovat… ale vy nemůžete 🙁 Toužila jsem po tom přijít tam sama za sebe. Ale takhle krásná a ženská! 🙁
    Ve druhé fázi jsem se snažila udělat své fotky, ale místo tváře dosadit jinou. Aspoň trošku mít pocit, že jsem to já! Viděla jsem, jak na internetu holky jako já zakrývají svou tvář vějíři nebo šátky, nakrucují se před foťáčkem, ale… chyběla tomu ta tvář!!! Navíc takové fotky (ač jsem se hodně snažila) vypadaly pořád nevěrohodně a podezřele (jelikož byla “přelepována” tvář). Dost často se mi stávalo, že pozornější kluci i holky to odhalili. To mě ničilo 🙁 Ale pořád to bylo lepší, než první varianta, kdy ty fotky nebyly moje (ač byly 100% ženské). Nechtěla jsem už lhát! 🙁
    Ve třetí fázi jsem se pokusila udělat své první vlastní ženské fotky. To “ženské” bych měla dát do uvozovek. NIKDY je nikde nikomu neukážu! Dala jsem si je na své stránky (jen jako nezveřejněné soubory). To byly vyloženě fotky “muže v dámském”, ač jsem se snažila učesat (své kratší vlásky), vzít sponku nebo čelenku… ale byla šťastná, že jsem tam v šatičkách a v lodičkách…
    Jednou mi jedna má oblíbená kolegyně (moc krásná slečna) ještě když jsem pracovala na úřadě na ty fotky přišla! Doma, když se dívala na mé stránky, jí napadlo zkusit vyjet si soubory na serveru (ona byla totiž počítačově dost vzdělaná a já nečekala, že by to někdo mohl vůbec hledat).
    Ráno jsem přišla do práce a ona mi říká: “Já jsem viděla něco, co jsem asi vidět neměla…”
    Nechápala jsem, ale pak mi to ukázala…
    To byl můj první coming out v životě. (A taky na hoooodně dlouho jediný.)
    Nesmírně se mi ale ulevilo. Najednou jsem před ní nemusela nic řešit. Dokonce byla tak zvědavá, že se vždycky ptala, jestli mám pod kalhotama silonky a chtěla si na ně sáhnout! 🙂 Ale tím to končilo. (To je slečna, o které jsem tu před rokem napsala po strašně silném emotivním zážitku s ní můj článek “Dohasínající plamínky”…)
    Už se ale zase nevídáme (protože nechce). Protože má v hlavě prostě někoho jiného (nemůžu to tu rozvádět, nechci jí ublížit, nemá to taky jednoduché a na to jí mám moc ráda.) Byla to po manželce jediná holka, kterou jsem celé ty roky měla strašně ráda. Cítila jsem to podobně i u ní, ale prostě jsme nemohly. Obě jsme měly partnera… a tak to zůstávalo jen u objetí, úsměvů, přáníček. Abych pravdu řekla, tak jsem po článku Dohasínající plamínky nečekala, že už se neuvidíme… ale možná je to tak lepší.
    Ježiš to už jsem zase zabrousila úplně na jiné téma! 🙂
    V této třetí fázi jsem své fotky (své klučičí tváře) v dámském oblečení dala na internet nakonec taky! Reakce byly různé (v téhle fázi bylo asi nejvíc těch negativních), ale rozhodně mě to neuspokojovalo a dost rychle jsem je stáhla.
    Pak přišla ale čtvrtá fáze potřeby někde vystupovat jako žena.
    Začaly mé první fotky v paruce. Vypadala jsem pořád strašně a tak jsem se snažila ty tváře retušovat (aby nebyly vidět vousy, abych trošku zženštila mužské rysy). To už mi bylo příjemnější, protože co se kluků týkalo, tak ti na nic nepřišli (protože myslí jinak než holky :). A to mi dělalo moc dobře. Ještě teď mám kontakt na spoustu milých kluků, kteří nikdy nepoznali mou minulost. Za to občas nějaká pozorná holka poslala otázku, jestli takhle náhodou nejsem muž! 🙂
    No jo no. Tak to zamrzelo, ale byla to realita. Snažila jsem se, ale pořád málo.
    Řekla bych, že teď jsem v páté fázi, kdy nepotřebuji retušovat svou tvář, kdy fotky neupravuji a přesto vypadám žensky (tedy na některých málo fotkách, které také schválně vybírám :). Je jich ale čím dál víc… a to mě těší.
    Najednou jsem to já na těch holčičích fotkách. Já Tereza. Žena! A jsem také tak identifikována, píší mi kluci, píší mi holky (aniž by cokoliv poznaly). Testuju to na nich :))) A nesmírně si to užívám! Svět, kde mi nic nehrozí a jsem sama sebou.
    Existuje ještě šestá fáze sebeprezentace.
    Ta se přesouvá z virtuálního světa do reálného. Ve virtuálním světě už se dál dostat nemůžu.
    Toužím po ní strašně moc, ale ještě nenastala. Věřím tomu, že jednou ale přijde… protože se nehodlám smířit s tím, že by přijít neměla! Udělám pro to všechno! Nic mě nezastaví!
    Nooo tak o tomhle jsem vůbec psát nechtěla 🙂 Ale už to tu teda nechám. 🙂 Že já se vždycky tak zakecám? 🙂 Původně ten článek měl začínat tady a měl být takhle krátký: 🙂
    Teď dopoledne jsem šla na poštu a prošla kolem Takko fashion.
    Dostala jsem tam totiž k Vánocům od sestřičky poukázku! 🙂 Karta má neomezenou časovou platnost.
    Uvědomila jsem si, že tam teď ale jít nechci. Nechci se tam strachovat, že jako Tom budu kupovat dámské věci, které si navíc jako Tom těžko vyzkouším :/ Nechci si vybírat ze všech těch úžasných věcí něco s rozklepanýma rukama, rozbušeným srdcem a vyděšenými pohledy k prodavačkám nebo kolemjdoucích… 🙁 Chci si to užít. Užít jako vy, holky, když nakupujete hadříky na sebe! 🙂
    Proto jsem se rozhodla, že Takko bude první obchod, kam půjdu nakupovat s touhle poukázkou jako Tereza! 🙂 Nepřišlo mi to v tu chvíli vůbec jako špatný nápad. (To si teda věřím :). Na druhou stranu nevím, jestli to vydržím třeba až do léta :)) Jak já si to léto maluju… jak budu ukazovat už nohy v sukýnkách, jak budu nakupovat jako Tereza…jak už do práce budu chodit jako Tereza…
    To jsou ty naše sny.
    Pokud by to ale z nějakého důvodu mělo být později, nebudu to hrotit. Jen potřebuji vědět, že ten moment jednou přijde…
    Chtěla bych všechno hned :/
  • Uncategorized

    Míry – porovnání s biologickou ženou – část I.

    Pardon, ale já sem dnes musím dát ještě jeden článek 🙂 Je toho nějak moc :)))
    Měla jsem tu na návštěvě Nikču (biologická žena).
    Přeinstalovávala jsem jí netbook. (Teda… po těch pádech na zem bez displeje, bez harddisku a bez touchpadu s tím moc udělat nešlo, ale nainstalovala jsem jí na flashku android a tak z toho má vlastně tablet, se kterým se na net dostane :))
    Nikča je moje 18tiletá kamarádka, kterou znám už několik let.
    Je to krásná mlaďounká přírodní blondýnka s dlouhými rovnými lesklými vlasy, kterou považuji za 100% ženu. Ty ženské pohyby, chování, chůze, vzhled, myšlení… Přesně takhle kdybych vypadala, tak bych zářila radostí! 🙂 Líbí se mi délka jejích nohou, jak chodí (doslova se vznáší) v kozačkách, její styl oblékání (vzhledem k jejímu věku je super)…
    Nikča už všechno o mně ví z loňska. Náš vztah je řekla bych jako dvě ségry 🙂 Říkáme si úplně všechno.
    A asi jí tu brzo uvidíte na fotkách, protože mi dnes z ničeho nic sama nabídla, jestli bysme spolu nemohly nafotit společné fotky, aby si je mohla dát na facebook, jakože má ségru :))) No to je něco pro mě! Fotek, kde jsem s někým a nemusím stát před zrcadlem s foťákem v jedné ruce mám opravdu málo (tak 0,0001% – já mám ráda totiž ta procenta! :)))
    Říkala, že uděláme i fotky venku… že se o to pokusíme teda 🙂 Jako svojí poradkyni ohledně líčení jí ale využít nemůžu, protože se prostě nelíčí (fascinuje mě, jak je hezká i bez toho!). Jsou takové holky 🙂 Taky bych chtěla, aby mi lidé říkali “paní”, i když nebudu nalíčená 🙂
    A protože poslední dobou řeším pořád své míry, něco mě napadlo.
    Udělat takový antropologický test.
    Za prvé budu mít k dispozici míry biologické slečny, která je jen o dva roky mladší než já, měří skoro stejně a hlavně váží stejně!
    Takže porovnám dvě stejně velká těla – její a mé – a uvidíme, jak se testosteron podepsal na odlišnostech. Jakmile budu mít “zdrojová data”, hned je sem hodím – samozřejmě graficky, jak jinak 🙂
    Za druhé budu mít k dispozici míry MtF slečny, která je o trošku starší než já, ale výškou jsme na tom stejně.
    Tato slečna cvičí a má zatím (prý) mužskou postavu. Takže dojde k porovnání dvou MtF 🙂
    Za třetí mám k dispozici míry Nikči! 🙂 Využila jsem toho, že tu byla a proměřila jí kde co 🙂
    A výsledek?
    Je to strašně zajímavé!!! 🙂 Alespoň pro mě teda.
    Já si až do téhle doby myslela, že mé míry jsou úplně mimo ženský svět. Že se tam teprve musím dostat pomocí hormonů. Řešila jsem váhu, abych se dostala ještě o dalších 6 kg dolů a chtěla jsem se co nejvíc přiblížit hezky štíhlounkým holkám.
    Nikča je štíhlounká… A víte co, dám sem její fotku (s jejím svolením), aby bylo poznat, jak žensky vypadá (rozhodně bych si jí s mužem nespletla :))
    Nikča (biologic 100% woman 🙂
    A teď tedy ty výsledky:
    (Tou třetí postavou myslím sebe, ale po roce HRT – to už by mělo být znát i na postavě aspoň minimálně.)
    Hlídáním toho, co jím, větším pohybem a touhou po ženštější postavě (tou hlavně! :)) se mi za dva měsíce zúžil obvod pasu o 3 cm a váha klesla o 5 kg. Z toho mám velkou radost, ale chtěla bych ještě…
    A zapomněla jsem na zadeček 🙁
    🙂
    Dnes jsem viděla moc hezký líbací klip:
    (to je teď mimo téma tohoto článku, ale já si ho sem prostě chtěla dát 🙂
    Ach ta chemie!
    A na závěr ještě taková perlička k tématu 🙂
    (Tato žena nebyla do statistik zahrnuta! :)))
    (Díky Vanesso 🙂
    ———-
    Protože jste si tu holky začaly přeměřovat své nohy a i ty vaše výsledky mi přišly opravdu zajímavé, tak jsem se rozhodla dát sem anketu. V ní můžete (anonymně) hlasovat, jak dlouhé jsou vaše nohy a jsem zvědavá na průměr délky nohou mých čtenářek 🙂
    Určitě to bude nadprůměr, protože jste všechny krásné dlouhonohé milé slečny a paní! 😉
    Podotýkám, že:
    44,5 % je celosvětový průměr (tzn. většina)
    od 47 % jsou nohy považovány za krásné a sexy
    67,7% je maximum, které má žena s nejdelšíma nohama na světě
    Měřte to poctivě z místa, kde začínají vaše nohy u rozkroku z vnitřní strany.
    Doplněno 28.9.2016:
    Už se mi k tomu nechtělo vracet a dopisovat nějaké další články, jenže tenhle článek jsem si tehdy v roce 2013 nazvala “I. část” s tím, že jednou bude i “II. část”, která míry porovná s dostatečně velkým odstupem. II. část ale nikdy nevznikla a nejspíš ani nevznikne, protože tyto informace vložím právě do tohoto článku, aby byly pohromadě. (A to “I. část” v názvu tu nechám, aby byla legrace a nikdo tu II. část nemohl najít 🙂 Prostě II. část nebude :).
    Předně chci říct, že nemám (stejně jako velká spousta žen) ideální míry. Ideálnost je totiž v tomto případě takový přesně nedefinovatelný termín, záleží na tolika faktorech, jak žena působí na muže, že nelze žádné z žen předepsat, jak mají vypadat její tělesné míry. A přesto (jak bych už tak mohla teď 2,5 roku po začátku HRT posoudit) jsem schopná jít se koupat v plavkách a milovat se s muži, aniž by něco poznali. Podle toho usuzuji, že mé tělo (a tedy i proporce) jsou průchozí. Ne, že bych si nějak šíleně fandila. Já sama si někdy říkám, co ti chlapi dělají, že mě zvou na kafe nebo že s některým z nich i chodím a žiju, co na mě vidí? Všude kolem mě taková spousta dokonalých sexy modelek… No prostě to tak nějak funguje – to jiskření mezi mužem a ženou. Takže nač se honit za dokonalými mírami?
    Nechci se honit za tělesnou dokonalostí. Mám se ráda taková, jaká jsem a jsou lidé, kteří mě mají rádi také takovou. Jenže každá z nás v přeměně řeší to, jak bude vypadat potom? Co všechno se změní?
    Já sem to porovnání teď vložím, ale prosím neberte to jako měřítko, že když to tak mám já, budou to tak mít všechny. Takhle to nefunguje a ani nikdy nefungovalo. Rozhodně to NĚJAK funguje, ale je to velmi individuální, stejně jako všechno během přeměny. Nemám ráda, když někdo hází všechny do jednoho pytle. Třeba že mají narůst prsa. Jo, mají, protože je to logické. Vliv hormonů od začátku HRT se počítá zhruba tři roky, pak už nerostou. To je prostě chemie v mozku. Jenže někomu nenarostou vůbec, někomu málo, někomu hodně. Vliv na to mají i genetické dispozice. To, že začneme s HRT ještě neznamená, že nám všem automaticky začnou růst prsa (i když se to tvrdí!). Je to stejné, jako kdyby naše tělo bylo pod vlivem estrogenů už od narození – někomu narostou, někomu ne. Takže ano – narostou! Ale taky nemusí. Je to risk. (Ale riskněte to! Stojí to zato! 😉 Kdybych tomu na úplném začátku nevěřila, nikdy nejsem tam, kde jsem teď.
    Je tu tedy určitý rozdíl mezi tělesnými mírami muže a ženy a na tom se dá leccos postavit. Jen bych tomu neříkala “ideálnost”, ale třeba “ženské proporce”. Je to jakýsi průměr mír, které obvykle ženy mívají oproti mužům, čímž se od mužů liší.
    Jelikož jsem žena, nikdy jsem nechtěla mít mužské tělesné proporce.
    K tomu, abych se dokopala přidat aktuální míry 2,5 roku na HRT mě donutil fakt, že mi tak nějak přestala přesně sedět moje podprsenka, jejíž velikost (85B) mi spočítaly kalkulačky před třemi lety na základě proporcí z té doby.
    Jenže proporce se taky mění, to je překvápko 🙂 A s tím je nutné občas měnit i své velikosti prádla.
    Jak jsem si zpětně přečetla svůj článek z 6/2012 Logika podprsenky (to je tedy hodně prehistorický článek už), zjistila jsem, že tehdy v červnu 2016 jsem vážila 78 kg, přes prsa jsem měla 96 cm (měří se při výdechu na volno) a obvod hrudníku pod prsy (měří se při výdechu na těsno) 86 cm.
    Teď v září 2016 mám 64 kg, přes prsa 89 cm a obvod hrudníku pod prsy 77 cm.
    V podstatě se tedy má prsa opticky zmenšila :-/
    Prsa se ale zmenšit nemohou – respektive jejich prsní tkáň. Prsa jsou totiž složená z prsní tkáně a z tuku. Co jednou naroste, už tam je a objem mění už jen množstí tuku v nich.
    Když hubneme, zmenšují se i prsa, což je logické. Vlastní tuk se v plastické chirurgii mnohdy přidává do prsou místo prsních implantátů.
    Zatímco v roce 2012 byl rozdíl mezi obvodu přes prsa a pod prsy 10 cm, teď v roce 2016 je to 12 cm.
    Prsní tkáň tedy narostla.
    Musím říct, že teď 2,5 roku od začátku HRT už mi prsa nerostou. Přestala jsem cítit takový ten tlak (odborně mastodynie), který signalizoval, že rostou.
    Bála jsem se, že se mi má prsa zmenšila z B zase na A, ale není tomu tak. Ve skutečnosti se velikost mé podprsenky z původní 85B a 80B změnila už na dnešních 75B. Takže mi přirozeně 85B nemůže tak dokonale sedět, jako před čtyřmi lety, kdy jsem měla o 14 kg více. To mi potvrdily i kalkulačky na výpočet správné velikosti podprsenky (která se dá najít v článku Logika podprsenky).
    Já už se teď pravidelně neměřím. Nemám k tomu důvod. Už se nikam neženu. Doběhla jsem. Ale protože si o to občas někdo napsal a mně se nechtělo přeměřovat, tak tu teď vložím pár porovnání.
    A mohu jen potvrdit: v dlouhodobém horizontu ke změnám opravdu dochází! Jsem moc spokojená a šťastná.
    Jak je vidět, tak od března 2014 se moje hmotnost udržuje konstantně kolem 65 kg, aniž bych se nějak hlídala. Jím, co chci, ale je fakt, že menší porce a už to není jako dřív, kdy jsem měla každý den třeba čokoládu. I když jí pořád miluju, přestala jsem na ní být závislá.
    Od října 2013 (kdy jsem na sobě začala pracovat změnou jídelníčku a pohybu) došlo k úbytku o 12 kg během pěti měsíců. Nezačala jsem chodit ani do posilovny, ani usilovně běhat. I když motivaci jsem před sebou měla obrovskou. Jen jsem se snažila navečeřet nejpozději do 17-18:00 a hlavně (nebo jenom) zeleninu nebo lehká jídla a už nic sladkého. (Zatímco u snídaně jsem se absolutně ničím neomezovala.) Začala jsem taky chodit víc pěšky. Ty večeře na to ale zrovna u mě měly největší vliv.
    A teď sem vložím obrázek, kde jsem porovnávala své míry s Nikčou 🙂
    To byl můj oblíbený motivační obrázek (a je vlastně pořád vzhledem k tomu, jak žensky na mě Nikča působí).
    Už se mi to nechtělo nijak moc graficky zpracovávat. Prostě jsem tam doplnila jen aktuální hodnoty.
    Chybí tu ještě jeden důležitý rozměr a tím je obvod hrudníku pod prsy, který jsem tehdy nějak nepochopitelně neměřila a který nám právě řekne, zda dochází k nárůstu prsní tkáně.
    Obvod přes prsa se mi sice zmenšil z 95 cm na 89 cm (protože jsem zhubla), ale také se mi zmenšil obvod hrudníku pod prsy z 86 na 77 cm (jak jsem psala dnes výše), což ve výsledku znamená nárůst prsní tkáně o 2 cm. (Což odpovídá i průměrnému nárůstu prsní tkáně u MtF na HRT, kde je (průměrně!) uváděn nárůst o 1 cm za rok).
    Největší radost (a pro mě překvapení) je pas. Ten se za 2,5 roku vymodeloval z 84 cm na 73 cm, to je zmenšení o 11 cm. Nechápu.
    Taky právě proto už jsem si letos poprvé dovolila vyjít na pláž nebo do bazénu v bikinách a pořádně jsem si to užila.
    Co mě trochu mrzí je zadek. Ten bych chtěla opravdu větší. Za 2,5 roku se skoro nepohnul, zatímco tuk se o maličko uložil ve stehnech.
    Ve skutečnosti jsem ale spokojená i za to, co už mám. Jsem za to nesmírně vděčná! Za každý malý krůček, které ve výsledku udělají jeden velký krok ke štěstí.
    Pro zajímavost uvádím “ideální míry” ženy ve 20. letech:
    (Ona ta “ideálnost” se totiž v průběhu let stejně hodně mění)
    Obvod krku jsem si tedy opravdu ještě nikdy neměřila, takže jsem to udělala a vyšlo mi 33,6 cm.
    Všimla jsem si, že ideální slečna z 20. let má stejný obvod krku jako lýtka 🙂 A je pravda, že útlá lýtka se mi líbí. Ale taky jsem si všimla, že každá druhá je vyloženě útlá nemá.
    Nedávno si moje 9letá Kačenka hrála s krejčovským metrem a měřila mě i sebe. V pase si naměřila 60 cm. Tak jsem na to nechápavě koukala, jak je možné, že 9leté hubené dítě má obvod pasu 60 cm a dospělé modelky taky?
    No jak je to možné – to je anatomie 🙂 Pokud přijde vůbec nějaký tuk do těla modelky, tak se stejně uloží v bocích, zadku a ve stehnech. V pase nikoli. A přes břicho žádný tuk nemá.
    Ona ta naše honba za dokonalými ženskými křivkami má hodně společného s honbou za dokonalými ženskými křivkami u biologických žen. Jen u nás jde hlavně a především nemít ty křivky mužské. Jak dokonale ženské potom budou, to už je prakticky jedno…
    Průměrný obvod pasu americké ženy je v roce 2010 něco přes 71 cm.
    Takže: mějme se rády a bude se nám žít lépe 🙂
    Tím jsem snad tenhle článek o proporcích definitivně zakončila 🙂
    A nezapomeňte si změřit obvod svého kotníčku! Co kdybyste náhodou vybočovaly, že? 😉
  • Přeměny

    Princezna Vanessa

    Vždycky mi před oči vlétne něco úplnou náhodou a protože teď to byla mladičká slečna, kterou jsem dokonce dávala do videa “Sorry – we are everywhere” o krásných MtF dívkách, musím jí tu věnovat jeden článek. Do toho videa jsem vybírala vyloženě povedené přeměny (aby nás to všechny motivovalo 😉 a ona na mě teď ta její andělská tvářička zrovna vykoukla přes dalšího odběratele mých videí na youtube, na kterého jsem byla zvědavá (já si je totiž všechny prověřuju :)) a už je jich přes 600.
    Jmenuje se Vanessa a tady je holka jedna:
    Ta nám ale rozkvetla! 🙂
    Moc hezké…
    Tak k tomu nemám co dodat no… Prostě princezna.
    Dole uprostřed je fotka s maminkou.
    Dole vlevo fotka s bráškou a nad fotkou s mamčou fotka se sestřičkou.
    Vlevo dole ty plavky – tak u toho má napsané: “Mami, tyhle plavky si na sebe nikdy nevezmu!” 🙂
    Transition video neexistuje, takže ho sem nedávám. Na facebooku profil má, ale tají ho 🙂 Smysl pro humor asi má, ale na mojí úplně obyčejnou otázku o jejím půvabu mi odpověděla jako (s prominutím) blondýna :))) (“Awwww…thank you so much, it is so sweet from you…” :))) Takže jsem se vlastně nedozvěděla nic 🙂
    Všechny fotky z jejího života jsou na instagramu
  • Uncategorized

    Život v kufru

    Rozhodla jsem se probrat mojí (Terezy (když budu říkat “mojí”, tak tím budu vždycky myslet mojí jako Terezy :)) skříň a vyřadit věci, které jsem v záchvatu touhy po čemkoliv ženském asi před čtvrt rokem nakoupila, ale jsou mi malé 🙂 Prodám je za pár kaček nebo vyřadím na charitu, protože mi zbytečně zabírají místo.
    Napadlo mě otevřít i klučičí skříň. S velkým nadšením jsem ty věci vzala a chtěla je taky vyhodit (všechny), ale pak jsem se zabrzdila a řekla jsem si, že tohle udělám s velkou slávou taky se svojí první pilulkou… Od ní všechno začne jiným směrem, ale do té doby to nechci zakřiknout. Tolik si přeju, aby to vyšlo…
    Z věcí v mé klučičí skříni nosím jen jedny kalhoty, tři trička a dva (uni) svetry, které střídám do práce. To zbylé už tam jen tak leží a taky zabírají místo. Klučičí věci už nenosím ani doma. Nechci a nepotřebuji. Užila jsem si jich za ta léta až až.
    Ležel tam ale můj starý černý kufřík, který se otevírá na číslený kód. Dostala jsem ho asi k 12tým narozeninám (?). Tak nějak, ale to je jedno. Přála jsem si mít kufřík, který se dá zamknout na kód z jednoho prostého důvodu… A taky jsem ho dostala…
    …teď už je v něm jen časopis Ohníček z r. 1988 s mým otisknutým obrázkem a prvním vydáním Deníku Lučan, který vyšel zrovna v měsíci, kdy jsem maturovala a loučila se se střední školou. Jinak je úplně prázdný, ale bývávaly časy, kdy tomu tak nebylo.
    Ten kufr byl mým druhým životem. Po celou tu dobu (dokonce i v době, kdy jsem měla manželku) jsem v něm měla schované všechny mé holčičí poklady. Celé mé ženské já schované v jednom kufru, aby mi na to nepřišli…
    Ze začátku to byla jen jedna sukýnka a silonky. Pak tam začalo být těch věcí víc a v období před 5 – 15 lety byl tak narvaný, že nešel ani zavřít! Byly tam dokonce i dvoje boty! (A to byl takový ten klasický kufřík pro podnikatele – žádný cestovní kufr). To je on:
    Je prázdný…
    …protože můj svět už se do něj nevejde…
    …a ani do něj nikdy nevrátí…
    Už nejsem uvězněná v kufru… i když ještě nejsem tak svobodná, jak bych chtěla, je to o poznání lepší…
    Strašně jsem se bála, že ho někdo najde a koukne se ve škvírách v boku dovnitř. Jak byl narvaný, tak měl skoro dvojnásobnou výšku, byl plný hrbolů (od lodiček a tenisek) a tak moc netěsnil, že občas i něco vykukovalo (ačkoli jsem to pečlivě zasouvala zpátky). Ukrývala jsem i samotný kufřík, jak jen to šlo. (Ale ukryjte kufřík!)
    Postupně bylo těch věcí moc a za doby ještě s manželkou jsem už měla navíc jednu velkou totálně narvanou igelitku! To bylo hrozné, protože všechny ty krásné věci jsem tam měla zmuchlané a doslova napěchované a ještě přikryté dalšími igelitkami, aby nebylo poznat, co je uvnitř. Pak byly ty igelitky už dvě a mě se nevešly do skříňky, ve které jsem je maskovala 🙁 Musela jsem to nějak omezit. A začala doba omezování… pokusy o zabití Terezy… znovu a znovu a znovu…
    Několikrát se obsah toho kufříku vyměnil. To když proběhla čistka a já strašně spokojená vyhodila všechno, co s Terezou souvisí. Ale ta spokojenost trvala vždycky jen chvíli… Pak jsem si vyčítala, že jsem závislá. Jako třeba drogově závislí, kteří se nedokážou své závislosti zbavit. Myslela jsem si, že bych se měla jít léčit z té závislosti, protože jsem tu ženskost potřebovala 🙁 Nedokázala jsem bez ní žít!
    Vždycky (!), když jsem byla doma sama, jsem to všechno vytahala a užívala si ženskost do poslední vteřinky… kolikrát hrozilo, že se nestihnu převléknout a tak jsem poslední půl hodinu strávila u okna a čekala, až se manželka (nebo někdo z rodiny, když jsem ještě bydlela jako děcko s rodiči a ségrou) vrátí, abych se teprve potom převlékla s těžkým srdcem zpátky… (Horší to bylo později s make-upem, protože ten jsem kolikrát v té rychlosti opravdu nestíhala důkladně dostávat z tváře… to byly stresy…)
    Já jsem si na Terezu nechtěla hrát. Já jsem jí chtěla být!
    Teď už vím, že byl nesmysl a hloupost schovávat si vše do kufříku a nechat si to jen pro sebe. A přísahat si, že tohle se nikdo nikdy nedozví a že si tohle tajemství vezmu s sebou do hrobu. Tolik jsem se za to styděla! 🙁
    Bylo i špatně to, že jsem to neřekla manželce, když jsem s ní do vztahu šla. Já to ale neudělala schválně. Myslela jsem si, že Terezu zabiju. Byla jsem o tom přesvědčená. Nikdo mi neřekl, že to nejde 🙁
    Kdybych to přestala skrývat hned na začátku, bylo by všechno jinak… Ale nemůžu a nechci se litovat. Pořád mám před sebou pár let života, i když už si nemůžu užít holčičích radostí třeba ve škole, na lyžáku, v divadle se školou nebo na maturitním plese v nějakých hezkých šatech… (Holky buďte rády, že jste holky už od narození! 🙂 Je mi jedno, že to má i své nevýhody. Chci je taky 🙂
    Jdu přehrabat ty věci ze skříně 🙂
    Jo a holky, nemá váš přítel taky někde schovaný nějaký takový kufřík? ;)))
  • Uncategorized

    Večerní procházka

    (Tohle bude takový naprosto nedůležitý článek ano? 🙂
    Trošku jsem dnes lenošila, takže jsem se navečer rozhodla pořádně rozhýbat a šla se projít po městě. A napadlo mě zkusit takový experiment.
    Projdu si tutéž trasu, co jsem šla jako Tereza v šatičkách na Štědrý večer a schválně budu pozorovat kolemjdoucí. Ale oblečená jako Tom.
    A aby to bylo zajímavější (protože mě jako Tom chodit moc nebaví :), tak si představím, že jsem FtM (tedy přesně opak MtF), že mám ve skutečnosti nenáviděné ženské tělo, které se snaží vypadat jako muž a vnímat tak okolí i sebe.
    No bylo to i trošku zajímavé, protože jako muž v ženském těle jsem se bála těch lidí úplně stejně jako žena v mužském 🙂 (Já to říkám pořád, že se prostě bojím lidí a je jedno, jak jsem oblečená. To na to prostě nemá vliv :)) A zjistila jsem, že na mě ti lidé koukají hlavně tehdy, když se na ně kouknu (a třeba otočím) i já. V šatičkách a kozačkách, které tak moc krásně klapaly na celou ulici, jsem rozhodně nějakou pozornost budila, ale cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem prostě šla a ještě k tomu schválně mezi nejvíc lidí a líbilo se mi to 🙂 Tak mě napadlo, že vlastně jako Tereza se těch lidí bojím méně :)) To je postavené na hlavu ovšem.
    Půlka lidí na mě koukne a půlka ne – ale já v tom nehraju roli. Stejně tak se půlka lidí koukne i na každého z vás :). Nemá tedy vliv to, jak vypadáme. Okolí nás vnímá pořád stejně (správně).
    (Mimochodem – polovina žen stejně šla mužskou chůzí :)))
    Pozornost budí odchylky 🙂 Jako když jsem šla po Václaváku a šel tam chlapec s partou kluků loučící se se svobodou (měl to napsané na tričku), kterého navlekli do sukně, punčoch a lodiček. Šel tak humpolácky a viditelně mužsky (s nechutí :), že ten kontrast budil pozornost. Pokud by se snažil jít žensky a nebudil pozornost, pak bych si ho asi všimla, ale řekla bych “dobrý” 🙂 A šla dál. Jenže takhle jsem se sama přistihla, že na něj musím pořád koukat a v hlavě mi to šrotovalo, kam ho zařadit 🙂 Jak na ty odlišnosti nebo nejasnosti ten lidský mozek není zvyklý, tak z toho může být někdo tak nějak vyděšený 🙂
    Při představě, že jsem jako muž v ženském těle jsem si ale připadala divně. Vůbec se mi třeba nechtělo chodit typicky mužskou chůzí. A tak jsem šla tou svojí, o které si myslím, že je patrně dostatečně ženská a říkala si, jestli je na mně poznat, že jsem žena 🙂 (Myslím to teď pořád obráceně – kvůli pocitům :). Ale ty lidi to VŮŮŮŮBEC nezajímalo! :)))
    Perfektní způsob, jak přijít na to, že je blbost se něčeho bát 🙂
    Je to ovšem tentýž strach, jaký jsem měla, když jsem si poprvé někdy v šesté třídě na ZŠ vzala silonky pod kalhoty a šla v nich ven. Nemohla jsem ani dýchat, jak jsem se bála! Ale kdo by to proboha viděl?!
    Asi tři roky jsem nebyla vůbec schopná ty silonky nosit bez ponožek! Co kdyby někdo uviděl mé kotníčky?!
    No prostě kovbojka :))) Teď se tomu směju, ale tenkrát to bylo něco hrozného…
    Stejně tak se jednou zasměju tomuhle 🙂 (Doufám, že brzo :).
    Tímto to přestávám řešit.
    Tak to bysme měli.
    Dneska Adélka přišla na velkou věc, kterou kdyby si uvědomil úplně každý, včetně těch, kteří nás odsuzují, tak by bylo na světě fajn 🙂 My jsme totiž nikdy nebyly muži. Nikdy. To, že jsme tak vypadaly nebo vypadáme ještě neznamená, že jimi jsme.
    Neměli bychom tedy říkat “přeměna z muže na ženu” (mělo by být vlastně “z ženy na ženu” :)) a naopak. Jenže společnost identifikuje jedince (protože nějak ho identifikovat musí) podle fyzických pohlavních znaků (což bývá obvykle správné) a tak mu přiřadí kolonku “muž”. A je zaděláno 🙂
    Rozhodla jsem se, že s první pilulkou provedu úplný coming-out 😉
    (Práci si ale nechám až úplně na konec…)
    Bohužel ještě pořád čekám na návštěvu u Hanky. Čekací doba je tam tři měsíce a objednávala jsem se tam v říjnu… :/ Pokusím se udělat všechno proto, aby ten moment nastal co nejdříve. Ráda bych ještě na jaře 2014… třebaaaa květen? ;)) Takový hezký romantický měsíc, kdy všechno kvete a všichni mají takovou dobrou pozitivní náladu… to by se mi líbilo 🙂 Anebo na moje narozeniny v dubnu paní doktorkoooo! 🙂 Ačkoli únor by mi taky nevadil 🙂 I když ony ty moje výpočty o první pilulce vychází z toho, co mi psala Janička. Že od její první návštěvy trvalo 3 měsíce, než je dostala. Ale já už mám svojí první návštěvu za sebou vloni i se všemi potřebnými psychologickými vyšetřeními u Dr. Weisse, diagnózu mám potvrzenou (…teď si tak uvědomuju, že to jsem tu asi ještě vlastně nikdy nikomu neřekla – já to totiž tajila :))) (no jasně, ono to na mě není vůbec poznat :))) A tak už mi zbývají jen vyšetření EKG, endokrinologie a denzitometrie (hustota kostí). To sfouknu za den! :)) Tak schválně, jaká bude nakonec skutečnost 🙂
    No nic.
    On snad ten strach střídá nadšení nebo co!? :)))
  • Přeměny

    Janette a Marissa

    Neměla jsem v plánu sem dávat zase další videa o přeměnách, ale … když už mi skočila před má namalovaná očka na youtube, dvě z nich mě tak zaujala, že prostě musím 🙂
    Krásné video o jedné kytaristce… (speciálně pro Janičku, když hledáš pořád tu hudebnici ;).
    Zase je na ní vidět to štěstí a radost v očích…
    Je to trošku delší (8:27 🙂 A na konci máme malé překvapení – tím hudebním podkladem celé druhé poloviny tohoto videa je totiž živé vystupení jejich zpěvačky a na klavír hraje právě Janette – moc se mi to líbí!
    A druhé video je Marissa Kocianova. Od začátku až po 6 měsíců HRT.
    Má české jméno, ale je to Američanka (tedy nejspíš – to se brzy dozvím, když mi odpoví 🙂
    Fascinuje mě zase ta proměna… naprosto fantastická! To rozkvétání!!! A jen za 6 měsíců! Na jedné (popsané) fotce je dokonce zblízka bez make-upu, aby bylo vidět, jak ty černé vousky zmizely… to je přesně to, po čem tak toužím… zahodit make-up! 🙂 (néé úplně, ale nepotřebovat ho za každou cenu na každou mojí procházku ven).
    Má tam opět velmi klučičí fotky (snahu dělat ze sebe co nejvíce muže) a strašně se mi líbí, jak měla vlasy úplně na krátko a teď… No prostě paráda! 🙂 Motivace jako blázen! 🙂
  • Uncategorized

    Ještě se vznáším…

    Hodlám Toma nechat v koutě ještě pár dní – prostě dokud můžu. Protože jsem se tak namlsala těch šatiček a ženskosti, že jsem si hezky složila své fialové holčičí tepláky, dala je do skříně a na doma vytáhla sukýnku 🙂 A malovat se taky budu víc, protože se mi to líbí strašně moc! (Pokud to bude nutné – protože to prostě bohužel je pořád ještě občas nutné :(, nebudu to samozřejmě jako Tom přehánět, protože pak by docházelo právě k těm nejistým identifikacím ze strany okolí… :/ )
    Zatímco ještě před týdnem jsem řešila, jak pojedu koncem ledna k Hance do Prahy, čili které (dámské) kalhoty si vezmu, teď už je mi jasné, že to bude sukýnka a kozačky 🙂
    Dnes jsem se probudila a ten povznášející pocit je pořád ve mě. Je mi strašně krásně. Chvílemi mám pocit, že ta euforie nikdy neskončí… (ona taky jednou doopravdy neskončí! 🙂 Ale radost a štěstí střídá trošku zoufalství nad tím, že ještě pořád musí přijít minimálně jeden (dva, tři, deset…) okamžiků, kdy budu muset zase přeskočit zpátky (až půjdu 6.1. do práce), ale nechci na to myslet. Hrozně to bolí u srdce a svět vždycky tak zešedne… 🙁 Nemyslím pak na nic jiného, než jak přijdu domů a rychle se převléknu zase zpátky. Proč to musím ještě pořád takhle dělat? Snad se to brzy posune…
    Neustále v jednom kuse myslím na to, jaké to bude bez toho přeskakování. Kdy už Tom konečně nebude… Nejradši bych všechno mužské už zahodila a navzdory mým nedokonalým ženským rysům (i ve tváři) si začala ten svůj “full time”, o kterém si sním…
    A navíc ono je to s námi opravdu jako s čerstvým řidičákem. Čím víc jezdíme, tím víc nám to jde a jsme si v řízení jistější. Proto čím víc chodíme mezi lidi (jako ženy), tím jistěji se cítíme, tím víc se otrkáváme a přestává nám spousta věcí vadit, neřešíme je… to jsou ty krůčky…jeden po druhém hezky pomaloučku…bez kterých by to asi nebylo ono 🙂
    Včera večer (no bylo to asi tak v půl druhé v noci, protože jsem se snažila odlíčení co nejvíc oddalovat, stejně jako jsem se snažila oddalovat příchod domů z procházky nebo sundání (bohužel ještě pořád) paruky (která je pro mě tak úžasná!) – i když jsem zjistila, že i s krátkými vlásky si občas připadám docela hezky žensky (prostě jako holka s krátkými vlasy), jenže na dlouhé vlásky to nemá! 🙁 …jsem se odličovala… (pardon za tuhle absolutně nepřehlednou větu – češtináři mě zabijí :))
    …asi před 3 měsíci jsem na votocvohoz založila diskusi, jak dokonale odlíčit oči. To bylo rad! 🙂 Většina holek tam psalo, že nedokonalé odlíčení očí neznají, že se jim je povede vždycky odlíčit dokonale, tak nechápou, proč mě to nejde… Psala jsem tam, že to potřebuji vědět kvůli tomu, že občas nalíčím přítele a ten s tím má problém v práci, kde se mu posmívají (což samozřejmě asi tři důvtipnější slečny odhalily a napsaly mi potom moc hezký vzkaz :). Holky menší nedokonalosti v odlíčení neřeší, ale na klukovi je vidět i sebemenší zbytek černé tužky.
    Dostala jsem tedy úžasné rady na odstraňovače voděodolného make-upu, včetně namalovaných očí (dvousložkový odstraňovač Nivea) a spoustu dalšího. Co jiného by mělo 100% fungovat, než tohle!? 🙂
    Včera jsem se tedy odličovala a zjistila jsem, že ty řasy (horní i spodní) prostě zůstávají tmavší. Nejde to odlíčit dokonale! Jestli mi holky chcete říct, že vy se dokonale odličujete, pak je to tím, že jste zvyklé každý den na to, jak tmavé jsou vaše řasy po odlíčení, ale ve skutečnosti to dokonale (tzn. 100%ně) odlíčené není, i když si to myslíte, protože už nevíte, jaké to je mít je třeba měsíc nenalíčené :). Prostě si to myslím 🙂 Drhla jsem ty řasy (jemně) dokonale několikrát (protože mi na té diskusi říkaly, že ony to umí dokonale! :), ale pak jsem toho už nechala 🙂
    Jediná, která se přiznala k nedokonalému odlíčení očí byla jedna slečna, která tam napsala, že je ráda, že se to tu konečně řeší, protože si myslela, že s těmi drobounkými částečkami, které tam zůstávají i po odlíčení, má problém jen ona 🙂
    Jenže pak mi došlo, proč já tohle vůbec řeším??? 🙂 Vždyť už tu vůbec nejde o 100%ní odlíčení.
    Už tu není nikdo, kdo by mi říkal, jak se mu to hnusí…
    A jdu na tu mojí včerejší vánočku se zázvorovým čajíkem u mé oblíbené slovenské pohádky Perinbaba s kouzelnou hudbou od Petra Hapky…
    (Napísala mi Danielka (moooc hezká MtF blondýnka z východního Slovenska), ať se s vánočkou za ní stavím na východním Slovensku :))) Vůbec ten včerejšek byl strašně veselý a krásný 🙂 Snad jsem na nikoho s přáníčkem nezapomněla…