otєrєzє.cz

Taková divná neexistující země: Neznámo

Dostala jsem od ségry Mixle pixle pro holky 🙂
Jsou růžové, fialové, romantické, ženské a PRO ŽENY. 🙂
A co je ještě lepší – mužské neexistují! Je to něco, co někdo vyrobil jen pro nás! Jupí 🙂
Když jsem dnes přišla z práce domů, snědla jsem kalhotky a pudlíka.
Už jsem tu v červnu dělala reklamu malinovce (alias mrkvovce) z Lidlu, ale teď musím udělat další (ovšem bez videa, které teď hodně dlouho nenatočím). Ty bonbóny mě nadchly! Je to tak jednoduché – a přitom tak vtipné a nápadité.
Zase jsem se o kousek víc cítila žensky, když jsem si je rozbalovala a snědla první kabelku 🙂 A přitom stačí na obal napsat “pro ženy”. 🙂
Klidně bych si kupovala i rohlíky pro ženy, brambory pro ženy nebo minerálku pro ženy. Člověk se hned cítí lépe zařazen mezi své 😀 Chce někam patřit. A ty bonbóny mu k tomu dopomohou! 🙂
Dnes jsem neměla v úmyslu nic psát. Ale najednou se mi prostě chtělo napsat o bonbónech.
Abych nemusela skenovat obal, snažila jsem se najít nějaký hezký obrázek a při jeho hledání jsem narazila na blog jedné slečny (Týnka Třešničková :), která je moc krásná a ženská, píše o líčení, o módě a najednou na mě vyskočil její přítel s make-upem. Trochu jsem se lekla.
Ta slečna točí i videa na youtube, takže jsem se s chutí dívala 18 minut na to, jak otrávený přítel sedí vedle ní a nechává se líčit. Zatímco přítel byl otrávený, jeho půvabná přítelkyně si to vyloženě užívala, několikrát mu řekla, jak je krásný, políbila ho a měla radost ze svého výsledku. Nechávala ho vybrat rtěnku, řasenku… ale jakmile dořekla: “Vyber si, miláčku”, tak dodala, kterou mu doporučuje 🙂
Když video skončilo, nabídlo mi to další tisíce videí s názvem “Dělám make-up svému příteli / I do my boyfriend’s make-up”.
Namátkou jsem v rychlosti na některá koukla a polovina těch kluků má tak ženský obličej, že po nalíčení vypadali moc hezky žensky. Zmiňovali to i diváci v komentářích. I já si kolikrát třeba na ulici řeknu: “Ach, z něj by byla tak krásná slečna!” Ale také si kolikrát řeknu: “Není ta žena chlap?” A říkám si to poměrně často.
Nechci si to říkat a nechci lidi vnímat tímto způsobem :/ Ale toho se asi nezbavím.
Vím, že líčení svého přítele na videu je druh zábavy. A taky vím, že hodně dívek minimálně jednou nalíčilo svému příteli aspoň rty nebo nalakovalo nehty. To bych si já od své tehdejší přítelkyně nikdy udělat nenechala, protože jsem se zarputile bránila všemu ženskému ze strachu, aby to na mně náhodou někdo nepoznal. Já a namalované nehty? Co blázníš! To já nikdy!
Ačkoli jednou (1996) se mi to stejně na jedné ostravské VŠ koleji poštěstilo a ten moment jsem nedokázala potom několik let vymazat z hlavy. Až po letech jsem se bývalé přítelkyně zeptala, co to mělo tehdy znamenat a ona se přiznala, že to byl takový experiment, který chtěla zkusit a navíc se jí líbily i ženy, tak chtěla při líbání cítit ženské rty s rtěnkou. (Ani tehdy samozřejmě ze mě nic ohledně Terezy nevypadlo ven. Dál jsem říkala “fuj” a “to je děsný”. A přitom jsem byla blahem bez sebe.)
Včerejší negativní nálada je pryč.
Nebaví mě být negativní.
Jen co jsem přišla do práce, už se na mě vrhly kolegyně a ptaly se, jak bylo v Hradci a jestli mě p. Chrobok neposlal domů. To je od nich tak hezké, jak to se mnou prožívají. Občas mě to dojímá a zase bych objímala kde koho.
Představa, že ležím na ženském pokoji s ostatními ženami (ať už budou jakkoli otravné nebo milé) mě tak nadchla, že se na to těším skoro stejně, jako na to, až mi zmizí ta otravná boule na krku.
A pak už zbývá odstranění jen té poslední boule 😀 (A pár drobností, ohryzkem v prosinci počínaje).
Už se to taky blíží 🙂
V duchu jsem si během dne asi stokrát plánovala celý ten den, kdy přijedu na příjem, co budu mít na sobě, jak se mi pojede, jestli už bude sníh, kde zaparkuju, kdo bude ležet vedle mě, atd. atd.
Jasně že to prožívám! Protože to nejde neprožívat! Mám z toho radost.
Jíťa mi dnes při odchodu domů řekla, jak to, že jsem každý den tak veselá.
Tak jsem jí to prozradila: že jsem pod vlivem (pilulek).
Je pravda, že i když mě něco nebo někdo rozladí, stejně mi ten den udělá radost pohled do zrcadla, když se ráno namaluju nebo nové tričko, ve kterém mířím do práce. A zítra taky. A tak to jde pořád den pod ni už od 8.4., kdy jsem nejsvobodnější ve svém životě. Stačí, aby mi někdo řekl Terezo nebo v obchodě “prosím slečno” a tohle dokáže dobít baterky na hodně dlouho. Nebo když mi dodavatel píše “sl. Nováková”. Nebo když mě volá slečna z firmy, která nám dodává diody a komunikujeme spolu jako dvě ženy, protože my jsme ženy. Protože já patřím na tuhle stranu a dnes a denně mě to dokáže tak nadchnout, že už si na Toma nikdy nevzpomenu. On už opravdu neexistuje. (On neexistoval nikdy).
A ta svoboda – i přes překážky, hrubiány, neomalence, idioty a homofoby (na které jsem zatím neměla až na malé výjimky štěstí) – je tak úžasná, že veškeré obavy, které jsem měla na začátku a strach z toho, jak to celé dopadne, zda to ustojím a zda to ustojí okolí… je pryč.
Ještě teď si živě pamatuji svůj strach a obavu při pravidelné čtvrteční poradě vedení obklopená převážně muži ve vysokých pozicích, kteří se místo na Toma budou najednou dívat na nějaký pokus o ztělesnění ženy. “To nemůžou rozdýchat. Ani mě nikdy přijmout. Budou se mi smát. Budou na mě oškliví…” Bála jsem se v době, kdy už jsem věděla, že do toho jdu, ale ještě v práci neproběhl coming-out.
Dnešní porada byla jako všechny předtím. Přišla jsem, sedla jsem si a řešili se pracovní věci. Na pár věcí jsem odpověděla, byla jsem oslovována jako vždy všemi bez jediné chybičky už čtyři měsíce ženským rodem a “Terezo” a nikdo z těch pánů nemá sebemenší problém s přijetím mé pravé identity. A i kdyby ji měl, nedává mi to najevo, nesráží mě na zem, ale akceptuje to, kým doopravdy jsem.
Je to stejné, jako tu o tom psala v posledním článku komentář kiwi. Jak mladý muž ve vlaku studoval velmi důkladně její kolegyni a ta si kvůli tomu myslela bůhví co. A zatím šlo jen o to, že zná jejího syna a jsou si neuvěřitelně podobní.
Taky měla strach, který v sobě dost řešila.
Ale to je ten strach z nepoznaného. Když nevíme, co tam je, jaké to tam je nebo co nás tam čeká, tak se přirozeně bojíme. Strach z neznáma. Ten se tu všem ale snažím vytlouct z hlavy, protože “neznámo” přestává existovat tím, že ho tu popíšu. Mé další neznámo (jen představitelné) je ještě nějaké přede mnou, ale to taky zničím, protože jím projdu (ať už mám z něj strach jakýkoliv – ačkoli teď už vlastně strach necítím) a zanechám tu po sobě tenhle odkaz, který neznámo mění v poznání 🙂
Ono to neznámo je opravdu zvláštní, že nám působí tolik obav a kolikrát je to jediný důvod, proč neuděláme ten první krok. Ale my ho udělat musíme, jinak nad svým strachem nikdy nezvítězíme.
A teď už jen ve zkratce:
– taky čekám, až se Majo rozhoupe na první rande 🙂
– čekám už teď ale i na jiné rande, ke kterému se ale Robin (kvůli mým intervencím) asi nerozhoupe, ačkoli to včera večer vypadalo, že ano
– třetího nápadníka odmítám, protože si mám vzít tepláky, baťoh a jít s ním do lesa s kytarou k táboráku. To bych se mu asi moc nelíbila :/ Nemám nic proti táboráku. Jen teď opravdu nepotřebuji vypadat jako zálesák, když se snažím ze sebe udělat princeznu
– čtvrtý nápadník plánuje svázání izolepou, protože se stydí to své přítelkyni říct… Kde to jsme? Náš partner je přeci jediný člověk na světě, kterému můžeme věřit. Plánujeme s ním být celý život (a ze 48 % to tak dokonce i dopadne), proč se stydět? (Asi jako proč neříct své manželce: Já chci být žena, protože jsem žena…) :/
– zbylé vzkazy od 89 nápadníků zůstávají nezodpovězené, protože nejsem ústředna, abych si se všemi povídala najednou, i když bych samozřejmě chtěla. Těch ostatních 350 chlípníků jsem zablokovala preventivně rovnou.
První rande – to je pro mě taky takové neznámo. Proto se ho tak bojím. Ale co se může stát? Nechci se bát věčně. Jdu do toho. Stačí říct 🙂
Já jako žena navrhovatelkou ale nebudu, ačkoli bych stokrát chtěla.
Vždyť tohle celé je neuvěřitelné dobrodružství! Je to druhá šance. Druhý život. Nový začátek, který většina lidí na téhle planetě nikdy neprožije.
Vy všichni, co mi píšete a máte své strachy: Taky jsem je měla. Úplně stejné. Jakobych slyšela sebe. Ale to se změní 😉
Všechno se změní. A jen k lepšímu. Vypadám snad, že bych se hroutila, žila v permanentní depresi a stěžovala si na každém rohu na všechny a na všechno?
Nic z toho, co mám za sebou, mně nepřišlo špatné. Dokonce ani ten rozvod ne, protože byl součástí téhle cesty. To, že nevidím svojí Kačenku denně sice bolí, ale nikdy o ní nepřijdu. Jsem součástí jejího života stejně jako ona toho mého.
Všechno má a mělo svůj význam. A všechno je tam, kde má být jen proto, že jsem ten první krok udělala a vkročila do neznáma.
Tak vás tu vítám 🙂
(Byl čas opět na nějaké to povzbuzení 🙂

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.