Sobota v Motole (Den 5)
sobota, 30.5.2015, Den 5
Tenhle den (30.5.) mám ráda, protože si u něj pokaždé vzpomenu na svou maturitu a přesně na každý detail toho rozkvetlého, slunečného, provoněného dne.
Na jídlo už chodím se spolubydlící, trošku se šourám, ale jde to. Je to hodinu od hodiny lepší a lepší. Dnes poprvé si nenechávám dát ani pilulku na bolest. Žádnou nemám. Jen dole cítím trošku tlak, jak je to napuchlé. Dostala jsem léky na otoky a led. Ten skvěle pomáhá. Otoky trochu ztěžují dilataci, ale s tím se zezačátku počítá.
Už je tu se mnou zase dr. Čechová, kterou vždycky ráda vidím, protože mi pokaždé přinese dobrou zprávu.
Teď večer mi říkala, že zítra mi vytáhnou ten poslední dren a možná i cévku. Zkusím se rozčůrat a je to.
Nechci s cévkou domů a za týden se trmácet zase sem. Nedám to sama autem a zase otravovat ségru… Ale nechci předbíhat. Třeba to půjde, když mám tu krásnou močovou trubici. Třeba mi ta její krása bude úplně k ničemu. Podle mě je trubice pořád jenom trubice 🙂 Ale co vidí urolog, běžný pacient nevidí.
Nespěchám odsud. Líbí se mi tu. Musím říct, že jsem si nesmírně oddechla od práce. Spadl ze mě dokonale ten stres, který jsem si dala ještě v pondělí při fortransu, kdy jsem dvě hodiny pracovala z postele, ale chtěla jsem to dodělat.
I tak už se ale domů těším. Až vykročím z téhle nemocnice, ve které prostě dělají zázraky. (A to nemyslím jen v souvislosti s námi).
To, že jsme zamýchané mezi normální pacienty na urologickém oddělení má kouzlo v tom, že jsem právě mezi ženami. A tak tu poslouchám hlášky typu: „Ti chlapi jsou fakt hrozní, jak zase na chodbě řvou.“ nebo „My ženské sestry asi tolik neotravujeme jako chlapi. Pořád za nimi běhají.“
Sdělují mi, s jakými problémy tu jsou a moc se mi líbí, že jsem pro ně „paní“.
Co mi akorát vadí (ale překousla jsem to), že jsem při příjmu dostala bílou jmenovku na ruku. Ta je totiž mužská. Ženy mají červenou. Sestra mi říkala, že mi musí dát bílou a mám tam ještě „M“, přestože teď už jsem „Ž“ 🙂
Tahle „hra na pohlaví“ je všude tak rozšířená. Ale tak proč ne. Teď už jí budu taky hrát ráda 🙂 Protože už jsem to Ž.
Je hotovo. 🙂
Bude devět večer. Čeká mě ještě jedna dilatace, pak sprcha a spinkat. Musím si vzít sluchátka do uší a snad se vyspím. Na každém pokoji je televize. Teď tu zrovna létá nějaký muž v letadle nad vodní plochou a čekám, kdy spadne. Všude je sobotní klid, venku se pomalu stmívá a já zavírám notebook, sklápím postel do vodorovnější polohy a jdu zase chvíli odpočívat.
Našla jsem na internetu ještě fotografii týmu urologie FN v Motole a dodala jsem tam některé popisky. Aby bylo vidět, kdo je to ta dr. Čechová a všichni ti machři 🙂 Joanna na fotce není.
Jestliže někdo dělá svoji práci s takovým nadšením, musí to přinést výsledky, které přináší radost více lidem najednou.
Bylo to vlastně přesně jak jsem čekala. Nejhorších (ale zvládnutelných) prvních tři až pět dní a pak už je jen lépe a lépe.
A tenhle deníček pomalu končí.
Ještě ráda popíšu (až to všechno zjistím), jak to nové dole celé funguje. To bude otázka minimálně dvou měsíců.
Teď už zbývá jen matrika a už konečně budu tou Terezou 🙂
(Do článků mám připravené i nějaké fotky toho, co jsem viděla nebo dostala, ale nemohu je sem teď vložit, protože se mi přeplo datové připojení na pomalé a nelze je sem teď nahrát).
16 Comments
Lucka
docela koukám že už dilatuješ, to musí být celkem mazec do čerstvého nezhojeného, jasně, podle tvých slov nádherné, krásné a užasné že chichi.
bluemoon
Ahoj, to jsem ráda, že je to všechno v pořádku…
Tereza
[1]: 🙂 Já myslím, že to zbytečně až moc prožíváš. Není to dole tak strašné, jak si představuješ, dilatace nebolí, otvor je dostatečně roztažitelný a přijde mi to úplně v pohodě. Člověk se regeneruje rychle. 🙂
Lucka
[3]: no představuju, mě stačilo vidět pár operací, hruza hruzoucí. ne nadarmo se tomu říká náročná operace, když jen oprava trvala 2,5h, myslím že to zlehčuješ.
Tereza
[4]: jsem tu já nebo ty? 🙂 přijeď a zkus si to. Sama poznáš, zda to zlehčuji nebo ne. Tohle je můj pohled a nepřijde mi, že ho nepopisuji přesně, jak to cítím.
Tereza
[5]: ale rozumím tomu strachu z operace, může ho mít kdokoli, jenže já neměla jinou možnost a tak jsem se nezabývala tím, zda je to hrozná operace a jak je těžká. Ačkoli strach z takových věcí je přirozený, dá se potlačit, pokud se těšíš jako ja a to těšení je silnější.
Lucka
[5]: nehádej se, měla jsi složitou operaci, si ji celou prospala tak to nemužeš vědět přece, prospat něco tak duležitého, no teda chichííí.
Lucka
[5]: já přijedu, ale docela pochibuju že mě už vemou, nebo jsi mi to tam už domluvila, ty jsi hodná, tak já jedu, čekej jo.
Tereza
[8]: jasně, už to tady máte všechny domluvené. ještě objednávám svozový autobus 🙂 a budou to dělat rovnou v něm! Při jízdě! 🙂
d.
Vsetko je to o pristupe. Niekto este pred objednamim pochybuje ze ho vobec na operaciu vezmu, zatial co niekto iny sa vytesuje z 2,5 hod operacie a prechadza sa po chodbach o den skor ako by mal. Mne sa paci pristup Terezky! Huraaaaaaa tesim sa z to dobre dopadlo a odchadzam z tejto stranky ZAS a ZNOVA inspirovana tym, aku silu ma pristup cloveka a pozitivne myslenie. Happiness is a choice! d.
Tereza
[10]: Ahoj d. 🙂 Nejsem si jistá, jsi-li to ty nebo ne, ale tuším, že ano, protože jsi to napsala moc hezky 🙂
Lucka
[9]: to víš že jo, a budu krvácet jako ty, nene, pěkně zastavit, ty naše silnice nejsou až tak rovné.
Tereza
[12]: každý může krvácet. Tak už to chodí 🙂 Bez ohledu na cokoliv.
Lucka
[13]: no jo pooperační, ale ty jsi to vlastně měla mezioperační.
Tereza
[14]: ano, je to citlivé (respektive není to necitlivé :). Ale až to splaskne, bude to normálně citlivé na dotek jako každá jiná tkáň tam. Třeba vím, že klitoris bude extrémně citlivý, ale teď to tak nějak zvládá (otěry apod.). Však je krásně přišitý a nevadí mu to 🙂
Lucka
[15]: se nedivím že na ni ještě nemužeš sedět.