otєrєzє.cz

Sobota v Motole (Den 5)

sobota, 30.5.2015, Den 5
Tenhle den (30.5.) mám ráda, protože si u něj pokaždé vzpomenu na svou maturitu a přesně na každý detail toho rozkvetlého, slunečného, provoněného dne.
Na jídlo už chodím se spolubydlící, trošku se šourám, ale jde to. Je to hodinu od hodiny lepší a lepší. Dnes poprvé si nenechávám dát ani pilulku na bolest. Žádnou nemám. Jen dole cítím trošku tlak, jak je to napuchlé. Dostala jsem léky na otoky a led. Ten skvěle pomáhá. Otoky trochu ztěžují dilataci, ale s tím se zezačátku počítá.
Už je tu se mnou zase dr. Čechová, kterou vždycky ráda vidím, protože mi pokaždé přinese dobrou zprávu.
Teď večer mi říkala, že zítra mi vytáhnou ten poslední dren a možná i cévku. Zkusím se rozčůrat a je to.
Nechci s cévkou domů a za týden se trmácet zase sem. Nedám to sama autem a zase otravovat ségru… Ale nechci předbíhat. Třeba to půjde, když mám tu krásnou močovou trubici. Třeba mi ta její krása bude úplně k ničemu. Podle mě je trubice pořád jenom trubice 🙂 Ale co vidí urolog, běžný pacient nevidí.
Nespěchám odsud. Líbí se mi tu. Musím říct, že jsem si nesmírně oddechla od práce. Spadl ze mě dokonale ten stres, který jsem si dala ještě v pondělí při fortransu, kdy jsem dvě hodiny pracovala z postele, ale chtěla jsem to dodělat.
I tak už se ale domů těším. Až vykročím z téhle nemocnice, ve které prostě dělají zázraky. (A to nemyslím jen v souvislosti s námi).
To, že jsme zamýchané mezi normální pacienty na urologickém oddělení má kouzlo v tom, že jsem právě mezi ženami. A tak tu poslouchám hlášky typu: “Ti chlapi jsou fakt hrozní, jak zase na chodbě řvou.” nebo “My ženské sestry asi tolik neotravujeme jako chlapi. Pořád za nimi běhají.”
Sdělují mi, s jakými problémy tu jsou a moc se mi líbí, že jsem pro ně “paní”.
Co mi akorát vadí (ale překousla jsem to), že jsem při příjmu dostala bílou jmenovku na ruku. Ta je totiž mužská. Ženy mají červenou. Sestra mi říkala, že mi musí dát bílou a mám tam ještě “M”, přestože teď už jsem “Ž” 🙂
Tahle “hra na pohlaví” je všude tak rozšířená. Ale tak proč ne. Teď už jí budu taky hrát ráda 🙂 Protože už jsem to Ž.
Je hotovo. 🙂
Bude devět večer. Čeká mě ještě jedna dilatace, pak sprcha a spinkat. Musím si vzít sluchátka do uší a snad se vyspím. Na každém pokoji je televize. Teď tu zrovna létá nějaký muž v letadle nad vodní plochou a čekám, kdy spadne. Všude je sobotní klid, venku se pomalu stmívá a já zavírám notebook, sklápím postel do vodorovnější polohy a jdu zase chvíli odpočívat.
Našla jsem na internetu ještě fotografii týmu urologie FN v Motole a dodala jsem tam některé popisky. Aby bylo vidět, kdo je to ta dr. Čechová a všichni ti machři 🙂 Joanna na fotce není.
Jestliže někdo dělá svoji práci s takovým nadšením, musí to přinést výsledky, které přináší radost více lidem najednou.
Bylo to vlastně přesně jak jsem čekala. Nejhorších (ale zvládnutelných) prvních tři až pět dní a pak už je jen lépe a lépe.
A tenhle deníček pomalu končí.
Ještě ráda popíšu (až to všechno zjistím), jak to nové dole celé funguje. To bude otázka minimálně dvou měsíců.
Teď už zbývá jen matrika a už konečně budu tou Terezou 🙂
(Do článků mám připravené i nějaké fotky toho, co jsem viděla nebo dostala, ale nemohu je sem teď vložit, protože se mi přeplo datové připojení na pomalé a nelze je sem teď nahrát).

16 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.