• otєrєzє.cz

    Nevěřím v osud

    Nevěřím v osud.
    Věřím tomu, že my jediní jsme těmi, kdo dokáží měnit svět. Životy nás a životy ostatních. Ovlivňujeme se navzájem a naše činy mají dopad na spoustu lidí hned nebo za několik let.
    Vím, že zastánci existence osudu mohou tvrdit, že to je součástí osudu. Že pokud se teď rozhodnu, že porazím strom, který jsme až doteď porazit nechtěli, tak to je tím, že osud je takový, že ten strom měl padnout.
     
    Já ale tvrdím, že padnout neměl. Že žádný takový osud nebyl a bylo to jen mé rozhodnutí, které zapříčinilo, že ten strom padl. Teď a hned. Nebo zítra. To je zase jen a jen na mě.
     
    Ale… 🙂
     
    Mám tu jedno ale 🙂
     
    Některá „ale“ jsou fajn.
     
    Věřím na náhodu.
    Náhoda je extrémě nespravedlivá. Řekněme, že je to typický představitel nespravedlnosti.
     
    Bohatým lidem dává, chudým bere… nerozlišuje to. Nevím, podle čeho se náhoda řídí.
     
    Jednou dávali pořad pořad o počasí, kde jeden meteorolog říkal, jak těžké je předpovídat počasí, kudy budou proudit třeba teplé vlny vzduchu. A předváděl to na modelu papírové lodičky, kterou vhodíte v potoce vždy na stejném místě, ale ona pokaždé propluje mezi kameny jinudy! Přemýšlím nad tím už několik let…
     
    Náhodu tedy ovlivňuje mnoho faktorů. Dá se tedy ovlivnit???
     
    Věřím ve skryté významy… ve znamení, které nám náhody dávají…
     
    Třeba už několik týdnů o něčem přemýšlíte. Máte to udělat, nemáte to udělat… Stojíte v chodbě domu u schránek a v ten moment někdo stojí u vchodových dveří a prosí, abyste mu otevřeli… A hele. On je to zástupce firmy, o které právě přemýšlíte.
    Pokud by tam nikdo nestál, tak to neřešíte. Ale tohle byla náhoda. Znamení.
     
    Takže jsme se oba hned domluvili na tom, o čem už dlouho přemýšlím a je to. Pohnulo se to zase o kus dál. Bez toho by nedošlo k posunu. A tím, že k tomu posunu došlo až na místo, do kterého mi chyběla odvaha se dostat (teď nemluvím o pracovní pozici), tak se změnil další chod událostí v mém životě. A možná nejen mém, ačkoli je to jen zárodek. Takový maličký a nenápadný, jako v těle matky, aby za pár měsíců vyrostl v něco tak krásného a fascinujícího… zezačátku také nemáme jistotu, že to tam je, ale ono to tam je…
     
    Znamení, že to mám udělat! Že to bylo správné rozhodnutí. Protože proč bychom jinak na sebe v těch dveřích narazili? 🙂
     
    Nemusíte je s ničím násilně spojovat, nemusíte si vsugerovávat, že jsou tu právě proto, aby Vás utvrdili ve Vašem rozhodnutí. Ono to tak totiž doopravdy a zcela přirozeně je 🙂
     
    Přihodí-li se Vám takové znamení jednou za život, tak ho neřešíte, ale narážíte-li na ně několikrát za měsíc, pak o nich začínáte přemýšlet.
     
    Vždycky když nevím, přijde po čase znamení.
     
    Je jen důležité je vidět.
     
    Věřící v Boha by řekli, že to Bůh nám je posílá.
     
    Proto věřím v náhodu. Protože to ona mi posílá znamení. Některá jsou tak viditelná, že se nedají přehlédnout ani obejít. A právě ta neobejitelná jsou ta, která by nás měla utvrzovat v našem dalším jednání.
     
    Stojím na začátku cesty. Bez jistot, bez lásky, bez všecho, pro co stálo zato žít a milovat.
     
    A přesto už teď vím, jak to všechno dopadne :)))
     
    Vím to, i když to vypadá tak beznadějně. Vypadalo to, že tam snad ani není žádná šance na to, aby to bylo podle mých představ a snů, ale pak najednou přišlo znamení…
     
    Taky na ně ve svých životech narážíte?
  • otєrєzє.cz

    Cestou domů

    Mám novou práci.
    Konečně nějaká jistota, že nebudu muset spát pod mostem a mám z čeho zaplatit složenky.
    Ale musím každý den dojíždět autem 56 km a zpět zase 56 km…
     
    …minulý týden jedu domů po odpolední směně kolem 21 hodiny a něco mi na té cestě přišlo divné…
     
    Pak mi to došlo.
     
    Na jinak velmi frekventované silnici spojující dvě okresní města po celých 32 kilometrech nejelo proti mě za celou tu dobu ani jediné auto!!!
     
    Jen pár kamiónů, které ale nepočítám, protože jejich řidiči jsou v práci…
     
    Začínám trochu panikařit.
     
    Přemýšlím.
     
    Něco je špatně.
     
    Kde jsou všichni ostatní?
     
    Proč tu jedu jenom já?
     
    Ta samota mě začala děsit.
     
    Něco je špatně a já nevím co.
     
    Nemám být náhodou také tam, kde jsou ostatní???
     
    V oknech domů se svítí, pohybují postavy, jsou puštěné televize, večeří se, leží, odpočívá…děti už spí…
     
    Moje dítě spí daleko odsud s manželkou, která už nechce být moje manželka a bydlí jinde.
     
    Kam to vlastně jedu?
     
    Stýská se mi.
     
    Nemohu za nimi.
     
    Jen já, moje auto a lesy, pole, domy.
     
    Když 32 km nepotkáte jediné vozidlo, začnete se ptát jestli jste tu správně…
     
    Všechno je pryč.
     
    I ta auta v protisměru…