otєrєzє.cz

Konec akce Hradec

Před dvěma hodinami jsem se vrátila z Hradce a tím definitivně skončila celá má “akce Hradec”. Jela jsem tam na kontrolu mého ohryzku, který mi tu před 14 dny tak hezky opižlali 🙂
Bylo zvláštní objevit se den před Štědrým dnem v nemocnici. Celou cestu jsem v autě poslouchala vánoční písničky o tom, jak se mají sliby plnit o Vánocích, jak Vánoce přicházejí nebo jak někdo sní o Vánocích bílých. (Mně tedy dnešních +12 stupňů vyhovuje, taky jsem si vyjela hezky v sukni, ale dětem bych sníh přála).
Vjela jsem na přeplněné parkoviště naladěná vánočně (což mi ještě pořád zůstalo) a po chvíli kroužení jsem našla místečko. Tolik nemocných den před Vánoci!? Myslela jsem, že tu žádné auto nebude.
Na pana doktora Černého jsem se moc těšila. Měl mi osahat krček a měla jsem pro něj připravený dáreček. Také jsem měla spoustu otázek, včetně otázek nesouvisejících s výkonem. (Prostě jsem byla zvědavá, no :).
Jak bylo domluveno, hlásila jsem se raději už za pět minut osm v kartotéce, před kterou sedělo asi deset lidí a říkám sestřičce, že jsem objednaná na kontrolu k panu doktorovi Černému.
“Pan doktor Černý tu ale není! To už jste dnes ráno druhá, kdo ho shání! Počkejte…”
Tyjo. Tak já se sem plahočím přes sto kilometrů a on si hezky zmizel? Ale hned jsem dala na svůj vlastní pocit, který mi říkal, že tohle by neudělal. Obzvlášť po předchozí výměně několika e-mailů, kde mě ujišťoval, jak se na dnešní den těší 🙂
“Danooo, prosímtě zavolej Černého, jestli tu je. Má tady PANÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!”, volala sestřička na jinou sestřičku, která už mě znala z minula a mile se na mě usmívala. Hradec jsem si opravdu zamilovala. Nikdo tu neměl sebemenší problém.
🙂
Já už se culila taky, protože tím oslovením “paní” (ačkoli je to už nuda, já vím 🙂 mi prostě udělala radost. Vlastně jsem už nic jiného ani nečekala, ale vždycky mě baví, když to někdo řekne nahlas a ještě před lidmi. Stále je mi to příjemným pohlazením a vždycky bude.
“Pan doktor si pro vás za chvíli přijde. Posaďte se tady.”, řekla mi sestřička a já seděla, čekala, prohlížela si zeď přede mnou, dveře, podlahu, Muchův obraz, zase zeď přede mnou, lidi kolem mě, kteří místo toho, aby připravovali bramborový salát nebo nakupovali dárky, sedí tady se mnou na ORL a tváří se otráveně.
Za dvacet minut se ten můj doktůrek po noční přiřítil, zaplul do ordinace, ve které jsem ho ještě neviděla a za chvíli volal: “Slečna Nováků prosím!” (Už zapomněl, že jsem chtěla, aby mi říkal Nováková, ale tím “slečno” si to vyžehlil. :).
V ordinaci nebyl bohužel sám, ale seděla tam s ním sestřička, takže jsem se nemohla tak volně ptát, jak jsem chtěla a jak jsem si s ním popovídala při příjmu před 14 dny, kdy jsme byli v ordinaci sami.
Jizvu pochválil (byl z ní nadšený jako já! :), hezky promasíroval, řekl ať to mažu, masíruju (předvedl názorně velmi intenzivně) a 6 měsíců nevystavuji slunci.
Zeptala jsem se ho, kdy to bude KRÁSNÉ, abych si to mohla vyfotit, protože jsem si vyfotila stav před a ráda bych to porovnala.
“Asi tak za měsíc už ta jizva nebude červená a zhruba za 6 měsíců už by to šlo vyfotit.”
Věděla jsem, že to bude na dlouho, ale takhle tu zveřejním fotky před a po až bude úplně po všem někdy v létě.
(Bluemoon, už jsem jim tam řekla, že se na ně těšíš, tak se těš! 🙂 Pan doktor měl radost, že přijde další zájemkyně 🙂
Ještě mi řekl, že ten vyloženě pánský ohryzek ořezal docela dost, já se s ním rozloučila (s doktorem i s ohryzkem :), vyjádřila přání, že bych ho chtěla ještě někdy vidět (doktora) a odjela s tím, že už ho nikdy neuvidím.
Ach. 🙂
Teď mě čeká ještě výroba dvou vánoček, zabalení dárečků a zítra se budu těšit ve svých nových černofialových přiléhavých šatičkách k mamce, holkám mé sestry a jejímu příteli, který za ní přijel z Olomouce na Vánoce. Takže bude veselo.
Na Štědrý večer mě pozvala kamarádka Nikča na pokec při procházce městem. Už měsíc jsme se neviděly a má nějaký nový objev (což já taky! :). Jenže mi řekla, že se k ní připojí ještě její dva kamarádi. (Samozřejmě o mé minulosti nikomu neříká. To je hodná.) Takže jsem zvědavá! (Na kamarády.) Shodly jsme se, že jsme na tom co se pubertálních nálad týče asi stejně. Jenže jí je 19 :). I tak jsem se od ní ale taky hodně naučila 🙂 A pak mám ještě jednu kamarádku z Moravy – už 10 let se známe – kterou nemít, tak už jsem se utrhla ze řetězu 🙂
Ale jinak mám vlastní hlavu a některé rady si k srdci neberu, ačkoli bych měla 🙂
Na Evropě 2 dnes ráno říkali, že Elton John se včera omužil 🙂
Prostě si vzal svého přítele a redaktor Blesku použil tento novotvar, který vznikl stejně, jako slovo “oženit”.
To se mi moc líbilo, že to někdo takhle nazval.
Mareš totiž zmínil včerejší film Láska nebeská, který už jsem viděla asi stokrát a prostě ho miluju. Neznám film, ve kterém by bylo víc lásky. Jak tam ten chlapec točí tu slečnu na její svatbě, protože je do ní zamilovaný a když jí dá videokazetu, je na ní jen ona a jí dojde, že jí miluje, nebo jak jí potom sděluje ten vzkaz o tom, jak jí miluje, prostřednictvím velkých popsaných papírových archů, aby to neslyšel její manžel. Nebo jak ten malý chlapec bubeník běží za svou vysněnou láskou – zpěvačkou – přes celé letiště a přeskakuje kontroly a jeho tatínek mu v tom ještě drží palce. A když přiletí jeden muž za svou služebnou a v portugalštině jí požádá o ruku se zástupem celé její rodiny za svými zády v kavárně, ve které ta slečna pracuje, tak už nejsem schopná se od obrazovky odlepit.
No nic 🙂
Takže jsem si zase zabrečela a přála si na ten film koukat s někým… ale bůh ví, jestli by ho takový film vůbec bavil :/
Když se ještě vrátím ke slovu “omužit”, tohle se vlastně řeší jen u mužů. Ti se žení a muží 🙂 Zatímco žena se pouze vdává. Ať už s mužem nebo s ženou. (No prostě zase máme něco jednodušší :).
Poslala jsem také přání kamarádce Vlastě (MtF před HRT) k dnešnímu svátku a ta mi odepsala, že jsem bohužel druhá, protože mě už půl hodiny po půlnoci předběhl její šéf. (Supeeer! Takový šéf stojí za pochvalu! :). A napsala mi, že se hihňá u rádia, kde volají lidé, jaké pochoutky na Štědrý den jedí a jedna rodina prý tradičně opéká buřty! 🙂 Tak to mě rozesmálo taky.
Ještě k tomu úvodnímu obrázku u tohoto článku – ten jsem si nafotila před 14 dny před odchodem domů z ženského oddělení ORL, kde mě ubytovali. Nemohla jsem se od té cedule odtrhnout… Kdyby tam byla volně, tak jsem si jí snad vzala domů! 😀
Z akcí, jako byla “akce Hradec” už mě čeká jen jedna: “akce Motol” 🙂
Už jí mám na dohled! 🙂
Odpoledne mi sousedka odnaproti v patře přinesla talíř dokonalého cukroví (včelí úly už jsem vyjedla :).
Ona nám ho nosila každý rok, ale pak přišel dvouletý výpadek, který byl právě teď ukončen… Pro mě to dnes není jen talíř cukroví, ale fakt, že mě tu přijímají. Život se zase vrací do normálu. A tahle skvělá rodina s dvěma dětmi mi to dnes dala s úsměvem najevo. Tím cukrovím mi řekli: My se tě neštítíme. Pro nás nejsi zrůda. Pro nás jsi naše sousedka. Stejně jako pro souseda v patře pode mnou, který mi před pár týdny nesl klíče od úklidové místnosti a přivítal mě jako novou obyvatelku tohoto domu.
Mělo by to být běžné a samozřejmé, ale není. To proto si vážíme každého z vás, kdo nám dá najevo, že jsme pro něj lidská bytost stejně jako ostatní.

3 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.