• Zakleté princezny

    Zakleté princezny 4. – Zuzka (SR)

    Nedávno mi napsala další zakletá princezna, která si říká Zuzka a jak to tak vypadá, už brzy by mohla být vysvobozená, protože o tom začala přemýšlet. I ona, jako většina z nás, bojovala sama se sebou a snažila se samu sebe přesvědčit, že není tím, kým tuší, že by mohla být…
    Já jsem tak drsná, jooo já jsem taaaak drsná! Super! To se mi daří být drsná! Půjdu na vojenskou školu a budu ještě drsnější. Jsem přeci chlap… 🙂
    Jo, jasně.
    Je ze Slovenska a tady je její osobitý otevřený příběh.
    Tyto zpovědi nezkracuji, necenzuruji ani nijak obsahově nebo gramaticky neupravuji a jejich sdělení také nemusí (ale může) být v souladu s mými názory.
    Není nic jednoduššího, než se svěřit se vším trápením v naší hlavě i srdci světu a ulevit si.

    Příběh 4. – Zuzka (SR)

    Ahojte, môj príbeh píšem preto aby som to čo v sebe držím odjakživa dala konečne von a aj preto aby tie z nás ktoré majú možnosť voľby svojej cesty zvolili tú správnu a neurobili hroznú chybu tak ako ja.
    Som transsexuálna MTF. V detstve sú moje prvé spomienky spojené s tým že od kedy si pamätám vždy som mala túžbu byť dievčaťom. Jasne si to vybavujem vo veku tak asi tak 10 -12 ročná, keď som využívala chvíľky keď som bol sama doma a obliekala si či už mamine ale sestrine vecičky, z tej doby si pamätám len veľký zmätok aký to vo mne vyvolávalo, nechápala som prečo ma to láka, myslela som si nakoniec že to asi všetci chlapci to skúšajú, tak tajne ako ja a že majú také sny že sú dievčaťom. Už v tej dobe som si však začala vytvárať svoj vnútorný svet, svet fantázií, a prežívanie a vôbec všetko som to v sebe uzamkla, najprv nevedome no neskôr, keď som sa zorientovala a zistila že predsa len moje túžby nie sú “celkom normálne” som sa uzatvorila celkom.
    Vždy som sa rada hrala s dievčatami na domácnosť, varenie, a tak ale vždy som v tej hre bola, žiaľ, chlapcom, dospelí ma považovali za takého veľmi milého a dobrého chlapca, aspoň také posudky si pamätám. Neskôr v puberte keď mi začalo dochádzať že som asi iná než ostatní moji spolužiaci a vôbec ľudia, tak sa ten zmätok ešte zväčšil, stále som ale dúfala že sa tie pocity stratia a ja budem v súlade s mojim telom, ale viac som dúfala sa stane nejaký zázrak a stanem sa dievčaťom . Predstavovala som si že budem unesená a vychovávaná ako poslušné dievčatko, budem sa hrať s kamarátkami s bábikami v krásnych šatách… No mala som aj bežné chlapčenské záujmy ako rybárčenie, prírodu, a tak. Musím povedať že čo sa týka sexuality tak som ju vnímala veľmi okrajovo, dievčatá sa mi páčili výzorovo ale nespájali sa s tým žiadne predstavy sexuálne, a to isté platilo i o chlapcoch. Vôbec som nemala potrebu skúmania svojej sexuality, akosi som ju nevnímala, netušila som že penis je i na niečo iné ako na cikanie.
    V tej dobe som mala málo priestoru na to prezliecť sa pretože som bola na vojenskej škole od svojich štrnástich rokov. Nechápala úplne jasne, prečo som sa tam vlastne prihlásila /páčili sa mi uniformy a bavili ma vojnové filmy-tak to boli základné dôvody/, až neskôr keď som si to tak vnútorne analyzovala tak som si ujasnila že to bola vlastne snaha potvrdiť svoju mužnosť a také iracionálne presvedčenie že sa tam “vyliečim”, že zo mňa spravia chlapa. Veď rozhodovať sa v trinástich rokoch kedy bol ten môj zmätok veľmi veľký nebolo ľahké.
    Nič takého sa nestalo, pocity boli stále intenzívnejšie a keď som mala šestnásť kúpila som si prvé ženské vecičky, bolo to v zásielkovom obchode, dlhú nočnú košielku a negližé /krásne trblietavé a jemnučké/. Večer keď sme sa uložili spať som sa pod paplónom prezliekla do košielky a bolo mi krásne. Nikdy na to nikto neprišiel i keď riziko tu bolo, veď na izbe sme boli šiesti, Iné možnosti na prezliekanie som nemala, iba tu a tam doma na prázdninách. Je pravdou že v tej dobe ma vzrušovalo keď som sa obliekla ako žena, mne ale vadilo že mi to stojí, nikdy som tak neonanovala, nevedela som si to predstaviť. Neskôr sa pocit priameho vzrušenia vytratil, zostali iba veľmi príjemné pocity keď som mohla byť na chvíľku aspoň trošku ženou.
    Po skončení školy som išla na vysokú, tiež vojenskú školu, tam bola situácia podobná. Zmenila sa mi i postava, testosterón otrávil moje telo a maskulinizácia ma od môjho tela vzdaľovala, začala som ho neznášať. Moja sexualita v tomto období bola taká nejasná, nevedela som si predstaviť nič ani zo ženou ani s mužom, keď som si vo fantázii prehrávala takéto situácie je pravda že keď som si predstavila že by som bola s mužom v mojom mužskom tele tak sa mi to protivilo. Ale ani zo ženami ma nelákalo sa stýkať sexuálne. Ani vtedy som nikdy neonanovala.
    V roku 1990 som odišla s armády a vrátila sa domov, v tej dobe som využila každú chvíľočku keď som bola sama a bola som ženou. I v tej dobe som mávala depresívne stavy ale stále som snívala a to mi pomáhalo žiť. Musím povedať že napriek príjemným pocitom keď som sa prezliekla som sa nerada dívala do zrkadla pretože nesúlad medzi mužským výzorom a ženským oblečením sa mi nepáčil. V tej dobe už som s útžkovitých informácií v tlači, televízii a podobne pozlepovala to že som transsexuálna ale boli to iba veľmi kusé poznatky, túžila som byť ženou no dokázala som to skryť, pretože som netušila že sa pohlavie dá zmeniť, jednoducho informácie v tej dobe neboli také dostupné ako dnes.
    Dnes keď sa pozerám naspäť tak ma veľmi mrzí že som v tej dobe nemala dosť informácií o tom ako by sa dala moja situácia riešiť a vyhľadať lekára som sa bála kvôli strachu z výsmechu, odsúdenia a tak. Veď keď som počúvala názory ľudí na homosexuálov a lesby tak som si dokázala predstaviť čo by čakalo mňa. Navyše som nechcela urobiť “hanbu” mojej rodine a blízkym, to mi bránilo robiť akékoľvek verejné kroky k riešeniu mojej situácie /obrovská chyba s obrovskými dôsledkami/. Slovenská spoločnosť je dosť homofóbna i v súčasnosti a transrodového človeka vie pochopiť či tolerovať iba malá časť ľudí.

    Snažila som sa žiť normálny život ako muž, začala som učiť na škole/aspoň feminné povolanie/. Postupne som našla partiu ľudí s ktorými so chodila na výlety, turistiku a tak a tam som stretla i svoju manželku. Neviem ako sa to stalo ale naozaj som sa do nej zamilovala /milujem ju stále, síce inak ako vtedy ale veľmi a o to je moja situácia ťažšia/ a v tej dobe mám pocit že i moja transsexualita ustúpila veľmi do pozadia a z toho som mylne vyvodila že vďaka láske sa to postupne vytratí a ja budem tým čo odo mňa očakáva okolie i vnútorne. /Navyše som veľmi túžila mať deti a sama som si ich urobiť nemohla./

    Chvíľku to tak bolo aj keď úprimne musím priznať že kdesi vzadu som stále cítila tú potrebu, túžbu byť ženou. Po určitom čase sa tie pocity opäť začali vynárať no v návale povinností, /mali sme už dve dcéry/ nebolo veľa času aby som sa venovala sama sebe, no vždy keď som bola sama som sa zasa stávala ženou. Situácia sa dosť zmenila príchodom internetu, tam som postupne preštudovala všetko čo sa dalo ohľadne transsexuality a zmeny pohlavia, no nikdy som si nevedela predstaviť že by som opustila svoju rodinu a blízkych kvôli tomu a navyše som už mala tridsaťosem rokov, aj keď tá túžba bola obrovská. Tak som si vytvorila kompenzačné mechanizmy čo bolo to občasné prezliekanie, na internete som mala ženský nick pod ktorým som vystupovala vo virtuálnom priestore ako žena, to bolo veľmi príjemné. A je pravdou že tým že sa moja sexualita prebudila, na čom má hlavnú zásluhu moja manželka /prvý krát som sa dotkla svojho penisu so sexuálnym úmyslom ako dvadsaťsedem ročná/, kompenzovala som si tú potrebu byť ženou sebaukájaním, kedy som vo svojej fantázii bola ženou, mojím partnerom bol vždy vysnívaný dominantný muž čo by ma viedol….
    Toto mi dlho pomáhalo i keď som vedela že je to len chabá náhražka. V tejto dobe som sa už celkom poznala, vedela som že v mužskom tele by som nikdy nedokázala mať sex s mužom aj keď jeden pokus som mala, a rovnako viem to že ak by som bola v tele ženskom preferovala by som mužov, ako by to bolo v takom prípade zo ženami to neviem ale myslím si že by ma sexuálne nepriťahovali, viem že v tom zohrávajú úlohu i hormóny. No napriek tomu že to i vtedy bola to veľká psychická záťaž no dokázala som to ustáť. Túžba po ženskej úlohe v spoločnosti i v sexe však bola stála, silná a nestrácala sa, stále som sa zmietala v bludnom kruhu.
    Situácia sa dramaticky zmenila po tom čo moja manželka túžila ešte po dieťati, a ja som jej to chcela dopriať, no náš chlapček sa narodil predčasne a nechcem rozoberať podrobnosti. Má diagnúzu DMO, kvadruparetický syndróm, epilepsiu a je psycho-motoricky retardovaný. Práve od tej doby žijem v zlom sne, naviac , aj keď je to paradoxné tak som v práci dosiahla povýšenie do vedúcej funkcie a to je ďalšia psychická záťaž pretože sa necítim dosť silná na to /naopak túžim sa o niekoho oprieť, byť aj slabá a citlivá, submisívna… /, no vzala som to kvôli peniazom, určite si viete predstaviť čo stojí liečba a rehabilitácia synčeka, ďalšie dve deti na školách, manželka iba s príspevkom na opatrovanie.
    Rovnako na priestor pre seba nie je akosi čas a pravdupovediac nemám rada keď vidím ženské veci na svojom mužskom tele, neviem či to chápete, ale ten rozpor je neznesiteľný, to ochlpenie, mužské proporcie a na tom niečo pekné, to ma odpudzuje. Keď som skúšala čosi manželke veľmi opatrne naznačiť a to tak že som si oholila všetko ochlpenie a že by som sa tak chcela holiť stále, tak mi povedala že sa jej to nepáči a že čo ma to napadlo, nedokázala som povedať pravdu. Tá situácia je naozaj ťažká a ja si myslím že ak by nebolo týchto okolností zo synčekom a náročnou prácou kde ja musím byť tá silná, dokázala by som svoju transsexualitu /v záujme udržať rodinu/ zvládnuť a kompenzovať ale teraz ma to zráža na kolená, teda mám ten pocit že to už neustojím a nevidím východisko, každodenné povinnosti ma úplne vyčerpávajú a keď prídem domov som ako vyhasnutá a to musím hrať úlohu manžela, otca, muža, vidieť svoje postihnuté dieťa, hľadať silu pracovať ešte i s ním. Každé riešenie mojej situácie za týchto podmienok je jednoducho zlé. No radšej končím, aspoň som si trošička vyliala dušičku.
    Prosím Vás všetky, poučte sa z môjho príbehu, čas nič nevylieči a nezahojí, ak neurobíte kroky k zmene sami tak to za Vás neurobí nikto, dnes je veľa informácií a i možností na naozajstné riešenie, ak to neurobíte čaká Vás iba utrpenie, depresie, pretvárka…
    Ak by ste mi chceli niečo napísať či sa spýtať tak môj email je: transzuzka@azet.sk
    (C) Zuzka
    Psát Zuzce můžete, ale prosím o slušné vzkazy, nejsme ve válce…
  • Zakleté princezny

    Zakleté princezny 3. – Jana

    Tak nevím, jestli zrovna tohle je článek k nedělní kávičce.
    Janu z Vysočiny znám už dlouho. Byla jedna z prvních, kdo začal e-mailem reagovat na můj tehdy začínající blog. Byla jsem to já, kdo od ní dostával rady a podporu, ale bohužel uplynula už hodně dlouhá doba, kdy se to celé obrátilo. Několikrát jsem se jí pokoušela dostat k Hance, ale nikdy k ní nedorazila. Je to přesně ten případ těch z nás, co máme milión důvodů neudělat to a pak se jen trápíme, soužíme, pláčeme, přičemž roky plynou… Zatímco na začátku jsme na tom byly obě stejně, já jsem na druhém břehu. Ona neušla ale ani jeden jediný krok.
    Zdá se, že ztratila už všechno – své zaměstnání, svou partnerku, která jí dělá ze života peklo a občas mi přijde, že i samu sebe, svojí hrdost, radost ze života. Má teď ale díky tomu příležitost odrazit se konečně ode dna a být sama sebou. I když je jí přes 40. Protože jak říkám, i kdybych měla být ve správném těle jen jeden jediný den svého života, stojí to zato. Je mi jedno, jestli někdo říká, že s přibývajícím věkem to zato nestojí. Mám na to jiný názor.
    Janin příběh je tady. Měla obrovský strach, aby jí z její zpovědi někdo nepoznal, tak jsem změnila místa a jména (kromě jejího). Jana má vůbec strach úplně ze všeho. Možná i z toho se druhý den ráno probudit. Ale vzhledem k tomu několikaletému psychu, které prožívala, se vlastně ani nedivím.
    Nelíbí se mi, jak se k ní zachovala rodina, rodiče, zaměstnavatel, jak se proti ní všichni doslova spikli, využili a zmanipulovali.
    Z Janiných e-mailů jsem měla často splín i já. Brala jsem si to moc k srdci, vžívala jsem se do její situace a chtělo se mi u ní doma proplesknout pár zabedněných jedinců. Ale tohle si musí každý z nás vyřešit sám. Každopádně má Jana mojí podporu a držím palce, aby se její život posunul tam, kam už dlouhá léta má. Zaslouží si to.
    Tam, kde už nedokážeme sami vstát, musíme chtě nechtě přijmout pomocnou ruku. Někdo nám jí ale musí podat.

    Příběh 3. – Jana

    Na jednu stranu já taky nechápu i tu moji mamku, proč už od mého dětství byla tak umanutě zaujatá proti tomu, abych já nepodědila po babičce a dědovi ten domeček. Mamka vždycky jen hulákala, že ona je ta první, co to má dostat, dědovi vyčítala, že si to do hrobu nevezme a to byl chlap ještě naživu a už mlela takový kecy. Já jsem z toho byla vyplašená, protože jsem byla jen děcko, později puberťačka.
    Drezůra byla u nás v rodině na denním pořádku, druhý otec vzteklý alkoholik, nic mu taky nebylo a není všechno pochuti. Věčně tam byly generační problémy o majetek mezi dědou, babičkou a mou mamkou a druhým otcem. Vyčítali si pravidelně do detailu všechno. Já jsem tam byla mezi nima vystrašená, vadilo mi, proč se tak melou zbytečně o ten majetek a proč mě jako děcko do toho zatahují.
    Chodila jsem na základní školu, k tomu do Lidové školy umění na hudební nástroje. Hudbou jsem žila víc, než kdokoliv jiný, pro mě to bylo je a bude vždycky to nej. Nikam jsem nechodila po zábavách, nic jsem nevyváděla, jen mě to táhlo za odpočinkem si posedět k vodě, na ryby. Do hospody jsem nešla, s klukama fotbal atd. jsem nehrála. Ráda jsem se projela na kole, měla jsem malého pejska ,tak jsem si ho dala do batůžku na záda a jeli jsme spolu na kole. Pejsánkovi čouhala jen hlava a přední pacičky a byl rád, že se veze. Věčně mě podezdřívali skoro ze všeho špatného, mamka mě sledovala, co nosím na sobě a jak se mi víc líbili ty dívčí šaty, tak bylo kvůli tomu zle, to řádili i prarodiče.
    Ostříhaná jsem byla vždycky nutně dost, delší vlasy jsem nesměla mít, to hned řádili. Já jsem nevěděla proč se mi to děje, proč se mi líběj víc ty holčičí věci. I mně se to zdálo na mě divný, že to na kluka moc nepasuje. Mamky jsem se na to chtěla stokrát zeptat, jenže když jsem viděla, jak řáděj, tak jsem se bála o tom promluvit. To bych dostala mazec a přidali by mi práce. Honili mě po domácích povinnostech jak to šlo, úklidy pomáhat s ledasčím. Do toho ty dvě školy, takže jsem nestíhala to, co jiný děti, že běhaly po venku, mohly si hrát sportovat atd.
    Sestře jsem dělala chůvu, ráda jsem pomohla i na té zahrádce dědovi a babi, taky to tam mají okolo domku do zámeckýho stylu. Pěstovala jsem kytky, jehličnany na prodej, abych si přivydělala při škole. Chodila jsem aranžovat, zdobit kostely na svatby, velikonoce, vánoce a pohřby. Mamce jsem pomáhala ve školce s úklidem mytí oken, pastování podlahy atd. Děti od známých jsem hlídala, když někam potřebovali jet. Bála jsem se jich tam jako čert kříže, protože všechno co jsem udělala, nebylo zrovna podle jejich gusta.
    Nic jsem extra neměla, jeden magič, kolo, lyže a akordeon. Kamarádi se mi věčně tlemili, protože jsem byla malá drobná, spíše holčičí typ. Takže ti silnější si dovolovali. Sousedi na mě žalovali kde jakou blbost, furt jak pod drobnohledem. Mě to tam tak mrzelo a byla jsem ráda, že jsem ve dvaceti tam odtud mohla odejít. Se strachem jsem tam k nim jezdila i jako dospělá, protože na mě i doteď, a to mi je nad 40 let, mají psychologicky způsob, jak mě zdeptat. Takže ujet 260 km a druhý den jet radši zpátky, se taková návštěva u rodičů moc nevyplatí.

    Pak jsem se zamilovala do Lídy. Chodili jsme spolu jen přes dopisy, na tu vzdálenost se to ani nedalo jinak. Přišlo mi to asi normální a v tý době jsem nic nevěděla pro nedostatek informací, proč se mi to děje, proč mě to furt táhne být jako Lída, vypadat tak, nosit i ty věci na sobě.

    Příšerně jsem se za to styděla, že jsem asi nějaká divná, tak jsem o tom nikomu radši neřekla, abych neměla z toho zle. Nechtěla jsem ztratit ani ty svý rodiče, prarodiče i tu Lídu a všechny co jsem měla ráda, i když se ke mně chovali taky blbě, napadali mě za kde co, věčně se mi tlemili za to, jak vypadám. Rodiče Lídy si na mě taky docela dost smlsli, tchánovi jsem byla věčně za blázna, mamka Lídy mě sekýrovala, jako kdybych byla Lídy sestra.
    Snažila jsem se jim vyhovět jako jejich dcera v tom, co potřebovali, když se Lídě stavěl dům. Dřela jsem jim tu na tom jako chlap, rvala jsem se dopředu, že když mi koupěj to nářadí, že se to naučím a vylepším jim to tady. Na začátku toho všeho to tu vypadalo jako v džungli, oni tady tak žili spokojeně, jen si dělali se známými pravidelné alkoholické párty a na ostatní dlabali, že je všude binec. Lída v tom byla takhle vychovaná a když jsem k nim přišla, začala jsem jim to tady rovnat, uklízet. Zahrádku dělat do zámeckýho stylu, o baráček jsem se jim starala, i když nebyl můj. Všímala jsem si nedostatků na všem, abych to doháněla a vylepšovala. Lídě jsem pomáhala se vším – úklidy, prádlo, žehlení, nádobí, jen do toho vaření, pečení jsem se jí nemotala.
    Narodila se nám dcerka, tak jsem o ni musela bojovat s tchýní, protože to vypadalo, že na ní nemám nárok. Lídu mi tchýně odtahovala ode mě, takový kecy, jako že s ní bejt nemusím, se sexem to tady vůbec nešlo, protože věčně tchýni za zadkem. S Lídou nebylo pořádně čas si o něčem promluvit a domluvit, protože věčně seděla u tchýně. S barákem mě hnedka tady její rodiče cvičili, že ale pozor nemám na to nárok, že je jen Lídy atd. Měli strach, abych jim ho neukradla. Tak jsem jim sama říkala, že nemusí mít strach, že já jim na tom pomáhat budu, ale že ho nechci, ať jsou v klidu, nemusejí mít strach. Snažila jsem se jim tady všemožně zavděčit. Přitáhla jsem sekačku na trávu abych si usnadnila práci, tak mi za to vynadali, že oni na tohle nejsou zvyklí, aby se tráva takhle u nich sekala
    Přitáhla jsem si různé nářadí, aby se ušetřilo za řemeslníky, učila jsem se dělat věci, opravy, údržby, výroba, časově už jsem to všechno nestíhala, ale jela jsem jak stroj. Umyla jsem si auto, vysmáli se mi, vysála jsem si auto, vysmáli se mi, uklidila jsem si doma, divili se mi a vysmáli. Myla jsem okna, vysmáli se mi, dělala jsem, tvořila jsem, nelíbilo se to, vysmáli se mi.
    Začala jsem cítit, že tu je problém a byla jsem s toho nešťastná, v duchu jsem si říkala, bože, proč mě tak trápěj furt s tím výsměchem a deptáním za to, že já dělám užitečný věci? Jezírko jsem chtěla, tak z toho bylo zle, že jim to vytopí barák, přitom jezírko je v zemi a barák na zemi a ještě vejš než jezírko. Jehličnany jsem sázela, bylo zle, že to prej nedává ovoce. Trávu jsem sekala, tak bylo zle, že z toho je špenát. Za Lídou jsem běhala, bylo zle, o první dítě jsem se rvala, bylo zle. Do práce jsem chodila, k tomu jsem si vzala tu hudbu, nakoupila se aparatura, abych mohla s tím přivydělávat, bylo zle, protože jsem potřebovala tu hudbu připravovat, učit se, naučit se to i programovat.
    S kapelama jsem začala hrát, bylo zle, že se tam prej tahám s fanynkama a zpěvačkama. I mí rodiče mě za to deptali, sestra atd. Já jsem peníze z toho nosila domů, starostí jsem s tím měla až nad hlavu, když jsem to organizovala, zařizovala. Když jsem viděla že se i Lída čertí, že hraju, tak jsem ji prosila, ať chodí se mnou jako zpěvačka, že jí to naučím, aby byl klid, aby mě měla pod kontrolou. Nakonec mi Lída na tu hudbu začala žárlit, začaly lítat výčitky, že hudbu mám radši než jí.
    Pejska jsem si přitáhla, bylo zle, pomalu jsem s ním běžela zpátky. Po čase se do mě navezla, že mám ráda i psy a opečovávání těch aut, že ráda si jdu posedět k tý vodě, a že ona na to není. Lída nemá žádný zájmy, záliby, prostě nic, přijde z práce, je schopná jen sedět a žvanit s tchýní o drbech.
    Mě to mrzelo, protože jsem cítila, že mezi ně nějak nepatřím. Líbilo se jim, že jsem pracoavala, starala se, měli zajištěný servis skoro ve všem. Lídě jsem to o sobě řekla, že nevím proč se mi to děje, ale že mám strašnou touhu být jako ona, prostě žena.
    Ze začátku z toho chytla šok, pak se jí to rozleželo v hlavě, tak jak si to předtavuji, tak jí říkám, že musím o tom zjistit nějaké informace, ale kde????? Internet jsme neměli, koho se kde zeptat???? Proč já se cítím víc jako baba, co s tím??????
    Žilo se dál ….Lída zjistila, že se pídím, že to chci o sobě vědět, zjistit, něco s tím dělat. Že chodím po knihovně, na internetu a hledám o transexualitě informace.
    Tak jsem měla z toho příšerně zle, zakázala se mi v tom hrabat. Začala mi to vyčítat, deptala mě za to, že jestli tohle vyleze na povrch, tak z toho budu mít zle.
    Pak se nám narodil kluk, toho jsem si strašně zamilovala, jen jsem se bála, aby moje děti netrpěly transsexualitou. Sama jsem o tom hledala tajně dál informace. Žilo se dál, dvě práce, doma starostí až nad hlavu, na relax nebyl čas. Lída už byla o to víc ve střehu, tak mě hlídala, abych si na sebe náhodou nevzala něco jejího.
    Zle jsem z toho měla, nešťastná jsem z toho byla, protože už to ve mě gradovalo. Cítíla jsem o to víc, že jsem ženská, že chci být ženská. Lída se na mě za to strašně zlobila, tak jsem se jí bála, navíc bydlím u ní, tak musím být poslušná. Děti s ní mám.
    Nakonec mi dovolovala být trošku v tý posteli ženská, viděla jsem, že… nebo myslela jsem si, že je asi bisexuálka, že by jsme to nějak přežili. Já jsem se kvůli ní tu ženu v sobě pokoušela zabít, zničit i kvůli těm dětem. Vydržet se to nedalo postupem času to gradovalo ve mně čím dál tím víc.
    Už jsem tak chtěla vypadat, chodit, jmenovat se. Se strachem, že z toho budu mít zle, jsem se brzdila. Oni byli všichni v pohodě, já jsem z toho byla nešťastná, do toho ty děti… jak jim to mám postupně říct, že taťka je ženská. Lída se na mě zlobila čím dál tím víc, o to víc výčitek na mě, za všechno už jsem mohla jen já. Já už v těch 36 letech hledala řešení, jak to vše zvládnout, i na moji psychiku už toho bylo moc, už jsem se začala bránit, že v práci jí to nevadí a jinak že jsem pro ní jen ta nenormální. Už se nade mnou i povyšovala, že ona je ta normální, už mi začala nadávat, že jsem jí do toho zatáhla. Najednou jsem Lídě ve všem vadila, moje zájmy, záliby, všechno špatně. Já jsem začala kvůli ní
    od toho upouštět, o to víc jsem pracovala, to už nepomáhalo. Lída dělala s chlapama, začala se v nich vidět, já už jsem postupem času byla pro ní nikdo.
    Já miluji svoje děti, tak jsem to snášela, abych je neztratila, protože byli malí, roztomilí, hráli jsem si spolu, do toho hrátky se psem, dětem se to líbilo. Lída mě nakonec znepříjemnila i ten sex, začala mi za to nadávat, hlídala mě, abych si to někde nedělala sama jako ženská. Já čím dál tím víc nešťastná, vystrašená bála jsem se jí o to více. Sama jsem už začala hodně přemýšlet, že tahle to dál nepůjde, já jsem taky jen člověk, o všechno jsem začala přicházet, všemu se podřizovat, abych byla on…
    Vztah žádný, sex žádný, zájmy žádný, jen tepaná za kde co už od kdekoho.
    Roky už jedu ve stresu jen z toho strachu, z tý celý svý rodiny jak z jedné strany, tak z druhé.
    V práci se mi to začalo zhoršovat protože se mězi nima začala rodit nová ženská, u muzikantů to samý. Začala jsem se o to více dostávat do izolace. Takže z práce do práce, kamarádi, kolegové žádní.
    Rodina mě sledovala o to více, proč mám holý nohy, proč nemám vousy, atd……
    Já už jsem nevěděla kudy kam, co s tím, ta ženská ve mě vřela, chtěla na povrch.
    Už jsem se z toho všeho začala skládat, už jsem utíkala pryč, abych nebyla ničená za to, že jsem ženská, co ráda hraje, tvoří hudbu, miluje své děti a chce mít věci vpořádku. Kolegové v práci mě za závisti začali deptat atd. Kolegové Lídy z práce mě začali deptat, Lída naštvaná, já nešťastná, umlácená, nevyspaná, nenajedená, strachy s nich všech posraná, že se budu muset asi zabít.
    Už jsem je všechny jednoho po druhém prosila nechte mě bejt, mám děti to se dořeší. Už jsem se objednala k tý Hance v tom březnu, když všichni zjistili, že to myslím vážně.
    Tak se všichni vzbouřili a rozeskali mě různýma názorama, já jsem se vyděsila, utekla od nich do lesa, obvoďačku jsem prosila, že lítám z toho všeho v těžkým stresu ze strachu, co se mnou bude. Všichni z toho najednou měli radost, Lída na mě jízlivě, že jsem si do toho spadla sama, že jsem nenormální člověk, že jí by se to nikdy nestalo, protože ona je ta normální.
    Já už jsem se bránila, že jsem si to nevymyslela, že to je ve mně od narození, že to chce na povrch. Někteří se na mě totálně za to nazlobili, tak se proti mě obrnili právníky. Jiní mě začali tvrdě pomlouvat, že jsem teplej chlap a chudinka Lída to prý vůbec po celou dobu nevěděla, mně z toho tady bylo strašně zle, o to více ve stresu z nich, skládala jsem
    se už každou chvíli. Nervy se mi rozhodily, všechnu špínu mi naházela Lída na hlavu, na pomoc si vzala kde koho, sestru, kolegy. Všem jsem vlastně nahrála do karet, jak se mě rychle zbavit. Na dobrý skutky rychle zapoměli. Když jsem se s posledních sil bránila, tak utočili o to víc a hned zase tvrdili: my ti nic neděláme, my ti pomáháme. Však tu bydlíš, ne ….atd atd….
    Vzápětí zase boje o majetek, že jsem Lídu o všechno okradla, mě bylo z toho zle, protože jsem jí chtěla všechno tady nechat hlavně těm dětem. K Hance jsem v březnu nedojela, protože tu na mě vystartovali, že mě zavře do blázince, nakonec že prej půjdu sedět, protože nejsem schopná zabezpečit finančně syna. U rozvodu mě soudkyně rozsekala jako za nejhoršího hajzlíka, Lída tam seděla pyšně, že ona je ta chudinka.
    Ještě mi před rozvodem vyhrožovala, že jestli prej něco kváknu, tak že proti mě vyjede a bude se tvrdě bránit. Já jsem se u rozvodu klepala jak osika, oni tam na mě koukali, co to se mnou je. Nemohla jsem strachy ani mluvit. Lída se jen smála, jak má navrch, jak to vše vyhrála, jak má šanci mě teď doničit a k tomu se přidali ostatní, rodina, jezdili sem jeden po druhým, deptali mě, že se mám jít nechat zavřít do blázince, že to není normální.
    Sestra sem přijela se švagrem, tak mi nejdříve hráli na city, vzápětí se okolo mě posadili a začali hučet jen, že patřím do blázince. Druhý otec hulákal, jak jsem mu tím sešpinila jeho jméno, mamka hned letěla za právníkem, abych nic nepodědila, o práci ve státním podniku jsem přišla, protože jsem to už dál nezvládala dělat.
    Sousedi hned vyjeli do hospody, roznesli tam o mně to nejhorší, co se dalo. Vzápětí mi tvrdili, že oni nic neříkali. Nějaký ty zbylý vychytralí kamarádi mi hned začali nabízet pomoc jen za těch podmínek, že si ale tvrdě všechno
    u nich zaplatím, vysmívali se mi a do blázince mě furt posílali. Tak jsem se bránila všemožně z posledních sil jak to jen šlo, rychle jsem si našla psycholožku, protože jsem to sama přestala zvládat.
    Deptali mě o to víc, hnali mě do těch nejnáročnějších fyzických prací, co jsou pro chlapy, já už z toho všeho vyčerpaná jak psychicky, tak i fyzicky. Tak teplouše teď dobře potrestáme, však to tak chtěl.
    Odizolovali se ode mě, začali si tu dělat párty, mě ani neřekli, že grilujou, seděla jsem tu sama v jedný místnosti. Děti proti mě otočili, já z toho nervy na dranc, moje mamka mi nadávala, ať nepočítám s tím, že vůbec někdy za mnou půjdou, za takovým dementem.
    Lída mi říkala to samý, tchýně za mnou běhala s novinama s inzerátama na podnájem, abych už co nejdříve šla. Mezitím se tu dělal dvorek na zámkovku, takže to zase chtěli, abych jim se vším pomáhala, takže jsem kopala, odvážela, do toho ta kanalizace, tak jsem pomáhala, vystresovaná s vědomím, že to dělám jen pro ně a pro nového přítele Lídy, kterej sedí ve svým bytečku zalezlej jako sysel a jen čeká, až to Lída se mnou vyřídí a pak si přijde. Lež od Lídy jedna za druhou, už mi začali lhát i děti.
    Tchýně se ke mě chová jako kdyby mě neznali, rodiče mě pohřbili, setra mě nezná, jen tak přes zuby. Po vsi nejde nikam jít atd.
    Takže ta společnost se teda moc nezměnila, tady aspoň ne… protože bych takhle nedopadla. Já jsem sama sebe nezničila umýslně, obětovala jsem se pro ně, mám je furt ráda, i když budou na mě ty lidi zlí. I když jim to nedojde nikdy, že zničili fajn ženskou, která je snaživá pro dobro věci.
    Chtěla bych najít lidi, co by si mě vážili jako ženskou, já pro ně udělám zase dost, ale už jen opravdově jako žena, né nic napůl. Chci se jmenovat žensky, chci to mít už vyřešený, přežila jsem za ty roky taky svoje muka. Nikdo z nich to nepochopí, jaký to je být zašněrovaná s chlapským jménem, v krámě vidíš ženský věci, nemůžeš si je na sebe vzít. Nemůžu být Jana opravdově, jen pro ně hloupej převlečenej chlap.
    Dost dost prostě dost, klidně budu na tý ubytovně, nějak se z toho vyhrabu i bez jejich pomoci. Ale už chci být ta ženská, už chci mít spoň to neutrální jméno, už chci abych to dotáhla dokonce.
    Chtěla bych se znovu zamilovat, najít někoho milého, tak začnu znovu do třetice snad mi to vyjde. Naštěstí je dobrý to, že hlavně synovi, kterého tolik miluji, se to taky srovnalo v hlavě a jsem šťastná, že mě za to neodsuzuje, i když bojí se Lídy, tak táhne více s ní.
    Dcerka s přítelem, tak to je jasný, to je konec, táhnou s Lídou.
    Takže Terinko, jsem totálně sama, musím začít znovu, to nejhorší mám už za sebou, oficiální coming out, moje rozhodnutí a budu si psát nový život, jako ona.
    Teď mě čeká ta Hanka, já už nechci nikomu nic vysvětlovat, jsem rozhodnutá. Těším se na novou práci, na vedení v Praze, už o tom vědí, čekaj mě zkoušky.. Musím změnit i tu obvoďačku, jí to prostě hlava nebere, že jsem ženská a než abych u ní z toho měla nervy na dranc, tak si najdu nějakou mladší, která bude mít pro to pochopení.
    Synovi chci pomáhat dál, mám plány jak a co, aby se měl dobře, i když tu nebudu. A Liduška klidně ať si má novýho chlapa, furt lepší, než aby mě vyčítala a zakazovala mi být ženskou. Nadřela jsem se jí tady dost, v podstatě si ho přivede, nemusej nicc budou si jen grilovat, jezdit po vejletech, užívat si, finančně bude na tom líp, než já, budou si spolu v práci, doma.
    Já ji to přeji, ať je šťastná. Lída mně vyčetla, že ona o tohle, co jsem tady udělala, nikdy nestála, že ona takovou zahrádku nepotřebuje, že ona nepotřebuje mít ani auto, že ona nerada jezírko a zvířata. Že ona nerada hudebnici a ona nerada nic z toho, co jsem jim tady sama od sebe pomohla. Tak jsem si řekla, fajn užívej si tady, deptej mě klidně dál… Konec této kapitoly.
    Nevím snad se najde někdo, kdo mě jako ženskou bude chtít a když né, to se nedá nic dělat. Nejsem kráska, postavu taky nic moc, ale proč mám být zničená a zatracená, to nechápu. Děti mi zůstanou stále v srdci jako ty nejmilejší, i když se na mě budou za to třeba zlobit.
    Tohle je příběh mého osudu. Víc už o tom mluvit nechci, musím za tím udělat tlustou čáru.

    (C) Jana
    Už před třemi lety se Jana snažila situaci vyřešit a přišla za MUDr. Zbytovským v Hradci Králové. To je známý sexuolog v této oblasti, který její situaci vyřešil rychle. Řekl jí, ať se na sebe podívá, že je stará a ať už k němu nechodí…
    Jana se teď snaží odstěhovat do Prahy, najít si tam práci a osamostatnit se.
    Tohle se opravdu těžko komentuje, abych byla slušná.
    Když se někdo narodí s poruchou identity, má co dělat sám se sebou. Úplně šílené je období, kdy člověk neví, co se s ním děje, proč je jiný. Ale když se do toho dostane mezi lidi, kteří mu ztrpčují život i bez toho, je to opravdu mnohdy na provaz. Alespoň to tak vypadá z jeho pohledu a já sama se kolikrát divím, jak něco takového mohou tito lidé dlouhodobě zvládat. Ve skutečnosti musí být nesmírně silní. Až jednou jim zhasne i ta poslední jiskra energie… A zůstane už jen ta naděje.
    I takoví lidé jsou tu mezi námi, ale nevíme o nich.
  • Zakleté princezny

    Zakleté princezny 2. – Monique

    Někdy se prostě během dne samo vyskytne něco, co způsobí, že za den zveřejním články dva. V čemž ale rozhodně nevidím problém 🙂
    Včera odpoledne jsem si tu vymyslela novou rubriku Zakletých princezen a už mi přišel takový hezký “příběh”. Monice se ale nechtělo psát, tak mi poslala časovou fotolinii své přeměny. Hned jsem zajásala, protože se mi líbí a hlavně ten hmotnostní úbytek jako důkaz, že to jde, ten je úžasný. Prostě proč by to nešlo? 🙂
    Tady je nadšená, šťastná a dovolím si poznamenat, že i krásná Monique na 3 měsících HRT:
    Monique je z Česka, ale protože mi potvora poslala zprávu přes kontaktní formulář bez svého e-mailu, nemám jí jak pozdravit a poděkovat.
    Tak ahoj a děkuji, Monique! 🙂 Že jsi nečekala, že tu budeš tak rychle? 😉
    A klidně napiš něco o sobě, když budeš chtít. Třeba své drahocenné rady ostatním holkám, co bojují s nadváhou.
    Ale už to, že se všichni můžeme podívat jak rozkvétáš, je od tebe moc hezké 🙂
    Ačkoli jsem proti extravagantním barvám vlasů, musím snad poprvé uznat, že ta fialová ti sluší!
    31.10.2015 aktualizuji článek tímto nejaktuálnějším Moničiným obrázkem – mimochodem velmi půvabným:
  • Zakleté princezny

    Zakleté princezny 1. – Slečna s obrázky

    To jsem si zas něco vymyslela. 🙂
    Ale přemýšlím o tom už dlouho, tak teď to přišlo.
    Každou chvíli najdu ve své poště příběh od někoho úplně cizího, který je plný zoufalství, trápení a nesplněných snů. Někdy bývá plný naděje, jindy promarněných šancí, pláče a nenávisti v okolí. Je ale vždy napsaný podle stejného scénáře. Protože ho však pokaždé píše někdo jiný, tak je ten scénář posazen do jiného prostředí, mezi jiné lidi, ale ve výsledku jde vždy o totéž.
    O zakleté princezny. Ty nejzakletější ze všech.
    I já byla kdysi zakletá, smutná a zoufalá a potřebovala jsem to někomu napsat. Ale mé nářky nebyly vyslyšeny (když jsem v r. 2012 začínala tento blog, nebyl nikdo, na koho bych se mohla prostřednictvím internetu ani nijak jinak obrátit). Ty dva existující blogy byly již mrtvé. To proto, že jejich pisatelky začaly nový život a tak bylo přirozené je dopsat a pustit minulost z hlavy, což považuji za rozumné.
    Tak jsem si sedla a začala si svá trápení psát sem do svého deníčku. Zjistila jsem, že mi to pomáhá a když se mnou začal někdo třeba jen v komentářích sdílet trápení, hned bylo menší. Začala jsem dostávat i první e-maily od ostatních zakletých princezen, které se potřebovaly také jen vynaříkat. Alespoň něco.
    Teď už zakletá nejsem. Jsem šťastná a můj život se dostal někam, kam jsem celý život myslela, že se nikdy nedostane. Stále mě mile překvapuje, že to šlo. Stále jsou dny, kdy chci někomu poděkovat, skákat radostí, dělat vylomeniny jak čtrnáctiletá jen proto, že mám prostě radost.
    Zůstává tu ale stále velká spousta princezen zakletých, které po nocích pláčou a nemají to komu říct.
    Proto jsem se rozhodla vytvořit teď – po třech letech fungování blogu – úplně novou rubriku.
    Každý článek v této rubrice bude příběhem nebo výpovědí jedné z vás, která mi dá svolení svůj příběh zveřejnit a díky tomu si ho nepřečtu jen já, ale i jiné zakleté i vysvobozené princezny nebo běžní lidé, zoufalé trápení učiní menší, pokud ho byť jen jeden člověk bude sdílet s vámi a kdo ví, jestli se nenajde někdo, kdo i vám podá pomocnou ruku?
    Pamatuji si, jak jsem vždycky se zatajeným dechem četla příběhy těch druhých. Ať už jejich krátké výpovědi v knize Transsexualita od Weisse a Fifkové nebo na internetu.
    Nejednou se mnou takový příběh zacloumal a jsem si jistá, že nebudu sama, pro koho může být přinejmenším zajímavý.

    Výzva:

    Tímto vyzývám holky, které se chtějí podělit o svůj příběh a stále stojí na začátku – na tom špatném břehu a potřebují to jen někomu říct a nepíší si svůj blog, ať mi klidně napíší (e-mail se nachází dole v levém menu tohoto blogu nad polem “Zpráva autorovi”) a něco s tím uděláme. Klidně mohou přiložit i pár fotek (i když soukromí respektuji). Tedy – já nejsem terapeut a ani ho nebudu zastupovat, ale každý občas potřebujeme vrbu, když není po ruce dobrá kamarádka. Zajímají mě vaše důvody a vaše trápení s tím, proč jste na ten druhý břeh ještě nepřešly. Není nic jednoduššího, než se vypovídat. Moc ráda vám ten prostor dám. A může to být klidně dlouhé, protože vím, že tohle stručné být nemůže. Navíc můžete kdykoliv požádat o smazání a vaše zpověď bude z blogu hned pryč.
    Nebojte se to říct. Nezveřejním nic, co nechcete.
    UVIDÍTE, ŽE V TOM NEJSTE SAMY.
    Ale dáte také příležitost ostatním vidět, že v tom nejsou sami ani oni.
    A já taky na všechno sama nestačím 🙂

    Příběh 1. – Slečna s obrázky

    (Text byl upraven pouze tam, kde by mohlo dojít k idenfitikaci, jinak je vše autentické.)
    Ahoj, chtěla bych se možná na něco zeptat, či si jen popovídat. Jediné co jsem před třičtvrtě rokem zvládla díky svým depresím a kamarádovi, který po vyslechnutí mého života prohlásil: A proč do toho nejdeš, když po tom tak toužíš? Na tuto otázku jsem neměla odpověď a hned co jsem dorazila domů, tak jsem si vyhledala prakticky už v panice z toho, že se jednou zabiju, díky tomu první doktorku, co vyhovovala jedné jediné věci a to že měla zaměření (krom klasické sexuologie a psychologie) tak i na transsexualitu. Netuším jestli ti to jméno něco říká nebo o něm slyšíš od mne poprvé ale je to celkem jedno. Po vyčkání 3 měsíčního období kdy měla volný prostor jsem odvážila a šla za školu, odjela 150 km od školy a domova. A doma se vymluvila na to že jsem byla venku s kamarády… No které v okolí svého bydliště žádné nemám.
    První dojem od ní byl velice chladný, nehledě na to, že když o tom člověk čte a vyhledává informace, mnohdy ví každou píď. Jakmile začala mluvit o tom co mne čeká, tak jsem ji v půlce zastavila a dořekla prakticky zbytek za ní. Na RLT jsme se dohodly, že začne začátkem školního roku na vysoké škole, který mi začína 21.9. Hormonů se v lepším případě dočkám okolo listopadu. To záleží na endokrinologii a denzytometrii.
    Má mysl je neutuchající houbou po informacích a tok myšlenek je tak rychlý, že jsem psala maturitní slohovou práci na dvakrát protože jedná úvaha obsahovala místo určito tématu asi 30 okolních, tak další jen 4 navíc, které byly úzce spjaté spolu, touha po nesmrtelnosti, připletla se k tomu úvaha o sebevraždách, depresích o životě a smrti. Další věcí, z které mám strach, když dojde k větší vnímavosti emocí, bude to se mnou už hodně těžké vydržet, když již dnes jsem strašně náladová.
    Dalším bude úbytek svalů, nad tímto přemýšlím trošku jinak, jelikož spíše vypadám jako anorektička ve vrchní části těla (spodní část žeber, ruce jdou nádherně vidět stavba kostí), jediné kde aspoň něco zakrývá mou kostnatou postavu, je oblast, kde by mělo být poprsí. Je zde nesformovaná tkáň (nejedná se o svalstvo) a ve spodní části těla mám uložený “tuk”, no moc tuku nemám, ale asi tak jednou týdně mne zastaví člověk s otázkou, jestli jsem kluk nebo holka. Takže RLT by mělo být celkem jednoduché. Celkem, mám šíleného kamaráda (crossdresser – to co chci udělat já by nikdy neudělal a odmítá to) ale prostě dostal nápad, půčil mi něco na sebe a vytáhl mne ven. Celkem zvláštní, že se nikdo nedíval se skepsí v obličeji. Ale o to více mi hlavě běžela otázka: Doufám, že se mi nikdo nebude vysmívat. Což bylo nejtěžší v mém útlem věku, kdy mne spoluvrstevníci specifikovali jako teplouše, buzeranta, a to již od první třídy a vleklo se to se mnou až do dnes.
    Pracuji brigádně. Tak dnes po mém měste koluje to, že na mém pracovišti pracuje gay… díky této ráně pod pás jsem se otočila skoro o 180° a přišla jsem o své pěstěné nehty (nebyly dlouhé, ale takové prostě takové pěnkné decentní, přestala jsem pár dní vytahovat intonanci hlasu a začala mluvit tak jak bych asi měla v případě, že bych byla “normální”, no nevědomě jsem ji opět zvedala spíše podvědomě, ale kdykoli jsem promluvila hlubším hlasem, nikdo mi nerozuměl, a když přišel jeden člověk a a zeptal se asi po 4té, tak jsem mu v klidu řekla, že takto by to bylo, kdybych byl normální? A na to odvěděl odpovědí: A ty snad nejsi gay? Všichni v okolí o tobě mluví.
    Takže jsem utekla opět do Brna mezi kamarády, ze střední na učňák díky pokažené matuře a z učňáku na vysokou. Rok, který jsem zde prožila byl peklo. V našem městě jsem gay, ve vedlejším jsem feťačka. Co lepšího si přát? Jedinou drogu co požívám pravidelně je nikotin (cigarety) a nepravidelně zase ethanol (alkohol) a to ještě tak zřídka, že jednou či dvakrát za rok.
    Z počátku to doma vypadalo jako idylka,, kterou by si každá z nás přála mamka to vzala asi nejlépe ze všech, ale o pár měsíců se to otočilo a se slovy, že se mám na to vysrat, jsem ji odpověděla, že radši zemřu, než žít jen o pár minut navíc které nemusím takto. Od té doby neřekla ani slovo.
    Podepisuji se prakticky všude jenom mou přezdívkou (již 5 let). Tohle jméno má zásadní výhodu v tom, že se lidé nediví, proč ti tak kdo říká, prostě si to vemou jako přezdívku. V Česku se zdá být neutrální, v jiné zemi by bylo ryze ženské, a jsem háklivá na sloňování – ve všech pádech to má stejný tvar.
    No to není podstatné spíše u toho jména je podstatné že se jedná především o pseudonym.
    Brno jsem si vybrala z důvodu již naplánované budoucnosti. Chtěla jsem jít na vysokou do Brna, ne do Prahy. S tím také spočíval i výběr doktorky. Ano pokud bych šla do Prahy, byla by to Fifková, mno ale asi je vidět jiné názory mezi Brnem a Prahou.
    Je těžké něco napsat s mou hlavou, přepisuji to stále dokola aby to mělo souvislost. A pokáždé to smažu protože je to slátanina náhodných myšlenek. Chvilku jsem psala o umění, chvilku o psychologii, opět o svém životě a to jsem narovnala všechno na 20 řádků a dalších pár témat. Nedokáži napsat nic, aby to mělo hlavu a patu a drželo se jednoho tématu.
    Mám docela zajímavé hlášky, aniž bych nad nimi přemýšlela, prostě mi vypadnou z pusy, jako třeba “Jsem karikatura vlastního života”. Stále přemýšlím, jak to bylo myšleno.
    Nebudu rozebírat stránky světa o kterých nikdo slyšet nechce, žijeme ve světě techniky.
    No opět sedím v práci na noční, jdu vytřít a snad mne po třech hodinách pokusu o dopsání se uklidní mysl a snad se budu držet jedné koleje (když pracuji na PC, tak ani tam neudržím krok s jednou věcí, programovala jsem, mezi tím kompozitovala hudbu, a ještě dělala modely do maturitní práce). To je jak teorie chaosu.
    …o pár chvilek déle.
    Mám obavy z toho že mne lidi nevezmou, je zvlátní že když se holka chová více jako kluk, tak to lidi berou, ale když se kluk chová jako holka, je odsuzován. Osm let jsem se zaměřovala na tvorbu PC her jen kvůli tomu abych si dokázala vytvořit svět jaký chci a dle svých pravidel. V první hře měla pěkné ohlasy, ale byl v ní zásadní problém, chyběla tam jakákoli mužská postava. (Zahrálo si to jenom pár lidí na internátě a škole). Opět utíkám od tématu. Jdu na technologickou školu, počet holek v semestru se dá spočítat na jedné ruce (možná na dvou v lepším případě). Proto mám obavy, mé portfólio abych šla na uměleckou umřelo s 3mi harddisky. A to co je na deviantartu je nic. O humanitárních oborech nevím nic, o medicínských vím více, ale nechci se učit hromady latinských názvů. Proto technika.
    Strach už nemám z ničeho, vzpomínám si na hádku co byla doma, když mi bylo 13let (možná 12) že si chci nechat narůst dlouhé vlasy. Tehdejší nevlastní otec byl zásadně proti, mamka byla na vážkách. Ale nakonec mi je dovolili. Jsou zvláštní v létě zrzavé, v zimě světle blonďaté až skoro bílé. Nakonec mamčin manžel odešel a začalo období mamčiny nekonečné práce, měla na krku extrémně vysokou hypotéku, sice pracovala z 80 % doma, k tomu stálé zaměstnání. Když někomu řeknu že mamka tehdy vydělávala hodně nadstandardně, tak říká, že jsme se měli pěkně, ale ja ho vyvedu z omylu, jelikož platila všechno, manžel odešel, nechal firmu zhroutit. A nepovolil snížení splátek. Měli jsme obrovský pozemek. Bylo to nádherné, ale byla to zlatá klec. Mamka neměla čas a doma to začalo fungovat jinak. Našla si přítele, co jí pomáhal shánět dřevo a podobné blbosti, aby bylo na zimu a zastal chlapské práce, zároveň měl perfektní tři pomocníky, mé dva mladší bratry a jeho vlastního syna. Který si myslel, do doby než jsem promluvila, že jsem holka. (Trvalo to 2 týdny než jsem na něj promluvila). A doma jsem byla já. Obrovská kuchyň udělaná vysoká, jelikož mamka má 185 cm, takže u klasické kuchyně se zybtečně ohýbala moc. Tak jsem začala vařit a uklízet, cokoli, abych se vyhnula tomu, že půjdu ven a budu jim muset pomáhat. Nakonec po hádce s jeho synem a středním bratrem, protože se jim nelíbilo že nechci jít ven a pomoct se dřevem, to skončilo skokem z okna a přišlo období, kde mám rok života? 8. třídu si prakticky nepamatuju. Doktor mi napsal nejsilnější antidepresiva, jen abych nemusela na psychiarickou léčebnu, jeho verdik zněl, že jsem prostě chtěla jenom zmizet. Svým způsobem měl pravdu. Tak jsem začala po škole sedět na gauči zírat nad televizi do bílé stěny a nemyslet. Přestoupila jsem ze specializované třídy na normální školu.
    Díky čemuž jsem poznala kamarádku, no dělali si spolužáci srandu z toho že jsme dvojčata, obě vysoké hubené vlnité vlasy podobné rysy v obličeji a obě v té době strašně plaché, jen ona byla histerická trošku moc.
    Ups plácám plácám, no RLT je zvláštní, že bych měla, je to vlastně na mně, jak se se mnou budou lidé bavit a jak se jim představím. Mno prostě a jednoduše z mého výberů pěti riflí jsou dnes dvoje (tři mají díru na prdeli, mamka se diví proč všechny na stejném místě, když mne se špatně sedí, tak radši klečím ((nemám kostrč))). 5 triček. kdy jen jedno je červené zbytek černých, a ještě takových, že díky nim člověk nepozná mou postavu, za což jsem na té normální škole byla ráda, s ženstějšími rysy to bylo horší, naštěstí jsem nesměla, cvičit takže jsem si užívala volno. A odhadem 4 mikiny, všechny stejného střihu, všechny černé, ale každé jiné (jedna mamky, ale tu už nechce zpátky). No to je prakticky vše co mám. Nejradši bych se vrátila o 6 let zpět, kdy díky mé postavě už mamka v nervech šla do dámského a nakupovala oblečení pro mne tam. Sama má na sebe problém něco najít, se mnou to bylo horší, co jsem si oblékla bylo velké nebo jsem nepřetáhla přes prdel. Dnes, když bych něco potřebovala, tak řekne, že si to mám jít najít a vybrat sama, projdu okolo oblečení, očkem kouknu sem, očkem tam a odpovím, že nic nechci. A pak jdu zdrcená domu, že tam a tamto se mi líbilo, no nemůžeš, nejsi holka. Takto to bylo před tím než to zjistila, no jistila to hloupou cestou, ale byla jsem připravena rovnou odejít, v 5 ráno jsem napsala dopis, v 6 mamka skončila v práci a já byla na cestě do školy. Při návratu jsem byla v klidu a začala jsem přemýšlet, že doufám, že to nepřečetla atd. No opak byl realitou. Vzala to pěkně, ale dnes je to naopak.
    Takže přichází vysoká, mělo by začít RLT, mamka je na dovolené v Itálii, takže v pátek jedu do Brna a další pátek se vracím, první pátek mám imatrikulaci, ve středu jdu na skupinu a v pátek jdu za sexuoložkou. Nejhorší na tom je, že mám 400 korun odhadem (něco málo navíc) a s tímto musím přežít týden. No nebylo by to hrozné, kdyby cesta nestála 350 korun tam i zpět. No jíst tolik nepotřebuji, takže tak jak na intru, když nic nebylo a neměla jsem zaplacené “obědy” (snídaně a večeře). Vlastně se není čemu divit, že jsem hubená, ale není to tím, rok jsem mimo maturitní obor a jím pravidelně a hodně a naopak jsem ještě zhubla na hmotnost běžné štíhlé dívky s výškou nad 190 cm…
    No hlavní problém je v tom, že nemám kde bydlet.. tak a je to venku, tolik okecávání a chtěla jsem říct, že jsem vysokoškolačka a bezdomovkyně v jednom. Bezva. Takže mám úžasnej start RLT, nemám ani vlastní počítač, který budu potřebovat kvůli VŠ. Tak co tam budu dělat? Netuším.
    Do bytu mezi spolubydlící nepůjdu, nechci. A na vlastní byt nemám prostředky, takže to dopadlo jak to dopadnout mělo když jsem před rokem se bavila s kamarádem, že na vysokou půjdu a udělám jí, i kdybych neměla kde bydlet. A zatím vše co jsem řekla, tak jsem udělala.
    Mám pocit, že tě spíše tímto otravuji, než abych se tě zeptala na rady. Ale Třeba najdeš nějákou připomínku něčeho v tom, co jsem psala.
    Proč nemám kde bydlet? No protože o tom, že jsem přijata jsem zjistila v srpnu a o dva týdy déle jsem musela na zápis, bohužel před dvěma týdny mi řekli, že tam s nimi být nemohu. Proto nemám kde bydlet, mamka si myslí, že mám a neví o tom a budu radši, když se to nedozví. Nějak si to vyřeším, ale asi nejdříve tak za měsíc. Jelikož nejsou finance. A nebo mohu dojíždět, což vyjde na 8 tisíc a ještě přijedu domu v 10 večer a ve 4 vstávat. To vyjde mnohem dráž, než možnost bydlet v Brně.
    Přeji krásný den a lepší vizi budoucnosti, než jsem popsala zde já.
    (Lucka mělo být původně mé jméno, protože takto bych se měla jmenovat, když jsem se narodila a přála jsem to i jako odměnu mamce za to, že to vzala, dnes bych se nejraději představila jako Viktorie, což bylo jméno vybrané už 4 roky zpět, ale zatím zůstaneme u té mé přezdívky, stejně mne z kamarádů 95 % nezná reálným jménem 🙂 )
    A najde se toho více o čem bych chtěla povídat, ale zatím to ukončím. Jinak jsem ráda že jsi tento blog kdysi začala, protože jsem si mohla pročíst dalších spousty řádků.
    (C) Slečna s obrázky
    (ani přezdívku téhle slečny nemohu zveřejnit, ale v překladu je moc krásná)
    Ráda píše muziku a kreslí krásné obrázky na počítači.
    Držím ti palce, aby byl tvůj vstup jako slečna na vysokou školu plnou kluků bez problémů a užila sis to. Věřím, že to tak bude. A taky, že se brzy vše spraví, takže ti tvůj život zase začne dávat smysl. Jsi nadaná hudebně i graficky a taky mladá. Celý svůj život máš před sebou. To je výhoda, která nám některým chybí. I když ničeho nelituji (vždycky říkám, že byť jeden den ve správném těle stojí zato prožít), ty máš díky tomu obrovskou výhodu, protože těch dní budeš mít o mnoho víc. Tak s chutí do toho! Já jsem rozhodně při tobě, slečno s obrázky.