Rozvod

Dnes mi manželka oznámila, že v týdnu chce zajít za právníkem a rozvést se.

Řekla jsem jí, ať si dělá co chce, že jí v ničem nebudu bránit, ale ať po mně nechce, abych kamkoliv chodila a něco řešila.

 

Zatímco mě je do breku, manželka je v pohodě. Jakoby ji nic netrápilo. Pořád musím myslet na malou a na všechny ty rodinné plány a sny.

 

Nejdřív jsem měla v plánu tohle všechno probrat až po mé první návštěvě u psycholožky, ale teď mi dochází, že když už budu vědět na čem jsem, tak je to pro mě vlastně jednodušší.

 

Řekla jsem jí, ať mi napíše (abysme se nehádali), jak si to představuje a všechny svoje požadavky. Napsat mi to odmítla a řekla, že chce mít už v ruce ten papír. Říkala jsem jí, že chci vědět, jak si to představuje – myslela jsem ten život, řešení všeho… ale ona chce hlavně ten papír a to ostatní prý neví.

 

Pro mě je tedy důležitější vyřešit to ostatní a pak až papír… ale nechci se hádat. Mám jí ráda, nechtěla bych jí opustit, ale ona sedí buď se sluchátkama na uších u svého notebooku a vesele se pohupuje do rytmu nebo když už na mě mluví, tak tónem, jakoby mě chtěla zavraždit.

 

Pokud budu rozvedená a bydlet sama, mám větší šanci uskutečnit si svůj sen.

 

Jediné, s čím mám pořád velký problém je malá. Nedokážu se smířit s tím, že už mě ráno nebude budit svým veselým: „Dobré ráno raníčko, venku už je sluníčko.“ a se spoustou dalších radostí.

 

Na výlety už jsme poslední rok jezdili beztak bez mamky. Vždycky jsem si přála, aby jela s námi, ale nikdy se jí nechtělo. Přála si to i malá. Milovala jsem chvíle, kdy jsme byli všichni tři pohromadě.

 

Rozdíl mezi mnou a manžekou je ten, že já když dostanu v práci odměny, říkám: „Jéé, bezva, něco si koupíme!“. Když je dostane manželka řekne: „Jé, bezva, něco si koupím.“.

Kdyby mi manželka přinesla domů neschopenku, že jí bolí ruce a nemůže nic zvedat, řekla bych jí, že je dobře, že si odpočine, že to nějak finančně utáhneme, protože jsme na to dva a chtěla bych, aby se uzdravila. Když jí přinesu neschopenku já, nedokáže se s tím smířit, neustále opakuje, že budu mít málo peněz a že jsem si neměla neschopenku nechat vystavovat. To, že ty velké a těžké krabice s nábytkem nezvednu jí nezajímá. Ani jí nezajímá, že v noci nemůžu spát bolestí. Podle ní bych měla jít do práce a vydělávat.

 

 

 

Jsou dva druhy štěstí.

 

A mě to první teď opouští.

 

Je to šance být šťastná tím druhým způsobem?