• otєrєzє.cz

    Pan soused mi nese klíč

    Tak teď jsem se fakt pobavila 🙂
    Zhruba jednou za tři měsíce vyjde na každý byt u nás ve vchodě velká služba. Úklid vstupní haly, dveří, výtahu. Dnes jsem čekala na klíč od úklidové místnosti já, protože jsem pro příští týden na rozpisu úklidu. Ten klíč si předávají sousedé jeden po druhém, aby jako nezapomněli, že mají příští neděli uklidit.
    Klíč nám vždycky přinášel soused z patra pode mnou. Tento pán mě viděl za celou dobu přeměny asi jednou a to poměrně nedávno.
    Předchozí úklid před 3 měsíci mi totiž přinesla klíč jeho manželka.
    Otevřu mu oblečená ještě, jak jsem přišla od mamky – prostě hezky (jak jinak taky, že? 🙂 No náhodou musím říct, že když jsem se strojila k mamce dnes na oběd, tak jsem se musela v tom zrcadle i vyfotit. Abych měla fotku z 9. měsíce HRT a hlavně měla co posílat klukům, protože se mi ta fotka moc líbila (jelikož se mi líbil už jen ten pohled do zrcadla, což neříkám, abych se chválila, ale konfrontuji svůj vzhled s tím, co jsem prožila v pátek večer na tom nepovedeném rande). To odeslání fotky jsem taky hned udělala, i když vím, že si tím zase koleduju :))) Jenže já tam v tom zrcadle prostě toho chlapa nevidím a měla jsem z toho takovou radost, že jsem si to musela zfotodokumentovat 🙂 A nebyla jsem sama, kdo byl z té fotky nadšený 🙂 To se musí využít, tyhle chvíle, kdy máme sebevědomí zase na svém místě 🙂 Může totiž zase honem rychle spadnout pěkně dolů.
    Takže jsem otevřela dveře bytu, za nimi stál pan soused a říká něco, čím mi vyrazil dech: “Áááá, tak JSOU doma. Dobrý den. VÍTÁM VÁS V BARÁKU. Máte velkou službu a tady je klíč.”
    Chvíli jsem přemýšlela, jak to myslel. Proč mě vítá jako pako v baráku, ve kterém bydlím 11 let? 🙂
    Ale pak mi to došlo.
    On si asi myslí, že jsem buď nová partnerka pana Nováka (jakože Toma) nebo úplně nová majitelka bytu! 🙂
    On mě vítá v tomhle domě jako novou nájemnici!
    Jsem z toho upřímně zcela vysmátá.
    Já tyhle situace (obzvláště ty nečekané) miluju. 🙂
  • otєrєzє.cz

    Genderová věda (dokument National Geographic)

    Včera mi sestra posílala sms, jestli koukám na ČT2, že tam běží dokument National Geographic z r. 2009 s názvem “Genderová věda aneb problémy s pohlavím” (orig. název: Sicence of Gender).
    Ten název se mi vůbec nelíbil. “Genderová věda” ano, ale Češi si do titulku prostě museli vložit ještě “problémy s pohlavím” :/ Nechápu proč. Asi kdyby náhodou někdo jakože nevěděl, co je to “Genderová věda”.
    Je to dokument o intersexuálech a transsexuálech z vědeckého pohledu a myslím, že moc pěkný a zajímavý, protože popisuje i příčiny vzniku těchto “anomálií”. Zajímavé jsou také jednotlivé výpovědi lidí, kterých se to týká. Moc dojemný je případ sedmileté Josie…
    (Pokud vám nepůjde přehrát, pravděpodobně bylo smazáno – v tom případě mě prosím informujte a já ho najdu jinde 🙂
    Pár věcí z tohoto dokumentu tu ale uvedu alespoň v textové podobě, protože ne každý má možnost shlédnout 50minutový dokument na obrazovce.
    Určování pohlaví u intersexuálů
    Výskyt intersexuálních jedinců je přibližně stejný, jako výskyt lidí se zrzavými vlasy.
    Zhruba do 7. týdne po početí jsou mužské i ženské reprodukční orgány stejné. Instrukce rozhodující o pohlaví dítěte se nachází uvnitř všech buněk malého plodu. Jsou součástí struktury, která nese genetickou informaci a nazývá se chromozom. Samice mají dva chromozomy X. Zatímco samci jeden chromozom X a druhý Y. Chromozomy spouštějí uvolňování hormonů určujících pohlaví. Občas se ale narodí jedinec s chromozomem navíc. Nebo jejich chromozomy spustí uvolňování hormonů, které rozdíly mezi samci a samicemi zastírají. Nebo to může vést k vývoji samičích reprodukčních orgánů u samců a naopak.
    Pro mnoho intersexuálních jedinců je vyrovnávání se s touto skutečností dlouhá a bolestná cesta, neboť o ní nemuseli do dospělosti vůbec vědět.
    Alaniz – intersexuál, který se narodil s vaječníky, zakrnělou dělohou a mužským pohlavním orgánem, který nakonec zvolil ženskou identitu
    Když se narodí dítě s nevyhraněnými genitáliemi, lékaři změří velikost rektilní tkáně, což je část, která se plní krví a topoří, a rozhodnou, zda je to pyj nebo klitoris. Když bude tato tkáň větší než 2,5 cm, tak to bude chlapec. Jestliže bude menší, tak se operačně zmenší a udělá se z něj klitoris, protože když nebude větší než 2,5 cm, daný jedinec nebude moci fungovat jako muž. Jestliže se ale zmenší, může fungovat jako žena. Pokud to má být žena, rektilní tkáň klitorisu nesmí být větší než 1,3 cm, protože by to nemuselo dobře vypadat. Na klitoris by to bylo příliš velké. A to by se budoucímu partnerovi dívky nemuselo líbit. Mohlo by ho to odradit.
    Autorem koncepce, podle níž lékaři rozhodují u novorozence o jeho pohlaví, se kterým se potom učí žít, byl psycholog John Money. (O tomto psychologovi jsem psala v červnu 2014 v článku “Hrůzné pokusy: Lze převychovat identitu?”. Dodnes mě ten článek a dokument straší.)
    John Money se věnoval studiu pohlavního života. Byl přesvědčený, že děti jsou při narození pohlavně neutrální. Příslušnost k pohlaví bylo něco, co se dalo naučit. Dítě se podle něj mohlo naučit být mužem nebo ženou, pokud se k němu rodiče příslušným způsobem chovali.
    Jen ve Spojených státech se provádí pět operací intersexuálních novorozenců denně.
    Transsexualita
    Pohlavní identita se zdaleka netýká jen těla. U některých lidí rozhoduje o příslušnosti k pohlaví jejich mozek.
    Ahoj, jmenuji se Josie, je mi 7 let a jsem holčička. A mám penis.
    Ještě, než začala mluvit, se Josie podle svých rodičů snažila ukázat, že je něco špatně.
    Tatínek: “Často plakala, ale nebylo to kvůli hladu nebo že by chtěla vyměnit pleny. Byl to jiný druh pláče a nic ji nedokázalo utišit. Plakala proto, že nebyla taková, jaká je a ona to věděla. Jakoby se nám tím pláčem snažila naznačit, že něco není v pořádku a že je na mámě a na tátovi, aby to napravili.”
    Maminka: “Hned jak se rozrostla její slovní zásoba nás začala prosit, abychom jí nedávali klučičí oblečení. Na záchodovou mísu si sedala jako já. Všechno se snažila dělat tak, jak jsem to dělala já. Nechtěla, abych jí stříhala vlasy. Kdykoliv jsme jí oblékli do chlapecké školní uniformy, dostala záchvat. Když jsme jí dali chlapecké plavky bez vršku, dostala záchvat. Dělala všechno, co jí umožňovalo se projevit jako dívka, aby mohla vyjádřit svou pravou přirozenost. A my jsme jí říkali: Teď vypadáš jako holka.
    Ne, já jsem holka!
    A cítila se vždycky ublížená, když jsme se jí snažili opravit.
    Rodiče netušili, že jejich syn projevoval známky transsexuality. O jeho pohlavní identitě nerozhodovalo anatomické uspořádání, ale mozek.
    Rodiče nakonec Josie ustoupili a nechali jí být dívkou. Ale pouze doma.
    Když se Josie mohla volně projevovat, život v rodině se uklidnil.
    Klid ale nevydržel dlouho.
    Josie poté odmítla nosit chlapecký oděv. Kamkoliv.
    Pro její rodiče to byla doba naplněná úzkostí a strachem. Jak se bude okolní svět k jejich milovanému dítěti chovat?
    Maminka: “Museli jsme se smířit s myšlenkou, že bude chodit ven jako holčička. Jako holčička, kterou je. Prožívali jsme to velice těžce. Zvláště manžel. Josie šla do školy oblečená jako holka. Před třídou čekali rodiče ostatních dětí. Všichni tam stáli a čekali, aby mohli vidět, jak vypadá.”
    Redaktorka se ptá Josie: “Jaké to bylo?”
    Josie: “Bylo to hrozné. Byli tam zlí lidé, kteří se mi posmívali, že jsem kluk.”
    Maminka: “Někdo nám vysypal na trávník smetí. Josie přišla domů a ptala se mě na výrazy, které jí řekli. Zeptala jsem se jí, kdo to řekl.”
    Josie: “Byla tam Isabela a ta mi řekla, že jsem teplouš. Cítila jsem se smutně. Řekla mi, že na mě zavolá policii, aby mě dali do vězení.”
    Maminka: “Viděla jsem jí v očích bolest. Hromadilo se to v ní. Bylo to stále těžší. Říkali jí tyto věci rovnou do očí. Jednou jí dokonce vzali koloběžku. Hrozně potom brečela. Byly to pro ni opravdu těžké časy. Byla ale statečná a pokračovala v tom dál. Brala si dál na sebe holčičí oblečení a chodila v nich ven a do školy, kde jí zase napadali. Ale ona to dělala tak dlouho, až je prostě udolala.”
    Zatímco Josie bojovala ve škole, maminka trávila nespočet hodin u internetu a snažila se zjistit, proč se její dítě tak vzpírá smířit se s pohlavím, se kterým se narodila. Po osudném kliknutím myší se poprvé setkala s termíny transgender a transsexualita. Dozvěděla se, že její rodina není zdaleka jediná.
    Maminka: “Uvědomila jsem si, že Josie není jediné takové dítě, že takových je víc. Že není žádná hříčka přírody. Byla to strašná úleva. Chtěla jsem oslavit, že nejsem jediná matka s takovými potížemi.”
    Neexistuje žádná konkrétní statistika o lidech, kteří mají potíže se svojí pohlavní identitou. Odhaduje se, že ve Spojených státech tvoří tito jedinci 1 % populace. To jsou přibližně 3 milióny osob. (V ČR se odhaduje počet těchto jedinců na 30 tisíc, což je téměř 0,3 % populace. V SR má být těchto jedinců 300, ale my víme, jak to na tom Slovensku s těmito lidmi je…).
    Někteří vědci jsou ale přesvědčeni, že tento odhad je příliš nízký. Přes informace, které se mamince Josie podařilo získat, ji stále trápila jedna otázka: Proč se z jejího syna stala dcera?
    Vědci začali v nedávné době hledat příčinu v mozku. A už se jim podařilo objevit několik souvislostí. Při jedné studii podrobně prozkoumali mozky zemřelých transsexuálních mužů. Poté je srovnali s mozky heterosexuálních mužů a žen.
    Zjistili, že muži s poruchou pohlavní identity a heterosexuální ženy měli podobnou strukturu v jedné části mozku, která souvisí se sexem a nazývá se hypothalamus.
    Když v jiné studii vědci analyzovali DNA mužů s poruchou pohlavní identity zjistili, že obsahuje gen, který je spojený s tvorbou méně účinného testosteronu. Snížená účinnost tohoto hormonu mohla ovlivnit pohlavní vývoj v děloze tak, že v mozku byly potlačeny mužské vlastnosti.
    Otci Josie nové poznatky moc velkou útěchu nepřinesly. Poddůstojník americké armády měl pocit, že nežije v reálném světě.
    Tatínek: “V době, kdy se Joey měnil v Josie, Joey…znáte to…byl můj kluk a miloval jsem ho z celého srdce. A stejně jako každý jiný otec jsem myslel na to, čeho dosáhne, co bude v životě dělat. Takhle jsem o něm přemýšlel. A pak se to celé všechno pomotalo. Z Joeyho se stala Josie. Oplakával jsem ztrátu svého syna. Nevěděl jsem, co mám dělat.”
    Zatímco otec se stále nemohl smířit s novou situací, matka se rozhodla přijmout identitu své dcery a zorganizovala focení, na kterém se Josie mohla radovat ze skutečnosti, že je dívka. Tento okamžik otcův přístup změnil.
    nejšťastnější úsměv Josie
    Tatínek: “Musel jsem potlačit svoje pocity, protože to byla její šťastná chvíle. Když jsem viděl, jak se usmívá… Stačí se podívat na její fotografie. Má na nich tak šťastný úsměv, jaký jsme u ní nikdy předtím neviděli. V tom okamžiku mi bylo jasné, že je to ona. Byla to opravdu ona. To byl ten okamžik, kdy se to změnilo.”
    Přijetím pohlaví své dcery se rodiče vzepřeli doporučení mnoha odborníků, kteří tvrdí, že většina malých dětí s takovýmto chováním nakonec u druhého pohlaví neskončí. Nejsou ale sami. Stále větší počet psychologů a rodin věří, že přijetí druhého pohlaví u dětí, jako je Josie, je v jejich nejlepším zájmu. (Počet transgender dětí, které v dospělosti nakonec netrpí poruchou pohlavní identity je však 77 – 94 %).
    V současné době rodiče spolupracují s lékaři a podpůrnými skupinami na řešení budoucích těžkostí. Asi nejtěžším obdobím bude puberta. V pubertě by se Josie musela vyrovnat s radikálními změnami svého těla. Měla by hlubší hlas, zvětšil by se jí hrtan a začaly růst vousy. Ve varlatech by se začaly tvořit spermie. V těle by jí proudilo velké množství testosteronu. Mnoho takovýchto dětí propadne depresím. Objeví se myšlenky na sebevraždu a sebepoškozování. Existuje však řešení – hormony blokující pubertu.
    Nový rodný list Josie, kde je jako pohlaví uvedeno “žena” včetně ženského křestního jména. To je v Coloradu možné změnit i u dětí bez operace.
    “Co je tam napsáno, Josie?
    Je tam napsáno “Josie Claudine Romero”, pohlaví ženské. ŽENSKÉ!!! 🙂
    “Co to znamená?”
    Znamená to, že jsem holka. A když někdo řekne, že jsem kluk, tak mu řeknu, že jsem holka. Že neříká pravdu.
    Jsem holka!
    Rodiče Josie si dnes užívají klid, který se jim podařilo získat.
    Tatínek: “Já vím, že zdaleka nejsme z nejhoršího venku. Určitě nás čeká ještě velká spousta potíží, které budeme muset překonávat. Podařilo se nám ale dát naši rodinu dohromady.
    Několik dokumentů o Josie natočila televize NBC a je možné je v angličtině shlédnout zde.
    Já sem vložím alespoň Josie fotku, když už jí bylo v r. 2013 dvanáct let:
    V tomto videu přečetla svou esej na téma, jak si myslí, že bude jednou vypadat její život. Napsala, že by chtěla mít hodného manžela, děti a že bude určitě moc krásná 🙂
    Tohle všechno se děje teď a tady. A já se moc ráda třeba za tři nebo pět let podívám, jak se Josie daří.
    Ona je vlastně tentýž šťastný případ jako Joppe z Holandska, o které jsem psala nedávno.
    Lidé, jako jsou rodiče Josie by byli rádi, kdybychom přehodnotili svůj přístup k pohlaví. Doufají, že je ostatní pochopí a budou akceptovat. To ale není vždy snadné.
    Společenská struktura je vybudovaná na dvousložkovém modelu ŽENA – MUŽ. Přitom v přírodě existuje celá řada mezistupňů mezi mužským a ženským pohlavím. Většina lidí se to ale snaží nebrat v úvahu.
    Jeden vědecký tým analyzoval všechny živočišné druhy na planetě a zjistil, že téměř 50 % druhů se na ženu a muže nečlení. Jde například o hermafrodity. Celá polovina všech živočišných druhů na Zemi!
    Hidžra – třetí pohlaví v Indii
    V Indii existuje tzv. “třetí pohlaví”, kterému se říká “hidžra”. V dokumentech je označováno jako “T” (transgender). Zatímco dříve byly hidžry uznávány, dnes jsou na pokraji indické společnosti a bojují o přežití, čelí diskriminaci a předsudkům.
    Dokument monitoruje život jedné hidžry, která vystudovala vysokou školu a přemluvila dokonce jednu indickou televizní společnost, aby mohla moderovat svou vlastní talk show věnovanou otázkám sexuálních tabu. Tato show se přes noc stala absolutním hitem.
    Rozdíly v sexuálním chování a orientaci by lidé měli lépe chápat. Měli by je příjímat a dokonce je i vhodným způsobem podporovat, protože na nich není nic, co by se mělo potlačovat nebo eliminovat.
  • otєrєzє.cz

    Zase jedno poprvé

    Včera jsem prožila zvláštní novou zkušenost. Sešla jsem se s mužem, kterému jsem se v profilu na internetu líbila a o mé minulosti nevěděl nic. To jsem ještě nikdy neudělala. A ani jsem to udělat nechtěla! 🙂 Neplánovala jsem to, ale byl tak milý, roztomilý, romantický a neustále mě tak hezky motivoval a přesvědčoval k tomu setkání, že jsem na něj nakonec kývla. Aspoň si to vyzkouším, jsem si řekla, i když jsem se na to moc necítila a hlavně to byl ten muž, o kterém jsem psala na konci minulého článku, když jsme řešili, zda bych si měla přilepit chobot a chodit po čtyřech, pokud si myslím, že jsem slon, přestože to společnost považuje za nevhodné a on odpověděl, že pokud bych byla jako slon šťastná, tak proč ne, že to schvaluje. (Neprobírali jsme ani náhodou TS, ale moji odvahu se sejít).
    Z důvodu obav o prozrazení jsem prozíravě škrtla jeho plány na víno, film, atd. a nechala jen krátkou co nejméně osobní procházku. Navíc večer.
    Udělala jsem dobře.
    Když přišel, dostala jsem pusu na uvítanou 🙂 Byl ještě hezčí než na fotkách. Já byla jako ve snu a už několikátý den tak šťastná… Prožívala jsem přesně to, po čem touží většina žen. Byli jsme naladěni na stejné vlně a nemělo to chybu.
    Asi v půli cesty se mě začal ptát na otázky směřující k mé minulosti. Takticky jsem se jim vyhýbala, ale už jsem věděla, že něco tuší a u vchodových dveří se mě zeptal, zda mi může položit jednu otázku. Odpověděla jsem mu, že ne, protože jí stejně znám a on na ní zná odpověď.
    Popřála jsem mu dobrou noc, poděkovala za hezkou procházku a už smutná zmizela domů. Hned jsme pokračovali v psaní sms.
    Jeho reakce na můj stav byla nesmírně milá. Zajímalo ho to, začal to řešit, ale já nechtěla, protože ač byl v pohodě, jako o muže jsem o něj přišla.
    Zeptala jsem se ho, co mě prozradilo.
    Vyjmenoval mi několik věcí, z nichž na prvním místě byl hlas. Ale podotkl, že se moc bál se mě zeptat, aby mi neublížil, pokud by to nebyla pravda. Což mi lehounce to na dno propasti spadlé sebevědomí nadzvedo.
    Možná jsem se až příliš snažila mluvit žensky a tak to znělo nepřirozeně.
    Řekl mi, že na fotkách by to nikdy nepoznal…
    Jenže na fotkách jsem já.
    Ty fotky neretušuji ani nijak neupravuji.
    Myslela jsem si, že to, co vidím na svých fotkách já, vidí i ostatní. Jaký je tedy rozdíl mezi fotkou a skutečností? Je to opravdu můj hlas? Chování? Pohyby?
    Zřejmě je tam nějaká odlišnost a já pátrám po tom, kde dělám chybu, na jejímž odstranění budu tvrdě pracovat, včetně svého hlasu.
    Kdyby mne odmítl jako ženu, pak mi to nevadí, ale byla jsem odmítnuta jako někdo jiný, o koho “muži nemají zájem, protože ti chtějí opravdové ženy”, jak mi bylo řečeno. Přála jsem si v tu chvíli vypadat, jako ta slečna, kterou jsem vložila do obrázku k tomuto článku. Chtěla jsem říct: Nebo aspoň jako já na fotkách, když tam jsem se mu líbila. Jenže to jsem já! :/
    Z nějakého důvodu to poznal a díky tomu jsem dostala košem. Ne žádným strašným způsobem, ale velmi citlivě, takže jsem ho za to vlastně musela ještě pochválit 🙂
    Kdybych byla biologická žena, teď bych pravděpodobně byla u něj a hladila si jeho kočičku… Jenže já biologická žena nejsem, takže tu teď sedím, píšu tenhle blog a vy ho musíte číst 🙂
    Jasně, že je pro mě lepší ta první varianta – narodit se jako biologická žena, ale… poslední dobou přemýšlím nad tím, zda je to opravdu až tak strašné nenarodit se jako biologická žena.
    Představte si, že jste se ještě nenarodili, ale Bůh by se vás zeptal, zda chcete vstoupit na tento svět, narodit se a žít život, který ale jednou skončí vaší smrtí nebo se vůbec nenarodit. Myslím, že většina zdravých lidí by teď okamžitě Bohu odpověděla, že by zcela jistě na světě být chtěla, že to stojí na těch pár desítek let být tady.
    A teď bych tu otázku Boha trochu zmodifikovala:
    “Představte si, že se můžete narodit, ale jako transsexuál. Chcete se narodit nebo ne?”
    Já tedy bez váhání odpovídám, že ano.
    Není to tak nesnesitelně těžké břímě, které bych nebyla schopna nést. A to proto, že jsem tam, kde jsem. Přestože potkávám muže, kteří mi dávají košem, ale to je naprosto přirozená a očekávatelná reakce, se kterou musím počítat, stejně jako s ní musí počítat všechny biologické ženy. Tak to prostě je.
    Pokud by otázka Boha zněla: “Chcete se narodit jako transsexuál, který ale nikdy nebude ve správném těle?”
    Pak bych odpověděla, že nechci. Nechtěla bych se vůbec narodit, protože takový život nestojí za nic a je plný každodenního celoživotního trápení.
    S Martinem jsme si všechno už vyříkali. I to, proč jsem mu to neřekla hned a že jsem se vlastně původně vůbec sejít nechtěla, ale byl tak fajn, že mi to nedalo.
    Profil na Badoo jsem zmrazila, protože těch kluků, kterým se líbí moje fotky je příliš a já rozhodně nechci nikomu z nich už ublížit. Když tedy na fotkách jsem někdo jiný, než ve skutečnosti.
    Musím tedy říct, že mi jeho zprávy neuvěřitelně chybí. Je to vždycky několik dní, které jsou doslova smrští do sebe dokonale zapadajících myšlenek, které logicky chtě nechtě musí vyústit v reálné setkání, když se najednou z ničeho nic vše zmrazí a probuzení po takovém setkání je velmi velmi velmi prázdné a osamocené.
    Líbila se mi jeho pozornost, jeho úsměv, který vyvolával i u mě, jeho vyprávění, co vidí, když jede vlakem a u toho myslí na mě, na jeho sny a plány, na svojí kočičku, které už řekl, aby nežárlila, pokud by si do bytu přivedl mě, atd. atd.
    Vím, že bych neměla kývat na osobní setkání. Že si to vlastně dělám sama. Ale to, co tomu předchází je tak krásné, že nejsem schopná takovým věcem odolat. Prostě to nejde, tak mi tu prosím neraďte, že jsem moc hrrr a že dělám pořád tutéž chybu. 🙂 To já přeci vím. Ale jsem taková, že do toho jdu a pak nesu následky. Nesedím v koutě a nečekám, až si usmyslím, že to půjde. V koutě tyhle zkušenosti nezažiju. A i tak to za to stálo. Za těch pár dní pravého ženského štěstí… Které věřím, že jednou nebude několikadenní, ale několikaleté.
    Teď snad nějaký čas na žádné setkání nekývnu 🙂 Opravdu mě to nebaví řešit. Badoo byla sice příjemná věc, ale ono ještě půl roku vysvětlovat, že nejsem ta, za koho mě považují (tedy vlastně jsem, ale podle nich nejsem) není zrovna jednoduché a může to dost ublížit.
    Nejsem tedy “zralá” na vztah (nebo oni nejsou zralí na vztah se mnou? 🙂
    Jak se znám, stejně to dlouho nevydržím, ale aktivně nikoho nehledám a ani jsem (aktivně) nikdy nikoho nehledala. Oni si to ti kluci vlastně dělají sami :)))
    Jak je vidět, nestačí být pouze neaktivní. Je třeba se vztahům dokonce bránit, abychom se vyhnuly nepříjemným situacím! (To je samozřejmě vtip. S opatrností a ženskou intuicí bych se do vztahů pouštěla dál, protože to prostě jednou vyjde 🙂
    Ale teď ne.
    Blíží se den, kdy se musím (a chci) objevit na příjmu FN v Hradci Králové.
    Zjišťovala jsem si u holek, které tam už byly, jak se tam dá parkovat dva tři dny, protože na nemocničním parkovišti se platí 10 Kč / hod., což by při třech dnech dělalo 720 Kč. Děkuju pěkně.
    Odpovědi ale byly: “Mě tam odvezl přítel.”, “Mě tam odvezl brácha.”, “Já tam jela autobusem”…
    Faaaaajn! Zase si to musím zařídit sama :/
    Já bych tam taky jela autobusem, ale zpátky se mi se zafačovaným krkem v narvaném dopravním prostředku dvě hodiny na stojáka nechce.
    Tak jsem skočila na votocvohoz.cz, vyhledala si první (neznámou) slečnu z Hradce Králové a normálně jsem jí poprosila, jestli by mi neporadila, kde se dá tři dny u nemocnice parkovat zadarmo, že tam jedu na takový malý zákrok.
    Velmi milá slečna mi hned odpověděla, začala mi nadšeně radit, popisovat místa, kde to lze (u paneláků poblíž nemocnice) a na konec mi popřála, aby vše dobře dopadlo a že doufá, že budu vpořádku.
    Proč tu o tom píšu? 🙂
    No protože je tu vidět zase ten krásný rozdíl mezi mužem a empatickou ženou.
    Mužova odpověď by byla: “Jasně, zaparkuj v ulici XY vedle vysokého paneláku.”
    Odpověď ženy je rozvinutá, citlivá a velmi empatická, protože na konci vyjádřila své obavy o mé zdraví a popřála, ať to dopadne dobře. Tedy úplně cizímu člověku, kterého nikdy neviděla!
    S nemocnicí mám trošku problém. Tím, že jsem v ní 25 let nebyla ubytovaná řeším základní věci, které pravděpodobně každý zná, ale já prostě ne.
    Mám si vzít župan? Nebo ho tam dostanu, jako v některých nemocnicích? Můžu spát ve svém pyžamu? Jaké tam dostanu pyžamo? Noční košili nebo jen andílka? Mám se převléknout hned, jak přijdu na pokoj? Nehty už vím, že nalakované být nesmí, protože se přes něj sledují pomocí přístrojů některé životní funkce. Make-up samozřejmě taky ne (stejně si ty linky u očí slabounké udělám a na rty si dám balzám, ale nic víc :). A je jedno, jestli mě strčí na mužský nebo ženský pokoj. Na jakémkoliv se budu chovat dál tak, jak už se dávno chovám bez ohledu na to, jestli vedle mě leží chlap, kterému můžou vypadnout oči z důlků nebo nějaká budoucí kámoška 🙂
    Nejvíc ze všeho mě ale rve srdce, že budu muset z nemocnice čerpat svůj vlastní datový limit v mobilu, přes který se musím připojit z notebooku do práce a normálně pracovat, protože někdo ty objednávky udělat musí. Tohle by mi samo o sobě nevadilo, nemám problém s prací mimo kancelář, když je to potřeba. Přeci se kvůli mě nezastaví výroba nebo nepřidělám práci kolegyňce, ale dva tři dny budu pracovat úplně zadarmo! Kdo dnes pracuje zadarmo? :/ Ty peníze mi budou chybět. První tři dny nemocenské se totiž neplatí a dovolenou si vzít nesmím. Doufám, že už zase dlouho v žádné pracovní neschopnosti být muset nebudu (kromě té, na kterou se vyloženě za půl roku těším :).
  • otєrєzє.cz

    Co s tím hlasem V. (Ashley: zvuková ukázka před a po)

    Nejprve vzkaz od Niki z Vídně, který sice napsala do komentářů v jednom z předchozích článků, ale mně se tak líbí, že ho musím dát sem:
    “Preji to i ostatnim holkam, aby nasly (nasly/i? pomalu diky nemcine zapominam cestinu… :D) tu odvahu a vsechno to zvladly… Zivot je krasny, nema cenu ho promrhat smutna a depresivni pod maskou. My specialni zeny od nekterych, ba i spousty biologickych zen mame tu vyhodu, ze si toho zenstvi vazime a vychutnavame si kazdy moment, jak jsme o tom kdysi jen snily a myslely si, ze je to nedosazitelne… Vsechny ty starosti, komplimenty a malickosti.. Je to jako umrit a znovu se narodit, ale najednou je vsechno ruzovejsi a to doslova 🙂 asi jsem se dneska predavkovala hormonama, ale pripadam si jak zdrogovana euforií z toho, ze jsem zena 😀 ten pocit, kdyz ti muz podrzi dvere, nebo zastavi kazde taxi na ktere pisknes.. Hrozne rada vzpominam, kdy jsem jela autem vyzvednout sveho ex jeho milovanou hondou civic (jojo, po rozchodu sem mu auticko pekne obtahla klicema od bytu hahahha), zastavila jsem na cervenou, vedle me v aute par stredniho veku, ten chlap ze me nespustil oci, dokud mu manzelka nezacala zarlive nadavat 😀 kolikrat registrujes takove situace, ze se proste musis smat stestim a v hlave ti krici myslenka DOKAZALA JSEM TO!!! A to je ta odmena za ten boj a silu, co jsi do toho vlozila 🙂 Nevzdavejte to holky, to stesti za to stoji :)”
    Niki, ty jsi skvělá! 🙂 Takhle to vystihnout! A stejně se mi pořád bude někdo divit, proč jsem pořád v takové euforii 🙂
    Škoda, že nemůžu vložit ještě tvé dokonalé a krásné foto 🙂 (Tak tato věta už neplatí, protože jsem to svolení dostala a jednu vybrala. Kdybys, Niki, chtěla vložit jinou nebo někdy tuhle smazat, tak napiš, ale mně tahle přijde (jako ty stovky ostatních od tebe) úžasná a jsi na ní moc krásná! 🙂
    Říkám to pořád, že tenhle blog už nepíšu jen já, ale vy všichni.
    Tak a teď něco, co mě moc nadchlo.
    Týká se to našeho hlasu, který řešíme všechny.
    Ashley, o které jsem psala v minulém článku ze série “Co s tím hlasem” se totiž (jak mi řekla) nestydí za to, že je transsexuální a tak tu o ní můžu vesele psát a dostala jsem i svolení vložit sem ukázku jejího hlasu před operací hlasivek a po ní.
    Výsledek mě ohromil!
    Tohle sem prostě patří.
    Ale je potřeba k tomu něco říct.
    Slyšela jsem další dvě slečny po operaci hlasivek a výsledek byl takový, že místo extrémně hlubokého hlasu měly hluboký hlas. Čili byl vyšší, jenže nebyl ženský. Skutečně ne. Ale pořád lepší, než ten baryton.
    Ashley hlas zní půvabně, ale není to jen výsledek operace samotné. Je potřeba trénovat, mluvit, zkoušet polohy hlasu. Ashley trénuje na angličtině (která je pro trénink ženského hlasu příhodnější, protože čeština přeje mužským hlasům) a pak přechází do češtiny.
    Je to o velkém úsilí a o velké spoustě různých aspektů, které ženský hlas tvoří.
    Nelze přijít na (poměrně rizikovou) operaci hlasivek a očekávat, že se to samo změní na hlas, jaký má Ashley.
    Před operací:
    Po operaci:
    Užili jste si tento poslech? 🙂
    Tato videa nejsou veřejná. Lze na ně vstoupit pouze prostřednictvím těchto přímých odkazů.
    K novému ženskému hlasu Ashley nelze nic dodat. Je prostě dokonalý. Sice tím tak trochu dělám reklamu i MUDr. Chrobokovi z FN v Hradci Králové, ale to ani jinak nejde. Jak jsem ovšem řekla – není to JEN jeho práce. A nerada bych, aby někdo došel k závěru, že stačí jít pod nůž a hotovo.
    Pokud vím, tak tato operace není doporučována, neboť je upřednostňována hlasová terapie.
    V celkovém pojetí je to ale důkaz, že to jde, když na sobě pracujeme a nepolevujeme.
    Pro pořádek ještě uvádím odkazy na všechny předchozí články týkající se hlasu:
    + článek z listopadu 2013 Reedukace ženského hlasu, kde je možné najít studii pacientů právě po operaci hlasivek.
    A opravdu moc děkuji Ashley, že mi tyto nahrávky poskytla.
    Jsou totiž obrovskou motivací.
    Nasadila mi tím pádem brouka do hlavy, protože za pár dní mířím za MUDr. Chrobokem na příjem kvůli redukci ohryzku a do hlasivek si nejspíš sáhnout nenechám, ale kdo ví, zda si to do té doby nerozmyslím?
    Studie, která byla provedena v ČR a porovnávala hlasy po operaci s hlasy po hlasové terapii se ale přiklonila k hlasové terapii. A to je také důvod, proč stále tuto variantu budu upřednostňovat před samotnou operací.
    K. A. Kadlecová, M. Frič: Zhodnocení výsledků chirurgické a konzervativní hlasové terapie u transsexualismu MtF. (9th Pan European Voice Conference, 31.8. – 3.9.2011, Marseille, Book of abstracts, p 95).
    Subjektivní vnímání změny hlasu z mužského na ženský.
    Hlas jako důležitý prostředek komunikace je nedílnou součástí celkové transformace transsexuality MtF. V současné době je možnost změny hlasu z mužského na ženský u pacientek procházejících přeměnou chirurgická i konzervativní.
    Mezi nejdůležitější motivační faktory ovlivňující MtF pacientky jsou: věk, muzikálnost, vzdělání a fyzické dispozice.
    MtF pacientky, které očekávají okamžitou změnu, často nejsou ochotny vykonávat každodenní hlasová cvičení a proto raději zvolí jako první možnost chirurgický zákrok. Nicméně je třeba zdůraznit, že podobně jako při každém plánovaném chirurgickém zákroku je třeba předoperační a postoperační rehabilitace. Konzervativní léčba je dlouhodobá (obvykle trvá několik měsíců), a není vhodná pro všechny.
    V této studii byly porovnány dvě skupiny MtF pacientek. První skupina 9 pacientek po operaci (cricothyroidní aproximace – thyroplastika typ IV), druhá skupina 4 pacientek, které prošly pouze konzervativní hlasovou terapií.
    Konzervativní léčba hlasu trvala od 6 do 12 měsíců. Terapie spočívala ve výuce pacientky používat svůj hlas jako tzv. hlasový profesionál. Pacientky se tedy učily práci s dechem, hlasem a jeho použití, tělem a gesty. Všechny hlasové nahrávky pacientek (před a po léčbě) byly analyzovány softwarem ParVRP (v Matlabu), které poskytují analýzu akustických parametrů mluvního rozsahu (SRP) na základě spektrální analýzy a periodicity. Subjektivní vnímání změny hlasu byly analyzovány dvěma soubory poslechových testů. První Cape-V protokol (Kempster, G. B et al.). Následující parametry byly subjektivně hodnoceny autory: dyšnost, hlasitost, celková porucha, výška, drsnost, napětí a hodnocení subjektivního vnímání ženskosti. Druhý poslechový test obsahoval párované porovnání náhodných nahrávek, ve kterém byly hodnoceny jednotlivé změny a jejich vliv na celkové hodnocení vnímání ženskosti.
    U první skupiny (chirurgický zákrok), bylo ve výsledku naměřeno zvýšení výšky hlasu v rozsahu 1-9 půltónů. (Průměr 5,42 půltónů). V celé skupině ale došlo také ke zvýšení parametrů celkové poruchy hlasu. Obecně byl hlas dyšný, hrubý a nepřirozený.
    Ve druhé skupině (hlasová terapie) došlo ke zvýšení v rozmezí od 6 do 9 půltónů po hlasové terapii. Pacientky po reedukaci zvládaly základy hlasové techniky. Hlas byl přirozenější, bez známek patologie ve srovnání se skupinou pacientek léčených chirurgicky. S ohledem na charakteristiky pacientů nahrávání hlasu (čtený text, krátká doba nahrávání, nahrávání na pozadí – neznámém prostředí, lékař), se hodnotí pouze základní hlasové vlastnosti – dyšnost, rezonance, drsnost, artikulace, napětí, barva, celkový dojem.
    Poslechové testy ukázaly, že po rehabilitaci hlasu došlo k výrazné změně vnímání pohlaví. U pacientek po operací došlo k výraznému posunu výšky hlasu, ale zároveň ke zhoršení dalších parametrů kvality hlasu (spasticita, celková porucha). U použitých nahrávek nebylo možno hodnotit další vlastnosti hlasu, důležité pro subjektivní vnímání hlasu (prozódie, práce s hlasem a dechem, stabilita atd.). MtF pacientky, které prošly pouze chirurgickým zákrokem nezvládaly další teoretické znalosti ani praktické dovednosti, jak dále pracovat se svým hlasem, aby byl vnímán přirozeně žensky.
    Konzervativní ani chirurgická léčba hlasu není automaticky zárukou dosažení požadovaného ženského znění hlasu. Komplexní hlasovou práci s hlasem lze považovat za největší výhodu konzervativní terapie MtF pacientek, nevýhodou je dlouhodobá terapie. Největší výhodou chirurgického zákroku je okamžité zvýšení výšky hlasu. Subjektivní vnímání hlasu však není závislé pouze na zvýšení hlasu, ale i na dalších parametrech, které nejsou chirurgických zákrokem dosaženy.
    Reference DRŠATA, J. et al.(2010): [Phoniatry – voice] Foniatrie – hlas, Tobiáš (321 p).
    KADLECOVÁ, K. A., FRIČ, M. (2011): [Voice rehabilitation casuistics in MtF transsexuals]
    Kasuistiky hlasové péče u transsexualismu MtF (male to female), Otolaryngologológia, 1, 2011, pp. 28-31.
    KEMPSTER, G. B., GERRATT, B. R., VERDOLINI, A.K., BARKMEIER-KRAEMER, J., and HILLMAN, R. E.: Consensus auditory-perceptual evaluation of voice: development of a standardized clinical protocol. Am.J.Speech Lang Pathol.,18, 200
    9, 2, pp.124-132.
    KUČERA, M., FRIČ, M., HALÍŘ, M. (2010): [Practical course of voice therapy] Praktický kurz hlasové rehabilitace, Opočno (57 p).
    Poděkování:
    Nahrávky hlasů pacientek před a po fonochirurgickém zákroku byly získány z Krajské nemocnice Pardubice, nahrávky reedukovaných pacientek z privátní foniatrické ambulance COMHEALTH, Ltd. Práce byla podpořena projektem MŠMT
    ČR Pr. No. 1M0531 “Výzkumné centrum hudební akustiky”.
    Takže když to tak shrnu, úplně nejlepší výsledek se dosáhne kombinací obou technik.
    Tak, jak to udělala i Ashley a má můj obdiv.
  • otєrєzє.cz

    Krásně nizoučký testosteron

    Chtěla bych moc poděkovat jednomu našemu velkému dodavateli (který zcela jistě tohle naštěstí nečte :), u kterého v práci objednávám a který mi včera přinesl vánoční dáreček – nádherný šperk na krk ve tvaru pokřiveného srdíčka se třpytivými kamínky Swarovski v bílé a růžové barvě. (Foto vlevo).
    Nejde ani tak o ten šperk jako takový, i když je fakt nádherný a už se těším, až si ho vezmu k šatům na nějaký ples, ale o ten fakt, že jsem ho dostala. Já! (Čemu se pořád divím, když jsem žena? 🙂
    Většina dodavatelů (těch velkých, kterým jsem to před 8 měsíci oznámila) to o mně samozřejmě ví a na plné čáře převládá nadšení. (Protože já jsem nadšená.) Pokud to od nich není smršť otázek, je to krásný třpytivý šperk. Jako důkaz, že tahle společnost někde funguje tak, jak bychom si přály všechny.
    I když nikde ne stoprocentně.
    Těch pár podlých procent nehraje ale často v celkovém pohledu roli.
    V zápětí jsem volala na výsledky odběrů krve z minulého týdne na endokrinologii v Modřanech u MUDr. Weisse po 9 měsících HRT, aby došlo k jejímu zhodnocení. A to, co mi p. Weiss řekl mi v tu chvíli udělalo takovou radost, že mě nemohlo po zbytek dne už nic rozhodit. Kromě všech hodnot v mezích jsem měla také všechny hodnoty hormonů na úrovni biologické ženy a o mém nepříteli prohlásil: “máte krásně nizoučký testosteron!” 🙂
    To já už ale přeci dávno vím, protože jsem to cítila. Je však moc milé to slyšet od někoho, kdo tomu rozumí 🙂
    Zbývá už jen výsledek hladiny jediného hormonu: 17OH-progesteron. Na ten se dostává speciální žádanka a zpracování trvá 3 týdny. Jak má kamarádka poznamenala, 17OH-progesteron se zjišťuje taky u všech novorozenců. A tak jsem po tomhle hydroxyprogesteronu zapátrala:
    Proč se sleduje hladina 17OH-progesteronu?
    Pro screening, detekci a monitorování léčby kongenitální adrenální hyperplasie (CAH). Někdy také k vyloučení jiných chorobných stavů.
    Vyšetření je součástí novorozeneckého screeningu a dále se vyšetření provádí když má novorozenec dvojznačné genitálie, když mladá dívka trpí hirsutismem nebo jinými známkami virilizace, když chlapec předčasně sexuálně dospívá a periodicky za účelem sledování léčby CAH.

    Proč trvá zjištění výsledků v laboratoři tak dlouho ještě nevím, ale pokud mi moje kamarádka Anetka (vedoucí laboratoře) prozradí to tajemství, tak ho sem napíšu 🙂
    Dnes mi kolegyňka říkala, že četla na super.cz článek o jedné transsexuální ženě, která byla dříve boxerem.
    Tyhle extrémní přeměny jsou vždycky zajímavé (jsem si řekla), jako třeba jedna z úplně prvních přeměn, které jsem na youtube viděla:
    Jesslyn byla v mužském těle kulturistou. Ale do roka všechny její svaly prostě splaskly!
    Už jsem tu o ní velmi velmi dávno psala.
    V levém sloupečku s přeměnami na youtube je hned na druhém místě.
    Některé holky nevěří, že jejich svaly mohou zmizet.
    Ale svalová hmota je pořád jen hmota, která musí jít přesně opačným způsobem, než jakým si ji muži budují, opět nechat zmizet.
    Tohle je skutečná přeměna Jesslyn a 1 rok na HRT.
    Bývalý trenér boxu Frank Maloney je teď Kellie.
    A tohle bylo mezi tím:
    Dva týdny po feminizační plastice obličeje.
    Kellie se rozhodla k přeměně ve svých 61 letech a o plastice obličeje říká:
    “Prožívala jsem nepředstavitelnou bolest. Krvácela jsem z očí a měla jsem pocit, že moje hlava exploduje jako bomba. Každou vteřinu to bylo nesnesitelnější,” popsala Kellie svůj stav po zákroku. Její hlava tehdy měla dvojnásobnou velikost, což zapříčinilo zástavu dechu. Lékaři tak deset hodin bojovali o záchranu jejího života.
    Kellie si byla dobře vědoma toho, že první okamžiky po operaci pro ni budou utrpením, přesto byla toto riziko ochotná podstoupit, aby získala novou tvář a lidé si ji tak stále nespojovali s její minulostí. Úřady už ji evidují pod ženskou identitou, a Kellie chce svou proměnu dovést k dokonalosti.
    Tento článek vyšel 26.11.14 na serveru super.cz
    Tam z Kellie udělali ale bulvární senzaci, jakéže horrorové monstrum se z ní stalo.
    Rozhodně to jednoduché neměla, ale výsledek není zase tak špatný 🙂
    Pod článkem na mě ale vyskočil ještě jeden titulek, který jen dokazuje to klasické chybné zařazení “transsexuál vs transvestita”.
    Článek měl název: Divoká Anife zkonstatovala to, co si o ní ostatní jen myslí: Vypadám jako hezkej transsexuál.
    Uf.
    V článku je totiž potom tento text:
    Anife si stojí tvrdě za tím, že je výhradně heterosexuálního zaměření. “Já vypadám jako hezkej transvestita, tak proč bych si měla shánět holku. Transvestiti mají rádi chlapy a já mám taky ráda chlapa,” směje se Anife.
    Prostě jeden pytel. Transsexuál nebo transvestita. Vždyť je to totéž, žejo, autore článku pane Jiří Čeladníku?
    A ještě jedno ponaučení jsem před chvilkou čerstvě získala.
    I nic netušící muž, který napíše v rozhovoru se mnou mimo TS téma toto:
    “Jinak můžeš všechno. To co nemůžeš, to si tvoříš v hlavě, vlastní blokace. Podle mě přirozenost je zde na místě, nikoliv to, co se žádá a co je vhodné pro společnost.”
    Já jsem mu na to odpověděla: “Že nemáme dělat to, co je vhodné pro společnost, ale to, co opravdu chceme? Co kdybych si myslela, že jsem slon, ale pro společnost by bylo nepřijatelné nasadit si na nos chobot a chodit po čtyřech?”
    A dostala jsem odpověď: “Když bys byla šťastná jako slon, tak ti to schvaluji 🙂 Já nikdy moc nejdu s davem.”
    …to stejně nemusí skousnout…
    Dostala jsem asi sto ran pod pás, ale nestřílím se z toho.
    Jdu dál.
    I když vás budou přesvědčovat, že zvládnou všechno, že nedají na předsudky, že soudí člověka podle jeho charakteru, tohle prostě většina nedá. Naštěstí je tu ještě ta “menšina” mužů, co to dá 🙂
  • otєrєzє.cz

    Už nemusím…

    Bože, to je tak super!
    Už nemusím nikomu, s kým se seznámím vysvětlovat, proč nemám ráda drsnou muziku. Že se mi líbí třeba písničky, která skládá Enya a které se prostě chlapům líbit nesmí, protože jsou moc jemné, moc ženské, pro muže nevhodné.
    Pamatuji si, jak na intru v Pardubicích jeden kluk veřejně prohlásil, že se mu tyhle písničky líbí. To bylo hned povyku! (Čekala jsem to). Měl to na talíři každý den. Ty jsi “cíťa”, “holčička”, “panička”, “aby ses nerozplakal”. Já v tu chvíli jen mlčela. (Měla jsem v plánu mlčet celý život :). Ale teď mlčet nemusím, protože nikomu nevadí, když se holce líbí melodické jemné skladby 🙂 Nikomu to nepřijde divné.
    Nikomu nepřijde divné, že si dám víno, že nechci vodku nebo whiskey. Že mi chutnají sladké alkoholické nápoje (stejně víc upřednostňuji ty nealkoholické), ale když už si mám vybrat… Ta maska, se kterou jsem žila předtím, nebyla jen maskou. Přinášela spolu velké množství nepříjemných situací, které se musely řešit a jak jinak, než tak, jako každý “správný muž”.
    Ale můžu jít teď ještě dál. Můžu říkat, že se mi líbí třpytivé náušnice s kamínkem, že mám ráda prstýnky a je mi na to odpovězeno: “Vždyť jsi žena!” 🙂 To jsem dřív nikomu říct nemohla.
    Přestávám ty zážitky už počítat. Jednou jsem žena, tak bych měla koukat taky jako žena ten život už konečně žít 🙂
    Vše, co bylo zakázáno a bylo mi neustále upíráno je nyní povoleno.
    Když jsem ležela vedle tebe a chytla jsem tě za ruku, porovnávali jsme si ty dlaně. Hráli jsme si s našimi prsty, šimrali si dlaně a tvá velká mužská a silná dlaň zakrývala tu mojí malou s úzkými prsty a prstýnkem. Já měla radost, protože to byla ženská ruka, co držela tu mužskou – tu tvojí! Líbilo se mi (a líbí) držet pevnou silnou ruku tou svojí menší. Jak hřeje, jak máš na ní chlupy, jak je silná. Nemůžu jí chytit celou, ale ty tu mojí ano. Jakobys mi tím říkal, že jsem u tebe v bezpečí. Tentýž pocit mám, když jsem silnými pažemi objímána. A není to tak těžké, protože většina mužských paží je silnější, než ty moje.
    Vidíš ten rozdíl? To se nedrží spolu dva muži. Jeden z nás je tu muž a ten druhý žena.
    Takhle mě namlsat… :/
    Tati, už víš, proč jsem jako malá nemohla nikdy vytáhnout sama kolo ze sklepa a proč ses mě pořád ptal, proč mám tak úzké a slabé ruce? A mami, proč jsem nikdy nechtěla nosit přiléhavá trička? Vím, že ses mě několikrát ptala, ale nikdy jsem ti nemohla říct, že jsem se styděla za to, že jsou vidět prsa, kvůli kterým se mi ve škole smáli.
    S každým krůčkem, kterým jsme blíž k vysněnému životu mohutní naše nenabaženost, protože jakmile ochutnáme, chceme znovu a znovu… a víc. Chceme všechno. To, co jsme mít nemohly. A jakmile to máme, jen tak se nezklidníme.
    Je to jako když se do kin dostane náš toužebně očekávaný film, na který jsme se těšily.
    Celý ten průběh filmu se nesmírně bavíme a užíváme si to.
    A když skončí, chceme, aby neskončil. Aby to pokračovalo.
    Život ale jen tak rychle jako film obvykle nekončí.
    Už nemusím každé ráno vstávat a být smutná, že přichází další den, kdy nemohu žít tak, jak celý život toužím.
    Už mi to začalo.
    A nejsem sama, jak vidím.
    To proto mám radost nejen z toho, co prožívám já, ale i z toho, co prožíváte vy!
    Protože vím přesně, jak vám je.
    žádné masky prosím.
    Všechny jsou smutné.
  • otєrєzє.cz

    Nad Tatrou sa blýska

    !!! Už na tom Slovensku proboha konečně pochopte, že transsexualita nesouvisí se sexuální orientací !!!
    Tohle mě vždycky naplní takovou nepochopitelností. Protože si představím, jaké by to bylo, kdyby všechny holky, které přijdou k Hance a byly na holky nemohly dostat hormony a vůbec začít přeměnu jen proto, že se jim líbí holky. Na tom stavíte diagnózu?
    Slovensko je z tohoto pohledu zvláštní země uzavírající se do sebe. Opravdu se z ní stává jakýsi ostrov v Evropě, co se těchto věcí týče. A nepřemluví mě nikdo, že to tak není. Už ten nedávno schválený nový zákon o rodině, který úplně pohřbil jiné než heterosexuální svazky, neexistence registrovaného partnerství (tento pojem slovenské právo nezná a všechny homosexuální páry se jezdí “oddávat” do ČR), naprostá ignorace LGBT menšin, nulová podpora a když už se do toho konečně někdo pustí a osloví jednoho z mála specialistů, tak nenarazí na pozitivní přístup, ale na negativní hraničící s extremismem.
    Podaří se vám na Slovensku dospět k HRT? Gratuluji! A gratuluji k vaší heterosexualitě, která vám k ní pomohla.
    Za ty roky utrpení se možná dostanete také k povolení k operaci, např. v ČR, protože na Slovensku se neprovádí. Tu proplací slovenská pojišťovna. Chcete si po přeměně nechat změnit vaše osobní dokumenty, jako např. VŠ diplom nebo maturitní vysvědčení, aby na něm nebylo vaše mužské jméno, které by vám pak mohlo znepříjemnit nebo dokonce znemožnit získat dobrou práci? Tak na to zapomeňte! Na Slovensku neexistuje žádné nařízení ani vyhláška, která by toto řešila a tak vám ho žádná škola ani instituce nezmění. Když si vzpomenu na ten boj Dannie se svou střední školou, kterou několikrát žádala o změnu maturitního vysvědčení, ale “prostě to nejde”, paní měla strach, že by vlastně falšovala už jednou vydaný dokument, nikdo se nemá čeho chytit… prostě parádní džungle. Radila jsem Dannie raději to maturitní vysvědčení vůbec nevytahovat a uvádět, že mám základní vzdělání. 🙁 Nevěděla jsem, co s tím. Pak mě napadlo udělat kopii toho maturitního vysvědčení a změnit na té kopii jméno na nové. To není přeci žádné falšování!!!
    (U nás platí nařízení, že se změnou jména jsou instituce povinny změnit i osobní dokumenty (vysvědčení, diplomy, zápočtové listy). Samozřejmě, že zpětně od narození.)
    Nemůžu tu popisovat konkrétní detaily, protože bych tím někomu mohla ublížit, ale Slováci vědí a Češi určitě taky, aniž bych tu cokoliv musela psát bližšího.
    Já mám Slovensko ráda, protože tam žije mnoho mých dobrých přátel, které mám taky ráda. Jsem z 25 % taky Slovenka. Jsou tam nádherné hory, jídlo… ale tohle zpátečnické chápání transsexuality podle dvacet nebo dokonce padesát let zastaralé definice, která praví, že transsexuál je heterosexuální a pokud ne, není transsexuál, je nesmyslné.
    Proč to (nejen) u nás jde a tam ne?
    Nedovedu si představit, že přijdu k Hance a ona místo toho, aby mi pomohla k přeměně, mě bude DVA ROKY trápit tím, že bude řešit mojí orientaci a na každé schůzce se ptát, zda jsem na holky nebo na kluky. A pokud na holky, tak nejsem transsexuál. A pokud za ty dva roky náhodou nezměním názor, tak se stejně nikdy k HRT nedostanu.
    To přeci nikdo nemůže – zavrhnout transsexualitu na základě sexuální orientace!
    Potom biologické ženy, kterým se líbí ženy, nejsou ženy?
    Mně by se teď tenhle problém zrovna netýkal, protože se mi líbí kluci, ale co ty ostatní holky?
    Jsem z těch našich milých sousedů vážně zděšená.
    Co mám dělat?
    Psát tu o tom.
    Nic víc nemůžu a je mi z toho smutno.
    Tento pohled a postup bych čekala v Ugandě nebo v Kazachstánu. Ale tady ne.
    Nedala bych to tam u vás.
    Musela bych se tam s někým pohádat, protože už bych byla tak zoufalá, že bych to nevydržela a neměla jinou možnost. To neustálé nekonečné odmítání posunout mě dál by mě zničilo.
    Slovensko je pro homosexuální transsexuály očistec, který je poznamená na celý život a stává se posléze jejich celoživotní noční můrou.
    Ten, komu se jím podařilo projít, patří mezi ty šťastné, ale také navždy poznamenané.
    Proto statistiky uvádí jen 300 transsexuálů na Slovensku.
    Myšleno “heterosexuálních”.
    Ti ostatní homosexuální totiž nikdy diagnostikováni jako transsexuálové na Slovenskou nejsou.
    Nad Tatrou sa blýska,
    hromy divo bijú.
    To Slovensko naše
    posiaľ tvrdo spalo,
    a už se nikdy nikdy nikdy
    z tohto spánku
    neprebralo…
    🙁
    A pardon tedy, ale já nebudu ta, co bude mlčet.
    Mrzí mě, že tu musím psát zrovna takový článek.
    Mrzí mě to proto, že tím demotivuji slovenské TS holky a kluky, které nejsou heterosexuální.
    Možná by bylo dobré vyzkoušet jiné části Slovenska – třeba západ. Je to tam lepší?
    Pokud tohle čte některá slečna nebo muž, který prošel na Slovensku přeměnou a není z východní poloviny Slovenska, pak si ráda poslechnu jeho zkušenosti a ještě radši tu o tom napíšu. Že se blýská na lepší časy i tam u vás… Tak pište! Honem! 🙂 Přeci to nenechám takhle pesimisticky uzavřené? 🙂
    Chtěla bych tu teď mít kočičku.
    Chundelatou, hebkou, s růžovými teplými tlapičkami. Nechala bych si jí vlézt na sebe, ona by se uvelebila, ulízala kožíšek a usnula mi na břiše. Tak krásně by mě hřála.
  • otєrєzє.cz

    Na co se ptají holky?

    Dnes jsem po vrácení Kačenky mamince vyzkoušela novou metodu, jak nebýt smutná.
    Není úplně stoprocentní, ale funguje aspoň tak, že když vejdu do dveří bytu plného Kačenčiných hraček, nesložím se na židli v chodbě a nestrávím tam půlku večera v slzách.
    Každá holka ví, co jí dokáže udělat radost.
    Nějaký ten nový hadřík na sebe nebo zpráva od někoho, na kom jí záleží.
    Je potřeba se na něco těšit. Na cokoliv! A na sebemenší jinak bezvýznamnou skutečnost, ale samotný fakt těšení se má obrovskou moc!
    A pokud můžu, udělám si každou takovou smutnou neděli něčím radost.
    Takže jsem se těšila, jak si zajedu do DMka a koupím si novou tužku na oči (moc ráda zkouším různé značky. Moje úplně první tužka na oči, nějaká noname, kterou jsem kupovala v Polsku, nebyla ještě překonána. Dokonce ani poslední tužkou Rimmel, která mě zklamala, protože když mi zbyly asi tři centimetry, normálně v ní nebyla tuha! Prostě prázdná díra! Skandál! 🙂 Takže teď mě čeká testování tužky Maybelline Expression Kajal. Byla trošku dražší, než jsem plánovala, ale chtěla jsem si udělat radost 🙂 Já vím, taková prkotina – tužka. Ale pro mě to prkotina není. Každá věc, kterou si můžu koupit pro sebe mi dokáže udělat radost.
    Jen mi chybí ten další způsob překonávání smutku a to je ten “těšit se na někoho, na kom mi záleží”. Tenhle způsob totiž funguje vždy perfektně. On totiž takový lidský dotek nebo milé slovo dokáže divy. Na Badoo je sice výběr, protože se mi tam nahromadily vzkazy od nových kluků za poslední dny, ale žádný z nich není ani ve fázi seznamování, natož “záležení mi na něm”. Ale těším se, až ty vzkazy zkouknu. A o to právě jde. Těšit se. Na cokoliv! Třeba na to, že si nalakuju nehty novým lakem, že si pustím hezký film, že si po umytí vlasů dám na hlavu kondicionér s vůní levandule (ten od Garnier je tak dokonalý, že se ho nedokážu vzdát a kupuju už si ho měsíce, protože vlasy jsou po něm tak lesklé a nádherně voní. Až na to, že k nim nemá kdo vonět. Kromě mě. Protože mé vlasy jsou už konečně ve fázi, kdy si mohu hrát s pramínkem vlasů a přivonět si k němu! 🙂 Nebo když si chci vypláchnout pusu po čištění zubů, musím už si je držet, aby mi na ně nenatekla voda z kohoutku! Všude to lítá, když venku fičí vítr, vypadám pak vztekle, ale ve skutečnosti jsem neuvěřitelně šťastná, že je mám 🙂
    Zato roční období teď přichází naprosto jalové. Advent a Vánoce. A tak mi nezbývá, než co nejčastěji aplikovat na sobě mou novou metodu zvládání smutku a stesku po Kačence. Dělat si radost a těšit se na cokoliv.
    Kačenka mi celý víkend dělala velikou radost. Hrály jsme hru, kdy jsem jí psala kratší jednoduchá slova a ona je měla přečíst. To bylo poprvé, co plynule přečetla slovo! Bavilo to mě i jí a zkoušela jsem i těžší slova. A dnes mi udělala radost ještě něčím. Vyslovila doslova posvátnou větu.
    Byly jsme na oslavě jejího svátku a narozenin mé neteře u sestry. Ani nevím, co se začalo řešit, když najednou sestry holky (4 + 10 let) a Kačenka začaly probírat, kdo tu vlastně všechno na té oslavě je a Kačenka řekla: “No jo, vždyť tady jsme samé holky!” 🙂
    To jsem nečekala, vzhledem k tomu, jak mě stále oslovuje “tati”. Zjistila jsem, že ona mě opravdu jako ženu bere. Už dlouho. Všechno moc dobře chápe, ale (jak prohlásila) nebude mě oslovovat “mami”, protože je zvyklá na “tati” 🙂
    Ale to není důležité. Důležité je, že jsme na oslavě byly všechny holky! 🙂 A nikdo se nad tím nepozastavil.
    Když jsem přišla s Kačenkou k mamce na oslavu, 10letá neteř mi hned nesla ukázat novou knížku, co dostala. Byla to moc hezká růžová knížka s názvem “Na co se ptají holky? Kniha o dospívání.
    To mě samozřejmě hned zaujalo, protože i my (co jsme na začátku nebo v průběhu prvních několika let na HRT) jsme vlastně tak trochu “dospívající” a za chvíli jsem jí měla přečtenou úplně celou! 🙂
    Některé pasáže mě tak zaujaly, že jsem se rozhodla je sem vložit. Protože jsem se dozvěděla i věci, které jsem dosud nevěděla a týkají se i nás.
    Ta kniha se totiž vyznačuje svou otevřeností (což je pro dospívající opravdu jediný možný způsob, jak jim předat důležité informace).
    Tvá prsa
    Jedno je jisté: prsa vzbuzují velký zájem, a to může být někdy hodně nepříjemné
    Proč začínají růst?
    Růst prsou je především reakcí na stoupající hladinu estrogenu ve tvém těle. Tento hormon zajišťuje růst prsních žláz a tvorbu tukových polštářků kolem nich. Velikost tvých prsou závisí především na tom jak silné tukové polštářky se vytvoří. A to, bohužel, nedokážeš vůbec nijak ovlivnit.
    (Endo-Weiss mi před 9. měsíci na první návštěvě vyprávěl, že má prsa nejsou prsní tkáň, nýbrž tuk. Že prsní tkáň doroste pod vlivem estrogenů. V podstatě je mi jedno, z čeho ta prsa budou. 🙂 Hlavně, že tam jsou! Ale teď jsem se tedy dočetla, že prsa jsou hlavně tukové polštářky. Takže tuk! Ve čtvrtek na druhé kontrole po 9 měsících se mě milý pan doktor ptal, zda už v nich cítím po promačkání tužší místa (což by měla být právě prsní tkáň spolu s nově vytvářejícími se mléčnými žlázami. Ano, jsou tam 🙂 Zatímco poprvé jsem mu svá prsa musela ukázat, teď už si je okukovat nedovolil. Stačilo mu to, co vidí přes tričko, což také okomentoval 🙂 A prohlásil: “Tak jak koukám, vy už vypadáte tak, že jste určitě spokojená.” No, spokojená jsem, ale úplně spokojená nebudu nikdy. Neustále na sobě hledám(e) nedokonalosti. O tom se píše i dále v této růžové knížce 🙂
    Pak mě ta milá sestřička při odchodu říká: “Tak už máte všechno, co potřebujete?” “Ano mám, jsem moc šťastná, ale něčeho mám o trochu víc, než bych chtěla, což už ale za půl roku bude snad minulostí.”
    Do Prahy jsem jela spolu s Lauren, která je 3 měsíce na HRT a už jí to teď velmi sluší, takže jsme pak po celé Praze sháněly její nové šaty na věneček. To bylo něco naprosto jedinečného i pro mě, protože jsem se vlastně pohybovala v obchodech, které byly doslova napěchované ženskostí! Všude kolem krásné hadříky, šaty, trička, kalhoty a 95 % návštěvníků byly ženy, ve výjimečných případech doprovázeny svými partnery. A mezi nimi my dvě! Lauren si šla nejprve vyzvednout rezervované boty do Humanicu. Procházela se tam mezi regály na 13centimetrových podpadcích s takovou ladností, že jsem já ani nikdo jiný nepochyboval, že ona je žena a milou společnost nám dělal Dany, který také chodí k Hance a který měl dnes schůzku s Hankou po nás, ale dnes tam přijel se svojí milou maminkou. Takoví rodičové mají vždycky můj obdiv.
    Lauren si nakonec vybrala asi v pátém obchodě velmi krátké (a velmi krásné) přiléhavé šaty a já si je představovala na sobě. Už se tak těším na ten svůj první ples! Byla jsem centrem přecpané Prahy donucena cestovat jako řidička, což jsem ještě nikdy neudělala a užily jsme si při tom v kolonách ve špatných pruzích dost zajímavých situací, ale tak zvládly jsme to. Jak by taky ne! A kdyby náhodou někteří z řidičů zakřičel “ty krávo”, vlastně je to ještě pořád ženská poklona, za kterou se nemohu zlobit, i kdybych chtěla. 🙂
    Ale pokračuji ve čtení z knížky “Na co se ptají holky?” 🙂
    Ve tvých prsou se nachází síť mléčných kanálků spojených s mléčnými žlázami. Ty v budoucnu rozvádějí mateřské mléko ze žláz k prsním bradavkám, abys mohla jednou kojit své dítě.
    Jak zjistíš velikost dolního obvodu hrudníku a košíčků?
    Potřebuješ krejčkovský metr. Nejpre jej přiložíš přímo pod prsa kolem hrudního koše, tedy kolem žeber a zad. Dbej na to, aby metr přiléhal k tělu, nepřetáčel se a nebyl příliš těsný, aby tě neškrtil, ani nebyl příliš volný, aby na zádech nesklouzával.
    Míru, kterou odečteš z metru si zapiš. To je velikost dolního obvodu hrudníku v centimetrech. Pokud hodnota leží mezi obvyklými velikostmi podprsenek (např. 68 cm), prostě číslo zaokrouhli na nejbližší větší velikost podprsenky. Většina podprsenek má nastavitelné zapínání, takže si jejich velikost můžeš trochu upravit.
    Velikost košíčků
    Teď změř obvod přes nejobjemnější část prsou, přes bradavky. Od naměřené hodnoty pak odečti hodnotu dolního obvodu hrudníku, kterou jsi změřila předtím. Pokud výsledek leží mezi 10 – 12 cm, máš velikost košíčku AA. Hodnota mezi 12-14 cm znamená velikost košíčku A, mezi 14-16 cm velikost B atd.
    (Takže já mám podle tohoto výpočtu ještě pořád Áčka a chybí centimetr, aby se z nich stala Béčka).
    Pochva, vagina
    Jde o kanál vedoucí směrem od dělohy ven. Odchází jím menstruační krev a při porodu tudy prochází miminko na svět. Pochva je dlouhá přibližně 12 cm, široká asi 3 cm a extrémně pružná – mimo jiné také proto, že její stěny mají velké množství záhybů.
    (Tyto míry jsou samozřejmě průměr. Elasticita pochvy biologické ženy je značná, proto je schopna se tak přizpůsobit i větším rozměrům mužského penisu.)
    Vlasy a chlupy mají svůj životní cyklus
    Trvanlivost vlasu na hlavě je dva až sedm let, chloupek nad horním rtem oproti tomu vydrží jen čtyři až pět měsíců.
    Co si myslí chlapci?
    Věšina chlapců nechápe, proč jsou děvčata se svým tělem v podstatě neustále nespokojena. Jejich oči vidí jednoduše jak malé, drobné superdívky s jemnými křivkami, tak velké superdívky s bujnými křivkami. A víš co? Mají úplnou pravdu!
    Ať už tomu cheš věřit nebo ne, chlapci se nedívají jen na konkrétní části dívčího těla. Fajn, možná se rádi podívají na pěkná prsa, ale nikdy si dívky neprohlížejí tak kriticky a “pod lupou” jako dívky samy na sebe. Mají zájem o celou tvoji osobnost.
    Láska
    Mít přítele není vůbec žádná povinnost nebo nutnost. Někdy ti bude připadat, že kolem tebe každý s někým chodí, jenom ty ne. Nenech na sebe působit tlak okolí, že musíš mít nějaký vztah. Vždyť zůstat solo je taky cool! Můžeš si taky vyvinout úžasný pocit nezávislosti, svobody a posílit sebevědomí.
    (Tak něco těm dospívajícím slečnám musí napsat, aby se nevrhaly slepě pod vlivem estrogenů do prvních šílených vztahů (stejně to ale dělají :). Což mi připomíná mě. Nedá se to ukočírovat. Kamarádka mi sice radila, abych nebyla tak hrr, ale na druhou stranu mi řekla, že je lepší nelitovat toho, že hrr jsem, než aby o mě muži neprojevovali žádný zájem proto, že se jim nelíbím a tím bych tedy ani hrr být nemusela, protože by nebylo proč. 🙂
    Jo, fajn. Zůstat solo je cool. Ale lidskému doteku člověka, kterého mám ráda, se opravdu nic nevyrovná. Když jsem dnes předávala tašku mojí ex, dotkla jsem se její ruky. Nechtěně a neplánovaně a obvykle se jí nedotýkám. Byla to naprosto běžná situace, nad kterou bych se ani nezamýšlela, ale mně došlo, že dotek, který mi při tulení, nošení a vytahování Kačenky z vany ona poskytuje, je jediným dotekem člověka, který mám. Ten mě dokáže dobít energií neuvěřitelným způsobem. Chtěla bych jí mít vedle sebe denně. Nebo mít někoho, s kým si můžu kdykoliv popovídat a zavolat mu, ať mi přijde naproti, protože prostě chci a on přijde, protože taky chce a chytne mě za ruku. Teď nemám nárok. A tak si budu pobrukovat, že být solo je cool 🙂
    V pátek jsem si kolegyni stěžovala, že nemám s kým jít na rozsvícení stromku na náměstí. Poradila mi. “Tak jdi sama, ne?” “Jo. To je nápad. Jenže to jaksi není ono. Ale stejně to tak dopadne. A já se pak vrátím domů vzteklá, že jsem tam byla jediná, koho nikdo nedržel za ruku. Já chci být sama a cítit se cool!!!
    Něco o chlapcích
    Vypadají jinak.
    Mluví jinak.
    Přemýšlejí jinak.
    (Moc hezky napsané 🙂 Je ale dobře, že jsou tak jiní! O to je to zajímavější. Nechci, aby byli jako my.)
    Chlapcům se v pubertě také zvětšuje hrtan a jeho část nazývaná Adamovo jablko nebo také ohryzek. Ten se začíná zvětšovat a je výrazně viditelný. Tím se po určitém období kolísání prohloubí hlas. Tuto vývojou fázi nazýváme mutování.
    Takže jsem si vážně moc hezky početla 🙂
    Nedávno mě napadl takový žebříček reakcí na naši situaci.
    Jedna moje kolegyně z výroby, se kterou se téměř nevídám, mě totiž neustále řeší. To má blbé, protože já už jiná nebudu a nepřestanu nosit kozačky ani šaty, kterým se pořád diví, protože jsem žena stejně jako ona. Bude si to chtě nechtě muset ve své hlavě přehodit. Nejspíš má ona sama nějaký problém. Ale její reakce jsou na stupni 6, takže to ještě tak obtěžující není a hlavu si z toho nedělám.
    Je pravdou, že stupeň 10 jsem ještě nezažila nikdy. Zato stupeň 9 ano (jen jednoukrát v životě) – v Hradci Králové v parku před 3 měsíci, kdy jsem si šla domluvit redukci ohryzku k MUDr. Chrobokovi a potkala jsem dva kluky. Stupeň 8 a 7 je naprosto běžnou reakcí, ale je pravda, že pořád je odmítnutí vzácnější než přijetí nebo neutrální reakce (která je pořád milejší, než odmítnutí). A stále platí, že přijetí, je normální reakcí.
    Pokud to tak není, má tu někdo problém, ale já to nebudu 🙂
    Do začátku prosince si musím koupit župan a kufřík na kolečkách 🙂 Chci si z té krátké hospitalizace v Hradci kvůli ohryzku udělat takovou malou generálku na Motol 🙂
    Já, která byla naposledy v pracovní neschopnosti před 5 lety a hospitalizovaná před 25 lety musí teď poprvé (a přesto s nadšením) řešit, zda mohu do nemocnice s nalakovanými nebo nenalakovanými nehty? Namalovaná nebo nenamalovaná? První kontakt se sestřičkou na příjmu je pro mě totiž více než důležitý, protože ona bude ta, kdo rozhodne o tom, zda mě pošle na mužský nebo ženský pokoj. A mooooc si užiju, pokud na mužský, protože s sebou nebudu mít (a ani mít nemohu, protože žádné nemám) žádné pánské oblečení, takže si to nakráčím hezky v sukni na takový pokoj plný pánů a budu spát v růžové noční košilce 🙂 Chci vidět ty reakce, chichi. 🙂 Střílet se z toho nebudu.
  • otєrєzє.cz

    Kdo jste?

    Ne, nebudu polemizovat nad tím, kým jste – zda ženou, mužem, intersexuálem, zvířetem… Ani nebudu prozrazovat nikoho identitu nebo perličky ze soukromí. Teď to myslím ze statistického hlediska, kdo jsou návštěvníci tohoto webu?
    Ani bych to nezjišťovala, ale protože mě nedávno Lenička upozornila na to, že se začaly objevovat některé články z tohoto blogu i na jiných (větších) serverech převzaté s mým původním textem a odkazem na zdroj (tento blog), napadlo mě zapátrat, kde všude se na tento blog odkazuje.
    Na pár stránek jsem narazila a potěší, když zjistím, že studentka psychologie má tento blog uvedený (i z profesionálního zájmu) jako svůj oblíbený 🙂 Tímto zdravím Míšu!
    A taky Tínku 🙂
    Já sama si žádnou statistiku nevedu, ale vede jí za mě úplně cizí server, který mi vypsal toto:
    47 % čtenářů vstoupí na tento blog přímo, 43 % je na něj nasměrováno ve vyhledávači.
    Čtenáři, kteří čtou tento blog, čtou také tyto výše uvedené.
    Velmi zajímavé je spojení s Olomoucí 🙂
    vkol.cz = Vědecká knihovna Olomouc
    svet.engros.cz = časová pásma
    ipravnik.cz = právní informační server
    votocvohoz.cz = hadříky
    kissbookbymia.blogspot.cz = lifestylový blog
    baldandpale.blogspot.cz = přírodní kosmetika
    washipasky.cz = nový způsob japonské dekorace
    rezervace.apokalips.cz = Škola tance u tyče z Olomouce
    pf.upol.cz = Pedagogická fakulta UP Olomouc
    protivna-blondyna.cz = blog pouplární české blogerky Protivné blondýny
    Kdo je tady z Olomouce? Přiznejte se? 🙂
    Tahle tabulka je ale nejlepší:
    ČR chápu. Slovensko je Erin, slniečko, Anita a Danielka, ale jste až třetí. Předběhlo vás na plné čáře Španělsko.
    Kde se tu vzalo těch 11 % je mi záhadou, když je tenhle blog v češtině 🙂
    Přijde někdo s vysvětlením?
    Dlouhodobě nejčtenější článek je tu “Hořčice na růst vlasů” 🙂 Ten se tématiky TS vůbec netýká! 🙂
    Nechte už tu hořčici konečně být, holky. Nefunguje to! To už by se z ní dávno dělaly přípravky na růst vlasů a 10 cm za měsíc (jak se uvádí v “zaručených” návodech) se fakt dosáhnout nedá! 🙂
    O prvenství v žebříčku nejčtenějších článků tohoto blogu v jeho historii se dělí ještě s článkem “6 věcí, které holce nikdy neříkejte” z 6.7.2012.
    V něm jsem popisovala mé úplně první zkušenosti s muži, ze kterých jsem byla tehdy trošku vykulená 🙂 (To už je ovšem pro mě prehistorie :).
    A to by stačilo, ne? 🙂
  • otєrєzє.cz

    Rychle řasenku, hasiči jedou!

    No co 🙂 Je sice pondělí, ale státní svátek, takže vlastně neděle a protože žádné rande nemám (jeho chyba! :), tak snídám, koukám na pohádky a u toho mě napadá ledacos. Hlavně ještě musím najít nějaké hezké šaty na ples. To patří mezi dnešní priority 🙂
    Nenudím se. Odpočívám a užívám si to, i když bych měla balit balíčky mým milým zákaznicím a zákazníkům.
    Ani jsem se zatím nenamalovala a hodila na sebe jen fialové tepláky s tou červenou mikinou, o které jsem psala ráno. Jsem tu přeci sama.
    Najednou slyším houkání sirén, které se neustále přibližovaly, tak vykouknu z balkónu a pod ním dva hasičské vozy, pobíhající hasiči, policie, sanitka a paní, která na ně křičí: “Ona nám nereaguje na zvonek ani telefon. Ale možná se tam dostanete přes jiný balkón.”
    V tu chvíli (místo toho, abych se obávala o život nebohé staré sousedky) jsem zpanikařila a rychle si začala malovat linky na oči 🙂 (Mám časový rekord!) A zrovna jsem tu tužku měla tupou! Rychle aspoň rifle, místo tepláků. Co když ti krásní mladí hasiči přijdou zrovna ke mně? I kdyby hořelo, já si snad půjdu nejprve umýt hlavu, než abych prchala!
    Už nikdy neudělám to, že se ráno nenamaluji. Řešila jsem to v článku “Víkendové malováni“. Spousta holek se o víkendu nemaluje, když ví, že nikam nemusí. Já to taky tak občas udělám 🙂 Ale chci být hezká za každých okolností. Bez nalíčení si hezká připadám velmi vzácně, ačkoli jsou už takové chvíle (např. když jsem nedávno jela nenalíčená na laser poprvé jako Tereza, ale není to žádná sláva :). Pořád si ale i bez nalíčení připadám jako žena. Jen ošklivá 🙂
    Hasiči ke mně na návštěvu nepřišli. Jen slyším, jak křičí po domě a neustále do něčeho bouchají.
    Doufám, že vše dopadne dobře.
    A s tím vlastně souvisí to, co chci k 9. měsíci HRT napsat.
    Za dva dny to bude devět měsíců, co jsem na hormonech. Čeká mě kontrola hladiny hormonů, zda už je na ženské úrovni (měla by být) a musím říct, že tenhle moment je vážně moc fajn. Veškeré změny jsou pozvolné, ale najednou si uvědomíte, že vlastně už nastaly! 🙂 Jéé ahoj změny, kde jste se tu vzaly takhle z ničeho nic? My jsme se tu jen tak nevzaly. My se tu tvoříme už dlouho. Aha, tak se tvořte dál. Děláte mi radost 🙂
    Přišla doba, kdy mohu odhodit ten nejtěžší make-up (s nejvyšší kryvostí v ČR – Dermacol Make-up Cover 215), protože už není potřeba nic nezakrytelného zakrývat. Což je velmi příjemná změna, protože tenhle make-up překryje sice všechno, ale je tužší a když se dostane na límeček, tak se velmi těžko odstraňuje. Lehké make-upy, které tu mám, jsou mi příjemnější i na nošení a podle mě i přirozenější.
    Pokud by se stalo, že ke mě vtrhnou hasiči, ačkoli s úplně jiným záměrem, než okukovat moji tvář, nemusím se už bát, že nemám zamaskované vousy. Není totiž co maskovat! 🙂 Ten zbytek, který tam je, je téměř neviditelný. Stačí mi už tedy namalovat si jen linky, balzám na rty, aby se trošku leskly a řasenku. I tak se mi ale tvář s make-upem líbí víc. Nesmí se to samozřejmě přehánět a teď už to právě přehánět nemusím!
    Další velkou změnou po 9. měsících HRT je zmenšení toho tam dole 🙂 Já to nechci nazývat pravým jménem, protože si myslím, že to tam nepatří a cítím se, jako bych to tam neměla. Některé části se zmenšily dvojnásobně! Super! 🙂 Škoda, že se to po těch práškách nemůže vstřebat úplně 😀
    O chlupech už jsem mluvila, že nejsou skoro vidět, vlasy krásně rostou a nejvíc ze všeho se mi líbí ten samotný fakt (tedy opět psychika, i když opodstatněná fyzickou změnou v těle), že můj mozek funguje pod vlivem chemie již zcela žensky (totožné chemie, jaká je v ostatních ženských mozcích – myšleno v hypofýze, která ovlivňuje hormonální procesy, protože já nepochybuji o tom, že mám ženský mozek 🙂 a ovládá mé tělo také tímto vytouženým způsobem, všechny jeho metabolické procesy v něm, nálady, myšlení 🙂 Ano, je to v hlavě 🙂 A mám z toho radost. Vlastně už ani nevím, jaké to bylo předtím. Určité pocity a vzpomínky se stávají tak hlubokou minulostí, že už vůbec neovlivňují můj současný život.
    Každým dnem jsem blíž a blíž momentu, kde se tahle kniha jednou zavře.
    Jak moc to změní moji psychiku? Jaké to bude, až v mých dokladech bude opravdu to písmenko F? A všechno, co bylo kdysi dávno, už bude pryč. To je ten nový život, který už sice začal, ale (jak poznamenala jedna moje kolegyně) “už by to konečně mohlo být dodělané.” 🙂
    Teď jsem dostala sms od kamaráda Radka: “Prosímtě, co se to tam u vás děje? Hasiči, sanitka, policie. Jsi v pořádku?”
    Jééé. Aspoň nějaký muž má o mě starost 🙂