otєrєzє.cz

Večerní procházka

(Tohle bude takový naprosto nedůležitý článek ano? 🙂
Trošku jsem dnes lenošila, takže jsem se navečer rozhodla pořádně rozhýbat a šla se projít po městě. A napadlo mě zkusit takový experiment.
Projdu si tutéž trasu, co jsem šla jako Tereza v šatičkách na Štědrý večer a schválně budu pozorovat kolemjdoucí. Ale oblečená jako Tom.
A aby to bylo zajímavější (protože mě jako Tom chodit moc nebaví :), tak si představím, že jsem FtM (tedy přesně opak MtF), že mám ve skutečnosti nenáviděné ženské tělo, které se snaží vypadat jako muž a vnímat tak okolí i sebe.
No bylo to i trošku zajímavé, protože jako muž v ženském těle jsem se bála těch lidí úplně stejně jako žena v mužském 🙂 (Já to říkám pořád, že se prostě bojím lidí a je jedno, jak jsem oblečená. To na to prostě nemá vliv :)) A zjistila jsem, že na mě ti lidé koukají hlavně tehdy, když se na ně kouknu (a třeba otočím) i já. V šatičkách a kozačkách, které tak moc krásně klapaly na celou ulici, jsem rozhodně nějakou pozornost budila, ale cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem prostě šla a ještě k tomu schválně mezi nejvíc lidí a líbilo se mi to 🙂 Tak mě napadlo, že vlastně jako Tereza se těch lidí bojím méně :)) To je postavené na hlavu ovšem.
Půlka lidí na mě koukne a půlka ne – ale já v tom nehraju roli. Stejně tak se půlka lidí koukne i na každého z vás :). Nemá tedy vliv to, jak vypadáme. Okolí nás vnímá pořád stejně (správně).
(Mimochodem – polovina žen stejně šla mužskou chůzí :)))
Pozornost budí odchylky 🙂 Jako když jsem šla po Václaváku a šel tam chlapec s partou kluků loučící se se svobodou (měl to napsané na tričku), kterého navlekli do sukně, punčoch a lodiček. Šel tak humpolácky a viditelně mužsky (s nechutí :), že ten kontrast budil pozornost. Pokud by se snažil jít žensky a nebudil pozornost, pak bych si ho asi všimla, ale řekla bych “dobrý” 🙂 A šla dál. Jenže takhle jsem se sama přistihla, že na něj musím pořád koukat a v hlavě mi to šrotovalo, kam ho zařadit 🙂 Jak na ty odlišnosti nebo nejasnosti ten lidský mozek není zvyklý, tak z toho může být někdo tak nějak vyděšený 🙂
Při představě, že jsem jako muž v ženském těle jsem si ale připadala divně. Vůbec se mi třeba nechtělo chodit typicky mužskou chůzí. A tak jsem šla tou svojí, o které si myslím, že je patrně dostatečně ženská a říkala si, jestli je na mně poznat, že jsem žena 🙂 (Myslím to teď pořád obráceně – kvůli pocitům :). Ale ty lidi to VŮŮŮŮBEC nezajímalo! :)))
Perfektní způsob, jak přijít na to, že je blbost se něčeho bát 🙂
Je to ovšem tentýž strach, jaký jsem měla, když jsem si poprvé někdy v šesté třídě na ZŠ vzala silonky pod kalhoty a šla v nich ven. Nemohla jsem ani dýchat, jak jsem se bála! Ale kdo by to proboha viděl?!
Asi tři roky jsem nebyla vůbec schopná ty silonky nosit bez ponožek! Co kdyby někdo uviděl mé kotníčky?!
No prostě kovbojka :))) Teď se tomu směju, ale tenkrát to bylo něco hrozného…
Stejně tak se jednou zasměju tomuhle 🙂 (Doufám, že brzo :).
Tímto to přestávám řešit.
Tak to bysme měli.
Dneska Adélka přišla na velkou věc, kterou kdyby si uvědomil úplně každý, včetně těch, kteří nás odsuzují, tak by bylo na světě fajn 🙂 My jsme totiž nikdy nebyly muži. Nikdy. To, že jsme tak vypadaly nebo vypadáme ještě neznamená, že jimi jsme.
Neměli bychom tedy říkat “přeměna z muže na ženu” (mělo by být vlastně “z ženy na ženu” :)) a naopak. Jenže společnost identifikuje jedince (protože nějak ho identifikovat musí) podle fyzických pohlavních znaků (což bývá obvykle správné) a tak mu přiřadí kolonku “muž”. A je zaděláno 🙂
Rozhodla jsem se, že s první pilulkou provedu úplný coming-out 😉
(Práci si ale nechám až úplně na konec…)
Bohužel ještě pořád čekám na návštěvu u Hanky. Čekací doba je tam tři měsíce a objednávala jsem se tam v říjnu… :/ Pokusím se udělat všechno proto, aby ten moment nastal co nejdříve. Ráda bych ještě na jaře 2014… třebaaaa květen? ;)) Takový hezký romantický měsíc, kdy všechno kvete a všichni mají takovou dobrou pozitivní náladu… to by se mi líbilo 🙂 Anebo na moje narozeniny v dubnu paní doktorkoooo! 🙂 Ačkoli únor by mi taky nevadil 🙂 I když ony ty moje výpočty o první pilulce vychází z toho, co mi psala Janička. Že od její první návštěvy trvalo 3 měsíce, než je dostala. Ale já už mám svojí první návštěvu za sebou vloni i se všemi potřebnými psychologickými vyšetřeními u Dr. Weisse, diagnózu mám potvrzenou (…teď si tak uvědomuju, že to jsem tu asi ještě vlastně nikdy nikomu neřekla – já to totiž tajila :))) (no jasně, ono to na mě není vůbec poznat :))) A tak už mi zbývají jen vyšetření EKG, endokrinologie a denzitometrie (hustota kostí). To sfouknu za den! :)) Tak schválně, jaká bude nakonec skutečnost 🙂
No nic.
On snad ten strach střídá nadšení nebo co!? :)))

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.