Cesty

Kouzelný dědeček z Ortelu

Zaměstnat mozek – to je teď můj každodenní úkol. Dávat mu jakékoliv vjemy, jen aby neměl čas se zastavit, protože jakmile to udělám, už se tam zase derou myšlenky, které pořád odháním.
Omlouvám se za tenhle spíš cestovatelský zápis, ale moje vjemy potřebují být vypsány. A přestávám tajit zeměpisné body, které mohou prozradit moji identitu. Beztak je to jedno.
Miluju Luž – nejvyšší vrchol Lužických hor 793 m.n.m. To místo je asi jediné, které mi sice manželku připomíná, protože jsme si tam jednou udělali moc hezký výlet, ale ten výhled a představa, že stojím na nejvyšším bodě východního Německa a dívám se chvíli na jih do Čech a chvíli na sever do Německa, ty lesy, atmosféra, krása všude kolem prostě předčí jakékoliv zážitky z minulosti. Všechno zůstává dole. Té krásy je tolik, že můj mozek nestíhá vzpomínat. Stíhá jen vnímat přítomnost… Je to asi moje nejoblíbenější hora. Také proto, že se dá na ní dostat poměrně nenáročným výšlapem a má ještě jeden půvab – tam jdete z Čech, ale sejít se dá po německé straně a vracíte se už z ciziny. Tenkrát tam šla s námi i malá čtyřletá dcerka, kterou jsem téměř nenesl. Ťapala hezky nahoru i dolů a bylo to myslím v březnu, takže na německé straně byla ještě fůra neroztátého sněhu, do kterého jsme se bořili až po kotníky, byla nám zima (zatímco na české straně nás hřálo sluníčko, že jsme si museli sundat i bundy) a malá z toho měla neuvěřitelnou srandu 🙂
Nejradši tam chodím ve všední dny, kdy tam není moc lidí. Strávím nahoře i hodinu.
Rozhodl jsem se, že se tam dnes vypravím, protože bylo mínus 6 stupňů a krásná slunečná obloha. Takhle uprostřed zimy jsem na Luži ještě nikdy nebyl. Představoval jsem si ty zamrzlé větve stromů a tu krásu všude kolem. Jenže už při příjezdu do Horní Světlé byla silnice lemována automobily a protože k Chatě Luž vede velmi úzká cesta, na kterou se vejde jen jedno vozidlo, bylo mi jasné, že se tam asi nevyhrabu. Přesto jsem to zkusil, ale v půli té úzké cesty bylo zapadlé auto, které se jiné auto snažilo vytáhnout. Musel jsem v tom prudkém kopci zastavit, ale jak jsem se zastavil, už jsem se nerozjel. Takže jsem chvíli couval, až jsem se mi povedlo se otočit a vzít to zpátky. Chtělo to řetězy, které nemám. I tak jsem se ale cestou pod Luží pokochal:
Zimní království pod Luží a slunce, které se snaží prodrat mezi mraky (-8 st.)
Tady přijde na jiné myšlenky každý.
Tenhle zápis je úplně mimo téma. Ale úplně 🙂 Vlastně né tak docela, protože s tím, že jsem se nedostal na Luž jsem se nesmířil a vydal se na jiný kopec – podle psychotroniků na nejnegativnější místo v ČR – kopec Ortel u Cvikova. Byl jsem tam už v létě a člověk se tam cítí opravdu zvláštně. Všude se píše, že je radno se tomuto místu vyhýbat. Je to místo opředené tajemstvím, nazývané někdy Strašidelnou horou, na jejímž vrcholu bývala šibenice. (Článek o negativních silách této hory najdete zde na stránkách časopisu Spirit.) Jsou tu někde i kameny s nápisy podobným runám, které nikdy nebyly rozluštěny. A spousta dalších a dalších tajemství… brrr, až mi jde mráz po zádech! 🙂
Tenkrát v létě jsem tam byl v červenci a našel jsem úplně nahoře jednu rozkvetlou fialku. Dokonce voněla! Červencová fialka! Teď jsem tam slyšel zvláštní vrzání a taky to tam bylo zajímavé. Zima úplně všechno změní k nepoznání. Ale co se mi na tomhle výletě líbilo bylo setkání na vrcholu. Šel jsem tam sám. Říkal jsem si: Třeba potkám nějakou holku! A taky že jo! Proti mě šly se psy dvě sympatické slečny. Zajásal jsem 🙂 Ale ne moc dlouho, protože za nimi šli jejich dva chlapci… Všichni jsme se pozdravili a já pokračoval. Když jsem se blížil k vrcholu, stál tam nějaký starší vousatý pán. Člověku proběhne hlavou ledasco. Díval se na mě a vyloženě čekal, až dorazím.
Když jsem byl u něj, pozdravili jsme se a on ze svého baťohu vytáhl krásný kovový foťák. Chtěl zvěčnit. Zvěčnil na nejnegativnějším místě i mě a fotky mi poslal e-mailem. Povídal mi o čaji, který má z Nepálu a taky o tom, že už není aktivním horolezcem, ale spíše turistou… vytáhl termosku a v ní měl voňavý sypaný čaj s cukrem a citrónem. Nabídl mi. A povídal o kopcích, o atmosféře, o přírodě kolem. Pak přišel třetí muž. Taky vousatý. Taky dostal čaj. Malá svačinka na kultovním místě, kde se dříve prolévala krev obětí. Tři chlapi na Ortelu.
Co jsem čekal? Zástup blonďatých modelek? 🙂 A i kdyby, tak by šly se svými partnery hezky za ručičku. To je přeci jasné.
S fotkami, které mi poslal mi do e-mailu mi naprosto neočekávaně napsal: “Máš všechny trumfy mládí – tak si příště vem na kopec nějakou fajn holku.” Aniž bychom probírali ženy, aniž bychom mluvili o mé situaci. Asi to bylo na mě hodně vidět, že bych tam byl radši s nějakou “fajn holkou”, jak říká. Třeba to byl kouzelný dědeček. Takový moderní. S termoskou a čajem z Nepálu. A chtěl mi jen říct, že nemám ztrácet hlavu… Pak s úsměvem odešel.
Měl pravdu. Jednou budu starý, vousatý, s těží se vyškrábu na vrchol a ženy už o mě nebudou ani zakopávat. Musím s tím něco udělat, dokud jsem mladý.
Cestou dolů jsem ještě vyfotil zimní západ slunce a měl radost, že jsem tu nebyl sám…
Zimní západ slunce z Ortelu

Když cestujete ve dvou, má vás vždy kdo vyfotit.
Ale když cestujete sami, poznáte víc lidí.
Ortel je strašidelná hora, kterou mám rád. Lidé tamější atmosféru vnímají různě. Buď máte strach, cítíte negativní energii nebo je vám tam dobře. Nikdy vás ale Ortel nenechá odejít bez zážitku. Tajemství tohoto místa je cítit na každém kroku.
Místo, kde i stromy mají oči (přirozeně od přírody) a všude vás sledují.

Co za tajemný artefakt je ukryt uprostřed této hory, že její vrchol byl uměle zasypáván od prehistorických dob až po středověk?
Pokud vám bude někdy opravdu hodně blbě, vydejte se sem.
Dva zápory se totiž negují, takže z negativní energie hory a negativní energie z vás se stane pozitivní 🙂
A kdo ví? Třeba i vy potkáte kouzelného dědečka z Ortelu, který nad vámi vyřkne svůj ortel…

3 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.