• otєrєzє.cz

    Nechápu, nerozumím, nepochopím

    Už dvakrát se mi v životě stalo, že jsem celou noc spal s holkou (myšleno vedle ní v nejbližší možné blízkosti), ale k ničemu nedošlo a ta dotyčná pak se mnou přestala komunikovat, přestože jsem situaci vyhodnotil vhodnejší bez sexu. Asi to špatně vyhodnocuju. Proč o tom píšu. Možná takhle špatně vyhodnocuju většinu impulsů a to bude ten problém.
    A dnes navíc ponocuju. Budou 4 ráno. Nemůžu spát. Pořád mi v hlavě létají myšlenky na mojí ženu a Kačenku, se kterou teď budeme spolu dva týdny na prázdninách.
    Ale bez maminky…
    Píšu sice z postele, ale nad obzorem už svítá…
     
    Je čas prázdnin, léto, začíná mi 14tidenní dovolená a i když je dnes neděle, je to poprvé naopak – to ty mi budeš předávat navečer Kačenku, aby byla se mnou! Když bude chtít, celých 14dní! Nemůžu se jí dočkat. Ale současně mám i strach. Jsem na ní sám a to znamená, že jsem jediný, kdo na ní musí dávat pozor 24 hodin denně celých 14 dní. Je ještě malá. Chtěl bych s ní jet k moři – aspoň na pár dní, aby ho viděla. Ale zase sám! 12 hodin v autě, kde ona sedí sama a nemá jí kdo podat pitíčko, nemá jí kdo chytnou za ručičku, když se něčeho lekne a kdyby jí začlo být špatně uprostřed pole v noci, tak musím zastavit a nemůžu dojet do nejbližšího města, protože jí budu muset utěšovat.
    Když jí k moři nevezmu (ale zůstaneme jen u naplánovaných výletů tady), můžu taky čekat ještě několik let a moje dcera moře jako dítě vůbec nemusí vidět! Dítě vnímá svět jinýma očima, má radost z jiných věcí, používá své smysly ještě jinak a já můžu čekat, až bude dospělá a k moři si pojede sama? I jako teenager si to moře užije jinak.
    Jo, svobodné maminy tohle řeší denně. (Ty ne, ty máš v domě babičku, dědu, ségru… Když potřebuješ, na chvilku Káťu vždycky někdo pohlídá). Když je Kačenka u mě a chci pro něco skočit do obchodu, tak jí nemůžu nechat samotnou. Oblékám jí, nechce se jí, za deset minut jsme zpátky, ale být sám znamená být 24 hodin v pozoru. Když bude špatně mě, tak to bude ještě horší. Mám z toho strach. Ale ten mě nemůže ovládnout. To bych s ní nic během prázdnin neprožil.
     
    Měli bysme být rodina. Měli bysme být spolu a trávit čas taky spolu. Jsou dovolené, sluníčko, modrá obloha.
     
    Udělal jsem všechno proto, aby ses mohla vrátit. Odstranil jsem všechny překážky, všechno je zase jako dřív, snažil jsem se, psal ti dopisy, nikdy jsem se k tobě nechoval ošklivě, bojoval jsem o tebe… pořád se mi líbíš, mám tě rád a Kačenku taky, nabízím ti toho tolik… Vytvořil jsem ideální podmínky pro rodinu, pro život nás třech. Poslední můj zoufalý pokus byla ta květina na silnici. Malý kvítek Kačenka. Zbylé dva ty a já. Vyrůstající z jednoho stonku. To je rodina.
    Nerozešli jsme se spolu po měsíci. Bylo to 12 let. A většinu těch let nám to klapalo. Kde je napsáno, že to nemůže znovu vyjít? Kde lidé berou tu jistotu, že když něco skončí, tak to skončí? Vždyť o to teď máme větší šance. Máme tolik možností, jak to udělat jinak, domluvit se, rozhodnout se, obejmout se…
     
    Ale ty se (promiň to slovo) zabedněně řítíš někam, kde všechno postrádá smysl, logiku, lásku, pocity jistoty, důvěry… domov… Možná si to uvědomíš, až si ten svůj vysněný byt kupíš, až ho celý zařídíš a až najednou nebude kam jít, protože budeš v cíli. Já jsem denně ve vysněném bytě, který máme už celý zařízený a nemám kam jít dál. To proto myslím na vás, na rodinu, na všechno, co jsme vybudovali a co nemělo zničit jedno blbé rozhodnutí.
     
    Je mi do breku, mám vztek, chce se mi řvát, mám pocit, že se zblázním, jak nic nepomáhá, jak nemůžu nic, jak nic na tebe nefunguje! Vůbec nic!
     
    Všechno jsi to zazdila. Na několik let, na celý život, Kačence, mě i Tobě.
     
    Nechápu, nerozumím, nepochopím!
     
     
  • otєrєzє.cz

    Potřebují muži ženy?

    Když mi neustále někdo říká, jak mi závidí, že mám byt sám pro sebe, že nemusím poslouchat, co nakoupit, že si rozhoduji sám o svém čase i životě, že dělám jen to, co chci já a že je vlastně fajn být sám „bez ženských“… když mi to říkají muži v šesti-, osmi-, desetiletých vztazích, kteří s jiskrou v očích vyslovují slovo „svoboda“, je na čase asi změnit svůj pohled na můj život. To jsou prostě chlapi.
    Štve mě, jak pořád všude hledám holku. Jakoby to byl můj celoživotní cíl. Jo, vzpomínám si na chvíle, kdy jsem chtěl být aspoň chvíli sám… ale jen chvíli! Nikdy bych svobodu za rodinu nevyměnil.
    Jenže všichni (muži) hovoří tak jasně a nadšeně, že si chci také vsugerovat, že žít sám je správné, že nepotřebuji ženy (ani muže), že nepotřebuji uklizený byt, starat se o sebe, mít starost o někoho dalšího, dobré teplé večeře, objetí, sex… povídání před spaním, společné čaje, výlety, dovolené, sdílení radosti ze života.
    Vidím toho tolik hezkého na společném životě, vzpomínám si na tolik krásného a příjemného a vím, že se tomu nemůže nic vyrovnat, ale říkají mi, jak se mám… nebo jak se mám mít, ale já se tak nemám!
    Je na čase se tak mít!
     
    Je na čase se neholit, je na čase zarůst, kašlat na úklid, kašlat na všechno, co mělo až dosud v životě smysl, co činilo z tohoto života urovnaný „komínek“ košil v bytě s utřeným prachem a vysátým kobercem. Nač mít řád? A rituály? K čemu je dobré vypadat dobře? K čemu je to všechno?
     
    Pokud by muži nepotřebovali ženy, pak by s nimi nebyli. Ale oni s nimi jsou. Musí to být tedy něco, co je potřeba, přestože pak říkají lidem jako jsem já, že jim závidí tu „svobodu“. Odpovídám jim, že si to rád vyměním. Že jim dám svoji svobodu za rodinné štěstí, nákupy k večeři, koupání dětí a čtením pohádek před spaním…
     
    Ale to si pořád neodopovídám na otázku: Potřebují muži ženy?
     
    Na co je vlastně potřebují? Na rozmnožování? Na teplé večeře?
     
    Podle mě jen proto, že ve dvou se to lépe táhne. Podvědomě cítíme potřebu se na stáří zajistit. Děláme to, co dělají ostatní. Ženíme se, máme děti, máme rodiny a naše děti mají děti. Tak proč když to máme, začínáme toužit po svobodě? Už nikdy svobodní nebudeme. Ale to není nevýhoda. To je výhoda!
     
    Měl bych změnit svůj pohled na svět.
    Měl bych víc smrdět.
    Měl bych si přestat uklízet ponožky.
    Měl bych pít víc alkoholu.
    Měl bych začít kouřit.
    Měl bych se nestarat o druhé.
    Měl bych se občas chovat hnusně.
     
    Můžu dělat cokoliv.
     
    Protože ať zůstanu tím, kým jsem nebo se změním, výsledek bude pořád stejný.
     
    Má manželka mě opustila i když (nebo právě proto, že) uklízím, starám se o rodinu, nikoho nebiju, nekradu, nekouřím, nepiju. Ani té nevěry jsem nebyl schopný.
     
    Nevidím v těch dvou postavách rozdíl. A tak hledám štěstí jinde. Mám vztek, že ač se člověk sebevíc snaží být dobrým manželem, stejně skončí sám. Logicky potom dojde k závěru, zda to má smysl.
     
    Logika mi není blízká, ale tohle si spočítá kde kdo.
     
    Když vidím některé páry, když vidím ty zanedbané muže, co nic neřeší – a přesto mají hezkou partnerku… tak proč se vlastně snažit? O co já se pořád snažím?
     
    Už jednou jsem si řekl, že na holky kašlu. Ale stejně po nich pořád koukám. Já ale po nich nechci koukat. Já se chci od toho všeho odprostit. Netrápit se tím, že jsem sám a užívat si tedy té svobody, jak všichni říkají, co je tak úžasná…
     
    Je tu truc a je to vztek. Ale třeba mi to pomůže.
     
    Ať si všechny hezké holky rozeberou ostatní, ať si je klidně všichni sežerou!
    Unavuje mě, jak jsou všechny obsazené (nebo zadané), jak jsou všechny nedostupné, jak jsou všechny přehlížející a ta moje bublina, ve které žiju, se jim na hony vzdaluje. Nehodlám trávit roky dennodenním hledáním. Otravuje mě, jak se každý den koukám na facebook nebo na badoo, kde jsem předtím někoho oslovil. Nikdy mi žádná neodpoví. A když odpoví, tak je zadaná. Pořád dokola. K čemu to hledání je? Ona tu někde na světě chodí minimálně jedna, která by stála za život po jejím boku a které bych dal cokoliv, ale chce se mi to vzdát. Ona si mě nenajde a mnou oslovených tisíc žen a dívek odráží jen tu čím dál menší pravděpodobnost, že na tu pravou jednou narazím.
     
    Líbilo se mi, když můj život měl řád a smysl. Myslel jsem si, že muži potřebují ženy. Cítil jsem to tak. Život mi bere iluze. A vlastně i ten smysl.
     
    Ať je ze mě klidně poustevník.
     
    Žádná změna to nebude.
     
    Bude to spíš vysvobození.
    Konec.
  • otєrєzє.cz

    Bojím se usnout

    Nechápu, jak po tak krásném víkendu plném intenzivních zážitků a radosti z přítomnosti vedle jedné z nejmilejších človíčků v mém okolí za poslední roky se mi večer podaří usnout a celou noc mě budou děsit sny o mé ženě.
     
    Už když jsem polospal, dostal jsem pocit, který občas mívám.
    Že jsem po autonehodě v kómatu a to, co prožívám, není realita.
    Že má manželka chodí do nemocnice, kde ležím a ví, že cítím její přítomnost. Drží mě za ruku a přeje si, abych se už probudil. A já cítím, že se to už brzy stane, protože cítím její lásku. Otevřu jednou oči a ona bude stát přede mnou.
    Tohle všechno není skutečnost. Ani tenhle blog, má práce, sobotní Karlovy Vary… a vy všichni neexistujete. Jste jen výplodem mé fantazie v mé pochroumané hlavě.
    Co když to tak je?
    Občas se mi stává, že před usnutím vidím před sebou silnici…bílé ubíhající pruhy, stromy, domy… a pak tmu a ležím a čekám. Všude je ticho, jen slyším nějaký vzdálený hukot a hlasy, kterým nerozumím.
    A pak ten pocit, kdy se chci strašně moc probudit, ale ono to nejde…
     
    Všechno Ti to jednou budu vyprávět a možná o tom začnu psát blog… Tohle už nechci nikdy zažít.
     
    Po pocitech z kómatu mě celou noc pronásledovaly sny, ve kterých jsem běhal za ženou, které to nesmírně slušelo, ale motal se kolem ní ošklivý velký zarostlý chlap s brýlemi, kterého ona provokovala. Snažil jsem se o ní, ale čím víc jsem se snažil, tím víc provokovala svého nového obdivovatele a ten mě bránil v přístupu k ní. Smála se, byla veselá a bylo vidět, že nemá vůbec žádné starosti. Zato já byl vyděšený strachy, že jí ten muž ublíží a ten pocit ve mě zůstal celý den. Ale naštěstí jsem se ráno zabrzdil v pokusu o tom napsat jí to do mailu.
    Před odchodem z práce mi přišla sms, že se staví v bytě (neříká doma) zase pro nějaké krabice…
    Přijel jsem domů a nevěděl jsem, co dělat. Tak strašně rád bych jí objal! Ona je prostě nejkrásnější žena na téhle planetě. Což by bylo za normálních okolností plus a zárukou, že se mi nikdy líbit nepřestane, ale teď je to přítěž, která mi brání se od ní odpoutat. (Proč jen není hnusná!?)
     
    Každou minutu jsem cítil, že se jednou vrátí. Prostě to vím. Že jednou to tak opravdu dopadne, protože neexistuje žádná jiná možnost. Jen se musí dostat do přirozené fáze, ve které si to uvědomí, protože teď o tom nepřemýšlí. Musí si ty krabice sbalit, musí si koupit nový byt, musí se v něm zabydlet… a možná si musí najít i nového partnera… ale pak to přijde. Uklidnila mě, že nikoho nemá a ani po nikom netouží, takže můžu klidně spát.
     
    Bylo to tak příjemné stát s ní zase v těsné blízkosti ve výtahu, cítit její vůni a poslouchat její hlas, který nezněl vůbec naštvaně ani nenávistně…
     
    Vzpomněl jsem si na „Dohasínající plamínky„. Zážitek, který se úplně vymykal všemu a který mi dokázal, že umím na svou ženu zapomenout. Alespoň krátkodobě. Ale jakmile se objeví a nezaujme svůj bojovný postoj, ztrácím hlavu.
     
    S Kačkou z Prahy (a z Varů 🙂 jsme v sobotu probrali leccos. Bylo to tak fajn. Některé věci jsem prostě potřeboval slyšet a dá se vlastně říct, že mi dodala sebevědomí. Je to moc hezká holka, holky! 😉
    Tak uvidíme, jak se s tím, co mi poradila, v budoucnu poperu.
     
    Bojím se ale usnout.
     
    Nebo probudit?
     
    Na TV Barrandov je právě 26. díl Majora Zemana – Studna. To je snad povinnost to shlédnout! 🙂 Jdu se bát zase chvíli něčeho jiného než vlastních nočních děsů.
  • Cesty

    Jako v pohádce

    Byla to jedna z nejhezčích sobot za poslední roky.
    Tušil jsem, že to tak bude už když mi přišla ta hezká sms s pozváním, protože přišla od člověka, kterého mám rád.
    Ještě teď mám v sobě tu atmosféru a také před kouzelnou brankou jako z pohádky jedno objetí, které je pro někoho možná naprosto běžným úkonem, ale pro mě stejně jako celý den i večer až do půlnoci se všemi těmi pohledy, úsměvy a rozhovory tím nejmilejším a nejsilnějším zážitkem, pro které se mi líbí žít.
     
    Děkuji ti, Kačko.
     
    Červený koberec
     
     
    I takové jsou Karlovy Vary.
    Tajemná a kouzelná branka, která opravdu není obyčejnou brankou…
    …jakobychom najednou ani nebyli v centru města plného bavících se lidí,
    kamer a světel reflektorů,
    Nejsme v nějaké pohádce?
     
    Jsme 🙂
     
    Vím, že se z té pohádky musím probudit, protože zítra začíná zase realita.
    Ale už navždy ta realita bude pozměněná a ovlivněná touto sobotou.
    A také vím, že podobné pohádky můžeme my lidé prožívat i několikrát.
  • otєrєzє.cz

    Nečekanost a spontánnost

    Některé lidi, které potkáte a zjistíte, že jste naladění na stejnou vlnu, Vám mohou za pár let připravit moc milá překvapení! 🙂 A to je jedna z věcí, která se mi na životě líbí. Ta nečekanost, spontánnost a bezprostřednost některých okamžiků. Je na nás, jak s nimi naložíme. Tak přece nebudu sedět doma! 🙂
     
    Už jsem pochopil Simču z Teplic, která tak ráda jezdí na koncerty a všechny možné kulturní akce. Během nich totiž zapomínáte, že jste sami a vychutnáváte si tu sladkou přítomnost, která vám je jako jediná schopná dát klid. A úplně nejlepší jsou ty akce nečekané a neplánované.
     
    A proto zítra vyrážím na zakončení Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
     
     
    Protože je tam hezky, protože jsou tam lidé, protože je léto, protože je tam úžasná atmosféra, protože jsem to neplánoval 🙂 a vždycky jsem se tam chtěl mezi ty filmové fanoušky podívat. A taky proto, že nemám Kačenku, i když jsem moc aspoň na jeden den chtěl a jsem tu pořád sám…
     
    Moc se těším na Kačku z Prahy, se kterou se tak potkám. To ona v tom má prsty. Kačka je vysloveně kamarádka Terezy z minulosti 🙂 Ale jede za ní Tom.
    Děkuju ti! (Nebo vlastně tvojí mamince, když s tebou nejela, i když jste měly dvoje lístky 🙂 Jupííí! Copak jde takové milé pozvání odmítnout?
     
     
     
    Nejradši bych těch 160 km absolvoval ještě teď večer, když musíš do kina s dvěma lístky sama…
  • otєrєzє.cz

    Pořád a pořád

    Pořád mě tak strašně moc nenávidíš!
     
    A jsi tak naštvaná, že samou naštvaností nevnímáš to dobré, co Ti život nabízí.
     
    Taky už bych rád přestal mít důvod tenhle blog psát…
  • otєrєzє.cz

    Útěky

    Proč tu sedím? A proč tu svými osmnácti podpisy strvrzuji, že celý můj život budu platit za něco, co už bylo naše? Dívám se na své podpisy a stohy papírů, díky kterým se moje Kačenka bude už vždycky vracet k tátovi „domů“. A její radost z toho všeho je i mojí radostí. Ale proč tohle první červencové odpoledne trávím v téhle tmavé kanceláři, místo venku na hřišti se svojí dcerkou?
    Může za to mé jediné rozhodnutí před rokem. Jedno jediné rozhodnutí, které mě dostrkalo sem k těmto podpisům. Jediné rozhodnutí, které mě vyhodilo z rovnováhy, která byla vytvořena štěstím, po kterém jsem tolik let toužil – a měl téměř všechno, co jsem potřeboval.
     
    Dnešek není dobrý den. Další den, kdy nenávidím Terezu za to, že jsem tu teď sám. Že nemám koho obejmout, protože dnes umřela naše 10tiletá kočička Mášenka. Byla s námi od samého začátku a prošla si vším od matrace na zemi v malém bytě na druhé straně města až po tenhle velký byt a Kačenku v něm. Byla symbolem naší lásky.
    Když jsi mi to volala a já slyšel slzy ve Tvých očích, nechtěl jsem to položit. Věděl jsem, že jakmile skončí tenhle rozhovor, že na všechno zůstanu sám. A taky že jo.
    Jediné, co mi odvádí myšlenky je práce. Ale jsou momenty, kdy i tam nenápadně vlétneš, až mě celého polije horko. Jako každou noc, kdy se probudím v úplně mokrém pyžamu, je mi blbě a všude jen tma a nikde nikdo. Ani ta kočička u mě neleží schoulená do klubíčka, abych jí pohladil, ona se protáhla, oddychla a uklidnila mě svým vrněním, že je vše vpořádku.
     
    Už nikdy nebude nic vpořádku!
     
    A já musím všechen ten smutek vylít tady, protože jinak mě čeká další strašná noc.
     
    Ale je tu přeci jen něco, na co se těším. Koncem července máme 14tidenní celozávodní dovolenou a Kačenku budu smět mít oba týdny! Neuvěřitelně strašně moc se těším! Mám naplánovaných tolik výletů! I vícedenních! Už žádné honění rychle rychle pohrát, rychle něco nakreslit, uvařit, pozdě večer do postele a v neděli zase pryč. 14 dní, k jejichž dokonalosti bude chybět jen naše maminka, ale věřím, že na to nebude čas myslet.
    V sobotu byla Kačenka tak nadšená! Užili jsme si spolu městské slavnosti a kromě atrakcí si prošla i „10 barevných zastavení“ pro děti. Zabubnovala si na africký bubínek s dětmi a na dalším stanovišti správně uhádla bylinku, za kterou dostala meduňku, se kterou jsme šli k „čajovému“ stanovišti, kde si děti klekly na koberec a vařily opravdový čaj! Paní nasypala různé čaje do misek, dala dětem přivonět a pak už bylo jen na nich, jaký čaj namíchají. Do připravené směsi otrhaly meduňku a paní to pak zalila horkou vodou. Když mi ten čaj přinesla nadšeně ochutnat, byl jsem tou vůní úplně okouzlený. Dala tam totiž největší část černého čaje s esencí růží. Tak krásně voněl! Kačenka vypila půlku a zbytek nechala vypít mě. Šel jsem se té paní zeptat, co je to za čaj, že je tak dobrý a ona mi odpověděla: „Je tak dobrý, protože Vám ho namíchala ona!“ Usmála se a ukázala na Kačenku 🙂
     
    Každá minuta, kdy mám svojí dceru u sebe, je tak úžasným zážitkem!
     
     
    Ona je ten důvod, proč miluji život.
    Žádný jiný smysl nenacházím.
    Tahle žena mě nikdy neopustí jen proto, že jí řeknu, že se chci stát ženou. Nemůže se se mnou rozvést a mojí dcerou bude navždycky.
     
    V sobotu jsem měl ještě jeden příjemný zážitek. Úplně z ničeho nic, aniž bych to plánoval, jsem se zadíval jedné slečně do jejích krásných očí a ona necukla. Nemohl jsem si pomoct. Hrozně mě její pohled přitahoval a jak jsme se tak na sebe mlčky s úsměvem dívali, bylo mi krásně. Jakoby v tu chvíli ani neexistoval čas. Všechno kolem se zastavilo a střed vesmíru byl právě tady. Co se jí asi honilo hlavou? 🙂 Takové pohledy cítíte na celém těle. Je v nich obrovská síla a řeknou toho víc než tisíc slov. Jenže ono by to asi občas těch pár slov chtělo :/ Takhle se s prvním ucuknutím přerušil tok té nekonečné síly a každý jsme museli jít svou vlastní cestou. Nebyla to pokladní z Kauflandu, abych si přečetl její jméno na plášti. Podařilo se mi pak doma na netu jen vypátrat, že to byla dcera jedné pedagožky výtvarné školy. Ale víc nic. A tak jsem si řekl:
     
    Mám-li jí ještě někdy potkat, pak jí potkám.
     
     
    Už několik měsíců jsem měl v hlavě jedno místo, kde jsme byli s manželkou před jedenácti lety na dovolené. Starou červenou škodovkou, ještě bez navigace jen s papírovým autoatlasem a modrým stanem. To místo bylo moc hezké a když jsem včera vezl mamku k tetě na Vysočinu, musel jsem se tam zajet podívat. Kemp v nadmořské výšce skoro 700 m.n.m. u nádherného rybníka Sykovec mezi smrky a borovicemi…
     
    Vůbec nic se tam nezměnilo. Ještě pořád tam bylo naše ohniště, slunce zapadající nad rybníkem a stromy, které si pamatují naše kroky, naše hlasy i strach pod stanem v ukrutné bouřce. O to to byl větší zážitek, protože jsme sem zabloudili náhodou. V kempu poblíž vodní nádrže Vír, kam jsme totiž měli původně namířeno, bylo ubytovaných několik škol a nebylo tam už místo. Tak jsme jeli dál…
    Taky byl červen, ale teď mi doopravdy mrzly ruce, jak foukal ledový vítr. Asi chtěl, abych tu moc dlouho nebyl. Bylo skoro pět odpoledne, ale mě se pryč nechtělo. Ráno jsem měl vstávat do práce a přede mnou 250 km.
     
    Věci se mají napravovat tam, kde se pokazily.
    A tak nevím, co tady dělám.
    Snažil jsem se je napravit, jak nejlépe jsem dovedl, ale není o to zájem.
     
    Pořád se to opakuje.
     
    Sedím na břehu rybníka a čekám, kdy se vrátíš z umývárny, abych rozestlal spacáky… ale ty nepřicházíš. Stmívá se. Mám strach. Strach o tebe.