Jediné mé rozhodnutí
Probouzím se do sluncem zalitého dne s modrou oblohou ve své vlastní posteli, aniž by mě někdo pětkrát za noc vzbudil a nemůžu se nabažit toho všeho kolem. Nemůžu se nabažit ani svého těla. Miluju ho! 🙂
Když nad tím teď tak přemýšlím, mohl můj dnešní den vypadat různě v závislosti na tom, jak jsem se v minulosti rozhodla.
12. červen 2015 mohl vypadat klidně tak, že se dál utápím v depresích s černými myšlenkami ze zoufalství, že nikdy nebudu tím, kým doopravdy jsem a den ze dne tak budu přežívat celý svůj život.
Mohla jsem teď taky ležet už dávno někde v hlíně a měla bych pokoj. Ale jaký by to byl pokoj, při kterém by do smrti trpěla moje mamča? Moji nejbližší? A o co všechno krásné bych přišla, kdybych si tehdy před třemi roky neřekla, jdu do toho? A teď nemyslím jen věci spojené s přeměnou, která sama o sobě stála za to, ale stejně tak stály za to zážitky, které jsem prostě za tu dobu prožila. Protože stojí za to žít.
Nemám deprese ani neležím shnilá v rakvi nebo rozsypaná v posypové loučce jen proto, že jsem byla schopná udělat to správné rozhodnutí. Jsem moc šťastná, že jsem ho udělala, protože teď při pohledu zpátky ani žádné jiné rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Jak jen jsem si mohla myslet, že to nezvládnu? Že to bude těžké? Že mi všichni lidé budou házet klacky pod nohy? Ten strach, jak byl obrovský a jak postupně slábl, až se jednoduše překulil v radost… Myslíte, že jsem to čekala? Že jsem si byla jistá, že to dopadne dobře? Ale měla jsem snad jinou možnost, než věřit?
Před chvilkou tu byla ségra. Tohle jí fakt musím někdy oplatit. Nakoupila mi všechno, co jsem potřebovala – od jídla až po vložky a kondomy. Takže si teď chroupám pistáciový nanuk, ležím u toho a než večer dorazí Tom pro klíče, ještě si odpočinu. Líbí se mi, jak každý den všechno bolí méně (ona už ta bolest není téměř znatelná, nejsou potřeba vůbec žádné léky a vlastně jí ani nevnímám, jen občas nějaký ten cuk, škub nebo zašimrání, to jak se to tam hojí 🙂 A pak se nedá přehlédnout ještě jeden druh šimrání – ten je taky dobrý :).
Trošku mi tedy vadí ten igelitový pytlík, protože se do něj neustále zaplétám a není moc příjemné, když ho omylem nechám pověšený na židli, ale já pokračuji v chůzi dále 🙂 Ale jinak mě to až zas tak moc neomezuje. Když já už jsem celé dvě hodiny v Motole při pokusu o život bez cévky okusila tu svobodu svého těla bez hadiček a bez pytlíků 🙂 Teď už je to ale jen ten igelitový. Ten se vyškubne a jde se. 🙂
Kdyby to tak šlo i předtím – jen vyškubnout a jít 🙂
Vlastně si to tu celé teď užívám. Celé tohle své „poporodní“ období v šestinedělí 🙂
2 Comments
žába
A po třech letech je ve vašem životě jiný Tom než tenkrát 😉
Lucka
[1]: Tereza se prostě Toma nezbaví, to je osud, Tom k Tereze patří.