Přeměny

Život má svůj vlastní scénář

TO JE TAK ÚŽASNÉ BÝT ŽENOU!!!
 
Musela jsem to napsat.
Jsou momenty, kdy nic jiného ani říct nemůžu, protože některé věci prožívám úplně poprvé – jako malá holka a zatímco bych měla být opravdu tou zkušenou zralou ženou, jsem puberťačka, co se to snaží regulovat, ale moc jí to nejde a tak se to učí a spolu s tím se učí být i trpělivá.
 
Že ještě není čas pro prince?
Vlastně nevím, jak to s tím pravým časem je. :/
Nic jsem neplánovala, ale život si jede tak nějak podle svého vlastního scénáře 🙂 (To mě na něm baví). Ačkoli je spousta věcí jen v našich rukách, je tu další spousta věcí, které závisí na náhodě. (Protože v osud nevěřím). Prostě se probudíte, myslíte si, že ten den bude jako každý jiný a ono je všechno jinak.
 
 
Včera jsem se nemohla dostat z té pochmurné nálady po vrácení Kačenky mamince. Nemohla jsem dostat do hlavy jakoukoliv jinou myšlenku, než na Kačenku. A už jsem to po pár hodinách nakonec vzdala. Ten týden s ní utekl jako nic. Vůbec to nebyl týden, ale tak dva tři dny. Nestačily mi.
 
Večer jsem přemýšlela, jak zaměstnat mozek. Věděla jsem, že když si pustím nějaký trapný horror, že to kolikrát pomůže. Ale ty horrory byly fakt zrovna až moc trapné, takže nepomáhaly. Pirani mě nevzrušovaly, příšera z Himalájí, co žrala horolezce, byla ještě trapnější a aspoň trošku blbě se mi udělalo z (pardon) blijících oživlých mrtvol v márnici.
Myšlenky v hlavě mi ale konečně trošku rozhýbal opravdu ošklivý brazilský film Andělé slunce o dětské prostituci na základě skutečných událostí. Něco tak odporného, špinavého, brutálního a smutného jsem dlouho neviděla. Asi tak po padesáti chlapech, kteří se na ní přes noc vystřídali, se dvanáctiletá slečna s pláčem ptá druhé slečny: „Co se jim na tom tak líbí? Vždyť to bolí? Cítím se tak špinavá.“
Co se jim na tom tak líbí? Tu ženu to bolí. To dítě to bolí. Mě to bolí skrz obrazovku.
To je zase ten testosteron. Příroda si krutě zajistila reprodukci bez ohledu na city. Protože kdyby ti muži nějaké city měli, nedošlo by k něčemu takovému a nemusel by být natočen tento film.
Ale svůj účel – vyhnat stesk po Kačence z hlavy – to splnilo. Čím hnusnější film, tím lépe. Léčba šokem.
 
Byly dvě hodiny, ale spánek s mokrýma očima stejně pořád nikde.
 
A přitom stačilo tak málo…
 
Jakoby to ti kluci věděli. Z ničeho nic zpráva. Ve dvě v noci. Tím to jen začlo.
Tohle se mi stává pořád. Jakoby mě někdo pozoroval a když zjistí, že něco potřebuji, tak mi to dá. (Nefunguje to ale vždycky nebo možná ano, ale ne v případech, kdy není žádoucí, abych to dostala – jako např. aby se ke mě kdysi vrátila manželka. Tehdy jsem si myslela, že je to správné, ale teď vím, že správné bylo, aby se ke mě nevrátila).
 
Jedna zpráva, druhá zpráva, už jsem začala být rozmazlována (je vidět, na co ti kluci v noci myslí, ale tentokrát to nebyly žádné nechutnosti). A pak z ničeho nic zpráva od kluka, který mi už párkrát napsal, ale až teď se rozepsal nějak víc… On snad opravdu vycítil, jak mi je.
Ani nevím, jak se to stalo, že jsme ráno pokračovali a během dne už jsem to nemohla vydržet, tak jsem se jen koukla, jestli něco nenapsal…
 
V jedno sobotní červencové odpoledne na posekaném trávníku leží na lehátku na zahradě své sestry na okraji Prahy jeden muž, který jinak bydlí 30 minut autem ode mě. (Nesnáším vztah na dálku, nemám sílu na ta loučení).
 
Nerada si s někým volám a už vůbec ne přes skype s kamerou. Jsem spíš spisovatelka 🙂 Naposledy to bylo nedávno s mojí milou kamarádkou z východu (joj má to hezké v tom svém pokojíčku a měsíc nevybaleným kufrem (né, dělám si legraci :), ale to se nepočítá a pak před třemi lety při flirtech s klukama, po kterých jsem tolik prahla, ale nesměla jsem to dělat a při kterých jsem ale musela skrývat svou tvář, což bylo nepříjemné mně i jim.
 
Když mi po pár hodinách psaní navrhl videohovor, zase se ve mě ozval ten rarášek, který mi říkal: „Po telefonu sis to už s hlasem vyzkoušela a prošla jsi. Taky ses tak bála – a vidíš! Vyšlo to. Teď máš jedinečnou možnost zkusit to poprvé i s obrazem! To už je skoro jako v reálu! Zkus to! Musíš to zkusit! Tak honem do toho!“
 
Byla jsem připravená, že neprojdu. Měla jsem v úmyslu ze vzteku a smutku upéct bábovku (zaměstnat mozek). Zítra jdu k mamce na oběd a vzala bych jí s sebou 🙂 (Ale to jim neřeknu, že ta bábovka by byla vlastně smuteční 🙂
 
Mělo to být 5 minut hovoru, ale byla z toho nakonec hodina. Prošla jsem!!! To jsem nečekala. Tolik jsem si nevěřila!
Byla to tak krásná hodina, že bych jí nejradši vrátila zpátky a zase ho viděla, ale nemůžu být tak hrrr. (To jsem si ale hezky zaměstnala mozek 🙂
Nešlo mi ale jen o to vyzkoušet si, zda projdu. I když to pro mě mělo samozřejmě taky velký význam. Ta kombinace obrazu úplně poprvé a hlasu. A vyšlo to! Šlo mi o to, aby ten kluk neutekl, protože se mi líbí. Aby mi zítra ráno zase napsal něco hezkého. Nevyužívám téhle situace jen pro svůj prospěch, abych si něco dokázala. Nemyslím to zle. A myslím to vážně. Každý člověk má své city, které nechci ranit, i když teď přichází část, která je těžká. Jakobych si nepřipouštěla, že jsem v nějaké mezifázi. Rozhodně mi to většina lidí nedává najevo a tak často (a ráda) zapomínám, že ještě nejsem na konci své cesty. Mívám pocit, že už tam jsem. I kdybych se v tento den měla zastavit a lepší už to nebylo, dalo by se s tím žít, ale s tím dole ne.
 
Dívali jsme se na sebe a povídali celou hodinu, o které jsem si myslela, že je to tak deset minut. Ještě teď mě bolí pusa od toho, jak jsem se smála. Byla jsem ze začátku ale tak nervózní! Čtvrt hodiny před tím jsem se upravovala a nakrucovala před kamerou, abych se mu líbila. A pak to stejně bylo jedno, protože jsem s tou kamerou pohybovala, aby viděl i můj byt, nedomalovaný hrad Kačenky, jaké to tu mám a neřešila jsem už žádné hezké nebo hrozné úhly záběru. Jak jsem pochopila během hovoru i po hovoru z jeho vzkazů, neřešil to ani on.
 
(117)
 
 
Úplné detaily tu samozřejmě popisovat nebudu. (O sexu tu nikdo nemluví).
 
„nechcem od teba si odpočinúť, ale pri tebe odpočívať“
„velmi sa tesim na teba“
„som spokojný lebo si píšem aj hovorím s krasnou a nadhernou zienkou“
 
Sedím tu a nemůžu se pohnout. Zaznamenávám si ten silný zážitek plný nepoznaných emocí, jakobych se zamilovala a k tomu poprvé v životě. Dívám se zasněná z okna, poslouchám jeho oblíbenou pomalou zamilovanou písničku od Chinaski, kterou jsem si teď měla poslechnout „chci líbat tě na tvoje ústa, chci koupat se ve tvým smíchu…“ a chce se mi brečet i křičet radostí zároveň. Proč se tak cítím? Proč nejsem schopná se na nic soustředit? Proč se nemůžu odlepit od jeho slov, která mi teď po hodině hovoru píše na monitor? Proč jim tak věřím? Proč mám výčitky, že něco tajím? 🙁
 
A je to tady.
 
Za prvé řeším Kačenku. (Ukázali jsme si fotky svých dětí). Řekl mi: „Krásná po mamince.“ 🙂 Aaaach.
Není běžné, když jí maminka nemá každý den, ale jen o víkendu jednou za 14 dní.
Nevím, co na to říct. Budu muset s pravdou ven.
Ptá se na partnera.
Nechci lhát. Že ex není on, ale ona. A tak nelžu, ale současně ho neopravuji.
Nechci už nikdy lhát.
 
Nedávno jsem (i díky vám) přišla na to, že v 99 % případech rozhodně svoji minulost prozradit. Ale KDY? Teď NE!
První pokus (před seznámením) už jsem prošvihla. A momentálně jsem v rozpoložení, ve kterém nejsem schopná něco takového říct.
Před první schůzkou, jak to plánuje Linda?
To je možná nejrozumnější.
I když to bude bolet (mě určitě a jeho ještě víc).
Ale nechodíme spolu rok. Je to pár dní, tak co?
A tohle bude pořád dokola, než to jednou vyjde, ach jo.
 
Desítky euforií, desítky šťastných čtyř očí a desítky neskousnutelných skutečností. Nebo ten scénář může být jiný? Může. Když to nezkusím, tak se to nedozvím.
Beztak k tomu jednou dojde, ačkoli jsem to neplánovala zrovna teď.
 
Jsem v sedmém nebi z dnešního zážitku, kdy jsem prošla přes skype poprvé s webkamerou bez jediné pochybnosti a navíc se mi povedlo ještě víc posílit tu vzájemnou touhu poznat se.
Teď mě čeká rande.
A na to tedy odvahu vážně nemám.
Ale jedno rande už jsem nedávno zrušila a podruhé už to s tímhle klukem po dnešním zážitku asi zrušit nedokážu.
Tak neprojdu no.
Co chci 5 měsíců na HRT?
 
Mám stejně jen dvě možnosti:
Buď mu to ještě neříct a tím rande si dokázat, že projdu (v tom si ale tak nevěřím) nebo mu to o sobě říct a doufat, že se z toho stane vztah bez obav (pohádka a utopie?).
 
Ono je to stejně jedno.
Nadšení z dneška mi už nikdo nevezme a videohovor pro někoho běžnou záležitostí, pro mě jedinečným okamžikem, kdy mi byla tak neuvěřitelně krásným způsobem dokazována má ženskost, je v životě každého člověka první jen jednou. U některých vyvolených lidí je videohovor v životě první ale dvakrát ;). Jako spousta věcí. Je to jako znovu se narodit a zrychleně dospět do druhého života.
Je třeba si to užít!
 
A je pravda, že kolikrát za našimi neúspěchy nestojí žádná přeměna. Ale úplně jiné souvislosti, které nám brání v tom uskutečnit své sny o našich vysněných mužích stejně, jako brání ostatním ženám.
 
 
Ale stejně pořád myslím na Kačenku. Na mojí princeznu, která mi tu chybí.
 
Vidím jí, jak jdeme třeba z pekárny a z ničeho nic mi řekne: „Tobě to tak sluší! Tyhle kalhoty jsou moc hezké totiž a hodí se k tomu tričku,“ nebo „To jsou hezké šaty“ (po sobotním cirkuse na začátku naší dovolené, kdy mi ještě připadalo, že dovolená nikdy neskončí).
 
 
A ještě něco zvláštního 🙂
Dnes se mi na hlavní stránce na blog.cz podsunula nabídka s titulkem: „Kde to nejvíc žije? – Čtěte nejdiskutovanější články!“
 
Tak mě zajímalo, kde to nejvíc žije…
Nooo a kde to nejvíc žije ze všech blogů na blog.cz, kterých je už přes 1 milión? 🙂
 
No jasně.
Kde jinde že? 🙂
 
Za posledních 7 dní – 1. místo:
 
Za posledních 30 dní – 5. a 13. místo:
 
Za to můžete vy! 🙂
 
Jinak já o popularitu nestojím. Nepropaguji tenhle blog vůbec nikde a nechala jsem ho i vyřadit z katalogu blogů tady na blog.cz i z katalogu toplist.cz.
 
Když už jsme u těch statistik zase, tak na youtube, které nepropaguji už vůbec a chystám se ho zrušit, bylo právě dosaženo přes 200.000 shlédnutí a necelých 1000 odběratelů. Nedávno jsem si je prohlížela 🙂 (ty odběratele). Někteří z nich jsou moc zajímaví.
Zaujala mě ale i statistika shlédnutí v jednotlivých zemích:
 
USA
ČR
Velká Británie
Mexiko
Německo
 
Kde se tu dlouhodobě vzalo to Mexiko?
 
 
 
Tak fajn.
Je půl dvanácté, nemůžu spát, tak si tu tak píšu, koukám na statistiky a vlastně bych měla být v peřinách a psát svému milému „dobrou noc“, protože na to čeká. Tak já za ním letím 🙂
 
Ale ještě než tam doletím, chtěla jsem si sem dát jednu přeměnu z Velké Británie.
 
Christine
 
 
Co se to s ní stalo za dva roky?
 
Píše, že po 6 měsících jí začala růst prsa a pak přišla FFS (Facial Feminization Surgery) – tady tak často diskutovaná feminizační operace obličeje.
 
Christine své transition video nemá, ale má videa, na kterých promlouvá k divákům youtube.
Na jednom z prvních videí mužským hlasem, na posledních už ženským.
 
Foto vlevo je focené v poslední den, kdy se Christine rozhodla přijít do práce jako muž.
 
Co k tomu ještě říct?
To je tak neuvěřitelný posun.
Hormony z ní po roce a půl udělaly taky už moc hezkou slečnu, ale FFS jen přispěla k dokonalosti.
 
Vždycky existuje nějaké řešení. (Ano, vždycky.)
I když slečna třeba nemá vlasy.
 
Takže hurá do peřin a já se jdu těšit, co mi pan scénárista Život vymyslí zase zítra 🙂
 
Myslím to vážně, když říkám, že je tak úžasné být ženou!

7 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.