• otєrєzє.cz

    Aby mohl jeti v dámském kupé

    Dnešek je takový zajímavý den.
     
    Je to na den přesně pět let, co jsem se sama (nebo spíš Tom) vyloženě šourala odnikud nikam bosýma nohama zabořenýma do jemnýho písku na pobřeží Baltského moře v Polsku, kam jsem nešťastná utekla a které vždycky šplouchlo vlnky na moje nohy, takže jsem měla mokré nohavice, i když jsem je měla vyhrnuté, tenisky jsem si nesla v rukách, sluníčko krásně hřálo, občas jsem šlápla na vyplavenou prázdnou krabici mléka se švédskými nápisy a přála jsem si zmizet z téhle planety, užírala se ve svém trápení a nemohla se vzpamatovat z červnového rozvodu. Pak z tohohle ráje plného obrovských brusinek a borových lesů na pobřeží vrátila jsem se rozhodnutá se započatou přeměnou skončit s tím, že stůj co stůj musím získat zpět ty nejbližší (manželku a Kačenku).
     
    Přijela jsem do Čech, letěla si hned ostříhat své vlasy, které už byly skoro na mikádo, vyslechla si u kadeřnice, jak už to mám příšerně přerostlé a hrozné a začalo mé patnáctiměsíční období sebelítosti, sebetrýznění, breku a plácání se ve všem takovým způsobem, že doteď nechápu, proč a na co jsem čekala tak dlouho.
     
    Bylo to však období, kterým jsem si musela projít, abych se po těch patnácti měsících zase k Hance vrátila a dokončila to, co jsem začala.
     
    “Je jen jedná cesta.”
     

     
    Kromě neskutečného stesku po mé dceři jsem řešila, kde budu bydlet a taky práci. Bylo toho tolik. Boj s přijetím vlastní identity ani nepočítám. Tehdy tento můj blog zmodral (dostal modré pozadí), psala jsem zase v mužském rodě a já byla skálopevně přesvědčená, že jsem tu Terezu v sobě zabila už nadobro a myslela jsem, že jsem se zhluboka nadechla do nové životní etapy a zbytek svého života strávím v mužské schránce, protože přeci žádná Tereza neexistuje, žádná transsexualita neexistuje a já jsem chlap.
     
    Klasika.
     
    Dnes je to pět let, co jsem s sebou táhla ten největší balvan mého života.
     
     
    Co z toho balvanu zbylo? 🙂
     
    Jako severní vítr na pobřeží Baltu rozfoukává malinkatá zrnka písku pryč do daleka, rozpadl se na prach i balvan, který jsem si s sebou táhla od narození a jen díky mým správným rozhodnutím obklopena těmi správnými lidmi se mi postupně povedlo ten balvan rozbít a zbavit se ho.
     
    Dozvuky té euforie ozývají se ve mně stále. Jedu autem a najednou se začnu culit. Protože prostě tenhle život je krásný! Tahle planeta je krásná! (Nemůžu za to. Prostě je.) A já jsem teď tady v celé své “kráse” šťastná… tak šťastná!!! Jak asi šťastná může být žena, která je vděčná za to, že je ženou. Když jde po ulici, mávají na ní kluci za volantem, culí se, div neprojedou červenou na semaforu a já jim na oplátku taky mávám, culím se, i když už je v životě neuvidím, to je to kouzlo pomíjivého… Sluníčko zapadá za stromy, je srpen, v ruce nanuk a na sobě červené šaty doplňující mojí hřívu havraní… Stále jsou dny, kdy tají se mi dech nad tímhle zázrakem.
     
     
    Dnešek začal hezky už ráno. Vyskočil na mě tento článek z Národní knihovny:
     
    Národní listy, 23. 8. 1912 – přesně před 105 lety.
     
    Tak jsem si řekla: Aha! Lili Elbe jela s Gerdou od pana doktora. 🙂 (Už v té době byli svoji… tedy “byly svoje” vlastně.)
    Bože. Chlap v dámském jel vlakem! A dostalo se to tehdy z Německa až do českých novin. Neslýchané.
    Jsem tak šťastná, že žiju v roce 2017.
     
     
    Dneska jsem byla ale celý den vysmátá.
     
    Přišla kolegyně a… začala žonglovat, tak jí říkám: “Tyjo, ty umíš všechno, viď?”
     
    A ona na mě: “Jo, já jsem úplně dokonalá. Chybí mi jenom penis.”
     
    Tak jsem byla smíchy pod stolem.
    Jakože dokonalý je člověk jen tehdy, když má penis. 🙂 Takový ten typicky chlapský pohled na vesmír.
     
    A pak si sáhla do rozkroku a říká: “No faaakt, není tam!”
     
     
    A pak hned mi napíše Eliška (4 měsíce na HRT):
     
    “Včera v Kauflande som, ani neviem prečo, vbehla na mužské toalety. To bol gól. Stáli tam dvaja a len pozreli na seba, ja som sa začervenala, povedala pardon. A len som počula za dverami na seba: “Piča zvedavá!”.
     
    Hele, ty p*** zvědavá, laskavě už choď na svůj vlastní záchod jo? A neobtěžuj ty dokonalé bytosti!
     
    No, dělá pokroky, holka šikovná slovenská.
     
     
    Mé svatební foto ještě nemám, ale až bude, tak ho sem fakt dám! I když na něj teda není nikdo zvědavej, ale přijde mi to jako takový dokonalý happyend téhle story, která už se stala úplně obyčejným příběhem jedný obyčejný holky.
     
    Tak, jak jsem si o tom vždycky snila.
    Abych byla “obyčejná”. Holka.
     
     
    Dneska jsem jednomu klukovi ukázala své současné fotky. Žadonil, tak jsem mu ukázala i ty starší – dva tři roky staré.
    Prohlásil, že je to divný, ale na těch starších vypadám starší. Že snad mládnu.
    Však jo. Mládnu! Já vím.
    Estrogen. 🙂
     
     
    “Muži jsou přitahováni ženami, které do svého okolí vyzařují jas. Toto vyzařování přitom nesouvisí s nějakými fyzickými vlastnostmi. Vyzařování je krása, která pramení z toho, že je žena šťastná.”
    (D. Deida)
     
    V ženství je taková neskutečná síla! Tohle jsem nikdy předtím nezažila. Je to naprosto odlišný způsob života, mého vnímání tohoto světa a toho, jak tento svět vnímá mě. Ty barvy, vůně, smyslnost, zdravá ženská sebedůvěra, sebevědomí, rafinovanost, odhodlanost, vytrvalost a nezvladatelná záplava emocí, které tak ráda podléhám. Předchozí a současný život jsou dvě naprosto odlišné nesrovnatelné věci. Tak, jako jsem tehdy byla nešťastná, jsem teď přesně na opačné straně – tak šťastná.
     
    Joo, snědla jsem před chvilkou půlku čokolády, ale šťastná jsem i bez ní.
     
    Vědomá ženská krása
    je totiž nejen o vnější kráse,
    ale i o tom ponořit se do hlubin své duše
    a udělat ji šťastnou.
     
     
    To můžete udělat jen vy samy. Nikdo jiný to za vás neudělá. Neodkládejte to.
     
     
    Tak původně jsem nechtěla psát žádný motivační článek (ani jeden takový odstavec), ale když ono mi to nedalo.
     
    Moc ráda bych pozdravila čtenářky (zakleté princezny, jejich maminky, jejich kamarádky a starostlivé sestřičky, nebo taky jejich manželky…), které na tento blog přichází i po letech a začítají se do něj. A pak mi píší a já jsem ráda, že někomu otvírá oči, pomáhá nebo prostě jen přináší někomu něco užitečného a dobrého, nebo prostě jen nějakou informaci, které jsem tehdy hltala a teď už hltám plnými doušky jen svůj vlastní opravdový život, ve kterém jsem já opravdu já.
     
    To ta pětiletá vzpomínka… vyčarovala tenhle můj dnešní článek.