otєrєzє.cz

Doma s novým krčkem

Ještě jsem ho neviděla! (Myšleno ohryzek).
Když jsem vracejíce se z ranní hygieny odchytila pana doktora na chodbě (sám se mě zeptal, jak mi je 🙂 a zeptala se ho, zda bych mohla dnes domů, že bych už opravdu potřebovala (za ty tři dny totiž přišlo tolik objednávek, že už jsem musela domů, jelikož jsem jediná zaměstnankyně svého e-shopu), tak si mě vzal do ošetřovny, okoukli to tam a usnesli se, že je to hezké, takže mě propustí, ale lepší by bylo až zítra.
Jéé jak ráda bych tam zůstala ještě do zítřka. Co mi tam chybělo? Usměvaví doktoři, milé sestřičky, fajn spolubydlící, výborné jídlo, to vše na ženském oddělení a měkoučká postel, na které se tak hezky odpočívalo… Najednou jsem mohla spát, jak dlouho chci (budilo se v 6:30 na měření teploty) a přes den kdy chci.
Nikdy bych neřekla, že při loučení s paní spolubydlící budeme mít obě v očích slzy…
Snad to bylo tím, že jsme šly na sál po sobě a jí šlo opravdu o život (což se naštěstí nakonec nestalo).
Normálně mi chybí :/ Přirostla mi k srdci.
To naše povídání, její humor a vzájemné otázky.
Chybí mi i ty sestřičky a doktoři. Člověk si tak zvykne na takovou péči.
Uvědomila jsem si tam jednu věc, kterou jsem dřív neviděla. Že můj život je uspěchaný.
Ráno do práce, po práci rychle balit balíky, na poštu, pokud už není zboží, tak rychle do Německa. To jsou hodiny a hodiny ježdění a když se vrátím pozdě večer domů, stíhám sníst jen jogurt, rychle do sprchy a usnu. A druhý den znovu. A potom znovu a znovu a znovu.
Když jsem ležela na tom pokoji s ostatníma holkama a za okny stromy, ptáci, jinovatka a večer to ticho, bylo to nečekané a příjemné. Navzdory všem nepříjemným zákrokům, které jsem musela já i ostatní podstoupit.
Jsem moc ráda, že jsem tu paní poznala. Ona byla totiž případ, se kterým si nevěděl nikdo rady. Večer šla doma spát tak, jako chodíme my všichni, v noci se jí udělala na tváři u ucha boule a ta rostla raketovou rychlostí tak, že už jí ráno doktoři přehazovali z jedné ordinace do druhé, nikdo nic nevěděl a nakonec musela jít na sál, aby to rozkuchali a přišli na to, co to může být. Nakonec to byl prý nějaký “shluk krve”. Ukazovali jí i arabským a japonským studentům, kteří tam zrovna dnes byli. (Mě naštěstí ne). Ten její strach cítím ještě teď, ale všichni jsme jí uklidňovali a vyšlo to. Ta paní přemýšlela nesmírně pozitivně a to jí drželo. Mohla tam ležet úplně zdrcená a položená bez nadějí. Ale ona taková není. Tak hezky mluvila o svém synovi, který tam za ní přiběhl, ale ona byla zrovna na sále… Snad bude do Vánoc doma.
Dnes jen takhle krátce.
Mám o čem přemýšlet, protože bych moc ráda zpomalila svůj život, jenže nemůžu. Platím toho tolik, že jsem svázaná a nemůžu nic. Ještě aspoň rok vydržet…
Navíc se blíží Vánoce, lidé chtějí dostat své zboží včas. Pošta už nestíhá a doručuje kolem pěti dní. Nemůžu čekat ani jeden den, jinak to nedostanou.
Po návratu domů (a ještě od mamky, u které jsem se na chvilku stavila, abych jí povyprávěla, jak jsem se měla hezky) jsem stihla ještě zabalit pár balíků a rychle s nimi na poštu. Tam téměř souběžně vedle mě parkoval jeden pán. Takový sympaťák. Jakmile jsem zaparkovala vedle něj, usmíval se na mě přes okénko a tak jsem si řekla: “Terezo, běž ven, třeba ti něco řekne.” 🙂 Vyskočila jsem, usmála se a on na mě: “Nemáte tam málo místa na zaparkování?”
A šli jsme spolu na poštu do té dlouhé fronty. Tam se na mě jednou otočil – byl totiž zvědavý (a já taky). Jenže to mělo háček – já byla neupravená – vlasy neumyté, oči jen v rychlosti namalované a nemohla jsem kroutit hlavou. Vůbec jsem se sama sobě nelíbila, protože jsem z té nemocnice byla ještě celá taková zmuchlaná a ulepená a tvářila jsem se otráveně, protože mě čekala ještě cesta do Německa. V tomhle stavu jsem rozhodně nebyla schopná někoho balit nebo flirtovat. A ani jsem to neměla v úmyslu, přeci!
Navíc jsem si řekla, že “pokud muž chce, vždycky si najde důvod, jak ženu oslovit, pokud o ní má zájem”. Tak jsem se prostě vrátila k autu a on tam na mě normálně čekal! 🙂
Řekl “nashle”, usmál se a šel ještě do jednoho obchodu.
To bylo všechno. Nic víc. Škoda. Čekám na podobné setkání, které může klidně proběhnout v obchodě u rohlíků nebo na parkovišti. A to proto, že je skutečné, nikoli virtuální. Takové má pro mě větší hodnotu.
Ale nevyhledávám ho. Líbí se mi právě jeho spontánnost.
A hned jsem frčela do Německa – snad poprvé s obrovskou nechutí, ale procházka po kluzkých čerstvě zasněžených kočičích hlavách ve starobylých uličkách mě rychle přivedla na jiné myšlenky. Navíc u pokladny byl asi nový brigádník – takový klučina blonďáček – tak jsem šla k němu, že si popovídám. Nevím, proč já si chci pořád povídat 🙂 To je děsná vlastnost tohleto. Navíc když jsem takový introvert. (Jo, jsem.) Ale sama z ničeho nic bych hovor nikdy nezačala, jenže on byl pokladní, takže jsem mohla. Problém byl v tom, že na “do you speak english” (je mladý, tak by mohl umět) reagoval tím obvyklým, co poslední dobou v Německu slyším na tuto otázku často: “Nein!”. Ach jo, tak se zase snažit německy, kdy musím vyloženě lovit slova hluboko z hlavy a to od nich není hezké. Fronta se zvětšovala, tak jsem toho nechala. Stačilo mi, že vím, že nově už berou i karty MasterCard.
Před chvílí jsem vylezla ze sprchy, takovým krkolomným způsobem si konečně umyla vlasy, což byla opravdu slast (voda se nesmí dostat na krk) a udělala jsem sisi horký heřmánkový čaj s medem, který tu teď piju, ale hned vklouznu pod deku. Mám toho za dnešek dost.
Ráno musím k obvodní doktorce, která ukončuje pracovní neschopnost, což jsem nevěděla. Ona mě jako Terezu ještě neviděla, přestože byla tím prvním člověkem na světě, kterému jsem to řekla a poslala mě dál… Ale ví o tom, protože k ní mamka chodí a těší se na mě 🙂 Já na ní také, ona je úžasná, ale ta hodina v narvané čekárně nemocných lidí mě děsí.
Během těch tří dnů neschopnosti jsem přišla na mzdě o tři tisíce, což by mě mohlo trápit, ale jak hezky poznamenala kamarádka Anetka: “Tři dny (tři tisíce) za celý zbytek života bez ovoce v krku – to je parádní obchod!”
Má pravdu. To je parádní obchod, za který jsem ráda. Navíc díky dnešnímu dokoupení zboží v Německu, místo toho, abych odpočívala, se mi ta finanční “díra” hned zalepí.
A jsem taky ráda za všechna ta setkání a přístup, díky kterému musím nemocnici v Hradci dát prostě jedničku s hvězdičkou.
Za dva dny mám odkrýt krček a za dva dny mě tedy čeká překvapení, co tam najdu (nebo spíš nenajdu) :). Určitou představu mám, ale uvidíme, zda se to shoduje s realitou.
V práci budu mít kolem krku lehoučkou blankytnou šálu a hrnout se tam tedy nebudu, když mám správně ještě ležet. Obvoďačka by mi napsala neschopnost jak dlouho chci, klidně ještě těch doporučených 7 dní, ale to jsem mohla rovnou zůstat v Hradci. Jenže já ne. Rychle honem honem do práce.
Protože se o svá zaměstnání bojíme, protože podle statistik jen 6 % zaměstnanců v případě nemoci odchází do pracovní neschopnosti (ostatní jdou s nemocí do práce, aby nepřišli o peníze! To je hrůza tohle tady!) a protože se někdo může na celou věc dívat jako na můj rozmar, nikoli jako nutnost a trápení, kterého jsem byla právě do konce života zase o kousek zbavena. Pořád jsou lidé, kteří to nechápou (a nemohu jim to dávat za zlé).
Ježiši ohryzek! Co řešíš?
Řeším každý detail, který žena nemá…
Není to můj rozmar, ale nutnost. Neexistuje jiné řešení. Proč je to těžké tak pochopit?
Měla jsem milión výčitek, že kvůli svému ohryzku musím na tři dny pryč a nebýt v práci. Z nemocnice jsem připojená z notebooku pracovala, co to šlo, až si mě spolubydlící dobíraly, ale měla jsem na výběr?
Ano měla.
Nechat v tom vykoupat mojí kolegyňku, která by všechno musela dělat za mě.
K tomu stejně za pár měsíců bude muset dojít, protože pod vlivem morfia v Motole prostě po návratu ze sálu pracovat odmítám. Nejsem stroj.
Přeji dobrou noc.
A budu trochu sentimentální: všem sestřičkám na ORL ženy, té milé paní, co už jí zítra snad odpojí tu příšernou baňku, do které se soustředí krev, panu MUDr. Černému Ph.D., kterého uvidím ještě 23.12., kdy si mě pozval na kontrolu, Kačence a Anetce a vám všem taky.
Jsem jak malá, já vím.
A taky trochu naměkko.

14 komentářů

  • v

    venceremos

    [5]: Taky si říkám co vlastně někteří dělají a jakým způsobem si vydělávají a nebo kde jsou zaměstnaní (pokud si nevydělávají prostituci), že mají takové nadstandardní příjmy, na rozdíl od těch typických českých žebráckých 9 až 13 tisíc čistá ruka jako odměna za měsíc vykonané práce v něčí prospěch.

  • l

    lifeofniki

    Platy v cechach jsou sice katastrofalni, ale od Rakouska se to az tak nelisi. Muj kamarad musel ukoncit nemocenskou a jit do prace na 12ky jinak by ho sef vyrazil.. Co se tyce rakouska, ano platy tu jsou mnohonasobne vyssi, zivotni minimum je cca tusim 800 euro mesicne, ale zivot tady je taky o hodne drazssi. Vezmeme si treba pronajem bytu, kauce jsou od 2000 vys, pokud jste 2 roky zameldovane na jedne adrese, mate narok na byt od mesta. Najem dvoupokojoveho mensiho bytu je zde prumerne 500 euro mesicne, za den spotrebujete minimalne 30 euro, pati se tady dokonce i poplatek za to, ze doma mate televizi, jedna jizdenka na metro stoji 2,20 euro coz je v prepoctu kolem 60ti korum, krabicka cigaret tu stoji v prepoctu okolo 110 korun, ovsem zae osaceni, kosmetiku a podobne tu vnimam mnohonasobne levneji nez v cechah. Kazdopadne pokud zijete z minima coz je 800 euro mescne, nebo mate prumerny plat ve vysi 1200 euro, tak si tady toho taky clovek az tolik nedovoli. Vzpominam si kdyz jsme jeli nakupovat s pritelem do ceska jidlo, za 2 plne kose jsme zaplatili neco kolem 110 euro, tady by to vyslo 3x vic a za den opravdu spotrebujete minimalne 30 euro. Takze bych situaci videla pomerne skoro stejne jako v cechach.. Mimochodem, pokud si platite privatne pojisteni v cechah, pohybuje se cena tusim kolem 1080 korun za mesic, pravte me, jestli se pletu. Tady pokud si chcete platit pojisteni privatne, mesicne vas to vyjde na 250 euro coz je neuveritelnych 6750 korun (kurs 27kc za euro). Takze zivot tady je taky docela divocina 🙂

  • M

    Míša

    ahoj, můžu se zeptat, zda lze tuhle operaci provést v celkové  narkoze a mít samostatný pokoj ( zaplatit si  nadstandard)? děkuju 🙂

  • M

    Míša

    děkuju moc za odpověd:)no já nevím, jak bych to v lokálce přežila, když jsem četla, jak jsi to popisovala :D na mě by to byl hardcore :D jinak souhlas, také jsem pro co nejméně  anestézií, ale u této opky mi můj strach  lokální nedovolí 🙂 o pokud jde o nadstandard, já nejsem  zas tak společenská a ustavičné povídání by mi badilo, mám ráda svůj klid 🙂 díky moc za blog 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.