Dvojrozměrný život
V pondělí 17.8.2015 od 00:00 do 23:59 si chci prožít svůj Den bez techniky a budu tedy absolutně nedostupná.
Potřebuji na vlastní kůži vědět, že můj život není dvojrozměrný na monitoru, ale že existuji. A tak jen prostě půjdu, jako chodili naši předkové s uzlíčkem přes rameno. (Já tedy se svojí bílou crossbody taškou).
Potřebuji na vlastní kůži vědět, že můj život není dvojrozměrný na monitoru, ale že existuji. A tak jen prostě půjdu, jako chodili naši předkové s uzlíčkem přes rameno. (Já tedy se svojí bílou crossbody taškou).
Celý život jsem se těšila na tohle léto, dalo mi tolik příležitostí, jak krásně ho prožít a já svojí neschopností trčím vzteklá a lítostivá doma.
Čím víc nejsem schopná překonat svůj strach, tím přibývá neprožitých zážitků, které jsem ale prožít měla. Je správné je prožít a je to dokonce žádoucí a příjemné.
Nejpitomější na tom je, že takové neuskutečněné zážitky už nemůžete nikdy vrátit. Neumím cestovat časem. Vše je pohlceno do minulosti a beze mě. Připravuji se o vzpomínky, které nemohly vzniknout i o něco, co by mělo být (neasociálnímu) člověku naprosto přirozené a tím je seznamování s jinými lidmi.
Ten doma s láskou dělaný hamburgr, co byl speciálně pro mě, někdo sní a další už nebude takový, jako ten první. Ta zmrzlina po létě přeci jen chutná jinak. V únoru si jí nedám v letních šatech s procházkou, při které bych se neklepala zimou. Ten film se v kině už vysílat nebude. Ta hasičská pouť už skončila…
Příští rok bude taky léto?
Bude.
Ale já budu o rok starší.
Život (i ten vysněný) mi někam odplouvá a já si toho všimla až teď.
Jen hlupák si nevezme to, co mu život sám podává.
A i léto je takové, jaké si ho uděláme.
Důrazně protestuji proti dvojrozměrným životům, které dlouhodobě žijeme a které nám brání v tom, abych cítila vůni lesa nebo slyšela cizí či dokonce vlastní hlas. Neodsuzuji komunikaci pomocí techniky, ale existenci neprožitých zážitků.
Pochopila bych, když jsem spoustu let před přeměnou žila svůj druhý život tady – v digitálním světě – a mohla si tak dopřávat věci, které bych nikdy ve skutečnosti nemohla.
Teď je ale můžu, tak nevím, co tu ještě dělám.
Vložila bych pár fotek ze zítřka, ale nechci používat techniku, tak budu psát… protože kreslit neumím a budu si tak kreslit písmenkami tužkou na papír, což jsem nedělala ani nepamatuji.
——————————
Doplněno den poté:
Asi bych měla nějak ten svůj Den bez techniky zhodnotit. Ono se řekne „vypnout a nepoužívat techniku“, ale člověk je tak zvyklý, že chvíli trvá, než si lidský mozek zvykne nezapnout tu televizi, nechat být ten noťas, ba i konvici jsem ráno nezapínala, takže to byla ideální příležitost, jak vyzkoušet maceraci (louhování čaje za studena), kterou nedávno předváděli ve Snídani s Novou a tolik se u toho rozplývali. Údajně se při louhování za studena ze zeleného čaje do vody nedostanou ty hořké třísloviny.
Nejvíc mě pobavilo, že čajový sáček nelze do studené vody jen tak ponořit. Odpor vody je příliš silný, tak jsem ho tam prostě nechala na pospas osudu a on pak stejně zvlhl a klesl 🙂
Výsledek byl uspokojující, nicméně čaj piji ráda teplý (ideálně 54 stupňů – to mám změřeno dětským infračerveným teploměrem z dob tehdejších).
Den bez techniky bych zhodnotila kladně i záporně.
Technika je dnes běžnou součástí našich životů a je nesmysl nevařit si čaj (který si stejně mohu uvařit v hrnci na vařiči) nebo elektrický kartáček na zuby. I tu pračku jsem klidně mohla zapnout, protože nijak neovlivňovala organizaci mého dne, zatímco televize, notebook a mobil ano.
Mobil byl jediný, který bych nechala ještě klidně spát. Bylo velmi příjemné vědět, že nemusím napínat neustále uši, jestli náhodou nezvonil (stejně jsem to zvonění slyšela, i když byl vypnutý – asi v mé hlavě) a tak můj Den bez techniky způsobil, že jsem si užila velmi poklidný příjemný den sama se sebou, se svými myšlenkami a večer pouze s knihou v ruce, což už jsem dlouho neprožila.
S jakou knihou, to se podělím v dalším článku.
2 Comments
Eliška "Hit And Miss" Liška
Správně, já jsem tento víkend také prožila bez techniky, trojrozměrně, příspěvek jsem napsala předem a vydala ho naschedulovaný… a zcela trojrozměrně jsem zabila jednoho člověka.
Tereza
[1]: I trojrozměrně někoho zabít může být pro někoho příjemným zážitkem