otєrєzє.cz

Svobodná volba věku

Z ničeho nic mě napadly tyhle dvě přestavy, tak hned musely spatřit světlo světa přímo z mé hlavy:
Vím, že rýpu do šíleně výbušného tématu, ale přivedla mě k němu čerstvá informace, že ta jedna jediná věčně nespokojená osoba proslulá šířením svých protestů snad proti všemu, co se přeměny týká, iniciovala přes české samozvané trans-hnutí, se kterým doufám nikdy nebudu mít nic společného, žalobu na Českou republiku z důvodu nucené sterilizace transsexuálních osob.
Jediným názorem reprezentujícím jednoho jedince se teď budou (protože musí) zabývat lidé, kteří tomu vůbec nerozumí a protože znám oficiální stanovisko naší České republiky, která se kloní k variantě na prvním obrázku, chtěla bych tu vyjádřit i svojí podporu.
Neodsuzuji přímo svobodnou volbu pohlaví, ale nějaká pravidla by nastavena být měla.
Nemůže to fungovat tak, jako v Chile, kde si prostě usmyslím, že chci mít v občance F, vyplním formulář a jsem žena. Bez ohledu na to, jak vypadám. Důležité je to, co cítím. Pokud se cítím být ženou, pak bych měla být žena. Že mám vousy? Penis? Chodím v pánském? No a co? Společnost mi přeci do toho nemůže mluvit. – To je varianta z obrázku číslo dvě.
Co tedy vlastně chceme?
A co chce společnost?
Co chtějí transsexuální ženy a muži?
Nikdy jsem neměla problém se stanovenými podmínkami, které byly vytvořené na základě celosvětově doporučeného postupu. Proč bych s tím měla mít problém? Nechci jako žena splodit potomka mužským způsobem, jsem žena. Nemám problém s podmínkami pro předepsání hormonů (musela bych být nemocná jen na smrt, aby byl nějaký problém je legálně získat. Navíc je to tak jednoduché – leží v ordinacích sexuologů, stačí si pro ně dojít, proč je brát na černo a hazardovat se svým zdravím, jak jsem měla možnost několikrát zaslechnout na společných sezeních u dívek, které si je předepsaly samy a pak se vezly záchrankou, protože jim selhala játra a šlo jim o život?).
Ráda jsem podepsala, že operativní změna je krok nevratný.
Co bych jako chtěla vracet?
Necítím se zmrzačená, cítím se “čistá”, vysvobozená, svá a přirozená. Mám konečně ráda své tělo.
V čem je tedy ten problém?
A tak nechápu, kdo a proč volá po této změně.
Nechť jsem tedy jeho protiváhou.
Neztotožňuji se v žádném případě s ženami, které si chtějí ponechat své penisy a nikdy je nepochopím. (Mluvím o ženách. Ne o transvestitech nebo o bigender osobách, které se identifikují jako “obojí”.)
Po pravdě. Jsem ráda, že jsem schopná identifikovat ženy jako ženy a muže jako muže. Že se mnou na dámské toalety nechodí ženy s penisem nebo že se s nimi nesprchuji ve společných sprchách a nepředhání se, která ho má většího.
Chápu, že zoufalý člověk sedící v koutě svého pokoje identifikující se jako žena touží po uznání této ženské identity celým světem, ale F v dokladech nebo ženské rodné číslo to opravdu nezmění.
Respektuji holky, které s přeměnou teprve začínají, vypadají ještě jako kluci, ale mluví o sobě v ženském rodě. Sama vždy u nich používám ženský rod. Vím, jaké to je, když nás někdo nebere takové, jaké jsme. Všechny tyto holky mají ale jasný cíl. Něco se sebou dělají. Pracují na sobě. A koordinovaně se jejich život překlápí pomalu ale jistě na správnou stranu.
Kdysi jsem tu postup Chile chválila, protože by to urychlilo a usnadnilo moji přeměnu. Ale co bych tím získala? Zda mě společnost vnímá jako ženu nezávisí na mém F v občance. Dokonce to ani z poloviny nezávisí na hormonech. Je to hlavně naše práce. To, co pro sebe děláme, se nám jednou tisíckrát vrátí. Nemohu se potom divit, že mě lidé špatně identifikují, pokud si sednu v restauraci s rozkročenýma nohama, ruce hodím ledabyle doprostřed a pozoruji okolí celá ohnutá a shrbená jak zedník, co si právě odskočil na jedno pivko.
Rozhodnutí, zda někoho identifikuji jako ženu nebo muže, mi jednoznačně a výhradně vždy napovídá jen on sám. Svým chováním, pohyby, myšlením a potom také svým zjevem, včetně oblečení (i to hraje roli v kombinaci s ostatním) a to, jak se o sebe staráme. Nevidím mu do občanky.
Viděla jsem nedávno poslední fotky Jarky Brokešové a pardon, ale hledala jsem na nich Jarku Brokešovou, kterou jsem tam nenašla, ačkoli tam byla.
Viděla jsem slečny na kontrole u Jarolíma po operaci, které měly na tvářích strniště.
Viděla jsem, jak ani několik let po operaci slečna v životě neviděla řasenku nebo šaty. Nikdy. “Já jem spokojená, ale trošku mě mrzí, že si mě v práci pořád dobírají nebo že si mě lidé občas pletou.”
To můžeme rovnou zůstat v tom koutku pokoje, namalovat si pusu, vzít sukni a hotovo. Hlavně, že my samy se identifikujeme jako ženy. Co si myslí okolí už je jedno. Ať si je zmatené nebo zlé. Já jsem prostě žena, tak mě tak berte a oslovujte, jinak budu zlej a budu podávat žaloby na Českou republiku, na Evropu, na planetu Zemi a na Sluneční soustavu…
Vlivný evangelík, odpůrce ideologie homosexualismu, Dan Drápal píše:
Zavedení dříve nepotřebného slova “gender” má umožnit odpoutání sexuální identity od anatomie těla. Celá tato ideologie souvisí s určitým přístupem ke světu a k životu. Je to ideologie spjatá s “právy”, nikoli s povinnostmi, a prosazuje “svobodu”, aniž by vedla k odpovědnosti. Obávám se, že mnohdy se pro změnu pohlaví rozhodne člověk, který není schopen sám sebe přijmout, protože se nemá rád. A nemá se rád, protože nepoznal, že sám sebe může přijmout jako dar; že celý jeho život je darem, přestože se potýká s nejistotou ohledně vlastní identity. Takový člověk potom bojuje sám proti sobě – proti svému mužství či ženství. Představa, že by své mužství nebo ženství mohl přijmout jako dar, ale i jako celoživotní úkol, je takovému člověku zcela cizí – ovšem k jeho škodě. Přestože je medicína mocná čarodějka, v našem životě zůstanou vždy danosti, které budou mimo naši volbu. Pokud učiníme z volby pohlaví “právo”, nedojdeme časem do bodu, kdy si budeme moci “svobodně zvolit” i svůj věk? Koneckonců, plastická chirurgie je také mocná čarodějka, a Viagra rovněž dokáže divy.
Názor pana Drápala neschvaluji úplně celý. Především jeho větu, kterou nemůže netranssexuální osoba nikdy pochopit – že pro změnu pohlaví se rozhodne člověk, protože se nemá rád.
Jo, jasně. Neměla jsem se ráda, to mužské tělo byla fakt nuda, chtělo to změnu, tak jdeme do přeměny.
Panu Drápalovi bych ze srdce přála narodit se s poruchou identity a cítit každodenní neutichající nutkání, o kterém spoustu let neví, co to je, proč to je, jsem snad úchyl? Jediný na světě? A pak bych chtěla vidět, jak by byl schopný přijmout sám sebe, protože se má rád, protože je to dar.
Darem je to, že jsem ve svém životě mohla prožít životy dva. A že teď mohu být šťastná. To je pro mě ten největší dar a zázrak současně.
Co se mi ale líbilo je nápad na svobodnou volbu věku.
Pak by to taky mohlo vypadat nějak takto:
Já chtěla být jen ženou.
Ne řešit tyhle věci.
Ne se s někým hádat.
A už vůbec ne někoho žalovat.
A to se mi splnilo.
Když mohlo mně, splní se to i druhým.
Protože to jde.
A protože i my můžeme být ženami, kteří lidé jako ženy vnímají i bez svobodné volby pohlaví.
Já osobně jsem si své pohlaví stejně nezvolila. Bylo mi dáno už v těhotenství mé matky. Teď jsem jen nechala uvést vše na pravou míru.

152 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.