otєrєzє.cz

Dnešní návštěva psycholožky

Na 11 h. jsem měla schůzku s mojí psycholožkou.
Je bezva, že až na 11, protože jsem sice vstala úplně sama už v 7, ale než jsem si udělala všechny patřičné holčičí zkrášlovací procesy, bylo najednou 9:30 a když se k tomu ještě zakecáte s mamčou, tak je najednou 10:15 a máte co dělat, abyste se stihly ještě obléknout 🙂 Taky patřičně žensky 🙂 Ale bohužel do sukně a podpatků ještě odvahu nemám. To proto, že mám pořád ty mužské rysy… jak se zbavím vousů, tak hurá ven! 🙂
 
Můžu se totiž jinak snažit sebevíc vypadat jako žena, ale stačí jeden jediný mužský detail a můžu se jít zahrabat.
 
Vyšla jsem si ve svých nových šedých sportovních tříčtvrťákách, k tomu ty mé bílé dámské tenisky, do nich silonové podkolenky, aby to vypadalo ještě líp a červené klučičí tričko, co je svým způsobem i holčičí, protože na něm nic není. Jen bílý nápis na straně. Chtěla jsem to růžové tričko, ale já na to prostě tu odvahu pořád nenacházím 🙁
 
No a hezky jsem si namalovala oči (poprvé jsem použila i bílou tužku na oči do vnitřního koutku a úžasně to prozářilo pohled!:), decentně a přitom nepřehlédnutelně (jak si aspoň myslím) a šla s tou sportovní šedou cross kabelkou směr nemocnice. Mám to odsud asi 30 minut pěšky. Snažila jsem se jít ženským krokem, takže jsem se i trošku courala, ale zjistila jsem, že bych potřebovala, aby mě někdo nahrával na video a já se pak koukla, jestli to vypadá žensky. Tu chůzi jinak sama nejsem schopná natrénovat. Potřebovala bych si natočit všechny moje možné varianty chůze, které mezi sebou střídám a přemýšlím, která je z nich nejženštější.
 
A taky ženský postoj.
Můžu ho trénovat sebevíc, snažím se stát rovně, vypnout prsa, ale není to moc? Nebo málo? A jsou správně ramena? A co zadek? A postoj nohou? Je to dostatečně ženské? Potřebovala bych to vidět na figuríně 🙂 A ta figurína by mě ještě k tomu mohla opravovat.. protože by se dívala svýma očima.
 
Můžu se to z netu a youtube učit jak dlouho chci, ale to je pasivní výuka. Kdo ví, jestli to dělám dobře? 🙂
 
Škoda, že neexistují něco jako vizážistky, ale takové, co by se zabývaly ženským chováním a pohyby… Nevím, jak je nazvat. Třeba pohybová modelátorka 🙂 (To je jako když šišláte a mluvíte o moderátorce 🙂
 
Ale co chci říct k těm silonkám, přišla jsem na to, jak se posouvá moje odvaha a myšlení:
 
Dosavadní vývoj v překonávání strachu
 
1. stupeň základní školy (1986?) – obrovský strach z toho, že vůbec vylézám ven v silonkách pod teplákama. Silonky jsou zamaskované úplně všude, nesmí vykukovat ani milimetr. A co když budou vidět skrz ty tepláky???!!! Tyhle obavy mě pronásledovaly tak, že se mi dělalo špatně pokaždé, když kolem někdo prošel. Co když ty silonky viděl? 🙂 (teď se tomu směju 🙂
Tenhle stav nošení silonek tak, aby nikdy nikdo neviděl, že je mám, přetrvával až do konce střední školy. Takže deset let mě nepochopitelných zážitků, u kterých jsem se ptala sama sebe, proč to dělám?
 
1997 – moje první zaměstnání na úřadě – postupně začínám silonky nosit i do práce (kromě léta). Samozřejmě pod ponožky. Ale už se je nesnažím tak skrývat, i když se ještě dost hlídám. Doma nosím ženské oblečení jak jen to jde.
 
1999 – první dívčí fotky na internetu – ehm, tedy dívčí… nechtějte to vidět! 🙂 Žádná paruka, žádný make-up… jen dívčí oblečení, silonky a botičky… odhalila je omylem moje nejmilejší kolegyně (o 5 let mladší) Edita. Trapas! Ale né tak docela. Příští den jdu do práce a ona se mě ptá, jestli mám silonky na sobě… a jestli si na ně může sáhnout! 🙂 První člověk z okolí, který odhaluje moje tajemství… mám jí strašně ráda dodnes, i když už se bohužel nevídáme.
 
To už samozřejmě po večerech občas vyjdu ven v sukni, s parukou a nalíčená a užívám si to. Ale mezi lidi se ještě chodit bojím.
 
2005 (?) – první přiznání manželce, že ráda nosím ženské věci. Je mi tolerováno nosit silonky, ale jen doma. Cítím, že je jí to nepříjemné, tak to omezuji jen na dobu, kdy jsem doma sama. Nesmím nosit nic dámského ven (ani spodní prádlo), protože co kdyby mě přejelo auto a viděly by to sestřičky v nemocnici?
Respektuji to chvíli, ale nedá se to vydržet.
 
2011 – silonky nebo silonové ponožky nosím už doma skoro pořád, není mi to moc tolerováno, ještě nevím, kdo jsem. Venku tajím jen tělové, černé zimní už nosím bez ponožek.
 
Březen – červen 2012 – už nenosím silonky pod ponožkama, ale tak, jak je holky nosí – prostě rovnou do bot. Neřeším to. Když to někdo uvidí, nevadí mi to.
 
Dnes 22.6.2012 – jdu poprvé v silonkách (i když jsou vidět ty silonové podkolenky jen na lýtkách) mezi lidi. Líbí se mi to. Neskrývám to. Naopak! 🙂 Chci, aby si toho všímali 🙂 Je mi to příjemné. Ty nohy jsou tak hladké a hebké! 🙂 Nechápu, proč jsem se vždycky bála je venku nosit! 🙂 Směju se svému strachu do očí. Vždyť ti lidé nemohou poznat, jestli je mám nebo nemám na sobě! Navíc v pohybu to nejde poznat už vůbec. Tak co jsem celé ty roky řešila? 🙂 Vychutnávám si to 🙂
Sbohem strachu!!! 🙂
 
Těším se, až takhle překonám i další mé strachy… z nošení sukní… a podpatků…! Jůůůů!
Takže tak.
Strach z nošení silonek na veřejnosti je minulost 🙂 Nechápu, proč to byl takový problém!? 🙂 A čekám další posuny…
 
U psycholožky jsme se zase nasmály! 🙂 Ráda tam chodím. Je moc příjemná a poslouchá 🙂 (joo, to oni mají v popisu práce, já vím 🙂 Ale taky komunikuje 🙂
Rozebíraly jsme v rychlosti, že někdy po 5.7. bych mohla už jít na trvalou laserovou epilaci vousů nad horním rtem. Tím chci začít. Počítám tak 10 procedur u mě 🙂 A vyzkouším to, jestli to fakt funguje. Zaujalo jí to. V mých vousech vidí taky problém, který mi brání se venku víc žensky projevit. Pochválila mě, jak mi krásně rostou vlasy 🙂 A probraly jsme Hanku Fifkovou…
… teď už ke své psycholožce půjdu až se vrátím od Hanky! Už je to za měsíc!!!!! Už se blíží můj první den D. A už se těším na ten druhý den D – den, kdy jednou vezmu poprvé svou kouzelnou pilulku. Ony jsou tedy dvě – antiandrogen a estrogen. Ti z ženy na muže mají pilulku jen jednu – testosteron 🙂 Kéž by to šlo jen nějak přehodit, ty naše původní biologické hormony z jednoho těla do druhého 🙂
Říkala jsem jí, že chci k Hance co nejvíc vypadat jako Tereza… musím to ještě promyslet 🙂
 
Ptala jsem se, jak to mám dělat, až si najdu novou práci. Jestli mám dávat něco najevo. Říkala, že ne. Že nesmím. Že pokud tam přijdu (protože to je nová práce) v ženských šatech, jako vyloženě ženských, že by se taky mohlo stát, že mě hned odvezou na psychiatrii! 🙂 To by byla sranda 🙂 Práce tedy bude místo, kde to budu muset tajit :/ I když náušnice si nechám a malovat se budu taky a chodit oblečená unisex můžu taky vždycky… a doma vždycky zase rozkvetu.
 
Když jsem šla k psycholožce, pustila jsem si do sluchátek svojí oblíbenou hudbu (vocal trance) trošku víc nahlas. Dělám to tak vždycky, když potřebuju odvahu. Nedávno jsem četla, jak jedna přeměňovaná slečna řeší nakupování v obchodě s dámským prádlem. Buď tam jde rovnou jako žena (což ale já ještě nemůžu), protože pak je klidnější nebo to řeší tak, že si dá do uší sluchátka a je ve svém světě.
Jo, přesně tohle funguje. Jste ve svém světě a okolí pro vás neexistuje. Neřeším ho tolik. Hudba opravdu pomáhá. Jsem ráda, že aspoň něco zatím 🙂
 
A cestou zpátky jsem si zase užívala tu ladnou dívčí chůzi (teda pokus o ní :). Nikdo na mě necivěl, nikdo nic neříkal, nikdo na mě nepokřikoval… asi si začínám zvykat 😀 Asi se zbytečně bojím, že vypadám příliš žensky, zatímco vypadám spíše zženštile mužsky 🙂 Možná jako gay 🙂

4 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.