otєrєzє.cz

Nikdy nedohrané hry

Nikdy nedohrané hry.
Nedovyprávěné příběhy.
Nedokreslená přáníčka.
Nedomalované omalovánky.
Načatý pytlík bonbónů.
Nedopitý hrníček čaje…
Prostě neděle.
Nikdy si na tyhle nedělní večery nezvyknu. Představa, že Tě zase 12 dní neuvidím mě ničí. To ticho, prázdno a smutno mě tu děsí. Před vchodem je ještě pořád otisk Tvé holinky v bahně, do kterého jsou s takovou chutí skočila. A pak taky do všech louží v okolí… Miluju tyhle bezstarostné chvilky s Tebou a nenávidím momenty, kdy se Tě musím vzdát, opustit Tě…nedokážu Tě od sebe odlepit, ale musím…všichni čekají…
Když je Ti večer smutno, tak pláčeš, protože tu není maminka. Když je Ti večer smutno u maminky, tak pláčeš, protože tam není tatínek. Tisknu Tě, hladím a říkám vtípky, abych Tě rozesmál. Chceš mít nás oba dva. Já to chci taky tak. Jen naše maminka to tak nechce. Neříkám Ti to, ale píšu sem. Přesto, když se zeptáš, mám Ti podle dětské psycholožky odpovídat tak, “jak to je”. Bez zbytečných emocí a komentářů. A tak to také dělám. Tvoje maminka by řekla, že Tě používám proti ní, ale tak to není. Jen říkám, “jak to je”. Nepomlouvám jí, neříkám nikdy nic špatného. Mluvím o ní před Tebou jen hezky, protože je to Tvoje maminka, se kterou jsme si Tě moc přáli a máme Tě oba nejradši na celém světě. Vždycky budeme Tvou maminkou a tatínkem…
Něco dělám špatně.
Už týden mám podaný inzerát a žádná reakce. Teď konečně nemůžu mít výčitky, že pro to nic nedělám, když ten inzerát existuje. Už to bude rok, co jsem sám…
…a napadá mě myšlenka… jaký je rozdíl mezi životem osamocené Terezy a životem osamoceného Toma?
Žádný.
Všichni mi říkají, že to tak nebude, že si někoho najdu. Ale kdyby to byla pravda, už by se někdo takový našel. Rok je snad dlouhá doba, ne? Takže něco dělám špatně. Nebo něco na mě je špatného. Někde je problém a já nevím kde… Ale já na to přijdu! 🙂
Věděli jste, že když budete mít problém s vlastní identitou, budete kvůli tomu docházet k psychologovi nebo sexuologovi a budete chtít hypotéku, že máte prostě smůlu?
Tak tohle mě fakt šokovalo.
Ve čtvrtek jsem vyplňoval u své finanční poradkyně asi miliardu papírů a protože jsem nesplňoval jednu jedinou podmínku – a to tu, že jsem během posledních 12 měsíců nebyl v pracovní neschopnosti (protože jsem byl vloni v červenci, tedy před 11 měsíci), tak jsem musel vyplnit extra “lékařské prohlášení”. A v jednom z miliónu bodů (na všechny jsem stejně odpověděl “ne”) se ptají, zda docházím pravidelně k nějakému lékaři, včetně psychologa… Nechodím. Ale…
(Mám chuť říct něco sprostého, ale to moc často neříkám.) Sakra jak lidská identita souvisí s hypotékou?????? Co je na tom rizikového?
Jo, tenhle článek bude trochu rozpolcený.
Napsala mi zase ta slečna, co má přítelkyni a dítě a teď teprve rozjela svojí přeměnu… Byl to nadšený e-mail, protože absolovovala se svojí přítelkyní, která se vše snaží zvládnout, druhou návštěvu u psycholožky a ta jí řekla něco, z čeho jsem byl taky v šoku.
Polovina párů zůstává spolu!
Neneee!
Jojo!
No jo no.
Myslel jsem si, že párů, které spolu zůstanou i během (nebo po) přeměně, je jako šafránu. Jenže to tak není. Tahle polovina párů zhodnotí výhody a nevýhody takového života a přijdou na to, že výhodnější je zůstat. Je třeba se naučit spoustě novým věcem… nečeká se milenecký vztah… ale má to i své výhody.
Tohle je hrozně zvláštní… pořád o tom přemýšlím… Vím, že něco takového jsem nemohl po své partnerce chtít a je přirozené, že mě nechtěla. Ale 10 měsíců jsem muž, který si na Terezu ani nehraje. Ten, kterého poznala. Ten, který se do ní bezhlavě zamiloval. Ten, který miluje naše společné dítě – největší dar našeho života. Tereza neexistuje. A žádná odezva. Žádná reakce. Absolut ignoration. Oblíbená příchuť mojí manželky.
Postrádá to všechno smysl. Nerozumím tomu.
“Život je jako křeslo houpací, co mu dáváš, to ti navrací…” zpívala čarodějnice v jedné sobotní pohádce.
To jsem musel tomu životu asi pěkně nandat, že mi to teď vrací. Musel jsem být pěkný hajzl, grázl a sobec. Je to horší, než někoho zabít. A nemůžete tomu životu ani vrátit úder a zabít se, protože je tu vaše dcera, která vás miluje… Tohle bych jí nikdy nedokázal udělat. A tak tu musím stát a nechat do sebe kopat. Protože ať udělám cokoliv, nepomáhá to.
PROBOHA ONO NIC NEPOMÁHÁ!!! VŮBEC NIC! JE TO TAK BEZNADĚJNÉ, JAK JEN MŮŽE BÝT. BEZNADĚJNOST SAMA JE NADĚJNĚJŠÍ, NEŽ TOHLE.
V práci máme každý pátek povinné hodiny angličtiny. Je to spíš taková oddechovka, než výuka. Dost se i nasmějeme. Pan učitel – cizinec – si vymyslel novou hru, kde se mělo popisovat slovo, které řekla druhá skupina. Došlo na slovo “muž”. A holky začaly popisovat: “Muž nemá prsa…” a pak dodaly: “Ale vlastně může mít… jako třeba Tomáš! Ten je má!” a smály se. Vyděšeně jsem se na ně podíval. “Nééé ty… Jinej!”
Proč o tom píšu… vyděsila mě moje vlastní reakce sama na sebe, ne tahle debata. Nestyděl jsem se, že by tím mohly myslet mě. Mrzelo mě, že mě tím nemyslí!
Jaký je rozdíl mezi životem Terezy a životem Toma?
Oba všechno ztratili.
Oba jsou v beznadějné situaci.
Oba něco chtějí, ale nikdy toho nedosáhnou.
A oba si mysleli, že když se něčeho vzdají, něco se změní…
Není to tak.
Ani jeden zázrak se nekoná.
A právě proto se ptám: Který z vás je zoufalejší? Není na čase tu trosku odepsat? Tom už nemá co získat. Už vyčerpal všechny možné způsoby, jak se stát šťastným, ale jediný člověk, který to umí, je jeho Kačenka. Manželka ho nenávidí stejně jako Terezu.
Tom má jednodušší život, protože vypadá jako Tom.
Tereza má strach. Ze všeho. Leží odkopnutá (stejně odkopnutá, jako Tom) schoulená sama v rohu místnosti a nemá sílu vstát. Ví, že navždycky může být Terezou, která vypadá jako Tom a tou být nechce. A všechnu svou sílu dává Tomovi, aby si zkusil dát život dopořádku. Ale ten stejně klopýtá a naráží do překážek, neustále padá a padá… a když už spadne po sté, už leží jako Tereza…
…jsou tam oba schoulení, smutní, nevědí co dál.
Který z těch dvou má vstát, když ani jeden nemá sílu?
Tereza jí má ještě méně než Tom, protože Toma sráží na zem jen manželka, samota a smutek, kdežto Terezu totéž, ale navíc okolí, neuvěřitelně vysoké překážky v běžném životě a nepochopení. Uvolnila Tomovi cestu, aby mohl dál žít. Aby se nezbláznil. To ona za všechno může…
Nepřijde vám ale někdy ta jednodušší cesta trochu nudná? 🙂
Je devět večer.
Kačenka už teď spokojeně spinká ve své postýlce. Takhle spanilá ležela ještě včera touhle dobou u mě.
“Kéž by byl týden jen čtvrtek, pátek, sobota a neděle. To by mi to uteklo a byla bych zase brzo s Tebou, tati!”, řekla mi v autě cestou k mamince…
Jo, taky bych chtěl takový týden.
Ale existuje i jednodušší způsob, jak být spolu…..
Přišel jsem na to, že nemůžu přeskočit přirozený sled událostí. Že i když vím, že jednou třeba odmaturuju, nemůžu čekat u zkušebí komise, že jí to tam odříkám a hotovo. Musí tomu předejít události, které se musí stát, abych se dostal do téhle fáze. A takhle to funguje v životě se vším.
Pokud si myslím, že se ke mě jednou manželka vrátí, nemůžu jí říkat, ať to všechno přeskočíme a čekat jí tu s otevřenou náručí. Ona si musí splnit své sny o novém bytě a já zase dlouhé měsíce čekání. Bez toho to nejde.
Měla by k tomu něco říct i Tereza?

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.