otєrєzє.cz

Oheň

Je sobota.
Jako každou sobotu už asi 5 let jezdíme ke tchýni. Je to odsud asi 20 km.
Má starší domek a zahradu a pejsky.
Mám jí ráda, ale občas bych byla radši, kdybych tam nemusela a mohla ten čas věnovat sobě, když už ho mám tak málo a tolik ho věnuji práci nebo rodině.
Když ještě odbočím, spočítala jsem, kolik času mám na to být Terezou. Je to průměrně jen 8 hodin týdně! To si nestíháte ani pravidelně holit nohy a ruce a jak se namalujete, ani nestihnete jít ven, protože už se zase musíte odlíčit, protože jdete do práce na odpolední 🙁
Týden má 168 hodin. Na sebe samu mám tedy pouhé 4,8 % svého času, kdy jsem sama! Děsí mě to 🙁
Dnes se mělo poprvé grilovat, ale protože foukal docela ledový vítr a venku bylo tak +10 stupňů, přestože svítilo sluníčko, byla mi zima. Byla nám všem zima, takže se v krbu rozdělal jenom klasický malý táboráček…
…no, tedy rozdělal…
Tchýně: “Tomáši můžeš připravit ten oheň?”
Já: “No jasně.”
Tchýně: “Ale chtělo by to nasekat nějaké třísky, ty si s tím poradíš viď? Sekyrka je na chodbě.”
“Joo, jasně…. naposledy, když jsem měl sekyrku v ruce, jsem si usekl prst.” Zavtipkovala jsem 🙂
Tomáš si s tím poradí, Tomáš je muž na pravém místě. Tomáš to umí se sekyrkou… musí s ní umět, když je muž…
Sekyrky se bojím. Navíc ta jejich je obrovská, dlouhá a hrozně těžká.
Nejsem Tereza, jsem Tom. A tak jsem musela vzít polínka, sekyrku a jít je ven na špalek nasekat. Nějak to prostě udělat, protože jsem prostě nemohla říct, že to neumím nebo že se toho bojím.
Vím, jak se dělají třísky. Polínko se položí svisle, trochu se drží a pak se do něj zatne sekyrkou a v tomtéž okamžiku je nutné to polínko také pustit, jinak můžeme přijít o prst že?
Ale tohle jsem fakt riskovat nechtěla, tak jsem si polínko položila jakoby “na záda” a sekala do něj… taky to šlo nasekat na drobnější kousky. Sice jsem se občas vůbec netrefila, ale bylo to bezpečné a nikdo se nedíval, takže důležitý byl výsledek.
Jenže šel kolem tchán a říká: “Ukaž. Takhle se to dělá!”
Tak jsem mu to s radostí přenechala a on to dodělal klasickým způsobem.
Pořád musím dělat věci, které dělat nechci, neumím nebo ani nemohu umět.
Já vím, že spousta holek a žen seká dříví.
Jenže tohle sekání na drobno je něco jiného. Fakt mám strach.
Ach jo.
Tereza by strach mít nemusela, po Tereze by to nikdo nechtěl. Ale Tom je pravý muž! :/
Když jsme šli večer domů ze zahrady, chtěla jsem nahoře sedět s nohou přes nohu, chtěla jsem sedět úplně jinak, než tak příšerně ledabyle jak musí sedávat Tom, aby nebyl nápadný. Nebaví mě hrát si pořád na Toma. A taky jsem zjistila, že si ještě párkrát kontroluji, jestli mi nejsou vidět nehty. Ale já to nechci skrývat!
Ježiši to bude poprask, až to někdo nerozdejchá…
…jooo a kdo to nerozdejchá bude i moje rodina.
Ani se jim nedivím.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.