otєrєzє.cz

Ve vyleštěných výlohách

Koukám na ČT2, jak se James Bond miluje s agentkou v raketoplánu na oběžné dráze ve stavu beztíže (já bych snad raději volila tu tíži, která je právě na tom příjemná) a vůbec se nedivím tomu, na co myslím. Mám pocit, že i jen jeden jediný dotek může být naplněním mé touhy, aniž by došlo k bouři bez ohledu na to, jaké další pocity mě čekají nebo nečekají. Protože ještě nevím… protože ještě nepřišlo mé poprvé, nemohu ani vědět. Ale mohu na to myslet a mohu o tom psát a představovat si to, protože my lidé máme fantazii, která nás umí dohnat až k úžasným vynálezům a myšlenkám, o nichž také lidé dávno předtím jen snili, než se staly skutečností.
A píšu o tom sms mému Bondovi, protože zítra už budu zase usínat vedle něj. O těšení, o smutnění bez něj, o Bondovi pomalu klesajícímu atmosférou, kde teplota stoupá…
Čekám, až mi zaschnou nehty, co se ti líbí a ještě nikdy jsem je s tebou neměla. (Něco ve stylu jednoduché nenápadné, ale jemné a ženské francouzské manikůry s drobnou květinou na prsteníčku, na kterém chci jednou mít i něco jiného, než jen květinu).
Snad se ti budou mé ruce zítra líbit, až si pro mě přijedeš, abys mě odvezl do práce. A snad se ti jednou budu líbit úplně celá.
Miluji, když popisuješ moje ruce. Nebo když ze mě nemůžeš oči spustit, až se začnu stydět a zaboříš svůj nos do mých vlasů, abys prý nasál jejich krásu. Ano, vím o tom, že jsou lesklé, i že voní, vlastně to dělám i pro tebe. A také vím, že rostou dál a dál a zaplňují tak chybějící části mozaiky, kterou jsem si před lety namalovala jako obraz, který nikdy neměl spatřit světlo světa.
Miluji naše rozhovory.
“Máš prostě těžkou a nesnadnou pozici, protože jsi mě poznal příliš brzy.”
“Ne, tak to není. Kdybych tě poznal později, pravděpodobně by mě někdo jiný předběhl a já bych tě nikdy nepoznal…”
Jen odešla zpráva pro Toma a zvedala jsem se, že jdu spát, přišla mi jiná:
“Krásný večer sestřičko. Právě jsem přistála v Dubaji. Další letadlo mi na jižní polokouli letí až kolem čtvrté ráno, tak se podívám po obchodech. Je krásné, jak letuška přišla zkontrolovat mé místo a říká:
“Madam, tady by měl ale sedět pán… Jak se jmenujete?”
O tomhle přesně je přeměna.
O radostí z maličkostí, o krůčkách a krocích, které pomaličku dokreslují náš obraz. Ten obraz, který všechny známe, když jdeme ulicí a díváme se do výloh a který se mění. Proč se mění? No protože je to kouzlo.
V mžiku jsem byla se svou kamarádkou (říkáme si sestřičko) v Dubaji ve všech těch obchodech s lesklými výlohami, ve kterých se zrcadlí její ženská krása, radost s jiskrami v očích a rozbušené srdce, jako nikdy předtím.
Nejsem jediná. Je nás tu mnoho. A minimálně dvakrát víc s dvakrát větší radostí, protože v těch výlohách jsme my.
Nikdy nezapomenu na to, jak moc velké přání to bylo úplně na začátku a jak každá, i drobná radost, mě popostrčila dál.
“Madam, ta žena, na kterou se díváte do zrcadla, jste vy.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.